OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všemocný - kapitola 1.

29.05.2013 (17:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1010×

„Tak já jdu za Maggie a pak do toho kina s holkama, Logane,“ vtrhla ke mně do pokoje Annie a oznámila mi svůj odchod. Nevím, proč to tak bylo, ale její hlas mi lezl neskutečně na nervy. Ostatně jako několik posledních pár let. A začalo to bejt ještě horší, co vlezla jednou nohou do puberty. To jsem si už chvílemi myslel, že ji zkrátka nevystojím a ve spaní ji udusím polštářem. Jenomže naneštěstí nebyl za domem tak velkej kontejner, abych do něj narval její tělo. Takže tuhle možnost jsem musel chtě nechtě vyloučit. A to bez ohledu na to, jak lákavé se to zdálo být.

„Dělej si, co chceš. Hlavně mě už neotravuj. Zmiz!“ hodil jsem po ní první věc, co jsem nahmatal, když se mi opřela o futra ve dveřích. Excelentně se jí vyhnula. „Máma bude pěkně naštvaná, že se couráš takhle po nocích,“ odvětil jsem s nezájmem. Nesnášela, když se její malá holčička toulala po světě večer, když byla za okny už tma. Mně to bylo jedno. Byla moje sestra… já v jejich letech dělal hodně věcí, o kterejch naše máma neměla ani šajna, neboť by to její duševní zdraví nevydrželo. Pominula by se. Bylo lepší, když jsem vybíral jen něco z pravdy, abych uspokojil její každodenní vyptávací rutinu s cílem vyzvědět co nejvíce o svých dětech.

„Nestarej se, ano?“ opáčila a hodila po mně nazpět mou psací potřebu. „Mimochodem… nepůjčil bys mi auto?“ zkusila to na mě Ann s prosíkem. Jasně! Celej žhavej. Ještě by mi ho nabourala. Její řidičský průkaz ještě zapáchal novotou. Obdivoval jsem ji za její troufalost. Já na jejím místě bych se něco takovýho ani neodvážil vyslovit.

„Tak na to zapomeň!“ otočil jsem se k ní čelem. Půjčit jí své drahocenné auto bylo opravdu to poslední, co jsem si přál udělat. Navíc jsem ho večer potřeboval.

„Logane,“ škemrala, „prosím!“

„Už jsem řekl!“ vyjel jsem na ni a zvýšil hlas. „A vypadni! Nemam na tebe čas,“ zabručel jsem naštvaně. V mysli jsem se jí zlomyslně vysmíval. Jak jen ji mohla napadnout taková blbost, že bych jí někdy v životě půjčil svůj drahocenej poklad? Věc, na které mi fakt záleželo? Ach, ta ženská logika…

„Blbečku!“ Práskla dveřmi. „Počkej, až ode mě budeš potřebovat něco ty!“ řvala na mě přes celej byt. „Třeba půjčit peníze! Taky se na tebe vykašlu, bez ohledu na to, jak moc to bude důležitý!“ A bylo to tu… Už opět jsem to měl na talíři. Jednou v životě mi půjčila pár papírků, protože jsem si zapomněl vybrat z bankomatu, a bude mi to předhazovat celej život. Typická slečinka. To se někomu utrácí za cizí. Taky bych si přál, aby mi maminka platila nějaký to kapesný a já jen chodil do školy a odpoledne se válel se slepičími mozečky v kavárně nad módními časopisy. Kolikrát jsem matce říkal, že by měla radši jít pracovat a nevzdat to po pár neúspěšných pokusech roznašečky kávy, ale ona stále že ne, že chce, aby Annie absolvovala střední jako vynikající studentka. Nechápal jsem to…

Ano. Annie sice měla skvělý známky a byla vždycky oblíbená jak u kamarádů, tak u profesorů, jenomže jak jí to, kruci, pomůže v životopise, až se bude ucházet někde o místo? A co v přihlášce na vysokou? Tam se snad taky zohledňuje pracovní výkon, ne? Ale zas na druhou stranu jsem dokázal pochopit, proč se do práce nehrne.

