OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 33.

27.06.2011 (13:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1002×

„Proč se neposadíš a nenasnídáš se s námi, Gracielo?“ promluvil pan Carranza hrubým hlasem. Jeho tvář se mi už nezdála být spokojená, jako tomu bylo před chvílí. „Drahá?“ Tlačil na pilu. Bylo mi jasné, že i kdyby paní Carranzová měla plný žaludek až k prasknutí, stejnak by se musela najíst s rodinou. „Tak co bude?!“ zařval hrůzostrašně, když nadále setrvávala ve stejné pozici. Jeho žena se nepatrně přikrčila, ale tvář měla stále bojovně vztyčenou. Nakonec však uposlechla rozkazu svého tyranského manžela. Nechtěla tropit scény, obzvláště ne před malým…

„Ano…“ povzdechla si. „Drahý,“ zasyčela skrze zuby. Odpáčila Alejandrovi ručičky ze své košile a spolu s ním se vydala k jídelnímu stolu, kde se usadila na druhém čele. Její místo… patrně. Koukali si navzájem do očí, v nichž bylo vepsáno mnoho pocitů. Každý pár očí však vyprávěl svůj příběh jinak. Neshodovaly se. Pán by si nikdy nepřipustil chybu anebo alespoň by nevyslovil omluvná slova. Za to oči paní Graciely mluvily jasně. Obviňovaly pána neskutečně těžkých způsobem. On byl obžalovaným, zatím co ona obětí.

„I ty si sedni, Diego,“ přikázal pán synovi. „Nebo se ti snad něco nelíbí? Netěšil ses, až spatříš matku? Nebo se mýlím?“ mluvil, ale na Diega se zpříma nepodíval. Vyhýbal se jeho pohledu, což bylo poněkud nápadné. Měla jsem takové zlé tušení, co se prolévalo celým mým tělem a když jsem už měla pocit, že se konečně usadí na některém místě, vracelo se zpět svou trasou. Věděl to anebo alespoň tušil, že Diego aktivně schovával matku po celém Mexiko city? Vypadal na to, jako by měl na jazyku ošklivá slova mířená právě na Diega, ale bylo tam něco, co mu bránilo je vyslovit. Ovšem pakliže to skutečně věděl, určitě se nyní náramně bavil.

Diego nebyl hloupý, ba naopak. Matku se mu dařilo schovávat dost dlouho. Byl tak moc opatrný a myslel na každičký detail i alibi, proto jsem absolutně neočekávala, že by se mohlo stát něco takového. Jenomže každá utlačovaná pravda, byť dobrá, stejnak vždy vyjde najevo. Proflákne se a z ničeho nic je zle. Naprosto nečekaně. Nepřitíží to jen osobě, které se to konkrétně týká, ale především celému okolí. A právě to zde bylo největším problémem…

Soukromý detektiv pána dělal svou práci nadmíru dobře… Diego na něj byl krátký. Všichni na něj byli krátcí.

„Tak Diego!“ zvýšil hlas pán už po několikáté. Mrzelo mě, jak s ním zacházel. Do téhle chvíle jsem zažila spíše tiché, zdánlivě přijatelné příměří mezi těmito dvěma muži. Myslela jsem si, že se spolu snaží vycházet za každých okolností a možná že také ano, ovšem bylo tu něco, co ony dva muže rozdělovalo. Paní Carranzová. Zatím co jeden prahl po tom, činit si z ní věc, se kterou si může dělat, co se mu umane, ten druhý se ji snažil chránit a zajistit alespoň přijatelnější život.

Diego nakonec s vepsaným odporem ve tváři poslechl svého otce a nasupeně si sedl za stůl, ovšem nepokračoval v nerušené snídani, jak si jeho otec přál, nýbrž vše bojkotoval. Založil si ruce na hrudi a probodával nadále pána pohledem.

„Tak jak to teď vlastně všechno bude? Hm? Vše se zas bude opakovat nanovo?“ prskal. Bála jsem se o něj… mluvil ke svému otci moc ostře, než jak to situace vyžadovala. Nikdo mu však neodpověděl. Beze slova se sebral a zdrhnul nahoru. Neměla jsem mu to za zlé, ale sám svého otce znal. Tohle celé situaci spíše přitíží.

„Annie, měla bys jít nahoru dát prát prádlo a ustlat postele.“ Šťouchla do mě Luisa.

„Ale vždyť…“ Došlo mi to až později. „Ano, máš pravdu. Už jdu.“ Němě jsem jí poděkovala a rozběhla se za Diegem. Překvapila mě… přeci jen našemu vztahu nijak nehodovala. Ale poznala, že v takové situaci neměl být sám. Potřeboval se o někoho opřít.

Sama jsem si nebyla jistá, jestli to nemám přeci jen otočit… naštval mě. Zkazil krásné ráno. Nebyla jsem rozhodnutá, mohl by to brát jako usmíření… ranil mě a to já nezapomínám.

Alma… to jméno se mi už jako takové nelíbilo.

Přede dveřmi pokoje jsem se pozastavila. Váhala jsem. Dovolit mu spočinout v mém objetí a utišit jej se zdálo být to správné, co potřeboval, ale netušila jsem, zda li to pro něj učinit chci.

Mučila mě představa Diega v náručí jiné ženy… dokázala jsem si živě vybavit, jak jí říká něžná slova, líbá, hladí, ukládá do postele, svléká, laská… ta představa byla ubíjející, příliš bolestná. Trápila jsem se pro něj, trápila jsem se pro nás…

Nakonec jsem se rozhodla přeci jen vstoupit. „Můžu?“ zeptala jsem se po zaklepání. Neodpověděl… možná chtěl být sám anebo se mu prostě jen nechtělo odpovídat. Opravdu nevím, čeho tím chtěl docílit, ale i kdyby mě měl vyhodit, byla jsem rozhodnutá to alespoň zkusit. Když už ne pro něj, tak alespoň pro svůj dobrý pocit, že jsem učinila vše, co bylo v mých silách. Má mysl byla možná sobecká, ale nechtěla, aby vina padla na mě.

Seděl na posteli ve zkroušeném stavu. Tupě, naprosto bez života hleděl na svá chodidla. Nevzhlédl, i když si byl moc dobře vědom mé přítomnosti.

„Nemůžeš za to,“zašeptala jsem tiše. „Není to tvá vina. Prostě se tak stalo… našli ji.“

„Zmlkni,“ utnul mě hrubě. Tolik mi připomněl pana Fernanda.

„Fajn!“ zasyčela jsem a obrátila se k němu zády. Už jsem sotva brala za kliku, když se rozhodl mě zastavit.

„Počkej prosím! Nechoď… já, omlouvám se ti,“ zaprosil. Nešlo odejít a nechat jej se nadále trápit, i když ráno bych si jeho bolest možná užívala. Rozhodla jsem se však nyní pustit Almu z hlavy a být s ním v těžké chvíli. Učinit tak ze sebe tu lepší polovičku… partnera s nadhledem, co dokáže v každé době zachovat chladnou hladu, a třebaže mi bylo jasné, že bych nikdy nemohla být ta dominantnější, ta silnější v našem vztahu, psychickou podporou jsem býti mohla. Snad to postačí…

Přešla jsem k němu a klekla si před něj. Složila jsem si ruce do klína na svou sukni a hleděla mu do očí. „Nemůžeš se sebeobviňovat za situaci svých rodičů,“ povzdechl si. Němě se mnou souhlasil, ale k čemu mu to bylo? Vlastně k ničemu. Chápala jsem jej, samozřejmě, ale kdyby si měl vyčítat každé zaškobrtnutí, jakoukoli nevhodnou poznámku, chování a mnoho dalšího, co činil jeho otec, zbláznil by se z toho. „Třeba to nebude tak zlé. Třeba se teď všechno změní. Možná, že si otec uvědomí, co špatné před tím působil a změní se,“ mluvila jsem dál naivně a skutečně jsem v to chvíli zadoufala.

„To pochybuji. Měl k tomu už tolika příležitostí a nikdy se žádné z nich nechytil. Vždy to dopadlo tragicky. A tohle nedopadne jinak.“ Stiskl rozzlobeně rukama rám postele. Čelist měl zlobně zaťatou, ale jakmile jsem jej svou blízkostí donutila, vzhlédnou ke mně a setkat se s mým pohledem, jeho výraz zněžněl. „Je mi to tak líto, Annie. To všechno. Mrzí mě to…“ hlesl. „Alma pro mě nic neznamená. Je to už tak dávno, co… teď si celý můj život jen ty. Nikdo jiný mě nemůže učinit šťastnějším, než li právě ty.“ Chytnul mi obě ruce a přitiskl si je ke tváři. „Musíš mi věřit,“ zašeptal.

„Věřím, ale…“

„Annie?“ ozval se zpoza dveří Luisin hlas. „Máme práci,“ řekla nejistě.

„Už jdu.“ Rychle jsem jej letmo políbila a rozešla se ke dveřím. Hrubě mě však zastavil a uvěznil ruce. Mé bezbranné tělo namáčkl na zeď vedle dveří a nedal mi tak možnost uniknout z jeho spárů. Byla jsem malá plachá myška polepená černým obrovským kocourem.

„Políbím tě,“ prozradil mi svůj záměr, když spatřil můj vyděšený obličej a hned potom tak učinil. Přitiskl své ústa na ty mé a připomněl mi, co hezkého jsme spolu včera prožili. Líbal mě dlouho a chtivě. Kdyby Luisa znovu nezaklepala a nedožadovala se za dveřmi mé přítomni, pravděpodobně bychom ještě nějakou dobu pokračovali. „Musíš jít,“ připomněl mi, když jsem stále nebyla schopna jakéhokoliv pohybu.

„Hm,“ zabručela jsem a nedobrovolně jej od sebe odstrčila. Na tváři se mu vykouzlil nepatrný úsměv…

S Luisou nás čekal úklid celého domu. Náš vztah se teď trochu změnil. Přešel od nenávisti k tichému příměří s mírnými výhradami. Ale ani jedna je nekomentovala a nenavážela se do té druhé. Od chvíle, kdy se jí podařilo projevit mála citů vůči mně v době, kdy jsem nešťastnou náhodou omdlela, se už neprojevovala jako stará a nevrlá mexická babizna. V tichosti jsme si každá hleděla svého za občasného prohození několika slov. Práce se dnes zdála únavnější, než kdykoliv jindy. Přemýšlela jsem nad Diegem, jeho matkou, pánem… snad každá myšlenka týkající se kohokoliv z tohoto velkého domu projela mou myslí. Snažila jsem se raději nikoho nepotkat, i když občas to bylo marné. Přeci jen uklízet v něčí ložnici, kde má onen člověk všechny své osobní věci a nepotkat se sním, bylo nad lidské síly, ale i tak se mi to svým způsobem dařilo. Ale taky tu byla několikrát chvíle, která mě dostávala do zkoprněného stavu.  Stav ztuhlosti a hrůzy jsem navodila vždy, když jsem se ocitla v blízkosti pána více jak na deset metrů.

Zamrazilo mě vždy, když jsem prošla kolem něj a dostala husí kůži kdykoliv, co vypustil nějaké slovo z pusy. Paní trávila zpočátku veškerý svůj čas s Alejandrem, jako by se mu snažila vynahradit období, které ztratila a nebyla tu pro něj. Samozřejmě to nebylo zcela správné rozhodnutí, utéct a nechat tu syna, jenomže co mohla dělat? Byla bezbranná asi tak jako já… možná, že stojíme na stejné straně bitevního pole. Možná, že naše bílé figurky mají pověst těch slabších a proto vždy začínají… ze solidarity. Jenomže taky by se jednou mohl svět pěkně divit, až bílé, mezi které patřím, rozmasakrují ty černé. A to nemyslím nijak rasisticky. Prostě dobří proti těm zlým. „Šach mat,“ řeknu jednou a náramně si to užiju. Zvláště, pokud tím člověkem, kterého někdy v budoucnu porazím, bude pan Fernandno.

„Annie, tak Annie!“ volal na mě Alejandro, který se právě řítil z obýváku. „Vrátila se. Máma. Není to skvělé?“ vřeštěl radostí a vběhl mi do náruče. Skrčila jsem se k němu a hladila ho ve vlasech. Občas mi tenhle drobek pěkně lezl krkem, ale také mi přirostl k srdci. Byl, jaký byl… změnit jsem jej nemohla.

„To víš, že ano,“ hlesla jsem slabě. „Tvoje maminka je jistě statečná žena. Má tě moc ráda,“ ubezpečila jsem jej. Nebyla jsem si zcela jistá, jak dlouho tu vydrží. Přeci jen nebyla zrovna nadšená a její postoje prokazovaly, že bude bojovat. Mohla vymyslet jakýkoliv jiný plán… nový útěk.

„To tedy mám. A moc.“ Uslyšela jsem za zády lehký hlas. Pustila jsem malého a vzhlédla vzhůru. „Asi nás ještě nikdo nepředstavil,“ řekla a popošla k nám. Chytla mě za ramena a pomohla mi vstát. „Jsem Graciela.“ Nabídla mi ruku.

„Moc mě těší, paní. Jmenuji se Annie,“ představila jsem se. Věnovala mi přátelská úsměv a mateřsky mě objala.

„Už jsem o tobě něco málo slyšela,“ zašeptala tiše, velmi tiše na to, abych pochopila, že to je jen pro moje uši. Zmateně jsem se na ni podívala. Stále se usmívala, ovšem troufám si říci, že na ostatní poměry tohle byl jeden z těch smutných úsměvů.

„Vážně?“ ptala jsem se stále zmateně. „Doufám, že jen to dobré,“ zavtipkovala jsem, abych odlehčila atmosféru. Mírně se zasmála, ale nikoliv hlasitě.

„Jsi hezká,“ poznamenala po čase a prohrábla mi vlasy. „Můj syn tě má moc rád.“

„Já vím,“ zamumlala jsem tiše. Ovšem už jsem se jí nedokázala podívat do tváře. Věděla jsem, že ke mně Diego chová silné city, ale ty mé neměly zdaleka takovou těžkou váhu, jako ty jeho a právě tím bych se jí mohla dotknout. Vysvětlovat ji svou teorií, že v dané době pro mě znamená přátelství totéž co láska, protože tak nějak spím s jejím synem, se mi raději moc nechtělo. Mohla být milá, ale to neznamenalo, že nedokázala vystrčit drápky a poprat se s někým, kdo si zahrával s city jejího hocha. Přeci jen mateřská láska je silná věc… alespoň ve většině případů.

„I já mám vašeho syna ráda,“ ujistila jsem ji, ale nehovořila o nebeské lásce.

Z pracovny se blížily dunivé těžké kroky. Nikdo jiný takhle zhurta nenašlapoval, než li samotný pán. „Co to vidím?“ zeptal se příkře. „Snad nezasypáváš našeho otroka porozuměním a lítostí.“ Zněl naprosto vážně. Nijak mě to nepřekvapovalo, dokonce ani paní se jeho poznámkami nijak nevzrušovala. Jenom odkývala, že nikoli a odstoupila ode mě na několik kroků. Přiložil si k ústům sklenici, kterou pohupoval neustále v ruce a hodil do sebe zlatavý nápoj.

„Skotská?“ zeptala se paní. Pán jen horoucně přikývl. „Tu jsi měl vždycky moc rád.“ Mluvila a věnovala mu jeden ze svých smutných úsměvů, které skladovala ve svém srdci hluboko pod kůží. Snažila se nedat na sobě znát vztek, který jistě chovala v každé buňce svého těla. Já bych takovou drsnou přetvářku zřejmě nevydržela…

„Pojď se mnou, drahá Gracielo. Popovídáme si. Jistě si toho máme dost, co říct,“ zašklebil se.

„Jistě., potvrdila účast na jejich manželském posezení, určitě nikde jinde, než právě v pánově pracovně.

„A ty!“ ukázal na mě svým prstem. „Tu máš.“ Vrazil mi do ruky prázdnou sklenici. „Přines mi do pracovny celou láhev,“ rozkázal.

„Ano pane.“ Samozřejmě jsem si nemohla být stoprocentně jistá, ale zdálo se mi, že tohle nebyla jeho první sklenička. Byl celkem opilý. Musel do sebe po té snídani vyklopit těch drinků ještě několik. Dalším jeho nenávistným pohledům jsem se raději vyhnula a odešla do kuchyně splnit jeho přání.

„Aby jí tak něco udělal,“ strachovala se Luisa hned poté, co jsem vstoupila do místností. Stála právě opřená o linku a věnovala se přípravě oběda. „Ty mu neseš celou láhev?“ vypískla hrůzou, jakmile mě spatřila se sklem v ruce. Vypadala jinak, než jindy. Zvláštně… ustaraně.

„Je to příkaz,“ pošeptala jsem směrem k ní. „Nemůžu si dovolit jej nesplnit.

„Pán bůh ji ochraňuj,“ modlila se Luisa za dobro naší paní. „To nemůže skončit dobře,“ vztekala se tiše dál.

„Ty jí to snad přeješ. Proč strašíš dopředu?“ otázala jsem se jí rozčíleně. Nebránila jsem pána, znala jsem jeho zlou násilnickou povahu a kruté jednání, ale on svou ženu beze sporu miloval, tak proč by ji měl bít hned od chvíle, co se vrátila domů? A ještě ke všemu po tak dlouhé době? Já vím, že své city dával najevo dost odlišným způsobem, takovým majetnickým, ovšem stále jsem věřila, že vysvitne zpoza temnoty slunce a ozáří jeho dobrou povahu.

„Pán je dobrý člověk,“ zamumlala, div ne srozumitelně. „Ale jakmile se napije, stává se z něj někdo jiný.“ Myslím si, že ne jen pod vlivem alkoholu, ovšem to jsem Luise radši nevyvracela. „Kolikrát přede mnou mluvil o své ženě, když utekla. Stále dokola opakoval, že jí zabije, jen co se vrátí.“ Byla duchem naprosto mimo. Koukala do zdi, zatím co nadále krájela mrkev. Dostala jsem strach, aby se nepořezala, poněvadž ani na chviličku neodprostila zrak a nezkontrolovala, zda-li krájí dobře a nepřekáží jí v čistém řezu prsty. „Víš, opravdu si nemyslím, že by své ženě vzal život, na to ji až moc miluje, ovšem mám takové neblahé tušení, že provede něco, aby si paní Graciela zapamatovala, že utíkat se nemá,“ vysvětlovala mi své oprávněné obavy. Její oči tvořily skelný odlesk, jako by hodlala plakat. Raději jsem k ní přistoupila a nůž jí vyprostila z rukou. „Ach Annie, tentokrát to špatně dopadne. Jestli jí něco udělá, nezraní tím jen ji. Proboha! Co to nebohé dítě?“ naříkala dál. V koutku oka se jí usídlila malá průzračná kapka, která si po čase utvořila cestičku a stékala samovolně a bez vyzvání po tváři.

„Běž si odpočinout, Luiso. Jen co se vrátím od pána, oběd dodělám.“ Byla jsem ochotná ji o to dokonce požádat, opravdu totiž vypadala na složení a to bylo to poslední, co jsem v dané chvíli potřebovala. Luisa ležící v mrákotách… to tomuhle domu tak ještě scházela. Jediná osoba, na které to tu vše stálo, základ. Bez ní by zde nic nefungovalo. Nepřiznala bych si to, nikdy ne, obzvláště před pár dny bych si div nevynadala za jakoukoliv myšlenku směřující právě k tomuto, ale Luisu jsem měla ráda. V mnohých chvílích byla mou starší kamarádkou a v těch jiných, v momentech těžkých, hlavně v začátcích, kdy jsem si zvykala na rozkazování, tvrdý režim a pevnou ruku samotného pána, mi byla spíše oporou, člověkem, o kterého jsem se mohla opřít, vypovídat se. Nikdy se mě moc nemohla zastávat, pána vždy obhajovala, ale kluky měla ráda, záleželo jí na nich. Udělala by pro ně cokoliv. Byla jejich druhou matkou, stejnak jako částečně pro mě. Nikdy mi nenahradí mou skutečnou, to nemohla, ale její vrásčitá tvář a vlídný tón hlasu, který mohl připomínat spíše typickou babičku, mi už tolikrát pomohl. V posledních dnech pro mě bylo těžké si na takové chvíle vzpomenout, ale dokázala jsem to právě nyní, v čase, kdy to byla právě ona, co potřebovala oporu a bylo mou povinností, jí vše ulehčit a poskytnout jí záchranu. Na oplátku…

„Máš pravdu. Necítím se dobře. Asi půjdu…“

„Jen jdi,“ pobídla jsem ji. Potřebovala jsem se pojistit a nechtěla odejít dřív, než ona sama. Potichu jsem ji následovala do patra, když v tom momentě jsme obě uslyšely nepřeslechnutelný křik. Linul se samozřejmě jak jinak, než z pracovny.

„A je to tu, Annie,“ vzlykla Luisa. A chytila se křečovitě mého zápěstí. „Dojdi pro Diega, musíš to zastavit…“ šeptala naprosto mimo realitu. Mělce dýchala a její ruce se třásly. V obličeji připomínala oživlou mrtvolu.

„Juane? Tak Juane!“ křičela jsem. Pomohla jsem Luise do křesla, zatím co se došoural. „Postarej se o Luisu. Udělalo se jí špatně.“ Chtěla jsem skočit nahoru, když se najednou ozvala velmi hlučná rána. „Kde je Diego?“ zeptala jsem se směrem k Juanovi.

„Odjel s bratrem, aby jej odvezl ke kamarádovi. Je to asi deset minut,“ řekl, zatím co chytil utěšujícím gestem Luisu za ruku. Nelíbila se mi. Její tep se zdál být nepravidelný, čelo orosené. Chytila se za hruď a ztěžovala si na bolest u srdce.

„Nelíbí se mi to,“ zasténala jsem. Bála jsem se… vypadalo to na nejhorší.

„Zavolám záchranku a informuju pana Diega,“ řekl Juan rázně.

„Řekněte mu, aby co nejrychleji přijel.“ Stačila jsem mu povědět dřív, než odběhl v rychlosti pryč. Z patra se mezi tím ozvala další rána, jenž působila ještě daleko hrůzostrašněji, než-li ta předchozí.

„Musíš tam, Annie. Dřív než bude pozdě. Než učiní něco, co už nebude moct vzít nazpět,“ žádala mě Luisa. Nechtěla jsem odmítnout, ale copak jsem tam mohla jen tak jít? Bála jsem se toho, co jsem tam mohla spatřit… mohl se tam odehrávat souboj, zas ji mohl bezhlavě tlouci a to právě proto, že jej opustila a zničila celou rodinu.

Jenomže to nebyla paní Carranzová, co zničila rodinu, nýbrž pán samotný.

Ne… v tenhle moment mohla opět bojovat o svůj život, jako právě kdysi, kdy ji zbil natolik, že musela do nemocnice.

„Nemůžu tě tu teď nechat. Musím počkat… alespoň než přijede záchranka.“ Snažila jsem se vymluvit na poslední chvíli, i když jsem moc dobře tušila, že Luisa upřednostní život paní Gracieli, než li ten svůj, aby nerozbila onen začarovaný kruh. Tuhle nefungující rodinu…

Chytla mě za ruku a důrazně se na mě podívala. Stěží dýchala, ale přesto ze sebe dokázala vydat alespoň nějaká slova. „Jen jdi.“ Pohladila mě po líci.

A tak jsem šla… nechala jsem ji tam samotnou napospas osudu. Mohla jsem jen doufat, že Juan bude do minuty u ní a záchranka přijede rychle. Opravdu to vypadalo na infarkt. Ani se nedivím… dnešek byl opravdu stresující, zvláště na ni, už jí nebylo pětadvacet. Potřebovala klid a klidné zázemí, ne tuhle invazi násilnických příšer a bezbranných otloukánků.

„Prosím přijeď co nejdřív, prosím, prosím… prosím, Diego,“ modlila jsem se. Vyběhla jsem schody a už stanula před dveřmi, zpoza kterých se linul pláč. Sebrala jsem veškerou svou odvahu a rozrazila ten překážející kus dřeva. Naskytl se mi tak hrůzný pohled na plačící paní se zarudlými tvářemi a rozzuřené monstrum.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 33.: