OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 30.

11.06.2011 (20:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 974×

„Já… promiňte,“ ustrašeně jsem pípla. Zloba v jeho očích byla více jak patrná, stejnak jako jeho dlaň o něco později na mém líci. Pod náporem rány od něj jsem zavrávorala a upadla na zem. Sebou jsem však neopomněla menším nedopatřením strhnout ubrus ze stolu a sním i vše z něj. Nemohla jsem za to, snažila jsem se neupadnout a chtěla se zachytit, však marně. Akorát jsem to víc zvrtala.

Zorničky se mu ještě víc rozšířily. Bála jsem se jeho nepříčetnosti, ale zároveň byla apatická na jakýkoliv protest. Beztak by mi to nemohlo pomoct, tak nač se zbytečně namáhat. Jakým jsem mu mohla být soupeřem? Já? S mravenčí sílou? To nešlo srovnávat… právě proto jsem byla terčem jeho útoků. Tyran si vždy vybírá slabší oběť, na kterou se pak směřuje veškerá jeho zlost. Kdyby jej naštval někdo větší a daleko silnější, vybil by si svou porážku na mně, protože tak to bylo dáno a já byla slabým terčem.

„To svět neviděl. Takovou budižkničemu!“ praštil vzteky pěstí do desky stolu. „Jak já tě tady vůbec můžu trpět!“ zakřičel tak, že malý Alejandro, který právě přicházel, obrátil své tělo a odešel nazpět rychlým krokem. Patrně se nechtěl účastnit této situace, což jsem se ani nedivila. Troufám si podotknout, že jsem už byla zvyklá na pánovo agresivní chování, ale chápala jsem, že ostatním to může stále dělat problém, hlavně slabším povahám. „Nechápu, proč můj syn chtěl, abych na tebe tolik nekřičel a nebil tě. Prý to straší Alejandra a další personál! Pche… kdyby viděl, jak to tady pěkně vedeš, tu facku by ti uštědřil sám. Dal by mi za pravdu… ty nulo!“ ponižoval mě dál. „Zasloužíš si takové chování. Stejnak jako má žena! Taky vždycky bez výjimky učinila něco, co mě vždy k nepříčetnosti naštvalo. Vždycky všechno pokazila!“ Stiskl si kořen nosu a zavřel oči. Patrně se chtěl zklidnit, i když teda u něj člověk nikdy neví.

„Promiňte,“ promluvila jsem přesto, že mé omluvy nikdy neměly sebemenší váhu a většinou pána ještě víc vyhecovaly k útokům na mou křehkou osobu. Ale slušnost jsem považovala za místnou i v tomhle případě.

Nic se však nestalo. Jen na mě bezděky hleděl. Červeň počala odstupovat z jeho tváře. Zklidňoval se, ač neobvykle brzy. Zavřel oči a zhluboka dýchal, jako by se opravdu snažil potlačit agresi. Očekávala jsem další rány a nadávky, ovšem nic takového se nedostavilo. Nepatrnou chvíli jsme uvažovala nad tím, jestli třeba neusnul, ale později jsem tuhle možnost zavrhla. Jeho dechové cvičení se zjevně prokázalo jako dobrá a účinná metoda.

„Nechoď mi dneska na oči, jinak si rovnou můžeš zařizovat funus,“ řekl hrubým hlasem a opustil místnost. O chvíli později jsem už jen uslyšela startování auta. Odjel, patrně do práce…

„Ukliď to! Hned!“ křikla Luisa ode dveří. Opírala se nepatrně o futra a zrakem provrtávala tu spoušť, kterou jsem způsobila. Moc dobře věděla, co se tu právě stalo a přesto se ke mně nadále chovala tak nelidsky. Nač mi také poskytnout alespoň minimum soucitu, že? Otrok si jej přeci nezaslouží… „Pak mi pomůžeš opět na zahradě.“ Počala jsem se líně zvedat ze země. „Byla bych ráda, kdyby ti to netrvalo celý den,“ vyšlo z jejích úst kysele. Pocítila jsem se dotčeně, neboť jsem neměla náladu na její nikdy nekončící urážky. Stále jsem cítila dlaň pána na své tváři. Kde byly ty doby, kdy jsme si s Luisou povídaly, a dalo se o nás říci, že z nás byly přítelkyně. Dnes je tomu jinak. Obrovská změna jak v nás, tak v našem chování se odvrátit nedala. Byla nevyhnutelná. Každého jiného fackovacího panáka by možná politovala, ale mě ne, poněvadž mě nemá ráda.

Možná že se mi taky dost zprotivila, ale beztak nikdy nezapomenu na naše milé a přátelské začátky. A možná že mi může už jen ukazovat tu svou krutou stránku, beztak vím, že se v ní hluboko nachází ta mateřská, které se příčí na mě křičet.

Jenomže dokud se ke mně bude chovat takto, já jí vše budu vracet v podobném a možná ještě drzejším měřítku.

„Neboj se,“ utnula jsem ji skrze zuby. Nevím, zda-li bych ty doby našeho tichého klábosení nad přípravou jídla v kuchyni vrátila vždy, ale rozhodně by mi byly milejší po dnešním útoku od pána, než neustále ponižování. Nebýt Diega a jeho bezchybného plánu, mohlo být vše v normálu. Jenomže si nemůžu zas tak stěžovat… vše má své pro a proti.

Do uklízení jsem se opravdu pustila, i když mi to trvalo opravdu katastroficky dlouho. Ani na zahradě mi práce neodbývala, spíše naopak. Jako by s každým novým zasazeným stromkem další tři k zasazení přibyly. Venku svítilo slunce a my na tom přímém žáru dopoledne pracovaly. Dusné podnebí mi nedělalo dobře. Uslyšela jsem hlasité protesty mého žaludky v době, kdy jsem se natahovala pro další dřevinu k zasazení a vzpomněla si, že jsem dnes ještě nic nepozřela. Hladová a podivně malátná jsem se dobelhala k Luise.

„Není mi nějak dobře, půjdu se najíst a pak se vrátím,“ oznámila jsem ji a chystala se k odchodu.

„Počkej. Kampak, slečinko? Vždyť práce ještě není hotová. Těch pár desítek minut už to vydržíš, ne?“ To si snad dělá srandu, ne? Luiso, prober se! Měla jsem přece právo na odpočinek.

„Ale, já… dobře.“ Nestála jsem o hádky a raději se podřídila. Ovšem mé tělo vypovídalo službu. Na čele se mi z nenadání objevil studený lepkavý pot. V uších jsem slyšela mírné zvonivé tóny, které pro mě nepředstavovaly krásnou orchestrální symfonii. Počaly se mi tvořit mžitky před očima. Černé nemilosrdné fleky hlásající v mírnější podobě menší deficit. Mé tělo bylo najednou jiné, stěží ovladatelné, jakoby nechtělo poslouchat signály ukládané mozkem, ale bylo definitivně rozhodnutu prosadit si svou. Opřela jsem si své tělo o lopatu a snažila se udržet při vědomí, jenomže každou promarněnou sekundou, kterou jsem se na svůj marný cíl zaměřila, mi docházelo, že je to zbytečné. Už jsem nedokázala vzdorovat motající se hlavě a temnotě, která si mě brala. A proto jsem svůj boj vzdala a podřídila se.

„Ann?“ slyšela jsem zdáli Juanův hlas. „Haló, Ann… slyšíš mě?“ žádal si mou odpověď. V jeho hlase byly stopy po zděšení a neklidu, který ovládal jeho mysl. „Tak Annie.“ Cloumal mi někdo ramenem.

„Hm…“ zabručela jsem. Byla jsem na ně naštvaná. Bylo příjemné na chvilinku úplně vypnout, bez myšlenek a trápeních, jen já a nic. Uklidňující a přívětivá tma, tolik mírumilovná a především plná nabízejícího odpočinku. Jasně že jsem si byla až moc dobře vědoma, že pokud bych zůstala dlouhou dobu mimo, ohrožovalo by mě to svým způsobem na zdraví, ale nelámala jsem si tím hlavu. Bylo to o tolik jiné, než samotný spánek, ale přece jen jsem pobrala i nějaké shodné rysy.

„Jak je jí?“ uslyšela jsem hlas Luisy. Měla jsem sto chutí udělat ze sebe mrtvolu a ukázat si prstem na ni, aby každý věděl, kdo že mě do hrobu dostal a má mě na svědomí, jenomže mé herecké výkony byly doposud jen tragédií, tohle by nebylo výjimkou. „Annie, zlato… jak se cítíš?“ mluvila ke mně nezvykle přívětivě. Přetvářka z její strany mě rozčilovala. Strašně moc jsem si přála říct jí něco ve smyslu „teď už špatně, když na mě mluvíš“ ale nakonec jsem si své dětinské chování přeci rozmyslela.

„Už bylo lepší,“ zkomolila jsem stěží. Podařilo se mi po dlouhé době odlepit víčka a podívat se na svět.

„Odveď ji dovnitř prosím, Juane,“ poprosila jej. Neváhal a hned si mě vyšvihl do náruče. Mé dolní končetiny možná byly ještě méně ochrnuty, a třebaže mi bylo známo, že žádný maraton bych s nimi teď neuběhla, dojít po svých do domu bych ovšem jistě svedla anebo spíš abych byla přesnější, do cíle bych se doplazila. Cítila jsem se jako malé dítě, které se všude nosí a nedopřeje se mu chvilka volnosti ke svobodnému rozběhu. V jeho náruči jsem se cítila ohrožená, ale přesto tak nějak smířená s nevyhnutelností našeho fyzického sblížení. Kdyby to byla náruč Diega, necítila bych se tak zvláštně, neboť na něj si mé tělo už dávno zvyklo, ba spíše naopak vyhledávalo jeho blízkost. Kontakt s ním mi byl příjemný a vyžadovala jsem jej, neboť mi dodával bezpečí, ale oproti tomu Juan mi na klidu nedodával. Kdybych si byla jistá, že po svých dojdu bez další újmy či úrazu sama do pokoje, neváhala bych a z jeho sevření se vymanila.

Jenomže v dnešním světě si nikdo nemohl být jistý tím, že z kina dojde v pořádku domů, aniž by ho někdo sbalil do auta a unesl jej. A že nezakopne a první schod v cestě? Ne… ani v téhle maličkosti jistota nepřetékala přes okraje. Vše bylo o náhodě a velikém štěstí.

„Holka cos to vyváděla?“ Teď už se usmíval. Nebo se spíše posmíval mé slabosti.

„Ani nevím,“ hlesla jsem slabě. Cítila jsem nadále slabost svého žaludku. Cítila jsem nutkání zaplnit žaludek alespoň jednou titěrnou sušenkou, třeba i s prošlou spotřební lhůtou. „Něco bych snědla, neodnesl bys mě spíš do kuchyně?“ zaprosila jsem těsně před dveřmi od mého království.

„Jasně,“ zazubil se. Nebýt tak o polovinu starší, než já, patrně bych si myslela, že o mě usiluje.

Posadil mě na židli a spěchal nazpět do zahrady. Opatrně jsem vstala, snažila jsem se co nejméně činit prudké pohyby a přidržujíc se kuchyňské linky jsem se dobelhala k ledničce. Otevřela jsem ty skvostné dveře a nabrala si do každé ruky něco. Velké uspokojení rozléhající se mi v těle hovořilo spíše o tom, že oné potraviny jsou zlatem či balíkem spousty peněz. Ani jsem se neobtěžovala vrátit se zpět k židli a posadit se. Vzdorovitě jsem si kecla na zem do tureckého sedu a začala se cpát. Můj náhlý apetit byl neuvěřitelný. Stačilo vzpomenout si, jak málo mi v poslední době stačilo na zasycení. Řekla bych, že nasytit k prasknutí můj žaludek nemohlo být zas tak těžké, poněvadž v posledních pár dnech jsem jídlu moc nedala, ale hlad jsem nepociťovala. Ba naopak jsem si někdy až moc hověla. Připadala jsem si lehčí a energická, naproti tomu však také byly chvíle, kdy jsem byla neskutečně unavená a cítila se v depresi. Mé nálady byly jako na houpačce. Jednou dole nestabilně otravné, po druhé zas nahoře o něco přívětivější. Chudáci lidi v mém prostředí, kteří mé nálady byli nuceni snášet každý den… ale jací lidé? Jeden člověk… Diego. A tomu to evidentně nevadilo nebo si alespoň nestěžoval.

Jablko ani obložená bageta mi nestačily, a proto jsem sáhla ještě pro balíček salámu a z kredence si vytáhla rohlík. Tláskala jsem jedno přes druhé a v duchu si nadávala. Počítala jsem s tím, že o chvíli mi bude s největší pravděpodobností špatně, ale to mi nezabránilo v tom, vypít přes půl litru džusu. Když už špatně, tak ať alespoň pořádně. Co na tom, že se možná za několik chvilek budu naklánět nad záchodovou mísou a vyvracet do ní obsah mého žaludku.

Když jsem vše dojedla a cítila se lépe, uklidila jsem po sobě a chtěla se vrátit zpět na zahradu, aby mě nikdo nemohl obvinit z toho, že jsem se chtěla úmyslně ulít z práce. Posilněná s novou energií v těle jsem přecházela celý dům k zadním dveřím, když tu náhle zrovna ve chvíli, kdy jsem procházela předsíní, se zpoza rohu vynořil Diego. Ve chvíli, kdy mě spatřil, se mu na tváři vykouzlil úsměv. Pocítila jsem obrovskou úlevu. Neuvěřitelně těžký šutr mi spadl ze srdce. S tím balvanem z mé hrudi opadly všechny pochybnosti. Úsměv jsem mu oplatila. Už jsem učinila první krok, abych se k němu mohla rozběhnout, skrýt se v jeho teplém náručí a postěžovat si na všechno, ale hlavně na některé osoby, jenomže se hned za ním objevila cizí dívka, postavila se vedle něj a chytila si jeho rámě.

Zarazila jsem se. Cítila jsem, jak mi úsměv z tváře opadá. Tohle zcela jistě jeho matka být nemohla. Za prvé proto, že by ji sem určitě tupec netahal a za druhé proto, že pakliže by to byla skutečně paní Carranzová, Diegovi by bylo tak maximálně pět let. Ta moc pěkná slečna, velmi štíhlý vypadala stěží na dvacet, natož, aby stihla ve svém životě porodit dvě děti, z toho jednoho více jak dvacetiletého. To by byl tedy holý nesmyl.

„Dobrý den,“ zachichotala se a podívala se tázavě na Diega. „Ty jsi asi Annie, co?“ optala se mě. Cítila jsem se ponížená. Jak se na něj dívala a jak on na ni. Měl na tváři vrytý úsměv, a přesto, že se stále díval na mě, tohle vysvětlit nemohl. Ukul podraz a ona dívka mu zřejmě asistovala.

„Dobrý… jo, t- to jsem já,“ zakoktala jsem bolestně. Prohlédla jsem si onu neznámou slečnu od hlavy až k patě. Byla opravdu pěkná, určitě Diegův typ. Na sobě měla decentní černou sukni se šedým svetříkem, botičky na mírném podpatku. I když byla vysoká, větší než Diego nebyla. Tvořili dokonalý pár. Zapadali do sebe jako puzzle. A ty její vlasy, sice na krátko ostřižené, ale přesto v geniálním sestřihu ji akorát více podtrhávaly krásu a zvýrazňovaly krk.

Povzdechla jsem si. Jak se mohl někdo jako já, ve starých zašlých šatech, s nemožnými vlasy, nenamalovaná a bledá jako stěna rovnat s někým, jako byla tahle ideální čokoládová barbie holka?

Diegův obličej zvážněl, jakmile se hlouběji zadíval do mé tváře.

„Jsi nemocná? Zdáš se mi nějaká bledší,“ tázal se mě. Jako by ho to skutečně zajímalo. Po dnešku jsem už měla přetvářky plné zuby…

„Ne., odsekla jsem jedovatě. Zamračil se, ale nic neřekl. Určitě si myslel, že mu to tak snadno projde… ale tohle byla poslední kapka. Co mi poví teď? Že se během těch pár dní všechno rozmyslel a jen tak mimochodem se doopravdy nehoroucně a vášnivě zamiloval a bude se ženit, a že jim budu moct sloužit v domě? Bylo mi do pláče… ten prevít! Měla jsem chuť rozběhnout se k němu, ale tentokrát ne z důvodů, kvůli kterým tomu tak bylo před několika minutami. Tentokrát bych si svou zlost pořádně vybila. Bušila bych do něj svými pěstmi a snažila se mu ublížit, a to i přes to, že moc dobře vím, že žádný silný Rambo nejsem, ale alespoň bych se pokusila poškrábat ho a udělat mu nějakou malou jizvu na památku… aby nezapomněl. Hajzl! Jo, jasně. Patrně i já bych si ublížila, ale když už by byla příležitost na pomstu, chytla bych se jí a neřešila své poranění.

„Annie, nepřinesla bys prosím Monitě něco k pití?“ poprosil mě. Takže Monita. Jistě, beze všeho… jenom mi možná omylem do její sklenice ukápne několik kapek prostředku na mytí nádobí anebo lžička či dvě soli.

„Samozřejmě, pane!“ dala jsem obzvlášť velký důraz na ono oslovení. Snažila jsem se v sobě potlačit bolest, která mě naprosto ohromila svou velikostí. Samozřejmě, že jsem se cítila poníženě, zhrzeně… to bylo logické, když vás zradí dobrý přítel. Ale možná v tom bylo i něco jiného… žárlila jsem? „A co si vaše přítelkyně dá? Kávu, vodu nebo něco ostřejšího? I když vám asi ještě nebylo ani osmnáct, ne?“ drze jsem prskla kolem sebe. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, ale bylo to těžké.

Čekala jsem, že mě Diego utne, přikáže, abych se omluvila či něco podobného, namísto toho se však oba rozesmáli. Nu a já si připadala ještě jako větší pitomec…

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 30.: