OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vita incoqnita 2. kapitola

08.10.2009 (16:00) • 4dd4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1793×

Nový domov

Z letadlového okýnka jsem sledovala východ slunce mezi mraky. Paprsky pronikali skrz mraky, nebo se od nich odráželi a vyvářeli nádhernou hru světla a stínů. Několik z nich proniklo i do letadla a ozářilo mou pokožku. Rychle jsem zatáhla roletu. Povídačky o tom, že se upíři na slunci spálí, jsou jen povídačky, způsobí nanejvýš velice ošklivou vyrážku. Co se dřevěných kolíků týče, při zabodnutí do srdce nás ochromí, ale jakmile nám useknete hlavu, rozpadneme se v hromádku prachu. Má o i své výhody, nemusíme platit za kremaci. Tenhle vtip s oblibou vykládal Will.
Co nejpohodlněji jsem se zavrtala do sedadla a zavřela oči. S přicházejícím dnem na mě přicházela únava. Ne, že bych potřebovala spát, žádný upír nepotřeboval, ale bylo velice příjemné vypnout myšlení, relaxovat.

"Slečno, probuďte se, budeme přistávat." Slyšela jsem letuščin hlas. Okamžitě jsem otevřela oči a narovnala sedadlo do normální polohy, možná až moc rychle pro člověka. Zapnula jsem si pásy a čekala, než letadlo přistane, ne že by mi nějak ublížil jeho pád, nebo bych ztratila rovnováhu, ale pro dokonalé divadlo všechno. Po půl hodině manévrování jsme bezpečně dosedli na rundy Glasgowského letiště.
Po další půl jsem si v letištní hale vyzvedávala kufry a mířila na parkoviště. Vydala se ke strážní budce. "Dobrý den, jmenuji se Daniel Madsson. Měla bych tady mít klíčky od auta a auto."
Muž v budce na mě chvíli omámeně koukal, ale potom ze sebe vykoktal. "A..ano, j jistě slečno Madsson, tady jsou klíčky od vašeho auta, je v jižní části místo A2." Celou dobu jeho srdce bilo jako splašené
"Děkuji." Oslnivě jsem se na něj usmála a s klíčky v ruce jsem se vydala ke svému novému autu. Došla jsem na určené místo, přede mnou stalo nové krásné černé SUV BMW X6. Usmála jsem se, můj otec měl na auta vždycky vkus. Oba dva jsme milovali sportovní auta, ale pro mé účely se SUV hodilo mnohem víc, určitě pojede 200 km za hodinu. Milovala jsem rychlou jízdu, stejně jako Antony...
Při vzpomínce na jeho jméno se mi vybavil jeho obličej, jeho dokonale modré oči a rozpustilé hnědé vlasy, ten dokonalý úsměv který mu hrál na obličeji pokaždé, když jsme...
'Dost' Okřikla jsem se v duchu a otevřela kufr, hodila jsem do něj kufry a posadila se na místo řidiče, pohladila volant svého nového miláčka. Může to znít divně, ale podle mě, mělo každé auto duši. Chtěla jsem si hodit tašku na vedlejší sedadlo, ale ležel na něm balíček. Opatrně jsem ho vzala a rozbalila. Pod papírem se ukrývala krabička se vzkazem.
"Doufáme, že se ti nové auto líbí. V krabičce je klíč od tvého bytu, v přihrádce palubní desky najdeš mapu. Zavolej nám. S láskou rodiče."
Chvíli jsme studovala mapu a poté jsem se vydala do svého nového domova.

Mohla jsem jet třičtvrtě hodiny, než jsem dojela do klidné čtvrti na okraji Glasgow. Zaparkovala jsem v garážích na příslušné adrese a vydala se do bytu 8G. Cestou jsem potkala jednu starší paní, vyjeveně a omámeně na mě koukala, ale jakmile se vzpamatovala, nasadila přísný výraz a pokračovala v cestě, i ve třetím patře jsem slyšela klapot její hole o mramorovou podlahu v hale. Jestli jsou všichni sousedi jako ona, bude to ještě zábava.
Vydala jsem se ke dveřím svého bytu, opatrně jsem strčila klíč do zámku a odemkla. Jakmile jsem pootevřela dveře, jako první mě do nosu uhodila nádherná směsice levandule, růží a fialek. S úsměvem na rtech jsem vešla.

Přede mnou se objevila prostorná chodba procházející celým bytem, na jejimž konci byl obrovský světlý obývák, celou zadní stěnu pokrývala vysoká okna, která prosvětlovala oranžovo-bíle vymalovanou místnost v niž se nacházela obrovská sytě oranžová pohovka. Plazmová televize a dřevěný nábytek. Po stranách vchodových dveří byla naprosto nepotřebná do zelena zařízená kuchyň. A na straně druhé dřevem obložená místnost se spoustou prázdných polic, velkým psacím stolem a pohodlnými křesly, zřejmě pracovna, knihovna. Zbývající čtyři pokoje tvořili ložnice, každá měla koupelnu a šatnu.
Postupně jsem si prošla každou ložnici, a nakonec si vybrala rohovou, jejiž stěny byli purpurovo bílé a hlavně byla dveřmi spojena s tou vedlejší, z které bude krásný dětský pokoj. Bylo potřeba dokoupit nábytek, v ložnicích byly jenom postele, to bude moje druhá cesta. Rychle jsem si vybalila oblečení, uklidila knížky a uložila ostatní věci, mohlo být poledne. Takže jsem zatáhla závěsy a šla spát.

Probudila jsem se těsně po západu slunce. S přicházejícím soumrakem se mi do žil vlila nová dávka energie. Rychle ale pečlivě jsem se osprchovala a vydala se do šatny, která mohla být zaplněna do čtvrtiny, možná ani ne. Vytáhla jsem si hnědé kalhoty, bílé tričko s potiskem, hnědé sako a hnědo bílé tenisky. Vzala jsem si oblíbenou batikovanou tašku přes rameno a vyrazila najít svého přítele.
Naposledy jsem s Henrym mluvila před měsícem, skoro celou dobu se rozplýval nad svou přítelkyní Hanah. Jsou spolu už rok a ví o nás všechno. Henryho celkem vyděsila tím, že se nevyděsila, když jí o sobě řekl pravdu, škoda, že jsem u toho nebyla.
Měli bydlet na Maxwell Ave, což byla cesta přes půl města, naštěstí už nebyl tak velký provoz, takže jsem tam dojela za necelou hodinu. Přede mou se objevil velký řadový dům z červených cihel. Pozorně jsem ho zkoumala svým zrakem a divila se, že ještě nespadl. Opatrně jsem stoupala po schodišti a vyhýbala se lidem mířícím, spíš se potácejícím, dolů. Všude to tady páchlo plísní, potem, alkoholem a špínou, lepší výraz pro hnijící odpadky, splašky a páchnoucí oblečení nemám. Zajímalo by mně, co tady Henry dělá, rozhodně si může dovolit mnohem lepší ubytování než je tohle.
Zaklepala jsem na dveře bytu 138 a doufala, že bude doma. Po pár vteřinách se dveře s vrzáním otevřeli a přede mnou se objevil špinavě blonďatý, asi 25-ti letý muž.
"Ahoj kočičko, co tady děláš?" Z úst mu páchlo jako z lihovaru a hlas zněl značně podnapile.
"Jacku kdo to je?" Uslyšela jsem z útrob bytu Henryho hlas. Odstrčila jsem muže stojícího ve dveřích a vydala se za Henryho vůní.
"Nikdy bych si nemyslela, že tě najdu zrovna tady." Pronesla jsem místo pozdravu a rozhlížela se kolem sebe. Mohlo tady být tak deset lidí, pět dívek, pět mužů na různých místech v bytě. No spíš velký místnosti, kde v jednom rohu byla kuchyně, v dalším ložnice, poté plentou oddělená koupelna a v posledním rohu sedačka s televizí, odkud hrála muzika. Byl tady cítit kouř a pot lidských těl, taky samozřejmě Henryho vůně a krev lidí, jeden z nich voněl opravdu dobře, mohl by mi dnes posloužit jako večeře. Až na nepořádek způsobený večírkem tady bylo překvapivě čisto. Všichni v místnosti na mě koukali.
"Tak tebe bych tady nečekal." Usmál se a šel mě obejmout. "Chyběla jsi mi."
"Ty mě taky." Oplatila jsem mu objetí, Henryho přítomnost ve mně vždy vyvolávala klid.
"Co tady děláš? Jak to že nejsi v drákulendu?" Tak jsme jako děti nazvali náš domov.
"Odstěhovala jsem se ale to je na dlouhé povídání, a ty máš právě společnost." Poukázala jsem na lidi, kteří nás, možná omámeně, sledovali. Pro ně je každý upír ztělesněním dokonalé bezchybné krásy.
"To je jenom pár přátel. Musíš mi všechno říct." U Henryho boku se objevila menší štíhlá blondýnka s modrýma očima a nápadně si odkašlala, moc se jí nelíbilo, že se tady Henry se mnou objímá. Herny plavovlásku okamžitě objal a přitiskl si jí k boku.
"Daniel dovol, abych ti představil Hanah, mou přítelkyni, teď už vlastně snoubenku." Nad tím slovem se usmál. "Hanah tohle je Daniel, moje kamarádka, vlastně skoro sestra."
"Hanah hodně jsem o tobě slyšela, moc mě těší." Podávala jsem jí s úsměvem ruku. Jakmile nás Henry představil, Hanah zmizel z tváře žárlivý pohled a oslnivě se usmála, pochopila, že jí Henryho rozhodně nechci sebrat. Ne že by jeho vytrénované svalnaté tělo, blankytně modré oči, sametově jemné blond vlasy a rošťacký úsměv nepřitahovali každou ženu, ale Henry je prostě Henry.
"Ráda tě poznávám, hodně mi o tobě vyprávěl." Usmála se a místo nabízené ruky mě objala, chvíli jsem byla zaskočená, ale hned jí objetí oplatila. Hanah vyprovodila své přátele, do deseti minut jsme byli sami.
"Prosím tě, proč bydlíte tady, vždyť vám to za chvíli spadne na hlavu." Neodpustila jsem si.
"No víš…" Začal se Henry vykrucovat.
"Henry." Zvedla jsem obočí.
"Dobře." Povzdechl. "Trochu jsem se nepohodl s otcem…"
"To bylo kvůli mně." Vpadla mu do řeči Hanah. "Když se dozvěděl, že si mě chce vzít, zatrhnul mu přítok financí a vystěhoval ho z bytu." Tvářila se tak provinile.
"To je dobré zlatíčko, upíři si dokážou vydělat lehce. Viď Dan."
"Jo, Henry je schopný, věř mi." Usmála jsem se na ně.
"To je pěkné, ale já studuju a nemáme na další nájem." Povzdechla si Hanah.

Henry se semnou spojil v myšlenkách.
'Dany to jen tak nepůjde, otec to zařídil tak, abych nenašel práci. Hanah jsem to neřekl, už tak je z toho dost špatná.'
"Nikdy bych nečekala, že se Lucius takhle zachová." Kroutila jsem hlavou.
'To já taky ne, ale když se dozvěděl, že si jí budu brát, začal vyvádět jako pominutý. Mluvil o ní jenom jako o hračce, o kusu masa, tvrdil, že je jenom podřadná večeře.' Henry zatínal čelist, až mu na čele naskočili vrásky.
'Vždycky si myslel, že si vezmeš čistokrevnou upírku a budeš s ní mít děti.'
'Jo vždycky si myslel, že si vezmu tebe.'
'Já vím, i můj otec měl takovéhle představy.' Povzdechla jsem si.

"Co, kdybyste se nastěhovali ke mně? Mám tam dost místa a navíc budu potřebovat Henryho pomoc." Navrhla jsem jim, tenhle nápad se mi zamlouval.
"To po tobě nemůžeme chtít." Namítla Hanah.
"Ale můžete, ráno se nastěhujete." Pronesla jsem rozhodně.
"Jak jsem to bez tebe mohl vydržet?" Smál se Henry.
"To nemám tušení." Usmála jsem se na něj.
"Proč budeš potřebovat Henryho?" Ptala se Hanah podezřívavě.
Ztuhla jsem, nevěděla jsem, jak jim to říct. "No, jak bych to jenom řekla…" Zhluboka jsem se nadechla "… jsem těhotná." Oba na mě vykulili oči.
"Cože? Jak? Kdy? S kým?" Vychrli ze sebe okamžitě Henry a začal přecházet po místnosti. "A jak to, že jsi tady? Neměla by si být někde s otcem dítěte? Kdo je vůbec jeho otec a jak to, že tě tady jenom tak pustil?..."
"Henry dost!" Zastavila jsem ho razantně. "Je to Antonyho dítě, rozešli jsme se dřív, než jsem to zjistila a rozhodně nemám v plánu mu to říkat."
"Co myslíš tím, že mu to nechceš říct? Má právo vědět, že bude otec, i když se choval tak, jak se choval."
"Ne to nemá, je to moje dítě, tečka. Rozumíš!" Všichni upíři jsou tak upnutí na otcovství, až to jednoho děsí.
"Co na to tví rodiče?" Zajímal se, jakmile se uklidnil.
"Nejprve reagovali jako ty, ale poslechli mě, nic mu neřeknou, mají radost, že budou mít vnouče. Sice se jim nelíbilo, že se stěhuju, ale smířili se s tím, pochopili, že to tak bude nejlepší."
"Takže já budu strýček." Vhrkl šťastně a objal mě, potom mi pogratulovala Hanah.
"A jakou roli v tom hraje Henry?" Nedala Hanah pokoj.
"Víš, pokud je upírka těhotná, potřebuje větší přísun potravy, krve. A lidská krev nestačí, potřebuje i upíří krev, a protože Henry je tady jediný upír, kterého tady znám…"
"Takže, ty mi budeš vysávat přítele?" Vyděsila se Hanah.
"Neboj se, nevypiju ti ho úplně. Ale pokud vám to vadí, tak najdu někoho jiného…"
"Ne to ne, udělám to pro tebe." Zarazil mě. Hanah se na Henryho mračila, to bude zlá hádka.
"Já si teď skočím na večeři, ráno se pro vás stavím, jestli tak si tašky dejte do kufru." Hodila jsem Henrymu klíče od auta a vytratila se z bytu.

Možná bych mohla najít toho kluka, co tak krásně voněl. Vylezla jsem před dveře a nasála vzduch. Vypudila jsem okolní pachy a soustředila se jenom na sladkou životadárnou tekutinu. Filtrovala jsem od sebe různé příchutě krve. Půl kilometrů ode mě byl muž, jeho krev voněla jako čokoláda, ale kazila jí vodka, které mu kolovala v těle. Žena dva kilometry na západ sice nebyla opilá, ale zato její krev smrděla rybinou, až se mi z toho dělalo zle.
Trvalo mi asi minutu, než jsem ucítila tu dokonalou směsici slunečnic, čokolády, čerstvě posečené trávy, a marcipánu. Usmála jsem se a vydala se směrem na západ, kde se nacházel strůjce té dokonalosti. Dohonila jsem ho za pár minut, zrovna mířil s partičkou kluků do místního baru. Rychle jsem se za ním vydala. Chtěl jako poslední vejít do dveří, ale chytla jsem ho za ruku a otočila k sobě.
"Ale, ale, nečekal jsem, že tě uvidím tak brzo." Usmál se na mě.
"To víš, krásní kluci mi nesmí jen tak proklouznout." Usmála jsem se na něj, omámeně na mě koukal. To bude ještě jednodušší, než jsem si myslela. Za ruku jsem ho táhla do slepé uličky za rohem, jako náměsíčný šel za mnou. Zastavila jsem se až v místě, kde nebylo vidět.
"Copak tady budeme dělat?" Pal se svůdným hlasem a přimáčkl své tělo na mé.
"Co jen budeš chtít." Usmála jsem se. Opatrně se ke mně naklonil, chtěl mě políbit, ale uhnula jsem a nastavila mu tvář. Jeho vláčné horké rty se přitiskly na mou pokožku a pomalu postupovaly na můj krk, kde se zastavili. Ještě chvíli jsem si užívala jeho laskání, potom jsem ho rychle přetočila a přitiskla na zeď.
"Naše malá kočička je nedočkavá." Vrněl mi do ucha. Usmála jsem se na něj a podívala se mu do očí, počkala jsem, dokud se mu nerozšíří panenky.
Pohledem jsem hypnotizovala je ho tepající krční tepnu, jemně jsem jí párkrát olízla. Rty jsem jí obkružovala a dráždila tím jen sama sebe, toužila jsem zanořit své špičáky do jeho krku a ochutnat tu dokonale vonící krev. Mé špičáky pronikli jeho kůží jako máslo. Sála jsem tu dokonalou tekutinu, která mi stékala do krku a nemohla jsem se jí nabažit. Chutnala lépe, než voněla.
Muž začal v mém náručí pomalu ochabovat, s největším sebezapřením jsem se od něj odtrhla. Olízla jsem ránu, která se díky tomu hned zacelila a posadila ho na zem.
"Podívej se mi do očí." Rozkázala jsem mu vemlouvavým hlasem. "Uviděl jsi tady pohyb, šel ses sem podívat, ale udělalo se ti špatně a ty jsi omdlel. Teď běž domů, dej si B12 a pořádně se vyspi. Naposledy jsi mě viděl u Hanah v bytě." Jeho zorničky se rychle rozšířili a zase stáhly. Přikývl, opatrně vstal a vydal se domů.

Nějakou chvíli jsem ještě bloudila spokojeně městem, tak dobře jsem se už nějakou dobu nenajedla.
Když začalo svítat, vydala jsem se k Henrymu. Zaklepala jsem na dveře a počkala, než mi Hanah přišla otevřít. Usmála se na mě, v rukou měla jablko a spokojeně z něj ukusovala. Společně jsme si sedli na pohovku a pozorovali Henryho, jak lítá po pokoji a balí věci, bylo to velice zábavné.
"Hanah jestli ti vadí, že chci po Henrym krev, tak řekni, já si…" Dala mi prst na rty.
"To je v pořádku, vysvětlili jsme si to, a pokud mi ho nebudeš svádět, tak mi to nevadí." Mrkla na mě. Mrknutí jsem jí oplatila a dál jsme sledovali Henryho.

"Doufám, že jste se dobře pobavili." Obvinil nás, jakmile zaklapl kufr a sedl si vedle Hany do plného auta.
"Skvěle." Řekli jsme najednou a zvonivě se zasmály. Nastal čas jet domů.

Prosím komentujte a kritizujte

1. kapitola Shrnutí povídek 3. kapitola

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vita incoqnita 2. kapitola: