OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Volba osudu 11

13.12.2013 (12:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1810×

Zabodl do ní pohled a založil si ruce na hrudi, aby počkal, než se uklidní.

„Ne, pokud bys mě pustila přes ty své výlevy ke slovu, tak bych ti vysvětlil, že ty neovládáš svou magii vědomím, ale podvědomím. Nevýhodou je to, že se hůře ovládá, ale na druhou stranu je těžké ho jakkoliv ovlivnit. Nic a nikdo tě nedonutí udělat to, co opravdu nechceš.“

„Takže u toho nemusím spát,“ ujišťovala se.

„Ne a navíc u toho moc nezapojuješ hlavu, což je ve tvém případě doslova nedocenitelné zjištění.“

Podívala se na něj. Měla takový divný pocit, jako by ji právě urazil.

11.

Mimo víc než obvykle

Deril se zahleděl na listy, které pomalu začaly žloutnout. Podzim už začal a všichni museli nastoupit do školy. Všichni kromě Charlie. Oznámili, že ji přijali na školu v jiném státe v rámi výměnného pobytu. Vlastně to byla ironie. Opravdu nastoupila jinde, ale jestli se vrátí a jestli to bude pořád ona, tak to netušil nikdo z nich.

„Ahoj.“

Otočil se za hlasem.

„Chtěl jsem se jen zeptat, jestli víte něco novýho.“

Deril jen zavrtěl hlavou. Vztek z něj už opadl. Možná i proto, že Oliver měl o Charlie taky strach. První den po tom byl naprosto mimo, obzvláště když potkal Elenu, která se na něj sladce zubila, jako by se vůbec nic nestalo. Nic si nepamatovala. Došlo mu, co to do něj Deril v noci nalil. Protilátku na ten čaj co měli u nich doma vypít. Bylo mu jasný, že jeho rodiny bude chtít zamést stopy, ale to sladké zapomnění mu Deril nechtěl dopřát. Bezstarostně si jít dál a snad ani netušit, že nějakou sestru vlastně měl.

Oliver by to ani vlastně nechtěl.

„Raději bysme měli jít,“ vyrušil ho z úvah Deril. Mlčky vyrazili ke škole.

~ ~ ~

Charlie netušila jak dlouho už tu je. Týdny, měsíce? Jak měřit čas na místě, kde žádná časomíra nefunguje a kde není ani slunce?

Od toho druhého dne, kdy konečně zjistili, jak ovládnout její schopnosti se postupně zlepšovala. Nejprve potřebovala různé berličky, představy, ale postupně to začínala zvládat i bez nich. Sledovala, jak se na tucet kamínků divoce točí dokola, jako v tornádu. Roztáčela je víc a víc, dokud se jí neslili v pouhé šmouhy před očima.

„Charlie.“

Otočila se za Seimonovým hlasem a kamínky se jako neřízená střela rozprskly okolo. Ozvalo se tříštění okna. Oba vzhlédli k vysokému oknu ve druhém patře, ve kterém zela díra. Během chvilky se kamínek objevil znovu. Dopadl na trávník a sklo se začalo zacelovat.

Charlie si už dávno zvykla, že škola si žije vlastním životem. Nikdy neviděla, že by ji někdo uklízel a přesto nebylo nikde smítko prachu a špinavé oblečení jí zase další den viselo ve skříni. Pokud něco potřebovala nebo hledala, stačilo na to jen intenzivněji pomyslet a ona si ji sama navedla.

„Charlie,“ ozval se už trochu netrpělivě Seimon. „Pojď se mnou.“

Vyrazila za ním do domu. Vešli do nějakého salónku. Byla to malá místnost, která jako by sloužila jen k četbě. Bylo tu jen křeslo, menší stolek a velké zrcadlo na stojanu.

„Je to docela náročné, ale s trochou cviku to zvládneš.“

Seimon se usadil do křesla.

„Pokud dobře dokážeš cítit svoje vědomí, dokážeš ho i oddělit od svého těla. Je to nedocenitelná schopnost otevírající obrovské možnosti.“

S tím se uvelebil a zavřel oči. Hlavu si opřel a ani se nepohnul.

Chvíli ho sledovala a pak se k němu sklonila. On usnul. Drbla do něj prstem. Nic.

„On fakt chrní... Uh!“ Pobavení okamžitě zmizelo, když zahlédla nějaký pohyb. Ještě v předklonu nad Seimonovým tělem zůstala zírat do zrcadla. Viděla jeho, sebe a zase jeho. Jeden Seimon ale seděl nehybně v křesle a druhý stál vedle ní a ruce měl popuzeně založené na hrudi. Evidentně se mu nelíbilo, jak mu dloube prstem do hrudi.

Otočila se a v pokoji za ní nikdo nestál. Byl vidět jen v tom zrcadle. Pak se jeho obrys vytratil.

„To nebylo moc slušné,“ zabručel Seimon v křesle a otevřel oči. Dlaní si přejel po hrudi, kde ho dloubla.

„Jak jsi to udělal?“

„Jde o to uvědomit si ten rozdíl mezi tvou fyzickou částí a vědomím a pak je od sebe oddělit.“

Zavřela oči a snažila se vnímat každičkou část těla a své vědomí, jako by to byly dvě části. Jako by své tělo svléknout.

Nic. Taky by mohlo být něco, co by se jí povedlo bez dřiny. Bylo by fajn najít v sobě talent alespoň na něco. Přešla k zrcadlu zamračila se na sebe. Koutkem oka zahlédla Seimona, který se jí postavil za záda, zatím co jeho tělo zůstalo opět v křesle.

„Proč musíš dělat všechno bez rozmyslu,“ zabrblal. Překvapeně se otočila. Netušila, že ho může i slyšet. A nejen to, viděla ho. O bez odrazu v zrcadle.

„Něco ti upadlo.“

Zdálo se jí to, nebo mu pobaveně zacukaly koutky? Zarazilo ji to tak, že jí chvíli trvalo, než se otočila kam jí naznačil.

„Do pr...“ otočila se zmateně na Seimona a ten se docela dobře bavil. „Jak něco! Já jsem spadla!“

Na koberci leželo její tělo, jako by to byla hadrová panenka. Ruce a nohy měla rozhozené do stran, jak dopadla nekontrolovatelně na zem.

„Nic jsem necítila,“ hlesla nechápavě.

„Tos ani nemohla. Ať by se s tvým tělem teď stalo cokoliv, nevěděla bys o tom. Pokud by ho někdo zničil, tak by ses neměla už kam vrátit a zůstala takhle. Na to dávej pozor.“

„Takže bych mohla ostatní jen sledovat, ale nemohla bych s nimi komunikovat.“

„Přesně tak,“ přikývl. „Ber to jako další vrstvu, co existuje současně s běžným světem.“

Sklonila se ke svému tělu. Bylo to zvláštní koukat sama na sebe. Nebylo to jako dívat se do zrcadla, spíše, jako by se dívala očima někoho jiného.

Natáhla ruku ke své tváři. Necítila ten dotyl, spíše jí projela bolest. Stočila se do klubíčka a chytila za hlavu. I přes to si však uvědomila dvě věci. Byla zpátky ve svém těle a že se při pádu musela festovně praštit do hlavy.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu 11: