OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 32.



Vězněná - kapitola 32.Pěkné čtení... Carlie.

Připadala jsem si jako v nějakém andělském snu. Unaveně jsem se svalila do peřin a přitulila se k jeho nahému rozpálenému tělu. Poslouchala jsem klidně jeho zpomalující se dýchání i tlukot srdce a usilovně přemýšlela nad naším vztahem. Měla jsem velké nutkání vzhlédnout do jeho tváře a pohladit jej, ovšem bála jsem se přímého očního kontaktu, i když to bylo zcela nelogické. Tak intimní záležitost, která se zde odehrála před několika okamžiky, možná prohloubila veškeré city nejen z mé strany, ale i tak jsem se mírně zastyděla při vzpomínce na to, jak si lačně prohlížel mé tělo a zkoumal každičký koutek. Snad ani milimetr mé sněhobílé kůže nezůstal neprobádaný.

Přestalo mi stačit si jen představovat, chtěla jsem se i podívat, dotýkat se. Svou ruku jsem natáhla k němu a chtěla jej pohladit po tváři, on však i přes zavřené oči vytušil můj čin a ruku mi uvěznil v té své snědé. Usmál se, ale nic neříkal. Nechtěla jsem to být já, kdo přeruší jako první to úžasné ticho. Toužila jsem po tom, slyšet jeho hlas. Bylo mi krásně. Absolutně nečekaně. Domnívala jsem se, že si své zážitky budu porovnávat a cítit se alespoň trochu podobně depresivně, ale nic takového se neudálo. Má mysl byla příjemně utlumená a potlačila by zcela jistě vše nepříjemné. Vlastně jsem byla ráda, že jsme se milovali. Bylo to tolik jiné, krásné a vzrušující. V jednom okamžiku jako bych překypovala obrovskou sílou a v tom následujícím zas umírala vyčerpáním.

Tolik rozdílné… předčilo to má očekávání. A za to vděčím právě Diegovi.

Chtělo se mi mírně spát, ale bála jsem se usnout v jeho posteli. Celou dobu našeho fyzického sblížení jsme měli na paměti, že se vše musí odehrávat v naprosté tichosti, abychom nebyli odhaleni. Neslyšeni jsme sice dospěli k vytouženému cíli, ale následující události nám stále znepříjemňovali časné ranní hodiny. Nemohla jsem s ním tady usnout. Pán spal sice tvrdě, a možná že bude vyspávat opilecký stav až do dopoledne, ale spolehnout se na to nemohl ani jeden z nás. Pak tu byl taky Diegův malý neposedný bratr, který měl ve velké oblibě vstávat o víkendu ráno v šest hodin na kreslené pohádky.

„Měla bych jít k sobě,“ zašeptala jsem. Jeho rty se zkřivily v nesouhlasném úšklebku.

„Tak to ani náhodou,“ zamumlal a přitiskl si mě pevně na své tělo. Uvěznil mě ve svém objetí a odmítal pustit.

„Buď rozumný. Takhle nás tu nesmí nikdo najít,“ hádala jsem se a lomcovala s jeho pažemi.

„Jak… tak?“ škádlil mě s mírným úsměvem. Neměla jsem se k odpovědi, tak se mi zřejmě rozhodl pomoct. „Odhalený?“

„Přesn,.“ zasyčela jsem. „Jsi strašně lehkovážný. Neprosil si mě snad, abych vydržela a byla nadále opatrná?“ tázala jsem se a po dlouhém boji setřásla z mého těla jeho těžké ruce. Zvedla jsem se do sedu a pomalu mžourala do potemnělé místnosti, abych alespoň něco ze svého oblečení našla.

„Nech toho, Annie. Nekaž tak nádhernou chvíli a vrať se zpět ke mně,“ zlobil se. „Já ti slibuji, že nás tu nikdo nenajde. Ráno vstaneme dřív než ostatní,“ přesvědčoval, zatím co já zvedala ze země první kus svého oděvu.

„Nechci riskovat,“ hlesla jsem. „Copak to nechápeš?“ V mém hlase byly stopy po strachu. Zvedl se z postele a sebejistě, naprosto nahý, kráčel ke mně. Ne, že by v té tmě bylo vidět jakýchkoliv detailů, ale vzpomínky z milování při rozsvícené tlumené lampičce byly čerstvé. Dokázala jsem si vybavit každičký sval na jeho hrudi…

Sebral mi z rukou tílko a odhodil jej opět na zem. Za ruku si mě přitáhl opět k sobě a naléhavě políbil. „Pojď spát. Copak se nechceš ráno probudit vedle mě?“ ptal se, i když určitě předem znal odpověď.

„Ne,“ zalhala jsem nejistě po dlouhém uvažování. Možná až moc dlouhé odmlce. Byla jsem průhledná.

„Tak v tom případě máš smůlu.“ Podebral mi nohy a nesl si mě úspěšně opět do svého velkolepého lože. Zabalil mě pečlivě do deky, z které se nedalo vymotat. Vzdala jsem svůj vzdor a ponechala vše v jeho rukou. Jestli se něco stane, neodpustím si větu „Já ti to říkala.“ a nedovolím mu několik dní se na mě jen podívat.

Ráno mě probudilo jemné motýlí šimrání na odhalených zádech. Diego zasypával letmými polibky mé odhalené tělo. „Vstávej miláčku. Přece nechceš, aby si sem pro tebe došla Luisa,“ usmál se tiše.

„Hm…“ zaskuhrala jsem. Neměla jsem sebemenší chuť zvednout se a jít cokoliv dělat. Odtáhla jsem své ztuhlé tělo co nejdál od něj a zavrtala opět hlavu do polštáře.

„Tak Annie.“ Natiskl se na mě. „Nebo tě mám odnést nahou do kuchyně? Ne, že by se mi představa, jak mi servíruješ snídani, úplně nahá nelíbila, jenom si nejsem jistý, co by na to otec.“ Odhrnul mi vlasy z krku a i ten počal zasypávat polibky. „Konec konců je to muž, díval by se chtivě a to bych nesnesl. Byla by to otcovražda…“ Koutky se mi zvedly do nepatrného úsměvu.

„Krásná představa.“ Byla bych ochotná tu krev uklidit. Kdyby to znamenalo, že už nikdy neuvidím trýznitele svého života, možná bych tu vraždu spáchala sama holýma rukama.

Vstala jsem s dekou omotanou okolo těla a snažila se zaostřit. V místnosti byla ještě tma, ale když jsem se podívala za závěsy, zjistila jsem, že pomalu svítalo. Nemohla jsem toho moc naspat. Takhle rozlámaně jsem se už dlouho necítila, ale přesto tam bylo také něco, co mému tělo dodávalo příjemné uvolnění. Silný intenzivní pocit, který napovídal, že kdybych se otočila a nechala ze sebe sklouznout deku, mohlo by se zopakovat cosi příjemného z předchozího večera.

Lekla jsem se sama sebe. Na co to sakra myslíš, Annie?

Byla jsem překvapená, jak snadno jsem dokázala změnit postoj k fyzickým radovánkám. Samozřejmě, že to, co mým tělem zmítalo a ovládalo mé myšlenky, byla čistě ona nepotlačitelná touha, ovšem to, jaké se mnou dělala divy, mě děsilo.

Otočila jsem se čelem k objeviteli nové, neznámé a hříšné Annie. „Kolik máme ještě času?“ optala jsem se, ale stydlivost jsem úplně potlačit nedokázala. Stále tvořila mou nedílnou součást.

„Nemusíš běžet rychloběh dolů po schodech, jestli se ptáš na tohle.“ Ukázal mi své dokonale bílé zuby, které v šeru dokonale svítily. Přistoupila jsem k němu a objala jej kolem krku.

„Tak mi dej ještě jednu malou pusu,“ zaprosila jsem. Sklonil se, ale nepolíbil mě, jak jsem očekávala. Vyčkával. Přál si, abych to byla já, kdo překoná tu nepatrnou vzdálenost a jako první polaská rty toho druhého. Jenomže stejně tak jako Diego i já jsem si přála, aby tak učinil jako první on. Nevzdávala jsem se. Naneštěstí k mé smůle Diego volil stejnou taktiku. Trpělivý, neoblomný… nakonec ale polevil. Jemně se mi otřel o horní ret. Vyčkávala jsem, ale bylo to stejné, jako stát frontu na banány. Nekonečné, dlouhé… zatraceně nesnesitelné. A tak jsem byla ta první, i když nechtěně. Neovládala jsem se. Probudil ve mně někoho jiného. Snad i on nepoznával Annie, která ví, co chce a nebojí se si o to říct. Obávala jsem se, aby ho má nová stránka nevyděsila, ale zdál se, být naprosto v klidu, dokonce potěšený.

Naši dokonalou chvíli oždibování, přehlušil zvuk telefonu. „Někdo ti píše, nepřečteš si to?“ Odtáhla jsem se od něj a posadila se na postel, kde jsem se začala oblékat do normálního oděvu. Ale beztak se ještě budu muset stavit u sebe a provést nezbytnou osobní hygienu. Diego stál však na stejném místě. O něco později přešel do koupelny.

„Tak mi to přečti, beztak to bude určitě máma.“ Myslil si. Jenže já také, proto bylo nepopsatelným překvapením, když se na místo zašifrovaného “M“ objevilo na displeji jiné dívčí jméno… Alma.

„Kdo je Alma a proč ti píše v půl páté ráno?“ zeptala jsem se po zkouknutí budíku. Rozklikla jsem zprávu, zatímco Diego vyběhnul z koupelny a dožadoval se nazpět svého telefonu. Až velmi nápadně horlivě…

„Vrať mi to Annie,“ naléhal, jenomže ne dostatečně brzy.

„Nemůžu přestat myslet na naše společné milování. Kdy se uvidíme…“ četla jsem s nakřápnutým hlasem. Diegova ruka pohasla a ochable se přitiskla nazpět k tělu. Po tváři mi stekla první slza hořkosti. Byla jsem rozlítostněná, zklamaná. Právě jsem mu dala kousek sebe… a právě o to mu šlo. Vyspat se se mnou. Ztrácel několik měsíců čas jen pro to, aby se mi mohl dostat pod sukni. Nezajímala jsem ho já, ale mé tělo. Celou dobu mu šlo jen o to jedno.

A taky to dostal… včera v noci.

„Já ti to vysvětlím, Annie,“ hlesl tiše a dotkl se mé tváře.

„Ne!“ cukla jsem sebou. „Nedotýkej se mě. Už nikdy,“ zavzlykla jsem. „Jak si mohl? Já… já ti věřila a ty jsi mě obelhal… využil pro uspokojení svých potřeb. Ty… hajzle.“ Schovala jsem obličej do dlaní a plakala. Když si vzpomenu, že jsem uvažovala nad naším společným životem, vztahem, že jsem o něm do budoucna uvažovala jako o svém příteli, měla jsem ho ráda, zatím co on se někde pelešil, bůh ví s kým? Chtělo se mi zvracet. Bylo mi špatně nejen z něho, ale i ze sebe, poněvadž jsem to byla především já, kdo dopustil, aby to došlo takhle daleko. Myslela jsem si, že dělám správnou věc, že to prohloubí náš vztah, ovšem byla to chyba. Obrovská chyba, která se nedá vzít zpět.

„Takhle to není,“ obhajoval se.

„Takže mi chceš říct, že neumím číst? Anebo snad, že je to omyl? Že ji neznáš?“ štěkala jsem po něm a zbrkle dooblékala poslední části oblečení. Chtěla jsem být co nejdřív odsud pryč. Daleko z téhle zpropadené ložnice.

„Ne, ale já… bylo to už dávno. Opravdu. Daleko dřív než…“ zesekl se.

„Než jsem ti dala, co?“ vyslovila jsem hrubě.

„Neříkej to takhle. To není pravda, Annie. Bylo to dřív, než jsem si uvědomil, že tě miluju, dřív než jsem si přiznal, že na tebe nemůžu přestat myslet.“ I on mluvil nakřápnutým hlasem. Připomínalo mi to špatný sen, pitomou telenovelu… malá americká holka se dostane do Mexika, kde se zamiluje a vyspí se s pánem.

Počkat… já řekla. Ale já jsem se nezamilovala!

„Takhle si chtěl zapomenout? Vyspal ses s kde jakou courou!“ Házela jsem po něm všechnu špínu světa. On si v těch chvílích užíval, zatím co já dennodenně snášela bití od jeho otce, neustavičné ponižování a příkazy. Byla jsem zvyklá na naše společenské rozdíly, byla jsem ochotná akceptovat hodně situací, ale cizoložství? Nevěra… to bylo něco, s čím jsem se smířit nemohla. Fajn, možná jsem neměla být tak hysterická, přeci jen v té době jsme spolu nebyli, ale nemohla jsem v sobě ten příval zloby potlačit. Myslela na něj, psala mu… určitě se sešli ještě potom. Tajil mi ty pozdější návštěvy… Sesbírala jsem v sobě veškerou svou důvěru a rozhodla se vložit ji právě do něj a on se takhle odvděčil… bylo mi zle, jen jsem se mu podívala do obličeje. „A víš co? Vlastně se divím, že sis už dávno nevzal, co jsi chtěl. Cos potřeboval… oproti tobě nejsem nijak silná, byla bych v nevýhodě. Divím se, že když si od samého počátku prahl jenom po tom jednom, nevzal sis to proti mé vůli!“ Můj hlas nabíral na hlasitosti. „Tak co, ehm? Ale jen se nedělej. Určitě si myslel na to, jak mě znásilníš. Vezmeš si mě v komoře pro uklízečky, na stole v jídelně… a já budu křičet a žebrat, abys přestal, co? Jsi tak ubohej, Diego… tak ubohej.“ Tentokrát jsem se sesypala úplně. Kecla jsem si doprostřed jeho pokoje, složila obličej do dlaní a plakala a plakala. Příval slz se nedal zastavit. Plakala jsem moře, černé moře bolesti a smutku, jehož základem bylo zklamání. Sedl si naproti mně, snažil se mě uchopit do náruče, ale nedala jsem se, proto svůj boj vzdal. Věděl, že když jsem umanutá, nedá se se mnou normálně hovořit. Bylo by to jako hovořit s pařezem… hluchým, němým a tvrdým. Neoblomným kusem dřeva, který přehlíží oné důležité skutečnosti.

„Annie…“ Mé zašeptané jméno vyselo mezi námi napjatě, jako struna. „Opravdu to není, jak vypadá… ano. Přiznávám se, spal jsem s ní, ale to bylo dávno. Miluju tebe, chci být s tebou. Od té doby, co o tebe usiluji, jsem ji ani jedinou zprávu nenapsal. Opravdu nevím, proč se tak zčista jasna ozvala. Mrzí mě, že mi nevěříš a bolí mě, když pláčeš.“ Ucítila jsem dotek ve svých vlasech. „Prosím,…“

„Ne,…“ hlesla jsem. „Teď ne, dej mi čas.“ A s toule větou jsem také opustila jeho místnost a nechala jej tam sedět samotného se svým sžírajícím svědomím. Vlastně bylo naprosto přirozené, že hledal štěstí jinde… nebyl můj, neměla jsem jej podepsaného. Jenomže to byla má umanutost a sobeckost, co mi nedovolovala převzít odpovědnost za svou unáhlenost, hloupost a nedospělé jednání. Bála jsem se přiznat si chybu, předčasné předsudky. Byla jsem náročná, v tom vězel celý oříšek.

Shodila jsem ze sebe veškeré oblečení a vzlykající vlezla do sprchy. Proud horké vody odháněl všechny zlé myšlenky, ale bolest a pocit provinění ponechával na svém místě a to se mi nezamlouvalo. Chtěla jsem je odehnat a cítit se v pohodě, ale osud to tak nechtěl. Snažil se mi všelijakými kopanci naznačit, abych se vzpamatovala a koukala se jít omluvit, a třebaže to bylo na místě a měla jsem tak učinit, mé nohy byly jako zalité do betonu.

V kuchyni si Luisa mé sklíčené nálady všimla a rozhodla se nenechat to být. „Stalo se něco?“ optala se tiše, možná až moc tiše. Byla opatrná, chápala jsem ji, ale v některých chvílích mohla povolit uzdičku. Pán opravdu ještě spal a Diego možná někde nahoře zpytoval svědomí. Nikde nebylo živáčka. Mohla mluvit normálním tónem hlasu, jenomže to by nesměla být Luisa, aby vše nezveličovala.

„Nic,“ odpověděla jsem, ale bylo mi předem jasné, že má slova nespolkne. Neptala se však dál, jak jsem očekávala a já sama  nic osvětlovat nechtěla, zvláště takovou pikantnost. S tím by mě beztak poslala do háje zeleného. V tichosti jsme si každá hleděla své práce, která šla zatraceně rychle od ruky.

Snídani jsme podávaly na stoly v pravidelném intervalu. Alejadnro se dostavil, dokonce i Diego sebral odvahu a přišel se nasnídat, přitom se mě však neopomněl nepatrně dotknout, když kolem mě procházel, ale pan Carranza? Nikde…

„Aby se tak pánovi něco nestalo,“ strachovala se Luisa.

„Nesejčkuj, Luiso. Určitě je v pořádku.“ Diegův jistý hlas útočil na mé svědomí.

A také že pán v naprostém pořádku byl. Spořádaně s úsměvem na rtech dorazil o necelých dvacet minut později, ale neomluvil se, jak by udělal někdo jiný, namísto toho si to rovnou zamířil k baru a nalil si honosně do sklenky svůj oblíbený nápoj… Skotskou.

„Mám pro vás překvapení.“ Hleděl významně na své syny, kteří oplývali překvapením. Já sama jsem byla překvapená… že by jim něco koupil? „To se budete divit. Oh, Dios mío! Nadšení z vás bude doslova sálat!“ Smál se, v jeho hlase byly stopy po šílenství, které jistě ovládalo jeho mysl.

„Otče? Cos…“ Diego chtěl znát odpověď, jenomže jeho otec nestrpěl brzké prozrazení.

„Dočkáte se.“ Poplácal Alejandra po rameni a zaujal místo v čele stolu, jako každý den. Zakousnul se s chutí do koblihy a očima provrtával svého nejstaršího syna. Pánův pohled neprozrazoval nic dobrého. Bála jsem se jeho údajného překvapení, patrně to neznamenalo nic příjemného. Liboval si v nedočkavosti všech již přítomných, a čím více se prohlubovalo jejich napětí, tím více oči pána hořely zlostí. Měla jsem divný pocit, který se rozléhal po celém těle…

Do tiché napjaté atmosféry se rozdrnčel domovní zvonek. „Já tam dojdu,“ nabídla se Luisa anebo spíš neměla na vybranou. Juan nebyl v domě a já otvírat dveře nemohla. Z chodby bylo slyšet otevírání dveří a kroky, ovšem hlas Luisy nikoliv, jako by v onen moment oněměla.

„Jsme tady, tak už dejte ty ruce ze mě!“ ozval se rozzlobený ženský hlas. Neznala jsem jej, ale něco mi říkalo, že ostatní ano. Do místnosti nejprve vstoupila Luisa s hlavou sklopenou dolů. Už její samotný výraz prozrazoval, že ona návštěva byla netradiční či až nechtěná, ovšem patrně to byla spíš lítost k vlečené osobě, co ji sem vláčel muž, asi tak stejně velký jako Diego, ale nikoliv tak mladý. Vedl ženu před sebou jako kus čehosi, co nemělo sebemenší hodnotu… moc dobře jsem věděla, jak se asi musela cítit. Jenomže jsem se patrně mýlila… její strhané rysy a bojácné smutné oči mluvily za vše. Na tváři se jí vykouzlil bolestný úsměv, který měl odlehčit situaci.

Diego vyletěl velmi hlučně od stolu. Propaloval ženu omlouvajícím pohledem. Ruce podél těla měl zaťaté v pěst, rty semknuté v pevné lince.

„Pusť ji,“ přikázal pán Carranza. „Tvé služby budou bohatě odměněny. Do rána máš na účtu převedeny peníze. Teď můžeš odejít,“ vybídl jej. Muž pustil ženu a se spokojeností odešel v doprovodu Luisy, která jej vyprovázela jako každou návštěvu.

„Mami! Maminko!“ vypískl Alejandro vesele, až mi zaprotestovaly ušní bubínky. Vyskočil od stolu a vlétl své matce do náruče. „Vrátila ses,“ zašeptal jí do košile. Spíš neměla na vybranou… našli ji.

Diegova snaha přišla vniveč… prohrál, oba prohráli.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 32.:

6. Killy přispěvatel
24.08.2011 [14:42]

KillyNo!!!! huraaaaaaaaaaa!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. incompertus
23.06.2011 [20:02]

doufám, že sis ní Annie popovídá...chudák Diego a jeho mamka...zatracenej Carranza! žádnej pán, spíš ubožák co se nesmíří s tím, že ho jeho žena nenávidí! ale bohatý zkrátkaj získaj všechno...i tu lásku si vynutí...

4. Katie
22.06.2011 [20:33]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Tak nějak doufám, že teď, když tam bude Diegova máma, tak ti dva budou mít větší šanci na budoucnost, snad všichni utečou a budou si žít někde šťastně a spokojeně... Ale to ti říkám a budu říkat u každé kapitoly: MOC SE PŘIMLOUVÁM ZA HAPPYEND!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Skříteček2
21.06.2011 [20:04]

Zase nádherná kapitolka! Emoticon Nemám co dodat, ale jakmile M. dotáhli do domu, měla jsem tušení, že to bude ona. Nemůžu se dočkat další kapitoly, jsem jako u vytržení. Emoticon

2. Lussy přispěvatel
21.06.2011 [19:29]

LussyNetuším, jak se k celé "podváděcí" situaci postavit. Tak trochu s Annie souhlasím, mě by taky nebylo zrovna nejlíp a asi bych taky vyletěla. Ale je tady zese Diegovo vysvětlení, jenže on je takový zvláštní tajemný, jakoby pořád měl nějaké tajemství a já mu pořád nevěřím... Emoticon
Teda tan konec, to byl ale šok. To byla sakra práce s ukrýváním a teď ji přivedli pánovi až pod nos. Teď to teprve začne žít... Emoticon Emoticon

1. Joi
21.06.2011 [19:13]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!