OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 9.

03.01.2014 (09:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1603×

„Musíš něco sníst.“

Ida by ráda. Měla hlad, až to bolelo. Cítila vůni pečených jablek a skořice; to ji ještě víc týralo. Milovala jablka se skořicí. Lepší by byly už jen borůvky.

„Nechci.“

Ale chci! hlásila se Ida hlasitě, ale nikdo ji, zdá se, neslyšel. Copak na ní nikomu nezáleží? Je tu! A má hlad!

„Už jsou to dva dny.“

Co? Od kdy? Je tohle peklo? Budou ji tu mučit vůní jablkového koláče? … Parchanti.

„Nechci!“

„Já jo,“ podařilo se jí konečně zakňourat.

„Ido!“

„Koláč,“ zdůraznila jim, aby nezapomněli. Ucítila ruce na tváři a nadzvedla těžká víčka. Její výhled vypadal jako nepovedená koláž předškoláka. Spousta tváří namačkaná na sebe, ne tak úplně dávající smysl. „Já ho chci,“ zopakovala jim. „Koláč.“

Někdo se zasmál a pak ucítila lahodnou vůni. Automaticky začala slintat.

„Nemyslím, že by měla-“

„Sklapni,“ doporučila dotyčnému mumlavě Ida společně s někým dalším. Vložili jí do pusy kousek sladké hmoty. Spokojeně zavřela oči a žvýkala. Polkla a usmála se.

„Ještě?“ Přikývla a pootevřela pusu. Dostala další kousek. Několik dalších minut proběhlo ve spokojeném tichu, přerušovaném jen zvuky plastové krabičky – nejspíš obsahující koláč - a jejím polykáním. Dostala i napít!

„Hotovo,“ prohlásil pak někdo spokojeně.

„Mnohem lepší,“ pochvalovala si Ida a znovu otevřela oči. Tváře byly pryč. Tedy ne pryč pryč, spíš jen dál pryč. Viděla Isaaca, Coru i Dereka. Usmála se na ně. Vlk a vlčata. Byla trochu překvapená, když jí to Cora s Isaacem vrátili. Modroočko si utřel vlhké tváře. Derek vypadal… jako Derek. Neměla tušení, co mu zrovna běží hlavou. „Takže…“ začala a odkašlala si. „Řekne mi někdo, proč jsem naživu? Ne že bych si stěžovala,“ dodala rychle.

Všichni se po sobě podívali. Všichni zahrnovalo i Stilese, Lydii, Allison a Scotta.

„No,“ ozvalo se z několika stran.

„No?“ pobídla je.

„Řekneme ti to později,“ řekla pak za všechny Cora. Ida tázavě pozvedla obočí, ale nekomentovala to.

„To vypadalo skoro jako Derekův pohled,“ poznamenal Stiles.

„Sklapni,“ zamručela Ida bezděčně. Scott vyprskl smíchy a Stiles si založil ruce na prsou.

„Totálně Derekův vliv.“

„Takže, kdo si dá kafe?“ zeptala se Allison zničehonic. Co tu vůbec dělala? Lydie se Scottem se zvedli. „Stilesi, dáš si kafe.“

„To je dobrý,“ zamumlal.

„To nebyla otázka,“ pronesla Lydie, chytla ho za loket a vytáhla ho ze židle. „Uvidíme se pak,“ podívala se na Idu a vytáhla Stilese na chodbu. V pokoji zůstala jen její smečka. Ne. Derekova smečka. Ne její. Zamručela. Na tohle byla moc mimo.

„Stále naštvaní?“ zeptala se Isaaca a Cory.

„Jo,“ odpověděli jednohlasně. Derek tlumeně zavrčel, ale ignorovali ho.

Ida si povzdechla. „Chápu to.“

„Nemyslím si,“ zavrtěla hlavou Cora a přešla od nohou postele na stranu tak, že jí stála vedle lokte. Tvářila se vážně. Isaac se k ní připojil. Oba na ni shlíželi, jako by se chystali vynést rozsudek. A možná chtěli. Možná jí řeknou, ať už jim nikdy nechodí na oči. Že ji nechtějí ve smečce. Že… Že…

Přístroj, který měřil její tep, začal šílet.

Derek znovu zavrčel, tentokrát výhružněji.

„Jsme naštvaní, že bys nás nechala jen tak. Bez tebe,“ řekla Cora a Ida si uvědomila, že má dívka opuchlé oči. Něco v ní zahořelo. Musela se kousnout do rtu, aby bolestí překonala nával pohnutí. Kdy naposledy na ní někomu záleželo tak moc, aby to způsobilo slzy? Dávno. Hodně dávno.

Natáhla ruku, ve které jí vězela kanyla, a dotkla se Cořiny tváře.

„Chodila bych vás strašit.“ A najednou už nebyla v posteli sama. Isaac s Corou se jí každý tulili k jednomu boku. Muselo to být extrémně nepohodlné, ale ani jeden z nich nevypadal, že by jim to vadilo. Otírali se jí nosy o bradu, jako by byli opravdovými vlčaty. Občas bylo snadné zapomenout, že nejsou lidé a že se občas jako lidé chovat nebudou.

Cítila na tvářích slzy, ale neměla potřebu si je utírat. Pro jednou se za ně nestyděla. „Bála jsem se, že mi to neodpustíte,“ přiznala šeptem, když zabořila Isaacovi ruku do vlasů a opřela si tvář do Cořiných vlasů; zavřela oči.

„Málem,“ zamumlal Isaac. „Přesně do chvíle, než nám Peter řekl, že tě dostali.“

„Šla jsi ven tak brzy jen kvůli nám. Byla to naše chyba,“ přitakala Cora.

„Nebyla. Chtěla jsem ho zpátky stejně jako vy. Šla bych, i kdybych nevěděla, že to chcete.“

„Ale ne hned,“ oponovala dál bruneta.

„Možná,“ připustila Ida neochotně. Nemělo cenu lhát, když byli kolem ní samí vlkodlaci a navíc měl její tep umělý zesilovač. „Přesto to nebyla vaše vina.“

Jejich případné námitky přerušil její žaludek, ve kterém hlasitě zaškvrndalo. Oba se roztřásli smíchy, bylo to jako sedět ve špatně seřízeném masážním křesle. „Velmi vtipné,“ poznamenala na oko nevrle.

„Chceš ještě koláč?“ zeptala se Cora a zvedla hlavu, aby se na ni podívala.

„On ještě je?“ Ida neměla hlad - vlastně se cítila přecpaná. Nejspíš něměla jíst, jakmile se probrala, hladověla přece jen docela dlouho. Jenže jablka a skořice… A výmluva to byla stejně dobrá jako jakákoliv jiná, když jim to dá důvod odejít.

„Není,“ zavrtěla hlavou, „ale s Isaacem pro něj dojdeme. Že jo?“

Isaac kývl a sesunul se z postele, stejně jako Cora. Vydali se ke dveřím, ale zastavil je Derekův hlas. „Buďte opatrní. Jestli půjdete mimo nemocnici, požádejte Scotta.“ Dostalo se mu dvojího kývnutí a pak byli pryč.

Ida spokojeně vydechla. Měla pocit, že alespoň něco se vrátilo na své místo. Otočila se na Dereka. „Jak ti je?“

Nevěřícně se na ni zadíval. „Vážně? Tys byla dva dny mimo, ale ptáš se, jak je mně?“

„No, jak je mně vím, takže se ptát nemusím,“ pokrčila rameny a zašklebila se na něj, když ji propíchl výmluvným pohledem.

„Je mi dobře,“ řekl pak klidně a podal jí novou sklenici vody.

„Fajn,“ pokývla spokojeně a napila se. „Nejsem ve stavu, abych se starala o potlučeného mrzutého vlkodlaka.“ Popichovala ho, ale nevypadalo to, že by ho bavila. „Ah,“ vydechla otráveně, „nech si ty kyselý obličeje, suchare. Radši mi řekni, co se tam stalo,“ vyzvala ho.

„Zachránili nás.“

„Díky, Sherlocku, teď jsi mi to vážně objasnil,“ zakroutila očima a posunula se do sedu.

„Nebude se ti to líbit,“ upozornil ji.

„Žiju. Nemyslím, že by mě to mohlo tolik zklamat. Pokud to nezahrnovalo další líbání s Peterem, v tom případě to nechci vědět. Ten koláč byl příliš dobrý, než abych ho vyzvracela.“

Konečně se usmál.

„Ne. Nic tak strašnýho,“ přistoupil na její tón. „Byla jsi nějakou dobu mimo, když dovnitř vpadla banda lovců spolu s naší smečkou. Dvojčata to nepřežila, co jsem slyšel, lovci se nijak nekrotili. Přesto Deucalion s Kali zmizeli. Možná zranění, možná ne.“

Naší smečkou. Ne, nebude brečet. Už to stačilo.

„Takže lovci…“ zamrmlala Ida nespokojeně. „Proč se nezapojili dřív?“

„Protože by nikdo z nich neriskoval krk pro vlkodlaka. Ale když zajali tebe, bylo to ohrožení civilisty. Allison jim zamlčela, kdo skutečně jsi,“ dodal na vysvětlenou, když se zatvářila překvapeně.

„Hm,“ zamručela. Neochotně si připustila, že ta holka možná nebude tak špatná. Na lovce.

„Ve finále zní celý příběh tak, že nás unesla parta nebezpečných vyděračů, protože chtěli peníze z pojistky za mou rodinu, kterou mi nedávno vyplatili. Naši přátelé se nás pokoušeli najít bez kontaktu s policií, protože tak to únosci požadovali, a proto chyběli ve škole. Šerif zařídil, aby lovci vypadali v papírech jako speciální zásahová jednotka pro takové případy.“

Ida zabublala smíchy. „A tomu někdo věří?“

Derek pokrčil rameny. „Ti, co do toho nevidí, ano, a to je podstatné. Ostatní se toho účastnili, vědí, co se stalo.“

„Takže nás unesli?“ ujišťovala se znovu. Přikývl. „Dobře, budu hrát místo obyčejné teenagerky traumatizovanou teenagerku. Takový rozdíl to zase nebude.“

„Hrát?“

„Hm?“ zeptala se, protože se na vteřinu zamyslela. „Jo, no, hrát. Necítím se traumatizovaná, ale asi se to ode mě čeká, tak sebou pár týdnů budu trochu cukat.“ Mávla nad tím rukou.

Derek se postavil a naklonil se nad ni s výrazem jako bouřkový mrak. „Necítíš? Tři dny tě týrali hlady, žízní a bitím,“ zdůraznil, jako by snad na něco takového mohla zapomenout.

„Je mi dobře,“ řekla pomalu a upřeně ho pozorovala. Její srdce ani jednou nezakolísalo. Musel poznat, že nelže. „Vlastně, jak dlouho tu musím zůstat?“

Derek se narovnal a přešel k oknu. „Netuším,“ řekl, když se zadíval ven. Bylo světlo a podle jeho intenzity bylo pozdě k odpoledni. Jak mu dopadalo na tvář, odhalovalo unavené kruhy pod očima a propadlé tváře.

„Jak dlouho jsi nespal?“ zeptala se zamračeně. Neodpověděl. „A nejedl?“

„Co jsme vás našli,“ ozval se Isaac mezi dveřmi. V rukou velkou krabici. Derek na něj vrhl zamračený pohled. „Hele, co jsme sehnali.“

„Nevoní tak dobře jako ten první, ale lepší nebyl,“ pokrčila rozpačitě rameny Cora. „A radši jsme vzali celý.“

„Doufám, že jste donesli dost příborů, protože to sama nikdy nesním,“ zasmála se Ida a Cora se vytasila s celou hrstí umělohmotných vidliček.

„Jste úžasní,“ usmála se na ně vřele, když jí položili otevřenou krabici do klína. Pro ně mohla zachovat iluzi, že je všechno bezvadné a od teď dál to bude jen pohádka.

„Museli jsme to propašovat kolem sesterny,“ zazubil se Isaac. Cora jí podala vidličku, ale Ida jí pokynula, aby jí dala dvě.

„Dereku,“ oslovila alfu, který pořád koukal z okna. Zamručel. „Pojď k nám.“ Hodil po ní nabručený pohled, naklonila hlavu na stranu a vyzývavě se na něj zadívala. Povzdechl si a posadil se zpátky na svou židli.

„Nesnáším jablečný koláč,“ zamumlal, když přebíral vidličku.

„To jen potvrzuje tvůj mizerný vkus, takže sklapni a jez,“ pronesla. „Nebo jim řeknu, aby tě podrželi, a budu tě krmit.“

Vrhl na ni temný pohled, ale přece jen si kus koláče nabral. Isaac s Corou se na sebe zašklebili a Derek předstíral, že to neviděl. Ida si ale nedokázala pomoct.

„Tak je hodný. Když toho sníš dost, dostaneš za odměnu sendvič s burákovým máslem.“

Až na chodbu se neslo jeho podrážděné vrčení a veselý smích bet.

-----

Nevěřil tomu, že to vyjde. Vážně ne. Ale teď, když stál v železárnách se Scottem, Lydií a Allison, bylo to nepopiratelné.

„Co že tu chceme najít?“ zeptala se Lydie a její přezíravý tón obsahoval nepříjemný podtón strachu. Ne že by se jí Stiles divil. Osobně taky nijak nefandil nápadu jít na místo, kde se původně schovávala smečka alf. Bez ohledu na to, že teď už to nebyla ani tak smečka, jako spíš pár. Pořád nebezpečných a teď nejspíš i dost nakrknutých vlkodlaků. Proč že tu okouní?

„Museli zmizet rychle. Třeba tu nechali nějakou stopu, která by naznačila, o co jim jde,“ zamumlal Scott.

„Copak jsme si neujasnili, že jim šlo o tebe?“ nadhodil Stiles a rozhlédl se kolem. Nikde kolem nebyla žádná směrovka s tučným nápisem Tajná skrýš tudy. Nehledě na to, že tu pravděpodobně ani žádná tajná skrýš nebyla.

„Jasně. Chtěli mě,“ ucedil Scott kysela a zamračil se. „Jenže k čemu? Pochybuju, že by si mě chtěl Deucalion vystavit u zdi. Proč mě teda tak moc chtěl? O co mu šlo?“

Ticho bylo nepříjemné, ale spíš než kvůli mlčení kvůli těm myšlenkám, které je mlčet donutily.

„Tys to prostě musel říct, že jo?“ zamumlal nakonec Stiles nespokojeně, protože samozřejmě - Scott úplně postrádá schopnost ignorace potencionálně životně ohrožujících situacích. On se rozeběhne a skočí do nich po hlavě. A Stiles nemá jinou možnost než skočit za ním, aby mu mohl zachránit zadek. „Nesnáším tě.“

„A napadá tě něco, nebo do toho jdeme naslepo?“ zeptala se Allison, protože Stilese jako obvykle ignorovali. I když Lydie se tvářila, že je vnitřně přikloněná na jeho stranu. Nebyl si jistý, jestli to bylo utěšující.

„Musíme zkusit něco objevit.“

Všichni kývli. Allison s Lydií se vydaly vnějškem, Scott a Stiles šli dovnitř.

Několik minut bylo ticho, jak procházeli opuštěné prostory a sem tam odkopávali z cesty kusy palet a jiného nepořádku. Stiles se zastavil na místě, když matně šedivou barvu betonové podlahy narušily tmavé cákance. Za čtyři dny už stihla všechna krev zaschnout a červená byla tak tmavá, až se zdála černá. Nic červeného ani živého na ní nebylo. Jen stará stopa po něčem, co si Stiles nechtěl představovat.

Bylo jí tam hodně.

„Našels něco?“ Scott se mu objevil po boku a Stiles zavrtěl hlavou. Jeho nejlepší kamarád lehce nakrčil nos. Stilese něco napadlo.

„Poznáš, komu patří?“

Chvíli to vypadalo, že mu Scott neodpoví, ale pak kývl. Stiles na malou chvíli zaváhal, pořád ne úplně přesvědčený,  že to chce vědět. Ale pak podlehl zvědavosti. „A?“

„Derekovi.“

Páni. „Tohle všechno?“

Scott kývl. Pak zvedl ruku a ukázal na místo asi dva metry od nich, podobně poskvrněné, i když koncentrace černých fleků byla menší. Byly víc roztroušené, jako by se oproti Derekovi ten druhý hýbal, když krvácel. Někdo menší, lehčí, kdo se bránil…

„Ida byla támhle.“

Jo, tohle slyšet nemusel. Do hajzlu. „Nutili je se dívat, že jo?“

„Pravděpodobně,“ připustil Scott, protože to vážně nemělo význam popírat. A hlavně, znělo to jako něco, co by Deucalion udělal…

Stiles to měl vědět. Měli tušit, že je něco šeredně špatně, když se Deucalion neukázal v dobu, kdy slíbil. Oni si namísto toho jen vydechli a brali to jako odklad. Proč se ale měl starat o ně, když měl v rukou někoho, kdo jim s klidem mohl říct, kam se Scott i smečka schovala?

Tři dny… „Kriste.“

Scott zamručel a šel dál. Stiles sledoval jeho záda a přemýšlel, jestli si to Scott uvědomuje. Že ji měli tři dny a stejně nevěděli, kde Scotta najít. Že jim to neřekla.

Tři dny.

Otřásl se a doběhl ho. „Proč myslíš, že to neřekla?“

Scott se překvapeně zarazil. „Co?“

„Mohla jim to říct, ne? Kde tě najdou. Pokusit se vyhandlovat Dereka za tebe. Nebo že nechají zbytek smečky na pokoji.“

„Děláš si srandu?“ Scott vypadal nevěřícně.

Stiles pokrčil rameny. Bylo by to logické. „Není to tak, že tě měla ráda. Nebo že by tě znala. Kohokoliv z nás, když to tak vezmeš. Proč by měla chránit lidi, co nezná?“

„Já-“ Scott se zarazil. „Je to správný?“ nadhodil pak nejistě.

„A lidi dělaj vždycky, co je správný, že jo,“ ušklíbl se Stiles.

„Měli by.“ Scott se na něj tázavě zadíval. „Proč tě to vůbec zajímá? Udělala to, ne? Co na tom záleží, proč.“ Fajn, tohle znělo silně hořce na někoho jako Scott. Ale to se Stiles rozhodl prozatím odložit. Byla tu jiná věc, co ho mátla. Chytil Scotta za ruku a otočil ho čelem k sobě.

„A co když zálěží? Co když Deucalion neby jedinej, komu o něco šlo?“

-----

Byly tři ráno a Ida stála pod sprchou. Ještě se třásla po tom, co ji probudila noční můra.

Probrala se ztuhlá strachy a pocit, že umírá, ji ne a ne opustit. Musela vstát a něco dělat, aby se trochu vzpamatovala. Sprcha byla snadná volba vzhledem k množství potu, které se jí třpytilo na kůži.

Nechápala to. Byla přece úplně v pořádku. Dostala se domů z nemocnice, začala chodit do školy, vytrpěla si pár desítek zvědavých pohledů i podpůrných komentářů… Všechno se zdálo v normálu.

Ale pak se začaly objevovat sny. Nejdřív jen záblesky a pocit znepokojení. Potom vzpomínky na mučení. A teď dokonce pocit, že umírá. Znovu.

Začínala být vyčerpaná z toho, jak se v noci pořádně nevyspala. Ale snažila se to maskovat, nechtěla, aby si Cora nebo Isaac všimli. Derek se toulal po městě a okolí, snažil se zjistit něco o tom, kam se vypařili Deucalion a Kali, zatímco nechával Petera, aby neoficiálně dohlížel na vlčata.

Scott se i přes své výhrůžky nedržel od smečky dál. Souhlasil s ostatními v tom, že je riskantní držet se stranou, když se ti dva toulají kdoví kde, pravděpodobně naštvaní a odhodlaní k pomstě.

Ale i přesto, že se všechno zdálo zpátky ve svých kolejích, nebylo to ani zdaleka tak skvělé.

Byla tu mrtvá (pro většinu jen pohřešovaná) dvojčata, což hodně zasáhlo Lydii a Dannyho. A i když Ida Dannyho nijak zvlášť neznala, bylo jí ho líto, když viděla, jak se plouží po chodbách se strhaným výrazem, zatímco Stiles se mu zkouší vyhýbat, aby se nemohl neustále ptát, jestli už policejní oddělení na něco přišlo. Stiles se taky konstantně děsil pomsty zbylých alfů a potácel se mezi smutnou Lydií a Scottem, který se sice nedržel úplně mimo, ale dost blízko taky ne. Ida si nebyla jistá, jestli by ho raději měla blíž, nebo dál.

Jediní, kdo se zdáli perfektně spokojení, byli Isaac s Corou, ale ani to nebyla tak úplně pravda. Ida si všimla, jak neustále sledují Dereka a pokoušejí se ho kontrolovat, kdykoliv to jen jde. Byli nervózní a podráždění, když se dlouho neozýval nebo se někde neplánovaně zdržel.

Takže ve skutečnosti byl ze všech lidí kolem v pořádku jedině Peter, který se nechal zaměstnat na škole na uvolněné místo učitele historie a přiváděl tak Idu i všechny ostatní na pokraj šílenství.

Samozřejmě si to naprosto užíval.

Ida zavřela vodu, setřela ze sebe přebytečnou vodu a vklouzla do tlustého froté županu. Nechtělo se jí vůbec spát a tak se rozhodla udělat si trochu čaje. Vzala si ho na terasu a spolu s dekou a iPodem si lehla na lehátko u bazénu. Bylo chladno, ale Idě se to líbilo. Jak ji štípala kůže chladem a do uší hulákali Nine Inch Nails, měla pocit, že je naživu.

Dívala se na hvězdy, které jasně zářily, když je nezastiňoval měsíc. Blížil se nov. Těžké uvěřit, že už to byl téměř měsíc od událostí s darachem. Často nad tím nepřemýšlela, ale zajímalo by ji, jak se s tím Derek vypořádává. Bála se, že ho to vezme mnohem víc, ale tomu vlastně zabránila smečka alf. Měl větší starosti než přemýšlet o Blakeové. Doufala, že se s tím vypořádává a neodkládá to stranou. Netroufala si na to zavést řeč.

Ne že by spolu mluvili moc často. Popravdě se Derekovi většinou vyhýbala. Nebyla si jistá, jak se postavit k tomu, co se stalo ve starém skladišti. Dost toho řekla. A on taky, i když ne všechno jí dávalo smysl. Pořád netušila, kdo byla Paige, ale byla si jistá, že by se na to rozhodně ptát neměla. Něco v tom, jak její jméno řekl, ji děsilo a fascinovalo zároveň. Byla ale rozhodnutá odolat zvědavosti.

Převalovala v hlavě ten problém tak dlouho, až nakonec v lehátku u bazénu usnula.

Už druhý den toho litovala, když vylekala většinu třídy hlasitým kýchnutím.

„Pardon,“ zamumlala a pokusila se ve své lavici vypadat co nejméně nápadně. Lydie se na ni vědoucně zadívala, ale Ida jen zavrtěla hlavou. Samozřejmě, že to byla Lydie, kdo ji ráno našel spát venku a dala jí jasně a hlasitě najevo, co si o tom myslí. Ida tedy začínala být smířená s tím, že ji čeká dlouhá řada já-jsem-ti-to-říkala pohledů.

Než skončilo vyučování, byla si jistá, že má horečku. Potvrdil jí to Isaac, který to poznal, jakmile se k ní přiblížil.

„Měla bys jít k doktorovi,“ nabádal ji.

„Isaacu, za dobu, co jsem v Beacon Hills, jsem byla v nemocnici častěji než za posledních deset let mého života doma. Rozhodně se tam nepoženu s nachlazením. Zvládnu se vyléčit sama,“ odmávla jeho námitky a cpala si učebnice ze skříňky do tašky. V polovině si znovu kýchla a při pokusu zakrýt si pusu všechno, co držela, rozsypala kolem. „Bezva,“ okomentovala to a klekla si na zem, aby to sesbírala.

„V pohodě?“ ozvalo se nad ní. Zvedla hlavu.

Stál nad ní jeden ze seniorů. Vybavovala si ho z lakrosových tréninků, na které ji Lydie zatáhla. „Jasně,“ hlesla, úplně zmatená, proč na ni mluví. O to víc, když si klekl a začal jí pomáhat sbírat věci. „Ehm, díky,“ dostala ze sebe, když jí podal její knihy.

„Uvidíme se,“ kývnul na ni s úsměvem a pokračoval chodbou dál. Ida za ním koukala úplně vyvedená z konceptu. Odněkud se vyloupla Lydie.

Dívala se stejným směrem co Ida a vypadala trochu nejistě a hodně nevěřícně. „Byl to-?“

„Adrian? Jo,“ řekl Isaac.

„Co ti chtěl?“ zeptala se Lydie Idy.

Ta trhla rameny. „Vím já? Pomohl mi posbírat věci, myslím.“

„Proč?“

Ida se na Lydii frustrovaně zadívala. „Asi proto, že mi upadly. Jak to mám vědět? Nic mi neřekl.“ Pak zabouchla skříňku a vyrazila ven ze školy. Na parkovišti si všimla, že Cora čeká na svém obvyklém místě na Dereka, až ji vyzvedne.

Znamenalo to, že se vrátil z dalšího pátrání?

Nečekala, aby to zjistila. Nastoupila a nastartovala. Začala couvat a vzápětí dupla na brzdu, když se s něčím srazila. Bylo to hnědé SUV a jeho řidič právě vystupoval.

„Ach, bohové,“ vydechla šokovaně a rychle vystoupila. „Jsi v pořádku?“ Překvapeně se zastavila. Byl to ten senior. Jak se jen- Jo, Adrian.

Zvedl ruce před sebe. „Klid. Nic se nestalo,“ upokojoval ji. „Na to jsme jeli oba až moc pomalu.“

„Ah. Uf. Úplně jsem se zapomněla podívat do zrcátka. To musí být tou horečkou,“ zamumlala a protřela si rukou čelo, jako by ji tak mohla zahnat. Zatvářil se starostlivě.

„Je ti špatně?“

„Ne, to je dobré. Jen nachlazení. Zalezu si do postele s hrnkem čaje a bude mi fajn,“ zavrtěla nepřítomně hlavou, zatímco obhlížela, jestli mu přece jen něco neudělala s autem.

„Dobře,“ usmál se a prohrábl si krátké světlé vlasy. „Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem přece jen trochu v šoku. Takže… co bys řekla, kdybych tě pozval někam ven? Jako terapie na mé emocionální trauma,“ navrhl a tvářil se u toho docela vážně.

„Emo- Co, prosím?“ zeptala se zmateně. Rozesmál se.

„No tak dobře, to bylo levný. Ale to nic nemění na tom, že bych rád, abys se mnou šla ven.“

Zamrkala. „Mám asi halucinace z horečky,“ konstatovala. To ho pobavilo.

„Jsem si docela jistý, že nemáš. Ale samozřejmě pochopím, jestli se chceš nejdřív uzdravit. Můžeme si vyjít potom,“ nabídl.

„Tak… jo?“ zkusila to, protože si pořád nebyla úplně jistá, nakolik se to skutečně děje.

„Bezva. Takže, řekněme v sobotu ve čtyři?“

„Dobře,“ přikývla. Spokojeně se zazubil a nastoupil do auta. Zacouval, mávl jí a pak její auto objel. „Co to, sakra-?“ zeptala se Ida sama sebe a zatřásla hlavou. Nasedla do auta a tentokrát se rozhlížela pořádně, než vycouvala a vyjela z parkoviště. Zahlédla v rohu černé camaro, do kterého právě nastupovala Cora.

Vypadala naštvaně. Ida snad radši ani nechtěla vědět, čím ji Derek stihl tak rychle vytočit.

Doma si přesně podle svého plánu zalezla do postele s velkým hrnkem čaje, který si připravila ze směsi bylinek na léčbu nachlazení. Byla si jistá, že jí do rána bude dobře. I když. Jeden den lenošení v posteli by nebyl úplně marný.

Zrovna se chystala zavřít oči, když jí do pokoje vtrhlo tornádo. Oprava - Lydie.

„Pozval tě Adrian na rande?“ vyhrkla hned mezi futry, jako by na tom závisel její život. Ida rozespale rozlepila oči.

„Co?“

„Je pravda, co jsem slyšela? Že tě na parkovišti pozval, abys s ním někam šla?“ zeptala se nedočkavě.

„Lydie,“ zamručela Ida, „já se tu snažím spát!“

„To můžeš v hrobě,“ odsekla zrzavá barbie s jasně růžovými rty.

„Jo. Jo, pozval mě ven. Šťastná? Můžu jít spát?“

„Ne! Kdy, kam, v kolik, jak, proč?! Povídej!“

„V sobotu, nevím, ve čtyři, mile, nevím. Všechno?“

Lydie se na ni zamračila. „Jsi nemožná. Nehodláš tam, doufám, jít v tom, v čem chodíš normálně, že ne?“

„Jasně, že jo. Nic jiného nemám a ne, nepůjdeme nakupovat. Jdu s ním jen proto, že jsem nepřišla na způsob, jak ho slušně odmítnout.“ Ida si rukou naklepala polštář a znovu se uvelebila.

„Ale… To je Adrian! Jeden z nejlepších hráčů v týmu, nominovaný na krále školy a… a je senior!“

„Lydie. Je mi dvacet jedna. Co tě vede k tomu, že mi má imponovat o tři roky mladší kluk?“ zamumlala Ida rezignovaně, protože to nevypadalo na rychlý konec téhle úplně zbytečné debaty.

„Ale to…“

„Chápu. Je to senior. Dobře, uděláme dohodu. Když teď odejdeš a necháš mě spát, tak já tě nechám mi na sobotu vybrat oblečení,“ nabídla Ida zoufale. Lydie se napřímila, jako když Prada zavětří čokoládový bonbón – což je mimochodem děsivá schopnost, protože pokud by byla na poli o dvou hektarech jediná pralinka, ten pes ji najde!

„V tom případě sladké sny,“ usmála se Lydie a vycouvala z pokoje.

Než Ida usnula, proletělo jí hlavou, jestli to nepřehnala. Dát Lydii volnou ruku, to mohlo skončit všelijak.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 9.: