OurStories.cz ~ naše povídky - Básničky » Stěží tisíckrát

Původně to mělo být jen pár optimističtějších veršů. Ne, že bych se nesnažila, ale zase se mi to asi trochu zvrtlo jiným směrem. Snad je to tím počasím - ty sluneční paprsky mi fakt chybí. :D
Budu ráda za každý Váš názor.

07.04.2013 (17:00) • LoveRain • Básničky • komentováno 7× • zobrazeno 1432×

Když slunce svou nám

laskavou ukazuje tvář

a srdce našeho jemně dotkne se,

polaská ho, 

hřejivá paprsků zář.

Na koho myslíš,

s láskou vzpomínáš?

 

Patří-li snad mně,

ona myšlenka,

pak šťastnou osobou smím být,

na čas se jí stát.

I když jen než ta hvězda zapadne

do končin lidstvu vzdálených

a odebere se spát.

 

Pak opět sklopíš oči k zemi,

tak jak už tolikrát.

A mnoho dní uplyne,

než na mě si zas vzpomeneš,

modrému nebi pokojně

nastavíš bledou svoji tvář.

 

Tak jako už předtím.

Avšak stěží tisíckrát.

Autor: LoveRain (Shrnutí povídek), v rubrice: Básničky



Sdílet

Diskuse pro článek Stěží tisíckrát:

Děkuju za přečtení a milý komentář.

Dokonalá poezie. Moc se povedla.

Díky, WWew. Tvůj komentář opět velmi potěšil. Asi máš na to patent. Jsem moc ráda, že se Ti líbila.

Naprosto dokonalé jako vždy. Zvrtlo, nezvrtlo, dopadlo to úžasně. První sloku jsem si musela přečíst víckrát, krásně vyjadřuje tu myšlenku... no a ty poslední dva verše mě dorazily.

SaDi, jsem moc ráda, že se mi tam povedlo do toho dostat nějakou tu emoci, že to bylo aspoň trochu znát. Poslední dobou mi totiž přijde, že se mi to nedaří. Jako hledání perexových obrázků. Já děkuju.
Martinexo, děkuju za přečtení a komentář. První sloka mi ještě šla, ale pak jsem si pustila smutnou písničku a pak se to zvrtlo. Příště už to třeba vyjde až do konce.

Líbilo se mi to. Jo, já s tím mám taky problém. Vždy když chci něco pozitivního vyklube se mi z toho úplně něco jiného, než jsem chtěla. mě se to líbí tak, jak jsi to napsala:)

Fuu... Sice v perexu píšeš, že se ti to zvrtlo, to sice jo, ale rozhodně to není TROCHU. Ten konec mě parádně utřel. A je mi z toho smutno, a vždycky, když se cítím takhle (nedefinovatelně, přesto divně a tak nějak zraněně), za mě nepíše mozek, ale právě to něco, co se ve mně usadilo. Tohle je pro mě dobrá poezie. Když vím, co můžu čekat, a potom dostanu přesně to, co jsem čekala, že dostanu. Prostě zase paráda, děkuju.

Přidat komentář:

Nick:

Text: