OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 10.

04.01.2014 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1623×

Vzbudila se úplně stejně jako každou noc. Ani čaj nedokázal přemoct záchvat hrůzy z umírání. Přehodila nohy přes pelest a opřela se lokty o kolena. Oblečení propocené a nalepené na těle.

„Tak úplně v pořádku, jo?“ ozvalo se z rohu pokoje. Ida tlumeně vykřikla a rychle se otočila. Než stačila udělat krok, blikla lampička na stole a osvítila Derekovu tvář. Ida vydechla a spustila ruku.

„Tohle mi nedělej,“ pronesla a zavřela oči. Pak je ale zase otevřela a zamračila se na něj. „Co tu vůbec děláš?“

„Cora říkala, že ti není dobře. Přišel jsem se na tebe podívat.“

„Vážně?“ pozvedla obočí v nevěřícné grimase. „Kontrola ve tři ráno? Ke mně do ložnice? Uvědomuješ si, jak moc divný to je?“ Pozoroval ji úplně klidně. Odfrkla si. „Jasně, že neuvědomuješ. Vlkodlaci,“ ulevila si a pak na něj namířila prstem. „Zůstaň sedět.“ Zavřela se v koupelně a rychle ze sebe smyla noční pot. Tentokrát to nebyla dlouhá uvolňující sprcha jako jindy. Spíš něco jako sprint na sto metrů. Během tří minut byla hotová, oblečená do čistého pyžama a zabalená v tlustém županu.

Derek se ani nehnul, přesně jak mu nakázala. I když si nedělala iluze; kdyby chtěl, už by tam nebyl.

„Takže…“ začala, když si ji vyčkávavě měřil. „Jak pokračuje pátrání?“ zeptala se a přehodila si deku přes nohy.

„Zatím nic.“ To byla jeho obvyklá odpověď a lepší varianta, než když říkal zase hovno.

„Víš, kam zamíříš dál?“

„Asi si dám chvíli pauzu,“ pronesl. Překvapeně si ho změřila. „Nečekám, že nás nechají na pokoji. Bude lepší nemizet moc daleko. Třeba čekají právě na to.“

„Pravda,“ přisvědčila.

„Takže…“ napodobil její hloupý úvod do rozhovoru. „Co ti je?“

Mávla rukou. „Jen nachlazení, nic to není,“ zamumlala. Už když to říkala, byla jí jasné, že to neprojde. Věnoval jí soustředěný pohled. Neústupnost byla povahovým rysem, který jí u něj neskutečně lezl krkem. „Fajn,“ vydechla. „Tak mám noční můry. Žaluj mě.“

Ignoroval její uštěpačný tón. „O čem se ti zdá?“

Podívala se na něj stylem to-myslíš-vážně, ale pořád na ni zíral. „O tom, jak počítám lentilky a jezdím na jednorožcích, představ si to. Dereku, o čem asi tak myslíš, že se mi zdá?“

„Vím, o čem se zdá mně,“ trhl rameny. „Pokud je to podobné, třeba by sis o tom chtěla promluvit.“

„Ty si o svých snech promluvit chceš?“ Nedokázala zakrýt překvapený tón.

„Ne.“

Samozřejmě. „Tak proč bych měla chtít já?“

„Protože nejsi jako já.“

„Nebýt jako ty automaticky neznamená být opak,“ namítla a prohrábla si mokré vlasy.

„Když myslíš.“ Měla chuť ho kopnout.

„Jestli sis nepřišel promluvit o svých nočních můrách, tak v tom případě nevím, co děláš v tuhle dobu v mém pokoji.“

Mrkl. „Mám odejít?“ Zamračeně si ho měřila. Štvalo ji, že odpovědět ‚jo‘ je jí tak proti mysli.

„Já to vidím tak, že máš dvě možnosti. Buď si sundáš bundu a zabereš si půlku postele na spaní, nebo se zvedneš a použiješ okno, případně dveře – ale nedělám si iluze - k opuštění mého pokoje. Neexistuje žádná třetí možnost, ve které bys seděl v křesle a pozoroval, jak spím, protože to je prostě ujetý. A pravděpodobně i protizákonný… alespoň doufám. Já jdu spát v každém případě, protože jsem nachlazená a vůbec celkově vyčerpaná,“ prohlásila Ida, stáhla ze sebe župan a zabalila se do pokrývky. Pak ještě potichu, ale rozhodně dodala: „Kdyby ses náhodou rozhodl pro první možnost, tak mi ani omylem nezkoušej vlézt do postele v botách.“

Vlastně nečekala, že by zůstal. Když slyšela cvaknout lampičku, byla přesvědčená, že odejde. A pak zaslechla dopadnout na křeslo jeho těžkou koženou bundu. O podlahu zaduněla bota. A druhá. Postel se zhoupla a zaplnila. Cítila, jak se přisunul blíž ke středu. K ní.

„Neměla bys takhle mluvit s alfou. Navíc se svým,“ pronesl potichu a vrčivě.

Srdce jí tlouklo o žebra v jasném souhlasu s jeho slovy, ale ona se vždycky řídila spíš hlavou než srdcem. „Až se alfa naučí klepat. Spi už, Vlku,“ pobídla ho, zatímco se k němu přisunula a opřela se mu o hrudník.

Tiše se zasmál a přehodil jí ruku přes břicho.

Noční můra se nevrátila. Alespoň pro tu noc.

-----

Stiles překvapeně zvedl hlavu od knihy, když mu na stránky dopadl stín.

„Můžu pomoct?“ zeptala se Cora, která se usadila na židli vedle a natočila se čelem k němu. „Co víš o Jamesovi?“

Mrknul. „O kom?“

„Adrian James,“ zopakovala, či spíš procedila. „Co o něm víš?“

„Senior. Hraje lakros. Populární. Proč? Rozhodla ses ho ulovit?“ zeptal se s úšklebkem a otočil stránku v knize. Cora mu ji vytrhla a on se bezděčně přikrčil, protože tak trochu čekal, že ho s ní vezme přes hlavu. Ale to byl spíš Lydiin styl.

„Přestaň blbě vtipkovat, tohle je vážný,“ zasyčela a odhodila trigonometrii s hlasitým bouchnutím na stůl. Stiles bezděčně zaběhl pohledem ke knihovnici, ale ta za pultem nebyla. Klika. Byla tou nejděsivější osobou na škole – a to včetně všech vlkodlaků, i Petera.

„Co se děje?“

„Ida s ním jde na rande.“

Dobře, tohle nebylo překvapení. Stiles zaslechl, že ji někdo pozval. Jen si nemyslel, že by to měla být v jejich životech důležitá událost. Vzhledem k tomu množství nebezpečí, bolesti, zranění, téměř úmrtí a skutečných úmrtí. Zmiňoval už tu bolest?

„To je vážný!“ zdůraznila Cora, když ještě několik vteřin nechápavě mlčel. „Nelíbí se mi.“

„A to musí? Nezval tebe, ne?“

Praštila ho. To ho taky nepřekvapilo. „Ne takhle! Prostě jen… Já nevím. Isaac říká, že je to idiot.“

„Isaac má pravdu,“ připustil Stiles s pokrčením ramen. „I když asi ne doslova. Nemá špatný známky. Vlastně dost dobrý. Je namyšlenej, ale na druhou stranu, má nárok.“

„Proč myslíš?“

Pobaveně se na ni podíval. „Je jako starší míň bohatá verze Jacksona.“

Pořád vypadala nechápavě.

Došlo mu to. „A jo, tys ho vlastně neznala. Prvotřídní debil. Zbohatlík, lakrosový kapitán s pěkným ksichtem a tělem jako model, randil s Lydií… Mám pokračovat, nebo máš obrázek?“

„Jo. Chápu.“

„Tak Adrian je to samý, jen míň peněz a víc mozku.“

„Pořád se mi nelíbí.“

Stiles se potichu zasmál. „Pochyboval bych, že jsi z rodiny, kdyby jo. Haleovi mají vzácnou tendenci prokouknout idioty, i když sami- Ehm.“

Cora povytáhla obočí v jasné výzvě.

„Jsou naprosto úžasní, samozřejmě,“ dokončil Stiles rychle a natáhl se pro knihu. „Mám hodinu, takže- Jo. Už půjdu.“ Rychle si shrnul věci do batohu. Cora mlčela a mračila se. Jako by ho ani nevnímala. Už byl skoro pryč, když ho chytila za paži a trhnutím otočila k sobě.

Jau! Do hajzlu s vlkodlaky, ale fakticky.

„Nech si zítra telefon u sebe. Pro jistotu.“ A s tou kryptickou poznámkou ho nechala za sebou v zorném poli naštvané knihovnice. Ale do háje!

-----

Lydie byla… Ida by si přála říct postrach, ale víc ta holka snad připomínala důmyslnou mučící metodu. A Ida teď měla v tomhle oboru nějaké opravdové zkušenosti, takže to mohla posoudit vcelku obstojně.

„Lydie, já si nevezmu šaty!“ bránila se vehementně. Ale dostalo se jí jen pohrdlivého pohledu.

„Řeklas, že ti můžu vybrat, co si vezmeš.“

Ida se zamračila. „Tak trochu jsem doufala, že vybereš něco, co mi bude slušet a to, v čem nebudu světu předvádět, jak moc kostnatá mám kolena,“ zabručela polohlasně. Ale Lydie po ní vrhla pohled, který dokazoval, že to slyšela.

Bylo jedno, jak moc se Ida vzpírala. Tornádo si prosadilo svoje.

„Nebudu se líčit!“

„Nemůžeš si vzít tohle a nenalíčit se,“ oponovala Lydie rozhodně. Byly chvíle, kdy Ida litovala, že Lydii darach nestihl uškrtit. Nebylo jich moc, ale našly se.

Alespoň že donutila Lydii nechat její vlasy rozpuštěné. I když v tomhle případě za to spíš mohl její Cejch. Lydie prohlásila, že tu odpornost je třeba dobře schovat. Což se Idy z nějakého důvodu dotklo.

Přesně ve čtyři se ozval zvonek u dveří.

„Připravená?“ zeptal se Lydie.

„Ne,“ prohlásila Ida nervózně. Bolestně si uvědomovala svůj nedostatek zkušeností v tomhle oboru. Nerandila. To prostě nebylo její. Ona byla jedna z nejvýznamnějších členek Rady a celého druidského společenství. Tohle… Měla najít nějakou výmluvu!

„Nekecej a jdi mu otevřít,“ postrčila ji Lydie. Ta její povzbuzovací taktiku neocenila. Neochotně sevřela kliku a otevřela dveře.

Adrian se usmál, když ji uviděl. Ida mu to nervózně oplatila a pokoušela se přitom na klukovi před sebou najít něco, co by ji zaujalo. Nějakou odlišnost. Jenže on byl od světlých vlasů přes hnědé oči až k ležérnímu oblečení jednoduše jen vážně hezký. Stáhl se jí žaludek. Nebyl vůbec její typ.

„Sluší ti to,“ pochválil ji. Cítila, jak jí hoří krk. „Můžeme jít?“

„Jasně,“ souhlasila. „Kam vlastně jdeme?“ zeptala se, když jí podržel dveře u auta a nechal nastoupit.

„Nechceš se nechat překvapit?“ zasmál se jemně, když sám nasedl za volant.

„Překvapení nejsou nic pro mě,“ přiznala s pokrčením ramen.

„Dobře. Říkal jsem si, že bychom mohli na bowling,“ vyzradil svoje dnešní plány. Ida překvapeně pozvedla obočí.

„Ale já ho nikdy nehrála!“

Spokojeně se usmál. „To je dobře. Učení je na něm ta nejzábavnější část.“

Skepticky se na něj podívala. „O tom silně pochybuju.“ Rozesmála ho.

„Věř mi. Bude tě to bavit.“

Ida spatřila první výhodu ve chvíli, kdy zjistila, že si musí obout speciální boty. Bez podpatků.

Adrian je odvedl k dráze a začal jí vysvětlovat, co se po ní chce. Pochopila to tak, že má vzít kouli a srazit kuželky daleko před nimi. Zdálo se to jednoduché.

No, nebylo. Přičetla Adrianovi plusový bod za to, že se jí nesmál. Alespoň ne moc.

„Ukaž, pomůžu ti,“ nabídl se a postavil se za ni. „Předkloň se,“ vybídl ji a kopíroval její pohyb. Jednu ruku jí položil ze strany na břicho, druhou na ruku s koulí. „Tak, a teď zamiř. Rozpřáhni se. Pořád měj namířeno,“ upozorňoval ji.

Ida začínala chápat, proč mu přišlo učení nejzábavnější. Ne že jí by to přišlo stejné. „Pusť!“ přikázal, když jí máchl paží a přitom se k ní bezděčně přitisknul. Koule vyletěla vysoko do vzduchu a s hlasitým třísknutím dopadla na plochu. Úspěšně minula všechny kuželky a zmizela ve tmě.

„Jo… Nějak v tom nevidím svou budoucnost,“ poznamenala Ida, zatímco Adrian se kousal do rtu, aby se nahlas nesmál. „Jen se klidně směj. Je to zdravé,“ doporučila mu, ale on zavrtěl hlavou.

„To nejde. Kdybych se ti smál na první schůzce, riskuju, že se mnou už na další nepůjdeš.“ Mrkl na ni. To jako fakt?

Zůstala na něj zírat. „No… já…“

„Ahoj!“ Otočila se ke dveřím uprostřed věty, která stejně neměla reálnou možnost dávat smysl. Blížila se k nim vlčata.

„Nazdar?“ odpověděla nejistě. „Co vy tu?“

„Řekli jsme si, že si s Isaacem trochu zahrajeme,“ pokrčila Cora rameny až neuvěřitelně entuziasticky, „a koho tu nenajdeme. Můžeme se přidat?“

Isaac se na ni prosebně zadíval. „No… proč ne?“ tak trochu se zeptala a podívala se na Adriana. Ten sice vypadal zaskočeně, ale přikývl.

„Bezva,“ pochvalovala si Cora a s Isaacem si vyzvedli boty u pultu.

„Kdo že to je?“ zeptal se Adrian, když byli dost daleko, aby si myslel, že ho neslyší.

„Moje-“ zarazila se. Málem řekla smečka, ale to by asi nepochopil. „Moji přátelé. Cora Haleová a Isaac Lahey.“

„Hm, Lahey, ten je, myslím, se mnou v týmu,“ zamračil se Adrian přemýšlivě. Ida se na něj překvapeně otočila. Neměl by něco takového vědět určitě? „Takže,“ začal Adrian, když se vrátili, „co si z toho udělat párovou soutěž?“ zeptal se. Cora se nadšeně usmála.

„Jasně! Super nápad. A uděláme to holky proti klukům, aby to bylo zajímavější. Co vy na to?“

„Dobrý nápad,“ potvrdil Isaac. Ida měla pocit, že jí něco uniká, ale pokrčila rameny. „Proč ne? Ale upozorňuju tě, že prohrajeme. Můj nejlepší pokus srazil dvě kuželky a myslím, že to bylo čistě omylem.“

„Neboj. Ukážu ti, jak na to,“ povzbuzovala ji Cora.

Ukázalo se, že ví, o čem mluví. Cora neminula ani jednou. Ida by ji podezřívala z používání vlkodlačích schopností, kdyby Isaac nebyl stejně katastrofický jako ona sama. No dobře, možná trochu míň. Takže se to nakonec vlastně zvrhlo v bitvu mezi Adrianem a Corou.

S Isaacem to po čase prostě vzdali a jen sledovali, jak se ti dva snaží předhánět. Několikrát se pokusila s Adrianem zavést řeč, ale Isaac si pokaždé vyžádal její pozornost. Nikdy nešlo o nic životně důležitého, ale on se tak tvářil. Začínala ho považovat za přehnaně úzkostného, možná by si o tom měla promluvit s Derekem. Nemohl by v tom hrát roli posttraumatický stres nebo tak něco?

Nakonec Adrian udělal několik chyb a Cora ukořistila vítězství pro tým žen. Adrian uznale kývl a prohlásil, že vítězky si zaslouží pití, i když Ida se stěží dala považovat za zasloužilou. Když odešel k baru, otočila se na ty dva a zamračeně si je prohlédla.

„O co tu jde?“

„Jde?“ vyhrkli oba naráz. „O nic nejde, ne? Hrajeme bowling,“ dodala Cora.

„Vážně? Jenom to?“

„Jenom to, čestný skautský,“ zvedl Isaac ruku v dětské přísaze. Cora přikývla. Ida si je ještě chvíli prohlížela, ale pak si přes jejich ramena všimla, že se vrací Adrian.

„Dobře. Předpokládám, že příště budeme muset jít někam, kde se neschází půlka školy,“ trhla rameny Ida a usmála se na Adriana.

Dobře slyšela vlčata vyjeknout. „Příště?“

Řekla to sice, jen aby se ujistila, že mají vážně za lubem něco víc, než tvrdí, ale popravdě nad tím opravdu uvažovala. Adrian byl docela příjemná společnost. Byl zábavný, ale nebyl vlezlý. Dokonce se statečně vyrovnával se skutečností, že kolem něj neustále krouží ti dva a snaží se ho držet stranou. Chápala, že vlčata jen chrání člena smečky a možná si to ani neuvědomují, ale nakonec musela zakročit.

„Co kdybychom to pro dnešek zabalili?“ navrhla po třetí hře, kterou vyhrála dvojice Cora/Isaac – kterému to začalo záhadně jít, jen co nebyl ve dvojici s Adrianem. (Prý se musel jen rozehrát. Jasně. Cha.) Překvapeně se na ni podívali.

„Je teprve po šesté,“ namítla Cora. Ida se usmála a ohlédla se Adriana.

„Ještě nás čeká něco jiného, že jo?“

Chytil se přímo brilantně. „Samozřejmě. Tohle bylo jen takové rozehřívání,“ přikývl, jako by to bylo v plánu od začátku.

„A můžeme-“

„Ne,“ pronesla Ida rozhodně a zapíchla do nich pohled. „Vidím, že vás to baví, takže vás tu necháme pokračovat,“ usmála se mile. Viděla, jak Cora skřípe zuby. Isaac na ni jen valil svá modrá kukadla. Připadala si, jako by kopla do štěněte. Nesnášela, když to dělal. „Isaacu… Ne.“ Podřízeně sklopil pohled k zemi.

Adrian se pobaveně usmíval, když se na něj otočila. „Připravená jít?“ zeptal se.

„Jasně.“ U pultu se přezuli a Ida mu položila ruku na paži, když chtěl zaplatit. „Nech to na nich,“ pronesla se škodolibým úsměvem. Zasmál se a poslechl.

„Jsem si jistý, že příště si to rozmyslí, ale nečekal bych, že budeš pomstychtivá.“

„Nejsem,“ pokrčila rameny. „Ale zastávám názor, že malá lekce nikdy neuškodí.“

„Tak, kam teď?“ zeptal se, když vyšli před hernu. „Neměl jsem zrovna vymyšlený záložní plán,“ přiznal trochu rozpačitě.

„V tom případě, co třeba zajít na něco k jídlu?“ navrhla Ida trochu nejistě.

„Dobrý nápad,“ přitakal a pomohl jí do auta.

Dopadlo to tak, že si koupili sýrovou pizzu a vzali si ji do parku. Ujídali, zatímco se pomalu stmívalo, a Adrian ji vyslýchal o tom, jaké to je v Evropě.

„Jsou tu rozdíly, samozřejmě,“ pokrčila Ida rameny. „Ale celkově se lidé nikde moc neliší.“

„To zní dost hlubokomyslně,“ popíchl ji a Ida cítila, jak jí krk zaplavuje horko.

„Ne tak moc,“ oponovala. „Ale už jsi mě zpovídal dost dlouho. Je řada na tobě. Vím o tobě jen že jsi senior a hraješ v lakrosovém týmu.“ Poznatek o nominaci na krále školy si nechala pro sebe. Tak jako tak byla získaná jen z doslechu.

„Není toho moc co říct,“ ušklíbl se.

„Ale no tak, musíš přece nějak vyčnívat z průměru. Není na tobě nic zajímavého?“

„Střední proud ti nepřijde dost zajímavý?“ Škádlil ji, rozhodla se mu to vrátit.

„Ani ne,“ pokrčila rameny a nasadila znuděný výraz. „Ze středního proudu vycházejí právníci, pojišťováci a realitní makléři.“

„Táta je pojišťovák,“ zadíval se na ni vážně. Zarazila se. Trapas. Adrian se rozesmál. „Kecám, je instruktor ve fitku. Kdyby ses viděla.“

„Zákeřný,“ ocenila s úsměškem.

„Ale abych se vrátil k tvé otázce. Je pro tebe dost extra, když řeknu, že umím háčkovat?“

Zírala na něj, jako by právě přiznal, že mu rostou křídla. „Vážně?“

„Fakt,“ zasmál se, i když trochu rozpačitě. „Trávil jsem jako dítě hodně času u babičky, byla to její oblíbená zábava a naučila mě to. Jestli to ale někde řekneš, zničíš mi pověst tvrdého lakrosového hráče,“ varoval ji. Zazubila se.

„Mlčím jako hrob,“ slíbila a natáhla se pro láhev s vodou. „Řekla bych, že tohle tě zachránilo od trpkého osudu středního proudu. Alespoň na čas.“

„Tak to jsem si oddychl.“

„Nazdár!“ ozvalo se kus od nich nadšeně. Až příliš nadšeně. 

Ida se otočila přes rameno, jestli se jí to nezdá. Nezdálo. „Stilesi? Co tu, u všech bohů, děláš?“

„Já? Tohle je park, ne? Mám rád parky. Skvělé místo na procházky, potkávání přátel,…“

„Stilinski?“ zadíval se na něj tázavě Adrian.

„Nazdar, Adriane. Včera ti to na tréninku šlo. Fakt paráda. Takže, o čem diskutujete, lidi?“ zeptal se Stiles a posadil se vedle nich. Natáhl se po kusu pizzy a hladově se zakousl.

„O chovu koní,“ odsekla Ida a vytrhla mu nakousnutý trojúhelník pizzy z rukou. Stiles huhlavě zaprotestoval. „Co tu děláš?“ zeptala se znovu důrazně.

Chvíli jí pohled oplácel, ale pak povzdechl. Ani nemusel nic říkat. Ida mu vrazila pizzu do ruky a utřela si ruce do ubrousku.

„Omlouvám se,“ zadívala se lítostivě na Adriana. Ten vypadal víc než jen vyvedený z míry. „Budu si muset něco zařídit. Myslíš, že bys mi mohl poskytnout odvoz?“ zeptala se rozpačitě.

„Jasně,“ vyhrkl a postavil se. Stiles se ládoval kusem pizzy, a když se na něj Adrian podíval, s plnou pusou se usmál a mávl. Když se vzdalovali od stolu, Stiles se vrhal na poslední dílek pizzy v krabici.

Ida řekla Adrianovi, kam chce, aby ji odvezl, a ten to udělal. Jestli mu přišlo divné, proč chce, aby jí zastavil před tak zašlou budovou ve špatné čtvrti, nedal to na sobě nijak znát.

Vystoupil a otevřel jí dveře, aby mohla ven. Ida si povzdechla a smutně se usmála. „Mrzí mě, že to dneska dopadlo tak…“ Ani neměla slovo, kterým by tu katastrofu popsala. Svlékla si hnědou koženou bundu, kterou jí dal v parku.

Adrian se usmál a vzal si ji. „Nedělej si s tím hlavu. Takhle alespoň víš, že když si se mnou vyjdeš znova, nebude to horší, než to bylo poprvé.“

Překvapeně se uchechtla. „Ty po tomhle stojíš o další schůzku? Jsi masochista?“ Rozesmál se.

„Ne, to, doufám, nejsem. Ale co bych to byl za hrdinu, kdybych to vzdal po prvním zaškobrtnutí. Slovy mé babičky - hochu, princeznu si musíš zasloužit.“

„No… páni. Asi nevím, co na to říct,“ zamumlala rozpačitě. Adrian jí dvěma prsty jemně odsunul vlasy z tváře. Zvedla hlavu, aby viděla, jak se tváří, a přes jeho rameno zahlédla v okně nad nimi Derekovu tvář. On je poslouchá? Na vteřinu přestala dávat pozor, a přesně ta vteřina stačila k tomu, aby ji Adrian políbil.

Chtěla uhnout, ale měla hlavu opřenou o auto a tak to nestihla dřív, než se odtáhl. Ani si pořádně nestihla uvědomit, jaké to vlastně bylo. Nedokázala se znovu podívat nahoru. Roztěkaně si uvědomila, že Adrian nejspíš čeká nějakou reakci.

„J-já…“ zakoktala se a on se usmál.

„Uvidíme se ve škole,“ nadhodil, když nepokračovala.

„Jo,“ vydechla. „Ano, ve škole. Děkuju za odvoz,“ řekla, když se trochu sebrala. Počkala, než nastoupil a odjel.

„Kdy se tvůj život takhle podělal, Quinnová?“ zeptala se sama sebe potichu. Obrátila pohled k velkému oknu a ušklíbla se. Jasně. Vlkodlaci.

-----

S tou myšlenkou se jí vrátily původní emoce. Hlavně vztek.

Výtah jí tentokrát přišel obzvlášť pomalý. Nasupeně odtáhla mříž a otevřela dveře do bytu. Derek seděl u stolu a četl si knihu.

„Kde jsou?!“ štěkla nasupeně. Zvedl k ní překvapený pohled, ale nebylo to úplně upřímné. Pak trhnul hlavou ke schodišti. Cora s Isaacem na něm seděli a ani se nesnažili vypadat nenápadně.

Sešla ze schodů, podpatky hlasitě klapaly o podlahu a ten zvuk se odrážel od stěn jako výstřely. Na posledním schodu klopýtla. Naštvaně se za chůze zula a napřáhla boty jejich směrem.

„Co si vy dva myslíte, že děláte?“ zeptala se ostře a odhodila boty k pohovce. Mlčeli. „No? Vás dva, to bych ještě skousla, ale Stiles? Stiles?!“

„Mrzí nás to?“ zkusila to Cora. Okamžitě si uvědomila, že neupřímná omluva nebylo správné řešení.

„Ohó, ne, to vás teda nemrzí. Já, sakra, poznám, když vás dva něco mrzí, a teď to rozhodně není!“ Nadechla se a pak trochu klidněji a tišeji pokračovala: „Proč jste to, do háje, udělali?“

„Je to idiot,“ vyhrkla Cora. Ida ještě chvíli čekala, ale nic dalšího nepřišlo.

„Co? A to je jako všechno? Myslíš si, že je idiot, a proto jste si hráli na hlídací psy?“

Isaac se ošil. „Ale on je fakt idiot.“

„To je snad na mně, abych posoudila jeho mentální stav. Uvědomujete si vůbec, že se vás to netýká? Tohle není záležitost smečky, to je moje osobní věc!“

„Ale Derek-“

„Netahej do toho Dereka, ten přijde na řadu po vás,“ štěkla Ida a Derek se dotčeně zamračil.

„Co jsem udělal já?“

Ignorovala ho. „Chápu vás. Vážně. Máte starost a já si toho cením. Ale tohle byla první schůzka za posledních jedenáct let! A jelikož předpubertální schůzky se v podstatě nepočítají, byla to první schůzka vůbec. Neměli jste právo to zničit,“ ukázala na ně prstem.

Tentokrát byla jejich lítost upřímná.

„Nevěděli jsme to. Omlouváme se,“ zamumlali.

„Jo, nevěděli. Ale teď už to moc nezmění, že ne? Pro příště nechte můj život na starosti mně. Jsou věci, které si člověk do životopisu nepíše, ale to neznamená, že nejsou důležité. Nechápejte mě špatně, mně nevadí, že jsem nerandila. Akorát bych si přitěžovala vhledem k tomu, co mě čekalo. Prostě jen-“ zmlkla a vydechla. „Už to příště nedělejte, jo?“ požádala je klidně. Slezli ze schodiště, jako zmoklé slepice. Obrátila oči k nebi. „Pojďte sem,“ vyzvala je a nechala je, aby se o ni lítostivě otřeli v nápodobě objetí. Pitomí vlkodlaci a ty jejich štěněčí pohledy.

Když ji pustili, vydali se ke dveřím.

„Kam jdete?“ zeptala se překvapeně. Cora se zašklebila.

„Stiles nám původně nechtěl pomoct. Museli jsme mu výměnou slíbit noční maraton.“

„Maraton?“

„Jo, všechny vykopávkové počítačové hry, co má. A on jich má fakt hodně,“ povzdechl si Isaac, ale nějakým záhadným způsobem nevypadal zdaleka tak zdrceně jako Cora.

Ida potlačila úsměv. „Tak to si užijte krásnou noc,“ popřála jim a Derek se uchechtl. „A buďte opatrní,“ dodala, když už byli napůl ze dveří.

„Jasně, mami,“ dolehlo k ní dvojhlasně, než se dveře zavřely.

„Spratci,“ ulevila si a otočila se na Dereka. „Kde je tvoje autorita, když ji člověk potřebuje?“ zeptala se ho ublíženým tónem. Ušklíbl se a otočil stránku.

„Mám jim dát domácí vězení?“

„Příště? Možná jo,“ přikývla napůl vážně. Věnoval jí pochybovačný pohled a zaklapl knihu.

„Jaké bylo rande?“

„Vážně, Dereku?“ zeptala se nevěřícně. „A nebylo to rande,“ namítla, zatímco se ohýbala na obvyklé místo pro láhev whisky.

„Ne?“ podivil se a kývl, když se gestem zeptala, jestli chce taky. „A co teda?“

„Byla to schůzka. Nabourala jsem mu auto – jenom trošku – a on za to chtěl jít na schůzku. Nedokázala jsem rychle vymyslet žádnou výmluvu, tak jsem řekla jo. Nebylo to rande.“

„Já bych řekl, že bylo,“ namítl, když přijal sklenici.

„Ne. Nebylo. Rande je, když jdeš někam s někým, protože se ti líbí. Tohle byla schůzka.“

Přemýšlivě zamručel. „Ty se často líbáš s lidmi, se kterými chodíš na schůzky, protože jim nabouráš auto?“

„Nelíbala jsem se s ním!“ Pozvedl obočí, jako by říkal já viděl něco jiného. „Nestačila jsem uhnout,“ zamumlala a upila ze sklenice.

„Začínám se děsit tvých sklonů k alkoholismu,“ poznamenal a sám se napil. Kysele se na něj zašklebila a drze si hodila nohy na stůl.

Zavrčel.

„Co?“ namítla. „Tys nikdy v podpatcích chodit nemusel, nemáš tušení, jak hrozné to je.“

„Pořád jsi mi neřekla, jaké bylo- jaká byla schůzka,“ opravil se a vrhl na ni pohled přes skleničku.

„Myslíš, když se kolem netoulala tvoje vlčata a nesnažila se mě ztrapnit?“ zeptala se s koutkem povytaženým do úsměvu. Přikývl. „Fakt to chceš vědět?“

„Copak bych se ptal, kdybych nechtěl?“ Jo. Taky pravda. Derek nebyl na zdvořilostí pokec. Trhla rameny.

„Vlastně ne tak špatná. Ale, no…“

„Co?“

„Já vlastně nevím. Prostě je moc obyčejný.“ Derek nechápavě zvedl obočí. „Víš jak. Střední proud. Pilný student, dobrý hráč lakrosu, nominovaný na krále školy, holky se za ním otáčí. Není to můj typ.“

Derekova sklenice hlasitě ťukla o stůl. „A jaký že je tvůj typ?“

Podívala se na něj a trochu rozpačitě se usmála. „Vždycky jsem měla slabost pro ty, kterých si ostatní nevšímali. Byli mnohem zajímavější. Hezcí kluci mi vadí; většinou jsou nudní, nezajímaví a dost často i hloupí.“

Derek si odkašlal a významně se na ni zadíval. Zasmála se. „Ty ne, samozřejmě,“ ujistila ho blahoskloně. „Nejsi ani hloupý, ani nudný, natož nezajímavý. Možná máš trochu problémy s egem, tvrdohlavostí a máš slabost pro hezké tvářičky, ale jinak jsi fajn.“

„Nejsem si jistý, jestli jsi mě právě urazila nebo pochválila,“ zabručel nespokojeně.

„Pro tebe mám speciální kategorii,“ pokrčila rameny.

Ticho a upřený pohled jasně naznačovaly, že čeká, až mu ji řekne.

„Nemůžu ti to říct, strašně by ses naštval,“ zaculila se a upila ze sklenice. Zavrčel. „Vidíš? Už teď se vztekáš, a to jsem ještě nic neřekla.“

„Nenaštvu se.“

„Tak se urazíš. To je jedno.“

„Neurazím se.“

„Ale jo, urazíš. Taky bych se urazila,“ prohlásila a shrnula si vlasy stranou.

„To je tak zlé?“ zamrkal překvapeně.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Je to jen infantilní.“

Narovnal se a otočil se k ní čelem. „Fajn, teď jsem regulérně zvědavý.“

„Právě proto ti to neřeknu. A jestli se budeš dál vyptávat, půjdu pryč,“ zamračila se na něj. Vydal frustrovaný zvuk, ale dal pokoj.

„Co to vlastně čteš?“ zeptala se Ida, když upíjela z druhé sklenice.

„Bílého tesáka,“ pronesl a Ida pokropila stůl sprškou whisky. Znechuceně se zašklebil.

„Promiň. Ale... cože?“ Nedokázala se nesmát.

„Mám rád klasické příběhy,“ pokrčil rameny. „Londona obzvlášť.“

„Přečti mi kousek,“ vyzvala ho, zatímco utírala dlaní poprskaný stůl. Zákeřně si ji pak otřela o šaty od Lydie, to ji naučí. Nevěřícně se na ni zadíval. „No tak. Nestydíš se, že ne?“ Zamračil se na ni. „Ale no tak,“ zopakovala a vytáhla ho na nohy. Postrčila ho k posteli a vzala jeho skleničku s pitím. Pohledem ho vyzvala, ať si sedne, a vlezla si na druhou polovinu. „Tak čti,“ pobídla ho netrpělivě, když mlčel. Lehla si na bok s rukou pod hlavou a dívala se na něj.

Nejistě se podrbal na nose, pak něco zamručel a rezignovaně uhladil stránku knihy.

„Život v údolí Santa Carla byl složitý proti prostotě severu. A hlavní věc, kterou vyžadovaly tyto spletitosti civilizace, bylo sebeovládání, věc tak jemná jako třepetání ptačích křídel, ale zároveň tvrdá jako ocel…“

Ida spokojeně upíjela a poslouchala příběh, který sice znala, ale bylo to už dost dávno, co ho naposledy četla.

„Ty spíš,“ vytrhl ji z krásného uvolnění obviňující hlas. Pootevřela oko a zadívala se na Dereka.

„Nespím. Poslouchám,“ opravila ho. „Máš hezký hlas.“

„To není špatně?“ popichoval. „Jsem v šoku.“

„Pitomče,“ zamumlala a trochu neochotně se na rukou zvedla. „Ale jsem zralá na trochu spánku, to máš pravdu. Musím se vrátit k Lydii.“

Zaklapl knížku. „Musíš?“

„Co?“ zamrkala.

„Musíš k Lydii? Čeká na tebe?“

„No, nejspíš ne. Proč?“

„Můžeš spát tady,“ nabídl.

„Tady? V posteli?“

Obrátil oči v sloup. „Ne, na stole. Samozřejmě, že v posteli. Přiznej to, už napůl spíš.“

Usmála se a přistiženě zakývala na souhlas. „Dobře, najdu ti u sebe něco na spaní. Teda… pokud nechceš spát v tomhle,“ pokynul rukou k šatům.

„Nemáš ani ponětí, jak moc nechci,“ zamumlala a postavila se na nohy. „Půjčím si koupelnu.“

Počkala, než přikývl na souhlas, a vydala se po schodech nahoru. Voda ji příjemně probrala a smýt si lepkavý pocit, který jí zůstával na tváři po make-upu, bylo taky úžasné.

Vyšla ven v osušce a se šaty v ruce. Málem do Dereka vrazila. Zrovna pokládal jedno své tričko na Cořinu matraci.

„Díky,“ ozvala se jako první. Derek se ale díval na šaty v její ruce. Se zamračením natáhl ruku. „Můžu?“ zeptal se.

Ida mu je zaraženě podala a konsternovaně zírala, jak si je přitáhl k nosu.

„Uvědomuješ si, jak divně vypadá to, co právě děláš?“ zeptala se, když se neměl k vysvětlení. Překvapeně se na ni podíval.

„Hm? Ne. Ne, to jen... Zachytil se na nich jeho pach. Přijde mi nějak povědomý, tak jsem se jen chtěl ujistit.“

„A verdikt?“

„Nemám tušení. Ale přísahal bych, že už jsem ho někde cítil.“

Pokrčila rameny. „To je docela možné, je v lakrosovém týmu, mohl jsi ho cítit z kluků.“

Derek nepřítomně přikývl. „Mohl.“

Ida se sehnula pro Derekovo tričko a zacouvala zpět do koupelny, protože Derek se zdál ztracený v myšlenkách.

Když vylezla už oblečená do spodního prádla a trička, byl pryč. Sešla dolů, ale nebyl ani tam. „Dereku?“ zeptala se, ale nedostala žádnou odpověď. Nechápavě se rozhlédla, jestli jí nenechal lístek s vysvětlením, ale nic neviděla.

Nerozhodně postávala uprostřed místnosti, když se otevřely dveře. Derek se vrátil. „Co se děje?“ zeptal se, když si všiml jejího úzkostného výrazu.

„Já- Nevěděla jsem, kam jsi šel,“ zamumlala rozpačitě a nártem si přejela po zadní straně lýtka druhé nohy. Cíp trika žmoulala v ruce. Přišla si najednou docela trapně. Pokaždé, když se s Derekem dělila o postel, bylo to neplánované. Okamžitá hnutí mysli. Tohle…

„Chtěl jsem si zavolat. Promiň,“ zamumlal. „Zvyk. Když žiješ s vlkodlaky, naučíš se brát si telefony stranou.“

„Aha,“ pronesla a pousmála se. „Tak já-“ mávla rukou k posteli.

„Posluž si,“ přikývl a přešel k pohovce, na které ležela jeho rozečtená kniha, a posadil se. Ida přešla bosky k posteli a vklouzla pod přikrývku. Derekova vůně ji obalila, jako by ji objímal a neseděl na druhé straně místnosti. Spokojeně se usmála a přitáhla si jeden polštář do náruče. „Dobrou noc,“ zamumlala ospale.

Z pohovky se ozvalo tlumené zamručení. Ida usnula okamžitě.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 10.: