OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Volání noci - 8. kapitola

05.10.2011 (10:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2193×

No Doubt - Don´t Speak

8. kapitola

Byly to takové lehoučké dotyky. Tak nevinné a zároveň vášnivé. Srdce jí skákalo z hrudi a v podbřišku se jí rozletěli motýlci. Už jí vůbec nebylo špatně. Od té doby, co ji uložil do postele a co vdechovala celou dobu jeho vůni. To, co jí dělal, se jí moc líbilo. Ještě takhle nikdy nebyla vzrušená, jen s takových polibků. Užívala si to plnými doušky. Hladila ho po ruce a víc se nastavovala jeho dotykům. Uchechtnul se tomu. Lehce ho dloubla, ale on si toho nevšímal a pokračoval v laskání jejího krku a ucha sem a tam. Držel jí pevně a nechtěl pustit.

Když se ozvalo hlasité zabouchaní a skrz ně hlas Iriny. „Auroro, máš tu návštěvu."

Polkla a netušila, kdo by jí chtěl navštívit. Zrovna teď. Povzdychla si.

„Kdo je to?" ozval se otráveně hlas Sebastiana. Jestli bylo to možný, ještě víc ji k sobě přivinul a žádnou cenu nechtěl pustit. Ne. On se jí nevzdá. Bude muset být jeho. On sám to tak chtěl, aby mu patřila. A ona víc než ochotně ho přijímala. Věděl to. Jeho vlk vyl potěšením a nutně potřeboval jen ji.

Aurora se trochu zavrtěla a tak ji musel pustit. Otočil se na břicho a hluboce zavrčel zklamáním. Musel jít na břicho. Nechtěl se před Rory už ztrapnit. To, že po ní až neskutečně touží. Snažil se svého kamaráda zklidnit. Jenže on nechtěl. Povzdechnul si a uslyšel zahihňání od Aurory. Kouknul se na ni a ona ležela na boku otočená k němu. Lehce mu přejela rukou po vlasech. Zavrněl a slastí přivřel oči, a kdyby měl ocas, ne ten vpředu, ale vzadu, už by kmital radostí.

Bože, připadám si jak nadrženej pes, pomyslel si. Ozval se ale i jeho druhý hlásek. Co bys čekal, vem si ji, teď se bránil rozum. Nemohl, chtěl si ji získat, jako pravý bojovník a válečník. Což on byl. Znovu se rozesmála. Protože viděla jeho zmučený obličej.

„Irino! Kdo to je?" zeptala se Rory. Pořád tomu nemohla uvěřit. Byl k ní tak odevzdaný.

„Ehm, tvůj domácí. Will," řekla jí nervózně Irina a Aurora se zasekla v půli pohybu. Vybral si úžasnou dobu. To bude sajgon, řekla si v duchu. Sebastian si toho všiml a už vstával a šel otevřít.

Chtěla říct, že už jde, ale Sebastian už otevřel dveře. „Já to vyřídím," křikl na ni, když odcházel z pokoje. Rychle si nazula boty a utíkala s větrem o závod dolů. Vždyť on přece neví, že bydlí u upíra, a co teprve až se to dozví. Proběhla kolem Iriny a ta se jen na ní dívala pohledem ,já ti to říkala'. Dohonila Sebastiana akorát, když otevíral vstupní dveře do baru. Sotva překročila práh, skončila v objetí.

„Rory, si v pořádku? Měl jsem o tebe takový strach, když si se neobjevila. Nemohla si mi aspoň zavolat?" vyčítal jí tiše Will. Mačkal ji a ujišťoval se, že je v pohodě. Chytil její obličej a zadíval se do jejích očí. Zlehka ji políbil na rty. Jen takový malý polibek. To už, ale jasně slyšela hrozivé vrčení ozývající se za ní.

Odstoupila od Willa dva kroky. „Promiň, byly menší potíže a tak. Neboj, jsem dobrá," řekla mu a opatrně se otočila na Sebastiana. Šli z něj zlověstné vibrace, které by jí určitě donutily si klesnout na kolena a prosit. Jenže ona není pravý vlkodlak, ale i tak to má na ni menší účinek. Velice pomalu zvedla pohled a koukla se na jeho oči. Pod tou tíhou zloby je musela sklopit. Byly naštvané a plné nenávisti. Oči vlka si velmi důkladně prohlížely nepřítele. A jeho postoj byl připravený chránit svůj vlastní majetek. Ji.

Will se pobral z radosti a všiml si nesmírně naštvaného vlkodlaka. Předstoupil před Rory a schoval ji za sebe. Tak, aby na ni nemohl. To, ale ještě víc rozčílilo Sebastiana. Už se i třásl. Neovládal se a hrozilo, že se teď promění. Promění, a že bude zabíjet. Viděl jen upíra, který objímal jeho družku a políbil ji na rty. Jeho družku. Chtěl, musel a hlavně cítil, že ho musí zneškodnit.

Už chtěl skočit, když se jako na povel před upíra postavila Aurora. „Sebastiane, stačí. Je to můj domácí. Prosím, uklidni se," šla k němu pomalu. Zastavila se před ním, vztáhla ruku. Věděla, že to co teď udělá je velmi nebezpečné a že normálně by utíkala, ale musela ho nějak zklidnit. Dotkla se jemně jeho tváře. Pohladila ji, druhou rukou si ho přichytila na druhé tváři. Postupovala nahoru k obočí, přejela ho zlehka bříšky prstů. Sebastian zafuněl a podíval se na Rory. Oči mu žhnuly zlatou září. Ruce měl zatnuté v pěsti, až mu zbělaly klouby a vystoupily žíly.

Dále postupovala palcem na víčka a prsty okolo. Pak přes nos a ústa.
Pomalu a zhluboka nasával její vůni a uklidňoval se. Dýchal už vyrovnaněji. Ruce měl uvolněné a vnímal jen její přítomnost, její dotyky.

„V pořádku?" zeptala se tiše Sebastiana. Jen jí pokýval hlavou, kterou držela stále v dlaních. Ona mu opravdu jednou přinese smrt. A přesto je šíleně šťastný, že je tady. Zvedl ruku a pohladil po líčku.

Někdo si odkašlal. „Ehm, promiňte. Chápu, že teď máte svoji chvilku, ale potřebuji mluvit s Rory. Jestli dovolíte," řekl významně Will a pohledem uvízl na Auroře. Jenže jí se tohle vůbec nelíbilo. Když si tohohle všiml Sebastian, zase mu rozvibrovala hruď.

„Ehm, Wille a o čem?" zeptala se Rory nejistě. Rukou stále chlácholila Sebastiana. Nesměl se tedy a teď proměnit. Ne. To by vůbec nebylo dobré. Občas do baru zavítají i lidé, kteří teď tady samozřejmě byli.

„Šlo by to o samotě?" Zvedl jedno obočí Will a tvářil se nakvašeně. Ještě si i k tomu založil ruce na hrudi.

„Ne, to tedy nešlo!" zahřměl poprvé hlas Sebastiana. Objal jednou rukou ochranitelsky Rory. Byl to takový důkaz o majetku. Dával tím najevo, že ona patří jemu. Což se na jednu stranu líbilo Auroře a zase na druhou už ne. Nechtěla být ničí majetek a taky, že nebude.

„Sebastiane! Uklidni se. Je to můj domácí," řekla mu už rozzuřeně Rory. Odstrčila se od něj a on se teď zatvářil jako boží umučení. Ublížila mu, věděla to, ale přesto to chtěla i nechtěla udělat. Nemohla si pomoc. Jako tam nahoře, jak se k němu tulila, ale teď to bylo něco jiného. Snad.

„Když něco, zakřič, vlče!" S třískotem zabouchl za sebou dveře vedoucí nahoru do pokojů. Bylo jí to líto. Moc ji to mrzelo, ale co se stalo, stalo se. S tím nic nenadělá. Otočila se na Willa a ten se na ní vesele usmíval. Nezvedl jí náladu, spíš naopak ještě zhoršil.

„Tak o čem si chtě mluvit?" řekla opovrženě. Opřela se o zeď a nohy zkřížila v kotnících, ruce založené a jen vyčkávala na jeho otázky.

„No, já jen, že jsem o tebe bál a taky jsem něco zaslechl o bitce a tak. No prostě jsem měl o tebe strach," řekl to tak přesvědčivě, že Rory roztála. Věnovala mu přívětivý úsměv.

„No, jo, stalo se něco... Ale už je to dobrý," řekla mu po delší odmlce.

„To jsem rád." Zadíval se na dveře, kudy odešel Sebastian. „Víš, že si jeho družka?" zeptal se jí nakonec. Bylo mu to hned jasné. Cítil jeho pach na její kůži, ještě sice nebyli úplně spojeni, ale už to z ní táhl a jak se k ní choval.

Zamračila se, nebyla si tím jistá, i když náznaky tady byly, ale stejně. „Seš si jistej," vyhrkla po chvíli. Podívala se na něj s jiskřičkami v očích. Což zabolelo Willa. Kdyby mu tlouklo srdce, teď by se rozpadlo. Zamiloval se do ní. Upír, když se zamiluje, je to navždy. Navíc by ji ani nemusel proměnit. Sama je něco jako vlkodlak beze změny, ale to jak se teď na něj dívala s nadějí. Tříštilo ho to na kousky. Doufal, že nebude pozdě, ale asi už bylo.

7. kapitola ☼ 9. kapitola

Tááák, co říkáte??? Já vím, usekla jsem to brzy, ale nevím, mně to přišlo docela dobré... Will se zamiloval do Rory, ale teď co? Když ona by měla správně patřit Sebastianovi... Nechte se příště překvapit.

Další dílek bude nejspíš, až 5. října, možná dřív, ale nejsem si vůbec jistá. Ještě ji nemám zcela dopsanou. Tak uvidím juu...

A budu ráda za vaše komenty a podporu... pa vaše Petronka91

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání noci - 8. kapitola: