OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 18.



Vězněná - kapitola 18.Návštěva doktora, směsice neurčitých pocitů a Diegovi neustále měnící se nálady... to je další kapitola Vězněné.
Carlie

„Koho pak to tu máme?“ zněla překvapeně sestra. „Buenos días, Diego. Koho pak nám to vedete?“ usmívala se. Přistoupila ke mně a odkryla utěrku. „Ou, slečna se něčím řízla?“ Prohlížela si ránu.

„Dobrý den, Manuelo. To je naše nová pomocná síla. Annie. Poranila se o nůž,“ objasňoval mé zranění a při tom na mě hleděl. Analyzoval každý můj pohyb a snažil se předvídat předvídatelné. Jenomže já jsem byla ztuhlá. Měla jsem možnost něco naznačit sestře, ale nedokázala jsem to. V žádném případě jsem neztrácela odhodlání a nestahovala se do ústraní, jenomže najednou jsem nebyla schopná žádného pohybu. Strnule jsem na ni hleděla a jen pokývala hlavou.

„Mám založit u nás slečně kartu? Nebo to bude zas namátkové vyšetření?“ ptala se Diega.

„Myslím si, že to není třeba,“ usmál se na ni. Úsměv mu oplatila a odešla obeznámit doktora do ordinace. Nedlouho poté se opět vynořila. „Můžete jít dovnitř. Doktor Toress už vás očekává.“

„Děkuji, Manuelo.“ Táhl mě do ordinace. „Buenos días, doktor Toress.“

„Diego Carranza.“ Přivítal se s mým společníkem. Samozřejmě se snažil pokládat otázky o mém zranění i mě, ale brzy mu došlo, že já španělsky umím leda tak pípnout, a proto vše potřebné vyřizoval s mým pánem. Pokynul mi k lůžku, ránu zašil a obvázal. S krabičkami všelijakých mastiček a léků nás poslal domů. Byla jsem zklamaná, ze sebe, z příležitosti, kterou jsem promarnila. Ta sestra nevypadala spolčená s překupníky lidí. S ní by se dalo hovořit. Ona by mi třeba pomohla.

„Hodná holka,“ pochválil mou nečinnost mladý pán.

„To já vždycky,“ odpověděla jsem sarkasticky. Naše zbylá zpáteční cesta plynula v tichosti. Neměla jsem náladu se s ním o čemkoliv bavit, ale zároveň jsem si neodpustila nějaký ten občasný pohled k jeho obličeji. Kdykoliv zaregistroval, že se na něj dívám, spočinul na mě svým zrakem také. V takových případech jsem cítila, jak se mi krev řine do obličeje. Rychle jsem se vždy odvrátila. Jakmile jsme dorazili nazpět do domu, vystoupila jsem z auta a šla napřed. Nečekala jsem na něj. Absolutně jsem jej ignorovala. Něco mě na něm děsně štvalo, ale zároveň zajímalo. On mě zajímal. Chtěla jsem o něm vědět víc. Jen něco málo víc. Proč je takovej bručoun či proč má každou chvíli jinačí náladu. Není přece normální, abyste se v jednu chvíli zajíkali vzteky a tu druhou se smáli a cvrlikali jako ptáčci.

Celý zbytek dne mě všichni nechali nepokoji. Nikdo po mně nic nechtěl. Vlastně mě to spíš i mrzelo. Lítost nad tím, že mi neudělí žádnou práci. Lítost přešla v bolest a bolest v beznaděj. Přála jsem si, aby mi udělil práci on. Nevím proč to tak bylo, ale potřebovala jsem si do něj rýpnout, být drzá a ukázat svou tvrdou a drzou stránku, jenomže k tomu nebyla příležitost. Přitom jsem mu tak moc potřebovala vrátit pernou dávku rýpání, jakou dnes on uštědřil mně. Dělal ze mě naprosto nemohoucího člověka, kterého skolí jen kdejaké říznutí. Jenomže to se spletl.

Potřebovala jsem ho vidět. Mladého pána Diega. Nezáleželo mi na něm, vlastně byl ten poslední, s kým bych kdy pila čaj o páté hodině a klábosila o novinkách ze života, ovšem musela jsem si poraženecky povzdychnout. Prober se holka! Všechno tohle, ty pocity po společnosti osob, které jsem z duše nenáviděla, byly jen způsobeny neuvěřitelným chaosem, který mi panoval v hlavě. Prostě to bylo jen dočasné pomatení smyslů a snaha nastolit si alespoň příjemnější setrvání na tomto místě. Mít si alespoň s někým zavtipkovat. Je to naprosto přirozené a normální, že člověk nechce být sám, po tak dlouhé době trávené v samotě a útrapných chvilkách stezku i bolesti.

Rozhodla jsem se přestat si dělat těžkou hlavu a vydat se za společností sama, a třebaže si nemyslím, že jsem do svých nesmyslných úvah byla zabrána tak těžce, zapomněla jsem na schod, který byl u vchodu ke kuchyni, a kdyby mě někdo ze zadu nezachytil, patrně bych si znovu něco udělala.

„Ty máš fakt smůlu, holka. Nemůžeš být trochu opatrnější? Nemám čas tě stále vozit k doktorovi,“ huboval mi hrubým hlasem. Jaké překvapení, že se zas choval jinak, než tomu bylo naposled. Vlastně už bylo načase, aby se změnil zpět na mrzouta. Poté mě hned pustil a já odstoupila z jeho dosahu. Nepoděkovala jsem mu, jako už tolikrát ne. Proč zrovna mým supermanem musel být Diego? Můj úhlavní nepřítel? To tu nebyl nikdo jiný, kdo by mi poskytl pomocnou ruku? Ne! Nebyl a já to věděla. I když tu bylo pár lidí, se kterými se dalo hovořit, spolehnout se na ně nedalo. „Nemáš zač,“ zabrblal. V tu chvíli jsem měla tak velké nutkání ho znovu udeřit, že jsem to málem učinila, ovšem stále jsem měla na paměti svou poraněnou ruku.

Rezignovaně jsem si povzdechla. Tohle je těžkej den. „Máte pro mě nějakou práci?“ zeptala jsem se s nadějí. Chtěla jsem se zaměstnat, aby mi na mysl nepřicházely chmurné myšlenky a nespřádala plány, třeba co já vím, na útěk, protože i přes to, že jsem si zcela jistá, že je nemožné se odsud dostat lehce, stále mi to přicházelo na mysl jako první. Byla jsem Annie na útěky. Pořád a stále…

„Vlastně ne. Ta ruka by měla být v klidu, nakázal jsem Luise, aby tě dnes nechala odpočívat.“ Jeho hlas opět změnil na barvě. Mluvil o něco jemněji. Poté jsme oba téměř současně nadskočili úlekem. Pan Fernando Carranza se rozkřičel na celý dům. Huboval někomu do telefonu, ale přesto mi přišlo, jako bych to byla já, kdo od něj schytával nadávky. Litovala jsem toho člověka, co se mu zprotivil. Zřejmě neuposlechl jeho pokynů. Já sama jsem se nepatrně přikrčila pod tvrdostí hlasu svého pána. Nepřála jsem si být v jeho blízkosti. Dopadla bych jistě špatně, jako už tolikrát, když měl špatnou náladu. Dokázal mě potrestat fackou za každou maličkost.

„Možná by sis měla jít lehnout, je pozdě.“ Počal mě strkat ke dveřím mého pokoje. Nerozuměla jsem tomu, ale šla jsem poslušně dál. „Táta je naštvaný. Hodně. Bude lepší, když se mu nebudeš ukazovat. Ostatně i já sám se mu sklidím z cesty,“ nakazoval, tentokrát hlasem přísným. Bál se o mé bezpečí nebo si jen myslel, že toho mám pro dnešek vybráno ze své dávky smůlu dost? Ani jsem si nevšimla, že při jeho usilovné snaze, dostat mě do mého kumbálku, svou ruku vložil do té mé zdravé a tak mě za sebou táhnul. Byla jsem z toho polekaná a nesvá, přesto mi ten dotyk přinášel cosi příjemného a nepoznaného. Jeho pokožka byla sice drsná a ruka obrovská, že ta má se mu v ní s přehledem schovala, při tom ale nebyl nijak sebe prosazující. Připadal mi naprosto přirozený. Pod jeho stykem s pokožkou mou, jsem se zvláštně třásla a byla jsem poznamenána nervozitou, jako už tolikrát. Ovšem tohle bylo jiné. Možná že mě skutečně přitahoval, ale tohle bylo opravdu z jiného soudku. Já nebyla pro něj, nebo spíše on nebyl pro mě. Nestála jsem o povrchního pobudu s násilnickými sklony a styky s protizákonnými překupníky. To nechtěla žádná, navíc tchána idiota? To taky nebyla nijaká výhra. Jenomže jeho dotyk zintenzivnil, sotva jsme dorazili do mého pokojíku. Sklonil se k mému obličeji, až mě jeho dech hřál na tváři.

„Radši nevylézej ven,“ zašeptal mi do vlasů a potom mou blízkost opustil. Odešel…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 18.:

6. Ami
05.05.2011 [21:41]

Nechtěla bys napsat kapitolku z pohledu Diega?Abys nám ho trochu vysvětlila.. Emoticon Jinak,mam v něm docela dost guláš,ale myslím,že začíná převažovat spíš ta jeho jemnější stránka.. Emoticon Pls o další Emoticon Emoticon

5. Eris přispěvatel
04.05.2011 [19:45]

Erisjou jou jou!!! super kapitolka!! moc se těšim na další dílek!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Lussy přispěvatel
04.05.2011 [18:47]

LussyJá cu vědět, co si myslí Diego! Emoticon
Chudák holka, ta se v něm topí, potřebovala by plavací kruh, jinak se utopí a to nebude dobré... Emoticon

3. Skříteček2
04.05.2011 [15:22]

Stesk je s písmenkem eS, holka Emoticon moc moc se mi to líbí, ale pořád se tak bojím, že se jí pokusí znásilnit, ale to snad ne. Ale možná mi vadí, že Annie k němu něco táhne... Emoticon

2. Zuzka7
04.05.2011 [14:08]

tá babaq je psychopat štokhlmský syndróm v akci.

1.
Smazat | Upravit | 03.05.2011 [22:39]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!