Možná bych s ní i měnil… Měla tolik možností, o kterých mně se ani nesnilo. Kéž bych i já žil v blažený nevědomosti jako ona… Nevěděl nic o tátovi, nevěděl nic o mámě a slabostech, co ji postihují. Kéž by mi to všechno unikalo. Kéž by!

Samozřejmě jsem byl pro, aby se Annie nikdy nic nedozvěděla. Chtěl jsem jí před tím vším ochránit. Ušetřit jí toho všeho, čeho jsem já být ušetřen prostě nemohl, ale bylo těžký jí tu blaženou nevědomost nezávidět.

Pustil jsem si radši do uší muziku na plný pecky, abych nemusel dál přemýšlet nad svým marným životem. Tvrdý tóny a vyřvanej ječák zpěváka, co o hudbě naprosto nic nevěděl, mojí náladu zkazil snad ještě víc, než tomu bylo doposud. Vztekle jsem mrštil starým discmanem přes pokoj a byl fakt rád, že se mi nepovedlo rozbít nic jiného krom něj. Bezva… aspoň mam teď důvod jít si koupit MP3 přehrávač.  

V kapse mi cosi intenzivně zavibrovalo. „Lee?“ oslovil jsem kamaráda, co se mě dožadoval.

„Logane, ty vole. Už zase zevluješ doma? Seber ten svůj holej chlupatej zadek a dokopej ho ke mně. Pořádám tu skvělej mejdan, brácho!“ Celej Lee. Můj nejlepší kámoš, se kterým v posledních dnech trávím abnormálně dost času, což samozřejmě moje matka moc ráda nevidí, jelikož Lee doma pěstuje speciální zelenou kytičku a pořádá mejdany, na kterých se nerecituje poezie a ani nečte Shakespeare. Ono… Lee si s ničím hlavu nikdy moc nelámal. Vše pro něj bylo jednoduché, na každou otázku předem znal odpověď a spory jakýhokoliv druhu dokázal vyřešit. A to všechno pomocí jednoho efektivního řešení. Drogy, chlast a důvěryhodní kamarádi se vzrůstem dinosaurů. Zkrátka pokaždé vyhrabal něco, co mu pomohlo na jeho cestě k vítězství. Lee se jen staral. Věděl, kde co sežene, za kým má zajít a komu co sehnat. Kvůli osobnímu prospěchu samozřejmě. U nás v partě se mu říkalo Všemocný kanec Lee. A na takový typy měla moje máma averzi. Nesnášela ho od tý doby, co jsem se s ním ve čtrnácti poprvé opil jako dobytek. To totiž vyplul na povrch jeho pravej charakter. K nám domů od tý doby nesměl a samozřejmě chvíli po tom začalo moje období vzdoru.

„Když já nevím… musím do práce,“ vykrucoval jsem se.

„To teda nemusíš!“ přesvědčoval mě. „Logane, ty vole! Snad mi jako nechceš tvrdit, že se s tebe stal vzornej zaměstnanec Walmartu!“ vysmíval se mi.

„Nech toho, vole. Nebyl jsem tam už včera, brácho. Fakt musim.“ Opravdu jsem se snažil odolat, ale nezlehčoval mi to.

„To mi netvrď, že není nic, čím bych tě dokázal ukecat. Jak myslíš. Tak já si ty baby, krásný mladý holčičky, co budou po pár drincích přístupný ke všemu, užiju sám,“ řekl.

„Fajn! Tak si ty krávy a podělanej mejdan v tvym zavšivenym bytě strč do…“ zaseknul jsem se.

„Nezviklám tě, ani když ti řeknu, že dorazila Paris?“ chytil se příležitosti. Paris… krásná dlouhonohá zrzka, co mě mile obskakovala minulej čtvrtek. Na noc s touhle bohyní patrně nikdy v životě nezapomenu. Je zrzavá úplně všude! To by jeden nevěřil. Zastesklo se mi po ní v okamžiku, kdy vyslovil její jméno. Líbila se mi představa jejího nahého hrudníku vybízející k tomu, abych se jej dotýkal.

„Možná bych si udělal trochu času, ale opravdu jen trochu!“ Na tváři se mi objevil křiváckej úsměv. Noc bude dlouhá. Těšte se, slečinky… pán tvorstva vyráží do ulic.

Jenomže to by nebyl můj život, aby se něco nepokazilo. Při odchodu jsem se srazil s matkou. „Logane? Zlato!“ okřikla mě, když jsem se ji snažil ignorovat a projít kolem ní bez odpovědi.

„Co je?“ otráveně jsem se k ní natočil. A to ještě fakt jen z nutnosti.

„Kam se chystáš? A kde máš sestru?“ připitoměle se usmívala.

„Sotva jsi přišla z práce, už mě otravuješ!“ Bolestně se na mě zahleděla. Co po mně, sakra, chtěla? „Hele… já jdu ven a Ann se někde toulá s těmi svými rádoby senzačními kamarádkami,“ obeznámil jsem ji s tím hlavním, o co se zajímala.

„Počkej!“ snažila se mě zastavit. „Logane?“ Natáhla ke mně svou ruku.

„Donno?“ opáčil jsem vztekle. Nesnášela, když jsem ji oslovoval jménem.

„Dobře,“ uvědomila si, že by to beztak nemělo žádnej význam zastavit mě. Svou ruku opět stáhla ke svému tělu a nasadila opět učitelsky přísnou masku. Bez emocí… s odstupem. Nesnášel jsem to! Vždycky jsem ji za to odsuzoval… že se ke mně chovala, jako bych byl jeden z jejích žáků. Já, kurva, nebyl jako každej usmrkanej fakan, kterýho učila! Tak proč si to nikdy neuvědomila? Proč mě jednou prostě nemohla pochválit a políbit jako svýho syna? Hm? To byla pořád Annie sem a Annie zase tam! Pro mě lásky prostě nezbylo. Až postupem času jsem se s tím smířil a udělal ze sebe pořádnýho člověka. Dal jsem matce jasně najevo, že o ni nestojím. To jako by s ní zatřáslo a probralo ji. Uvědomila si, že děti má dvě, ale to už bylo pozdě na nápravu jak jejích chyb, tak mě. Už jsem nestál o její uznání. Nečekal jsem poděkování za to, že jí finančně vypomáhám. Byli jsme jiní, tolik odlišní… ona slabá a zranitelná matka, učitelka s nervama v hajzlu, a já? Já jsem byl zkrátka… já.

Otočil jsem se k ní opět zády.

„Nečekej. Nebudu spát doma,“ oznámil jsem suše a radši vypadnul. V poslední době jsme spolu nebyli schopní jakkoliv komunikovat. Už mě nebavilo brát ji na vědomí. Nebyla nijak dokonalá. Omezovala mě nehorázným způsobem. Nemohl jsem se dočkat toho, až vypadnu z tohohle zkurvenýho malýho bytu. Byla to jen otázka času.

A taky jsem se nemohl dočkat, až se zbavim sestry… sestry, co se snaží hrát na dospělou ženskou. Jenomže je jí jen sedmnáct. Nesnáším, když si vezme to svoje sexy tílko, co odhalí její přednosti, a pak po ní koukaj všichni moji kamarádi. Zasloužila by si! Měla si hrát ještě s panama! Kluci v jejím i v mém věku jsou pěkný kreténi, a i když mě pěkně vytáčí, přál jsem si pro ni někoho normálního. Ale až za pár let… až přijde ten správnej čas.

Jasně. Začínala se chovat na svůj věk, ale to se mi právě nelíbilo. Na takový věci podle mě byla ještě moc malá… měla dost času. Ať si užije dětství, dokud může… já nemohl. Pracoval jsem… musel jsem pracovat. Nechtěl jsem spoléhat jen na matku a její učitelskej plat, a i když v poslední době vydělávala celkem slušně, beztak jsem se cítil být odpovědný a snažil se přispívat do rodinného rozpočtu. Přece jen se učitelský platy stále snižují. A otec alimenty na Ann nikdy neplatil…  

Otec za moc nestál… vlastně je to už pěkná řádka let, co jsem ho viděl naposledy. Zadělal si na zkurvenej život a nestačilo mu to. Musel ho zkazit i nám. Nadělal spousty dluhů a pak si prachsprostě zmizel. Bídák. Ubožák.

Ze všeho jsem vinil jeho. Svýho povedenýho fotříčka. Zničil všechno, na co sáhnul. Zničil matku a zadělal na těsto i mně. Musel jsem to být já, kdo matku utěšoval a učil Ann zavazovat si tkaničky u bot. Ale ta hra na druhého tatínka se mi taky trochu vysmekla z ruky.

Po čase mi povolili nervy. Proč jsem, sakra, měl bejt zrovna já ten rozumnej? Proč jsem si nemohl užívat nerušených chvil dospívání ještě nějakej ten čas navíc?

Ne. Já po škole chodil makat a po večerech rval Ann do hlavy vyjmenovaná slova, protože matka byla v té době psychicky vydeptaná a nechtěla se rozčilovat. Navíc jednou za čas poctila svou přítomností sanatorium… Každý tohle psychický zhroucení lékaři pojmenovali jako nervovej kolabs, anebo alespoň takhle mi to líčila babička.

Pamatuji si to, jako by to bylo teprve včera. Poprvé se to stalo, když bylo Annie zhruba šest let.

„Logane! Logane! Máma mi neodpovídá!“ plakala Annie. Nerozuměl jsem jí. O moc starší jsem zas nebyl a vezmete-li v potaz fakt, že chlapci dospívají pomaleji, mohli jsme být mentálně na stejné či dost podobné úrovni.

„Co to povídáš, Annie?“ Chytil jsem ji za ruce a kreslil na ně uklidňující kroužky. Vypadala vylekaně.

„No fakt. Sedí v kuchyni! Jdi tam,“ pobízela mě. Nemohl jsem nic jiného dělat. Nakázal jsem jí, aby zůstala u mě v pokoji, a rozběhl se k mámě.

„Mami?“ oslovil jsem ji. Její výraz byl bez života. Chladný… na čemž by vůči mně nebylo nic neobvyklého, ale to, co mě děsilo, byly její oči. Prázdné… Koukaly skrze mě. „Mami?“ I jí jsem chytil za ruce. Vypadala… omámeně?

Bylo mi, kurva, jedenáct! Byl jsem podělanej, k smrti vyděšenej! A beztak jsem si musel poradit sám. Celej život, a to i přes fakt, že rodinu mám, jsem si připadal osamělý. A právě proto možná mojí postelí prošlo nespočetně mnoho holek. Třeba jsem si jen snažil vynahradit něco, co mi bylo v dětství odepřeno?

Možná…

Ne. Zas tak bych se obhajovat neměl. Byl jsem hajzl. A věděl jsem to sám o sobě.

Máma neustále šeptala, že jí je to líto, že nebyla dobrou ženou a kvůli ní nemáme tátu, že teď hraje vzorného tatínka jiným dětem a dělá peklo ze života jiný ženě. Pak mlela něco o škole, o hrozícím vyhazovu z práce a podobný nesmysly. O šikaně, která propukla v její třídě, že za ni prý může ona, protože nebyla dostatečně všímavá! Že bychom si s Ann prý zasloužili jinou mámu…

Prostě to nezvládla. Nebylo v jejích silách pomoct si sama. Potřebovala tenkrát odbornou pomoc. Vlastně nejen tenkrát. Annie se vždy řeklo, že maminka odjela k tetě Jane, ale skutečnost byla jiná. Kéž bych i já byl toho všeho ušetřen. Kéž bych i já pevně věřil v to, že matka pije čaj s kamarádkou a stěžuje si na své zlobivé ratolesti.

Doběhl jsem k sousedům a získal odvoz od pana Greena. „Annie. Jdi si udělat úkoly k sousedům,“ přikázal jsem jí ten den, aby nebyla u toho, až mámu povedeme k autu.

„Co je s maminkou?“ zatahala mě za triko. „Já ji chci vidět, Logane. Je v pořádku?“

„Nic. Jen je velice unavená a potřebuje si odpočinout. Pojede navštívit tetu Jane, se kterou si popovídá, a zas bude všechno dobrý,“ zalhal jsem jí. Hroutící se sestra by mi tak ještě scházela.

Naštěstí neodporovala a odešla za paní Greenovou. Já jsem spolu s jejím manželem pomohl matce do auta. Z ruky jí vypadlo plato léků. Podle mě se na jejím stavu tyhle zázračný pilule taktéž podepsaly.

Večer přijela babička… Hlídala nás přes dva tejdny, než se máma vrátila. Než ji dali do ucházejícího stavu.

Taky jsem si nežil zrovna v bavlnce, jak si ostatní myslej. Mít neustále sestru za zadkem, okem stále pokukovat po matce a neustále se bát, kdy to všechno přijde znovu. Došlo to až tak daleko, že jsem se raději izoloval od rodinnýho života a počal si žít po svém. Spokojeně, jako ostatní moji vrstevníci. Nedbat maminkovských přání. Nenechat si ničit život ještě víc. Ohlížet se jen občas. Jen když to situace akutně vyžadovala.

Procházel jsem setmělými ulicemi a bylo mi všechno jedno. Snažil jsem se vypustit všechny starosti z hlavy, jenomže mi na paměť stále připlouval obrázek mámy smutně se tvářící. Nechtěl jsem se k ní tak chovat… Bezcitně a arogantně, jak to dělával otec, ale nedokázal jsem si pomoct. Byl jsem z části stejnej jako on a z té druhé jsem zas nevěděl, kdo vlastně jsem. Nevyznal jsem se v sobě. Byl jsem k ničemu. Studium mě už nebavilo, a tak jsem raději makal rukama. Jasně… Bylo by to dokonalý, ale mě ani ta práce nebavila. Byl jsem ztacenej odstrašující případ pro svý vrstevníky. Kluk, co po dvacítce nevěděl, kam směřuje jeho život.

Žádný plány a ani jeden jedinej cíl. Nic. Takový vyhlídky jsem měl… žádný.

Obličej mi osvítila tmavě černá dodávka, která se právě smykem řítila do zatáčky. Nějakej šílenec si patrně spletl ulice města se závody ve stylu Rychle a zběsile. Idiot. Ten šílenec mohl klidně někoho zabít. Na konci silnice ono auto projelo na červenou a bylo z dosahu. Nechtěl jsem se jím nijak zabývat, jenomže jsem cítil jakýsi zvláštní pocit, jako by mi něco zásadního uniklo. Dost důležitá a zásadní věc, lehce neodkladná. A přesto že jsem se opravdu snažil uvědomit si, co by mě tak jako mohlo rozhodit anebo aspoň znepokojit, mě kdosi přirazil na stěnu baráku a pověsil se mi okolo krku.

Mé tíživé myšlenky odvál vítr. Jako by nikdy neexistovaly…

„Ahoj, zlato,“ políbila mě na rty dravě a vášnivě Paris. „Chyběla jsem ti?“ zavrněla spokojeně.

„Řekněme, že jsem si na tebe párkrát vzpomněl,“ zašeptal jsem jí s úsměvem do ucha a odtrhl ji od sebe. Zadívala se mi dlouze a chtivě do očí. Patrně ode mě očekávala první krok, potvora, ale nechtěl jsem být tím, kdo naše představení začne. Aby mi pak nic nemohla kupříkladu vyčítat… Koneckonců, já nic nesliboval. Nikdy. Jen jsem konal. Jelo se podle mejch pravidel. Vždycky. A ona se velice ráda podřizovala. Tak proč to měnit?

Zazvonil jí telefon. Podívala se zvědavě na displej, ale hovor nepřijala. „Nezvedneš to?“ optal jsem se se zájmem. Nervózně se zavrtěla. Došlo mi, kdo volal.

„To je George,“ zašeptala téměř neslyšně. „Nevím, co bych mu teď řekla.“ Přes tvář jí přelétl smutek nad tím, jak se k příteli chovala.

„Pravda asi nepřichází v potaz, že?“ dobíral jsem si její zmatenost a liboval si v jejích rozpacích, které na ní byly čím dál víc znát. Nerada podváděla svého přítele, co mi bylo známo, tak ho snad i milovala nebo co, ale nedokázal jí nabídnout takovou rozkoš a extázi jako já. Vracela se… I když pokaždé tvrdila, že to bylo naposledy. Tak trochu jsem toho chudáka litoval. Pro svou blbost ji ztrácel, zatímco já získával něco, co mi nepatřilo. A to jsem o to zas tak ani moc neprahl. Nebojoval jsem. Prostě snadná kořist. Bez práce.

„Urychleme to,“ navrhla a já neprotestoval. Zatáhl jsem nás do setmělé ulice a začali jsme si se sebou navzájem hrát.

Nakonec odcházela s mírným úsměvem na rtech. „Kurvo,“ zašeptal jsem jejím směrem, když její pozadí mizelo v dáli. Jó! Tak tuhle holku jsem měl vždycky na háku. Stačilo jen zapískat a skákala, jak jsem požadoval. Nechtěl bych být na místě jejího naivního přítele. Nevěděl, jakou zmiji si hřeje na prsou. Milá holka to možná dokázala být, ale nestačilo to. Ono totiž milá neznamená věrná. Proto se já raději do žádných vztahů nikdy nepouštěl a v blízký budoucnosti tohle rozhodnutí ani nehodlám změnit.

Vrátil jsem se zpátky na ulici a zapadl do třetího baráku v řadě. Vystoupal jsem po schodech nahoru do patra a zazvonil na první dveře zleva.

„Hej. Sorry, kámo, ale Paris už někam zmizela.“

„V pohodě,“ mávnul jsem rukou a nechal si naší chvilku pro sebe.

Na večírku to jelo v plném proudu, ale přesto jsem se nějak nedokázal pořádně uvolnit. Lee mě bavil všelijakými historkami a Naomi Parkerová se mi furt vnucovala. Zabalil jsem to překvapivě brzo a vydal se raději domů. Byl jsem unavenej.

Zapnul jsem telefon. Tři čtvrtě na dvě ráno. Pět zmeškaných hovorů… a samozřejmě od matky. Zrychlil jsem do kroku. Budu jí muset opět vysvětlit, že už nejsem žádnej podělanej malej kluk, kterýho musí stále kontrolovat.

Moje zloba nevyprchala za celou cestu. Nasupeně jsem rozrazil dveře a mířil si to do kuchyně. Měl jsem chuť pořádně křičet, ale zas jsem chtěl bejt alespoň trochu ohleduplnej a nevzbudit sestru.

„Tak hele, mami…“ začal jsem, ale poté jsem si více všiml její ztuhlé tváře. Strhané rysy, telefon žmoulající v ruce, oči červené od pláče. „Stalo se něco?“ zeptal jsem se opatrně. Úzkost. Je to tu… znovu? Bylo to první, co mě napadlo. „Tak haló! Mluv se mnou!“ Nic. Stále jen hrozné ticho. „Do prdele!“ Sžíral mě děsnej pocit. A to hrobový ticho ničemu nepomáhalo. Ba naopak, atmosféru v místnosti ještě více zhušťovalo.

„Annie!“ zašeptal jsem s obavami. Rychle jsem přeběhl byt a vběhl zkontrolovat sestřin pokoj. Její postel byla však prázdná. Nerozestlaná. Dokonce ani v koupelně se nesvítilo. I balkón byl prázdnej. Tak fajn… jen klid, Logane. Spí u kamarádky… lhal jsem si do kapsy.

„Kde je Ann?“ křičel jsem na matku, která se pod zvukem mého hlasu přikrčila. „Odpověz. Mami?“ zkusil jsem to tentokrát o poznání mileji, ale i na to nepřišla žádná odezva.

Klekl jsem si před ni. Vzal ji z rukou telefon a chytl ji pevně. Už dlouho jsem se jí takhle normálně nedotkl a nedal jí pocit lásky, ale vzhledem k tomu, jakou zlobu jsem k ní choval, jsem toho zkrátka za normálních okolností nebyl schopen. Až teď jsem si uvědomil, že to byla možná chyba.

Vzhlédla mi do očí. Beznaděj a mučící strach tryskal z jejích zorniček a snažil se omámit ty mé. Něco se stalo…

„Nevím. Nepřišla… nezvedá telefon… nedostupná. Volala jsem… dvacet čtyři hodin!“ vzlykala zoufale. Její kostrbatá přerušovaná řeč nedávala smysl. Ruce se jí třásly. Vytrhla se mi a schovala si obličej do dlaní.

„Ještě jednou, mami, a pomalu,“ pokáral jsem ji.

„Ach, Logane! Policie mi řekla, že pokud to nebylo dvacet čtyři hodin, nic nezmůžou. Musíme jen čekat! Ale to už může být přece mrtvá, sakra!“ brečela dál, zatímco já vstřebával všechny nově nabyté informace. Tomu, jak mi to podala, jsem celkem moc dobře nerozuměl, ale pět a pět jsem si dokázal spočítat. „To přece není žádná sabotáž! Tohle by ona nikdy neudělala! Zavolala by mi!“

Takže Annie nedorazila domů. „Určitě se jen někde zatoulala, mami, uvidíš. Však ji znáš. Ona a její kamarádky,“ namlouval jsem nám oběma a lehce se tomu zasmál, ale ve skutečnosti jsem cítil, že se pletu. Annie se nikdy neopozdila, v tom máma měla pravdu, a když, tak opravdu jen výjimečně.  „Víš co?“ přinutil jsem matku podívat se na mě. „Podívám se po ní. Půjdu ji hledat. Kamkoliv.“ Oblékl jsem si bundu. Nemohl jsem se na to tady už dívat.

„Přiveď mi ji. Ach, Logane, prosím!“ prosila, ale to už jsem neslyšel. Schody jsem bral nejmíň po třech. Vyběhl jsem z domu a běžel jsem, ani nevím kam.

Noční ulice… světlo pouličních lamp… nikde ani noha. „Annie!“ řval jsem. „Tak Ann!“ Silný decibely ze mě plynoucí už nemohl vydržet jeden maník, co rozrazil okno a pěkně si mě podal.

„Nekřič tady, člověče! Víš ty vůbec, kolik je hodin?“ vyčítal mi se zlostí ve tváři.

„Já… promiňte,“ omluvil jsem se. „Neviděl jste tady takovou mladou slečnu? Brunetku? Je jí sedmnáct. Jmenuje se Annie. Moje sestra, víte?“ blábolil jsem zoufale. On jen marně zakroutil hlavou.

„Nemám co lepšího na práci, než ve tři ráno šmejdit pohledem po ulicích a špehovat školačky!“ A zalezl zase dovnitř. Nezájem… Nepochopil snad naléhavost téhle děsivé situace? Já ji zabiju! Jakmile se vrátí, sám, vlastnoručně a s potěšením jí ukážu! Nová výchovná metoda pro neposedný holky - nakládačka!

Ale co když… co když…

Cítil jsem hysterii. Chtělo se mi brečet?

„Vypadni, krávo! Nemám na tebe čas,“ byla jedna z posledních slov, která jsem na ni v afektu křičel. Jak hořce jsem toho teď litoval. 

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všemocný - kapitola 1.: