OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » We are Robin Hood! Úvod

11.11.2012 (12:00) • MeridaOConnor • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 784×

Úvod:
Angelica neklidně seděla na hřbetě svého milovaného černého koně Ezeho, jehož jméno v její mateřštině znamená Král. A ano, vskutku král to byl. Druhé takové stvoření byste jen stěží potkali a nejspíš tímto stejným způsobem by se dal popsat jeho jezdec.

Angie byla tmavé pleti, její pokožka se lišila od té "anglické" o dobrých několik odstínů, její vlasy byly nepoddajné už od prvního pohledu a měly nádech od té nejsvětlejší hnědi po tmavou jako je hořká čokoláda. Ty však měla ten den stažené do ohonu a schované pod kápí, kterou se zuby nehty snažila udržet co nejvíce staženou do obličeje. Však oči jí zářily už na dálku, ty měly barvu jantarovou a tak se staly těžké k přehlédnutí, však jako by se v nich odrážel jakýsi strach... A tak, tiše, snad jako by se Eze vznášel, cválal spolu s Angelicou krajinou, až nakonec se před ní samotnou objevil na první pohled hustý les.

A už už vjížděli do lesa. Jakmile byli oba krytí v tmavém porostu, jako by se koni i jezdci ulevilo...

Eze zvolnil tempo zatímco Angie se uvolnila v sedle a přestala se v jednom kuse ohlížet, zda-li se k ní nikdo nežene.

„Eze, můj Králi, děkuji ti, už podruhé..." hladí čarodějka svého oře po šíji. Po chvíli váhání dokonce i spustila kapuci z hlavy a teprve teď odhaluje onu skutečnost, že má na obličeji patrně už několik dní staré popáleniny, však jak vidno dobře se hojící a nijak nezahnívající.

„Musíš být unavený, ale ještě chvíli a půjdeme oba spát... už se tak těším!" na popraskaných rtech, které očividně už nějaký den neviděly vodu, se objeví nefalšovaný potěšený úsměv.

„Konečně..." zamumlá poté. Opravdu, na druhý pohled vypadá ona i Eze velmi unaveně a jak by také ne, vždyť absolvovali několikadenní cestu z Londýna v nejvyšší možné rychlosti bez větších zastávek a odpočinku. Ano... o jejím osudu teď vypovídá už jen strach v očích, viditelné popáleniny v oblasti obličeje, rukou a odhaleného krku a očividná vyčerpanost, kterou se snaží krýt už moc dlouho, proto jí hlava padá na prsa. Dalo by se říci, že začíná klimbat. Však aby ne, po něčem takovém...

A tak se stane, že při poklidné projížďce lesem, kterou Angelica bere jako cestu za novým životem, Angie usnula a proto si nevšimla páru bystrých očí, sledujících jí z houštin.

.......................................................

Přišlo ráno a mě probudil hnusný ostrý kokrhavý zvuk, který by kdekoho oklamal. Mě ale ne! Jsou to honci a né ledajací... Nezbývá mi nic jiného než přidat.

„Ach Eze, odpusť," šeptám svému věrnému příteli do ucha, je na něm vidět snad ještě větší únava než na mně. Déle jak den tohle ani jeden z nás nevydrží, to je zřejmé.

„Ach Bohové na nebesích, smilujte se..." zvedám pohled k obloze, co čekám, nejspíš v naději že mi ukáže cestu, to se však neděje.

Kokrhavý zvuk se ozývá znovu a znovu, tentokrát necelou míli ode mě. Je mi jasné, že Ezeho do klusu nepřinutím a proto mu ulehčuji aspoň s nákladem, opatrně vyvlíkám nohu z popruhu, stejně tak tu druhou a opatrně sklouzávám k zemi. Jakmile dopadnu, podlamují se mi kolena, co jiného by se taky dalo čekat, díky všem bohům se stihnu včas zachytit vrcholku sedla. Kdyby se mi to nepovedlo a já upadla, kdo ví, zdali se s ošklivýma popáleninama na nohou ještě někdy postavím.

Opět se ozývá kokrhání a sním i dunící zvuk trubky. Ano, hon je v plném proudu. Zatínám zuby, snažíc se nevnímat bolest prostupující mi přes kůži až k samotným kostím. Krok po kroku kráčím vedle mého věrného, jediného přítele, přidržuji se ho jen z důvodu toho, abych neupadla, než abych se bála, že mi uteče.

Lidé opouštějí, přátelé zrazují, rodina odchází, ale věrný partner v podobě koně zůstane věrný.

Každý krok je pro mě námahou, jedinou motivací, proč udělat ten další, je vidina mnoha honců se zbraněmi, které mám v patách. Jako bych už cítila krev, kterou prolijí bezbraným zvířatům a patrně i mně, jestli sebou nehodím...

Počkat... To není jen představa... S hrůzou sjíždím pohledem dolů k oblasti nohy.

„To snad ne..." vydechnu, spíše zoufale než naštvaně. Ano, opět se mi otevřela ráda na noze. Jak jsem k ní přišla? To víte, na mučidlech se nedějí pěkné věci. Už je slyšet i dupot kopyt ubohých koní, kteří jsou biti pro každou neposlušnost vůči jejich jezdci...

Vzdát se či bojovat dál? Nemůžu udělat ani jedno a proto se rozhoduji pajdat dál, co mi to silné krvácení dovolí.

Sama nejlépe vím, kolik může člověk ztratit krve a kolik stráty už nepřežije. Mám však pocit, že jestliže krvácení ihned nezastavím, nebudu si už muset dělat starosti s lovcema.

Ne, nemám na to čas, musím dál. Snažím se přesvědčit sama sebe. Zraněnou nohu za sebou už jen vleču, bolestivé skučení a vzlyky nejsem schopna více potlačit. Odporná, hnusná a trýznivá bolest mi prostřeluje nohou až do pasu a s jedním takovým návalem prudké bolesti, která mi vhání slzy do očí, zakopávám o kámen. Nejsem schopna slova, nemohu zavolat o pomoc... Bolest mě zbavuje schopnosti mluvit... Slyším dusot kopyt. Děsivé, je to až uklidňující, jestli mám zemřít, tak přesně takhle, za zvuku, který nejvíce miluju.

„Eze..." šeptám z posledního. Oči mi zastírá bílá mlha. Však i přes ni zřetelně rozeznávám černovlasého vysokého muže co se nade mnou sklání... A pak už nic, mdloby si mě odnáší daleko  z reality a ze schopnosti vnímat. Tudíž už nevím, že mě cizinec zvedá a odnáší do mlhy, která se stihla rozšířit lesem zbojníků.


 

Autor: MeridaOConnor, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek We are Robin Hood! Úvod: