OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život na druhou - Prolog + 1.

22.03.2011 (12:00) • pajam • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1376×

PROLOG

„Vždyť se znají jenom den!“ vykřikla drobná hnědovláska do prázdného pokoje a naštvaně jela myší po černé stránce. Rozhořčeně klepala prstem po koleni a naštvaně na sebe křičela, že tuhle povídku raději ani neměla otevírat.

„Tak krásnej námět... Dalo by se s tím dělat tolik věcí,“ zauvažovala a nadšeně se zamyslela. Už si představovala, jak by hlavní hrdinka byla stále v nesnázích, ale věčně tvrdila, že to zvládá. Viděla i toho mladého muže, co by klidně před ní skočil před náklaďák, ale neustále tvrdil, že ona jeho vůbec nezajímá.

„Tak romantické,“ vydechla okouzleně hnědovláska a zatočila se na židli. Uvolněně se usmála a vypla raději stránku s prohlížečem.

Nastal ale problém.

Zatímco se dívala na tapetu počítače, kterou vůbec nevnímala, začal se v její hlavě rozvíjet ten příběh, viděla velké finále, kontroverzní svatbu, představovala si, jak tu malou holku vážně srazí nějaký kamión...

„To nemůžu, to je krádež,“ bránila se sama sobě. Když nad tím tak přemýšlela, neviděla už žádnou podobnost s původním příběhem, hrdiny si změnila k nepoznání a vyměnila jim jména, protože ta stará se k nim nehodila.

„Proboha, jsem v tom až po uši,“ uvědomila si ta mladá dívka a s předstíranou nechutí otevírala textový soubor.

Zuřivě začala cvakat do klávesnice a přestala vnímat svět okolo. V hlavě ji jen překřikovaly postavy, co by chtěly, aby napsala.

„Jsem totální cvok,“ zabrblala po chvilce do ticha a dál se nestarala. Po deseti minutách měla stránku. Po hodině pět stránek, byla úplně unavená, vyšťavená, naprosto šťastná a chtěla pokračovat. Měla toho v hlavě tolik, že si byla jistá, že tohle chvilková záležitost nebude.

A tak se to stalo, zrodila v sobě monstrum, co si začalo žít vlastním životem, a ji přinutilo k poslušnosti.

1. A máš to!

Mandy vystoupila s povzdechem z auta. Nechtělo se jí do nové školy, ale co mohla dělat? Její rodiče tak rozhodli. Dobře, rozhodla se sama, když si uvědomila, že u matky nechce být. Kdo by se jí divil? Upřímně se mnohem raději přestěhovala s tátou do mnohem krásnějšího New Yorku. Navíc dostala jako bonus pořádné kapesné od bohatého tatínka.

Ne, nebyla vypočítavá. Prostě měla otce raději. I přes práci se jí věnoval častěji, nevymetal večírky, nevodil si do domu žádné milenky a pak ji neprosil, aby to nikomu neříkala. Prostě byl táta lepší.

S povzdechem zabouchla dveře od auta a otočila se. Ten jeden nešťastný krok způsobil, že se jí na trochu zmrzlé zemi podvrkla noha a Mandy spadla. Nejdřív nešťastně koukala, co se vlastně stalo, ale když uslyšela nedaleko od sebe pobavené uchychtnutí, odfrkla si, zvedla se a mumlala si něco o krásném dnu a pěkných začátcích.

Oklepala ze sebe případnou špínu, zvedla hrdě bradu a šla se konečně schovat do školy, kde doufala, že v tomhle velkém městě si udrží svojí anonymitu a nikdo na ni nebude ukazovat a špitat si, že to je ta nová.

Rychle si sedla do nejzadnější lavice, velmi doufala, že v ní nikdo sedět nebude, a nešťastně se svezla po židli dolů. Jak ráda by si teď zahrála na tu holku z fantastické čtyřky.

„Ehm,“ ozvalo se vedle ní strojené zakašlání.

Nešťastně zasténala a vykoukla z poza své mikiny.

„Sedíš mi na místě,“ upozornil ji docela ostře nějaký kluk. Měla chuť mu pěstím obarvit jedno oko na fialovo a když už by byla u toho, tak i druhé. Přece by ho nenechala jako nějakého dalmatina.

Naštěstí jen spolkla poznámku, ať se jde vycpat, zklidnila své zápěstí do úměrnějšího škubání a vyžvejkla něco jako „Promiň.“. Posunula se o židličku vedle a doufala, že teď už bude spokojený.

Ten se na ni nevěřícně podíval. Očekával, že si stoupne, odejde a bude si hledat místo jinde, ne, že si jen sedne vedle.

„Bude lepší, když si sedneš tak jak předtím,“ procedil skrz zuby a netrpělivě podupával nohou.

Mandy se na něj podívala, pohrdavě zvedla jedno obočí, ale poslechla. Rozhodla se, že aspoň první den se bude snažit, aby si nezpůsobila žádný problémy. Ten kluk se vecpal na místo vedle ní a připravil si na stůl ohlodanou tužku a pomuchlaný papír s nějakými čmáranicemi.

„Sešit na poznámky?“ ironicky okomentovala ten bordel, co položil na stůl.

„Nestarej se,“ odpálkoval ji nakrkle a snažil se jí nevšímat.

„Sorry,“ odfrkla si podrážděně, sepjala ruce na prsou a otočila se dopředu. Ten blbeček jí za to nestál.

***

„Rory! Pospěš si! Je večeře!“ hulákala na mě moje nejoblíbenější chůva, jakou jsem kdy měla. Přiznávám, na chůvu už jsem byla poněkud stará, ale u táty jsem si ji po jejich rozvodu vyprosila.

„Rose, je to výtečný,“ pochválila jsem jí její broskvovou bublaninu. Nikdy mě nepřestane udivovat, co ona dokáže za kouzla.

„Ale jdi, ty kecko,“ usmála se na mě a pohladila mě po hlavě.

„Pozor, vlasy!“ vykřikla jsem zděšeně a začala si urovnávat ofinu do správné pozice. Zahlédla jsem ještě Rosin úsměv a spokojeně si vzala další kousek té dobroty.

„Jak se těšíš do školy?“ zeptala se mě od dřezu, kde umývala nádobí. Vážně jsem jí chtěla pomoct, ale moje ruce se právě snažily dostat co největší kus do pusy.

„Fakt fe to fkvele,“ vyprskla jsem s plnou pusou. Pak jsem to rychle rozžvýkala, spolkla a zopakovala ještě jednou: „Fakt je to skvělé,“ pochválila jsem ji ještě jednou a zachmuřila se, pevně jsem doufala, že si na to, že začala se školou, nevzpomene.

„To jsem ráda, zlatíčko. A co ta škola, těšíš se?“ usmála se na mě.

Protočila jsem oči. „Ty by ses těšila?“

„Samozřejmě. Období, kdy chodíš do školy, patří mezi nejkrásnější,“ zasnila se.

„To určitě,“ zamumlala jsem, popadla ještě jeden kousek bublaniny, lípla Rose pusu na tvář a utíkala rychle nahoru. Věděla jsem moc dobře, že dneska už se k Mandy nedostanu, ale věcí do školy bylo požehnaně, ačkoliv jsem se tam ještě neukázala.

Ráno jsem vstávala značně rozladěná a ano, mohlo za to to, že musím plnit svou školní docházku. Prodloužené prázdniny už skončily. Bohužel.

Nasedla jsem do svého roztomilého malého autíčka. Po jedné události v mém životě lpím pouze na Volvech. Pokaždé, když se na něj podívám, musím se ubezpečovat, že upíři fakt nejsou, auto je moje, řidič jsem já a jmenuju se Rory. Stejné autíčko jsem přičarovala i Mandy. Je to moje první opravdové dílo, mám toho plnou hlavu, stále vymýšlím, co jí provedu a skoro se mi zdá, že v hlavě slyším rozzuřené vrčení.

Vyjela jsem směrem ke škole, která byla až nápadně podobná té Mandyně. Někde přece musím shánět inspiraci, ne?

Vystoupila jsem s povzdechem z auta, zavřela dveře, otočila se a kecla sebou na zadek. Překvapeně jsem vyjekla a ve své hlavě se mi ozval pomstychtivý hlas nějaké holky: „A máš to!“

Zvedla jsem se, snažila se rychle zamaskovat stopy po pádu a okamžitě se rozběhla do školy. Cestou jsem se uklidňovala, že vůbec neblázním, slyšela jsem jen nějakou holku a zdálo se mi pouze, že to jde z mé hlavy.

Rychle jsme si našla svou třídu a zapadla do nejvzdálenějšího koutu na konci učebny. Rychle jsem se schovala do kapuce a zklidňovala své srdce. Rory, fakt nejsi pošuk, klidnila jsem se.

Vedle mě se ozvalo tiché zakašlání a já zaúpěla. Dnešek nemohl být horší. Trochu jsem vykoukla z pod kapuce a uviděla přesně takového fešáka, jakého jsem si představovala pro Mandy.

Proboha, Rory, kam ses to dostala?

„Do pohádky,“ odpověděl mi škodolibě hlas uvnitř mé hlavy a já sebou překvapeně škubla.

„Sedíš mi na místě,“ promluvil ten kluk vedle mě. Ještě jednou jsem si ho prohlídla. Ne, fakt tam byl. Nikam nezmizel. Měla jsem takové nutkání ho omatlat, jestli je fakt skutečnej, ale ovládla jsem se.

„Mám se posunout vedle?“ usmála jsem se na něj zářivě. Jestli je to skutečně on. Ten on, pro něhož vlastně ještě ani nemám jméno, tak by měl být zaskočej.

„Cože?“ Vykulil na mě oči. Je to on! Nebo je to možná přirozená reakce... „Víš, co? Radši seď,“ odfrkl si podrážděně a sedl si vedle mě.

Se zájmem jsem sledovala, co vyndá z té jeho brašny, kterou jsem si, překvapapivě, taky vysnila pro Mandyina kluka.

„On nebude můj kluk!“ ozval se nabroušený hlas uvnitř mé hlavy.

„Mandy?“ vypískla jsem nahlas a docela hodně zděšená.

„Ne, Jeremy,“ dobíral si mě ten kluk vedle.

„Cože?“ otočila jsem se na něj. Absolutně nic jsem nechápala.

„Říkala jsi M... To je fuk,“ máchl rukou a otočil se k... ohlodané propisce!

Panebože, za co mě trestáš? zoufala jsem si v duchu.

„Taky si říkám,“ ozval se... Mandy hlas.

Blázním? zeptala jsem se.

„Ne, jen ti vracím to, co ty mně,“ odpověděla mi.

Jsem si jistá, že tohle se spisovatelům neděje.

„Jo, ale ty nejseš spisovatel. A nech toho vykecávání, teď ztrpčuju já život tobě, když ty po večerech mně,“ usadila mě a já jen nevěřícně kmitala pohledem po třídě.

„Je ti něco?“ ozval se ten kluk vedle. Asi Jeremy.

„Jo, potřebuju psychiatra,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení a bouchla hlavou o stůl. V hlavě jsem slyšela jen škodolibej smích mé hlavní hrdinky.

Pajam

Autor: pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život na druhou - Prolog + 1.: