Nová generace - 66. • OurStories.cz ~ naše povídky

Tonyho rada a Lilyino rozhodnutí.

22.01.2013 (11:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1004×

„Ano, pane.“

„Myslím to vážně, slečno Longbottomová.“

„Jistě, pane,“ odpověděla a přehodila si brašnu přes rameno. Zbytek třídy už vyšel ven a Tony na ni venku určitě čekal. Ji ovšem zase musel otec zdlouhavě kárat za něco, co bylo podle něj neodpustitelným hříchem, zatímco ona si ani nevšimla, že by něco udělala jinak než jindy.

„Adoráto…“ Cukla sebou, když otce uslyšela říct její jméno tak smutně, ale musela se držet. Dokud se neomluví za to, že jednal celé léto přehnaně, nemá mu co říct. Nebyla to její vina, ale Fawkesova. Matka si to uvědomila, on by to měl zvládnout taky. Vyšla ze třídy, aniž by se ohlédla.

Tony čekal s otevřenou náručí. Obrazně i doslova. Nechala se obejmout a vzít si tašku. S hlavou položenou na jeho rameni se jí výhled před očima houpal, jako by celý svět nebyl víc než uměřeně barevný karusel.

„Konečně je pátek. Stejně je to zrada, že nám bylinkářství letos rozdělili nadvakrát.“

„Ale není to lepší než dvojnásobná doba v kuse?“

„Já ti nevím, možná by bylo lepší mít to za sebou hned v pondělí, ale představa, že bychom ho měli tak dlouhé v pátek… Jo, dvě kratší nejsou tak špatné řešení.“

„Tak vidíš. Co máš v plánu na zbytek dne?“ Chtěla říct, že nic, ale na něco si vzpomněla.

„No…“

„Hm? Copak?“

„Dnes je první zkouška sboru.“ Tony se na ni překvapeně podíval.

„Vážně? Neřeklas mi to. Nic bych neplánoval, kdybych to věděl.“ Znělo to zklamaně.

„Já neřekla, že tam půjdu.“ Zastavil tak najednou, že ho málem vzala s sebou, jak pokračovala dál. Otočila se.

„Proč ne?“

„Zatím jsem se nepřihlásila.“

„Proč ne?“ zopakoval svůj předchozí dotaz s novým zaměřením. Pokrčila rameny. Sama si nebyla úplně jistá proč. Ani jestli to je dobře.

„Co si myslíš ty?“

„O čem?“ nechápal.

„Mám tam jít? Myslím, přihlásit se?“

„Proč se ptáš?“

„Protože já nevím!“ vzdychla zoufale a shrnula si vlasy na záda. Zírala na nebe potažené vrstvou čistě bílých mraků, které se někde v dálce trhaly a ukazovaly modré nebe. Zhluboka se nadechla. Polámaná tráva, odkrytá zemina, tlející listí a šalvěj, kterou měla strčenou za odznakem, to všechno se mísilo spolu s pachem kouzel, který prostupoval celé Bradavice. Bylo to skoro jako vůně domova a když zavřela oči, dokázala uvěřit té iluzi, že se nic nezměnilo a všechno je jako ten první den, kdy sem přijela.

„A co chceš? Jenom ty? Vypusť ohledy na všechny ostatní a řekni mi, co právě teď chceš!“ naléhal na ni Tonyho hlas a prolínal se s iluzí dokonalosti. Otevřela pusu a vyloudila tón. Čistý a krásný. Usmála se.

„Měla bych jít. Nechci přijít pozdě.“ Otočila se na něj, aby viděla jeho výraz. Vypadal rozpačitě, ve tvářích nádech červeně.

„Občas mám pocit, že jsi z jiného světa,“ přiznal s pousmáním. Pokrčila jedním ramenem.

„Možná,“ připustila rozverně a stáhla mu svou brašnu z ramene. „A třeba jen vidím svět jinak než většina. A třeba ti ho jednou ukážu svýma očima.“ Mrkla na něj a vyrazila k hradu.

Nástěnka ve vstupní síni, kde měl viset pergamen na zápis do sboru, byla prázdná. Nebo alespoň prázdnější než při obědě. Bude se tedy muset přihlásit osobně. Zkušebna byla v prvním patře, takže na dveře klepala během chvilky.

„Dále,“ ozvalo se a Dora zatlačila do dveří. Uvnitř bylo devět lidí, většinu znala jen od vidění, dva ale znala i jmény.

„Ále,“ ozval se Troy pobaveně.

„Omlouvám se, že jdu pozdě. Můžu se ještě přihlásit?“

„Pómalu jsém se záčinal bat,“ přiznal Troy a Doru potěšilo, že mluví bez pomoci překladového kouzla. Ani pořádně netušila, proč vlastně. „Sédni si sém k nám,“ ukázal na židli na kraji přední řady. Po takové výzvě by bylo hloupé sednout si kamkoliv jinam.

Řady židlí byly čtyři a bylo jich v každé řadě vždy pět vedle sebe. Utvořily se tak celkem jasné skupinky a bylo jasné, kdo s kým přišel. Ty tři dívky uprostřed přišly spolu, dva Zmijozelové v zadní řadě vypadali, že si navzájem dodávají odvahu zarputilým mlčením. Na opačném konci zadní řady seděla úplně sama Dimelda Midgenová, teď už z druhého ročníku, kterou Adoráta s dvojčaty od začátku protěžovala, protože se Dimelda zdála vždycky tak ztracená. I teď jí Dora mávla, když ji míjela. Poslední skupinku tvořily dvě dívky z Nebelvíru a spolu s nimi se držel i Mark. Tvářil se asi tak, jako se ona cítila, když si ho všimla. S povzdechem se usadila a ukázala mu záda. Kdyby byl Zmijozel, asi by to nebyl nejlepší tah, ale k Nebelvírovi si to mohla dovolit.

„Nikdó jiný úž se asi neobjévi, takže můžemé záčit,“ pronesl Troy a položil si na kolena desky, na kterých měl pergamen z nástěnky. Sám neseděl za stolem, ale na obyčejné barové židličce. Překvapivé bylo jen to, kde se, u Merlina, vzala v Bradavicích barová židlička. Musel si ji vyčarovat. Nebo přivézt, ale čarování bylo pravděpodobnější.

„Takžé, po jednom se předstávite a řeknete mi, jaký nástroj nébo jestli zpěv,“ vyzval je a pak na ni kývnul, ať začne. Naštěstí to čekala, tak s tím ani neměla problém. Udělala to; řekla křestní jméno a zpěv, pak se posadila a otočila se na trojici Nebelvírů. První z nich se jmenovala Suzzan a chtěla zpívat. Nicole si přála hrát na flétnu. To ale nebylo tak podstatné, zajímalo ji hlavně, co vypadne z toho nebelvírského nafoukance. Nepřekvapilo ji, že nestojí o zpěv, ale pořád se nemohla úplně vzpamatovat z toho, že je schopný na něco hrát, natož hned na dva nástroje. Troy byl nadšený, basa a housle mu padly do noty. Tři dívky z prostředka chtěly všechny zpívat a jména si Dora nezapamatovala. Zmijozelové překvapivě oba stáli o zpěv a jeden navíc zvládal i hru na kytaru. Usmála se na ně. Neoplatili jí to. Zbývala už jen Dimelda, nesměle prohlásila, že má základy klavíru a zpívá doma babičce, ale moc to neumí. Mark se ušklíbl a Adorátu popadla chuť nějak nepěkně ho proklít.

„Skvělé, prózatim budou zkoušký jédnou tydně vždy v pátek, jak jé to teď, vyhóvuje to všem?“ zeptal se Troy a Adoráta se sklonila, aby neviděl její pousmání. Jen někdo tak zapálený jako Troy se mohl zeptat, jestli jiným nevadí zkoušet o pátečním odpoledni. Ostatní ho ale neznali a tak to, co řekl, považovali za vtip. Několik se dokonce zasmálo nahlas. Troy překvapeně zamrkal. „Có je?“

„Jsou i jiné alternativy? Páteční večery jsou tu… řekněme ceněné,“ vysvětlila mu Adoráta tak, aby to znělo uctivě. Nechtěla mu podkopávat autoritu hned první den, on si ji časem podkope sám.

„Ah, takže có třeba střéda ód pěti?“ rozhlédl se kolem, většina kývala, až na dva Zmijozely. „Dóbra,“ povzdychl si Troy. „Nedělní večéry, póslední nabídka, jinák to budou pátky.“ Všichni souhlasili. „Skvěle, tak začnéme se zkóušením, áť vim, na čém jste. Vý tři, vyberte si, kdó začne,“ ukázal na Nebelvíry. Suzzane s Nicole zbledly a otočily se na Marcuse, vteřinu se tvářil odmítavě, ale pak se s povzdychem postavil.

„Fajn, tak já první,“ zabručel a naposledy na obě vrhnul naštvaný pohled, což mu obě oplatily zářivými úsměvy. Adoráta tomu dost dobře nerozuměla, ale co na tom záleželo. Chvíli poslouchala. Mark nebyl špatný, ani v nejmenším neměl na Damyana, ale dalo se to poslouchat. Troy pak vyzval všechny s nástroji, ať postupně předvedou, jak na tom jsou, zpěváci - včetně jí - měli chvilku oddych. Naznačila Dimeldě, že jí drží palce, a pak se otočila na zbylých pět. Vypadali nervózně. Ne, že by ona nervózní nebyla, ale asi ne tak moc. Jen takové jemné chvění v břiše, ale nic tak strašného, jako zažívala v Kruvalu.

Jeden po druhém odehráli, co chtěli předvést, a pak tam rovnou zůstali Dimelda a Alan. Jeden po druhém zazpívali, nutno říct, že Alan chudinku Dimeldu úplně převálcoval, měl sytý baryton, který dokázal docela dobře ovládat, zatímco Dimelda nedokázala udržet tóninu. Troy přesto oběma zatleskal a donutil tak tleskat i zbytek sboru. Za to mu byla Dora vděčná, Dimelda nepotřebovala víc mindráků, než kolik si zvládala vytvářet sama.

Po nich zazpívala Nicole, která nebyla špatná, ale moc rychlá. Tři spolužačky, kterým Dora v duchu začala říkat Bezejmenné, šly spolu, ale Troy jim to zatrhl a donutil je zpívat každou zvlášť. Kdyby zpívaly dohromady, možná by to nebylo tak hrozné a docela by se doplňovaly, ale takhle na tom byly asi jako Dimelda. Pak se Dora zvedla, že půjde, ale Troy ji zarazil a pokynul Jerrymu, tomu druhému nabručenému Zmijozelovi, aby šel před ní. Nekomentovala to, jen si zase sedla a čekala. Z nějakého důvodu měla jít poslední, ale proč, to mohla jen hádat. Jerry měl hlas, který jí rezonoval celým tělem. Hluboký bass určitě rozechvěl i tu židli, na které seděla. Troy vypadal spokojeně, když Jerry dozpíval, a tleskal s o poznání větším nadšením. Jen doufala, že si toho nevšimli i ostatní.

„Tak prósim, je tó tvóje,“ usmál se na ni a mávnul rukou k volnému místu mezi nástroji, které stály na stupínku pod oknem. Když tak seděla a poslouchala svoje spolužáky, rozhodla se pro něco trochu jiného, něco, co v ní probudil Tony to odpoledne. Pro skladbu beze slov.

Hned, jak začala, z kouzlem rozeznělých nástrojů utichlo vše kromě piána. Nebyla schopná se hned podívat do tváří kolem a tak zvedla pohled nad ně. Předtím si toho nevšimla, ale místo stropu z kamenů, jako byly všude jinde, tady bylo obrovské zrcadlo. Mohla v něm sledovat všechny, aniž by si toho všimli. Vypadali zaraženě a tak trochu nevěřícně, až na ty, kteří už ji slyšeli. Dimelda si to nepokrytě užívala a Dora cítila, jak jí nepatrně cukly koutky do úsměvu.

Bylo zvláštní, že zpívala takhle a tady. Kdysi to dělala jen doma, pro rodinu. Později i pro přátele. Pak ji uslyšel Damyan a všechno se to změnilo. Přesvědčil ji, aby zazpívala i jeho přátelům; najednou byla ve sboru, pak na soutěži, tam se umístila a nakonec dokonce vyhrála. Všechno to bylo vzdálené, tak trochu jako hezký sen, co se jí zdál kdysi dávno a ona si ho pořád matně pamatuje.

A pak se vrátila do Bradavic. Čekala, že sen i pocit vyprchají, místo toho ji Marcus prozradil před spolužáky a ona se občas nechala přemluvit k nějaké písničce ve společenské místnosti – jen mezi svými. Teď už to zatajit nemohla, i kdyby chtěla – a ona možná přece jen trošku chtěla, tahle otevřenost ji děsila. Všechno dostalo punc pravosti a nezvratitelnosti.

Už napořád bude ta ze sboru.

Ta, co hezky zpívá.

Jako by nestačilo, že je ta s fénixem. Fawkes k ní stahoval pozornost, i když se o to nesnažil. Většinou taky mívala kolem někoho zářivějšího, někoho, kdo poutal pozornost víc než ona. Žila, dá se říct, v bezpečném stínu ostatních. Jenže teď jako by jí nad hlavou svítil reflektor a ona stála sama bez jediného bezpečného stínu kolem. Jako nahá.

Teď, když se na Troye podívala, neviděla nadšení, i když tam bylo. Neviděla spokojenost, i když i ta tam byla. Viděla plán. S ní.

Proto měla přijít na řadu poslední. Byla nejlepší a on chtěl, aby to věděli. Chlubil se jí. Měl pocit, že ji objevil pro svět? Možná. Nemohla by mu to zazlívat, i kdyby chtěla, protože měl pravdu. Ani Tony, ani Damyan, to Troy mohl za to, že teď dokázala stát na tomhle místě a předvádět svůj talent před klukem, který jí opovrhoval od chvíle, kdy ji ve vlaku poprvé uviděl a podrazil jí nohy. Díky Troyovi teď měla šanci tomuhle stejnému klukovi dokázat, že to on je vedle ní nula, a ne ona vedle něj. On jí nesahá po kotníky. On je - prostě jen obyčejný Mark Brown, nebelvírský student a shodou nešťastných náhod i její prefektský partner na zítřejší den. Ale už z něj nemusela mít strach. Nikdy.

∂∂∂

Lily byla rozhodnutá a odhodlaná. Buď to udělá teď hned, nebo si to bude do smrti smrťoucí vyčítat a užírat se tím. A to pro ni jednoduše nebyla možnost.

Prošla kolem posledního rohu a před stěnou z kamene se zastavila, teď už jen stačilo na někoho počkat. Mnula si prsty, dlaně, hřbety rukou a i ten drobný znak dobré vůle a zároveň prosby o odpuštění.

Zhoršovalo se to s každou minutou a když po půl hodině konečně vystrčila nos první tvář, málem se na ni vrhla. Nakonec ale zvládla udržet dekorum a jen lehce chraptivým hlasem požádala drobnou blondýnku o službu. Ta si ji prohlédla, pak jí okem blesklo poznání a rychle zakývala. O čtyři minuty a šest vteřin později se stěna znovu otevřela a vyšla Sarah.

„Co je?“ zeptala se, což naznačovalo, že jí posel řekl, kdo na ni čeká. Pokud nějak reagovala, když se to dozvěděla, Lily se to nedozví. Zůstane to dalším z miliónu tajemství zmijozelské společenské místnosti. Vzdychla. Nečekala, že by snad měla možnost ji překvapit, ale stejně v to tak trochu doufala. Celé by to pak bylo o pikostupínek snazší. Narovnala se.

„Dej mi šanci.“ Takhle to říct nechtěla. Chtěla prosit, dožadovat se, cokoliv. Místo toho vydala rozkaz, nejspíš to celé poslala do háje hned z kraje. Sarah ale jen zvědavě naklonila hlavu stranou.

„Proč?“

„Protože je to fér. Já ti ji dala.“ Bezva tah proti Zmijozelovi, ale ona, do háje, nechtěla uzavřít obchod, chtěla mít vztah! Celé to říká špatně a nemůže se zastavit, proč?!

„To je pravda. Ale ty se bojíš. Nebo hůř, stydíš se. To neskousnu.“

„Tentokrát ne,“ prohlásila Lily s jistotou, kterou si spíš přála cítit, než že by ji opravdu cítila. Možná si to tak snažila vsugerovat, až tomu její podvědomí opravdu uvěřilo? Kdo ví, ona neví.

„Tentokrát to bude jako u všech ostatních. Od začátku až tam, kam to necháme zajít. Nebudu to tajit, ale taky nečekej, že to zítra dám do novin. Zvládnu to, ale pozvolně. Dokážeš skousnout tohle?“ Sarah přimhouřila téměř fialové oči a pak se usmála jako spokojená kočka nad miskou smetany.

„To dokážu. Co to je?“ kývla bradou k nebohému narcisu, který Lily celou dobu žmoulala v prstech. Byl potrhaný a pomačkaný.

„To? Tak to měl být dárek,“ usmála se Lily a podala jí ho. Sarah se zasmála a pak se plynulým pohybem zahákla za Lilyinu ruku. Odhodila nebohou zničenou kytku na podstavec jednoho z brnění a s úsměvem se k Lily otočila.

„A co polibek na usmířenou? Ten nebude?“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction