OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 11.

22.04.2011 (16:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1071×

„To mě moc mrzí.“ Ukázala jsem lítost. „Jak se to stalo?“ projevila jsem zájem.

„Myslím, že si to asi dokážeš domyslet.“ Zpočátku mi nedocházel význam a snažila jsem se přijít na jakékoliv pochopitelné vysvětlení, ale pak mi to přece jen docvaklo.

„Myslíte, že ji potkal stejný osud jako mě?“ vyptávala jsem se. „Ale když víte jak strašné to, jak hrozné je přijít o sestru, proč pak děláte to samé? Já mám taky bratra a jsem si jistá, že mu chybím stejně tak, jak Ovelie chybí vám,“ zlobila jsem se. I přes to, že s Loganem jsme proti sobě spíš válčili, měli jsme se rádi. Prostě mi to přišlo nelogické, to se mstí? Chtě jí, aby ostatní lidé poznali bolest, jako oni dva? Kolik bratrů asi truchlí pro své sestry kvůli nim? „Nechápu tebe ani tvého bratra,“ konstatovala jsem.

„Ty mi tykáš?“ vyhrkl najednou a zaklesl se očima do těch mých. Na mou otázku ale už neodpověděl. Z jeho pohledu jsem znejistila. Sakra… to jsem si neuvědomila. Možná, že jsem si k němu dovolila až příliš.

„Promiňte. Neuvědomila jsem si to. Mrzí mě to.“ Sklopila jsem svůj pohled na své ruce položené v klíně. Přepočítajíc si prsty, zda-li je mám všechny, jsem potají ujížděla zrakem do strany a sledovala Pedrův výraz. Jeho tvář se uvolnila, počáteční zloba přešla. Rozesmál se… žertoval?

„Dělám si srandu, holka měla by ses vidět.“ Dokonale se bavil, zatím co mě naprosto vykolejil. Byl vůbec duševně v pořádku? Měl snad několika násobný rozštěp osobnosti a jeho nálady se měnily z minuty na minutu?

„Uvolni se holka. Jsi strašně ztuhlá,“ popichoval mě dál. „Dělal jsem si srandu. Uklidni se, por favor.“

„Neumím španělsky,“ hlesla jsem. Začínala jsem být pomalu unavená. Každé španělské slovíčko mě vytáčelo, každý kilometr, kterým jsme se blížili na místo určení, mi tlouklo kladivem do hlavy a upozorňovalo mě na mou negramotnost ve španělském jazyce.

„Ty fakt neumíš španělsky? Děláš si legraci? Co vás to proboha dneska v té škole učí. Si tam chodíte jen posedět a poklábosit s vrstevníky, ne?“ hovořil ironicky nasáklým tónem, ale s úsměvem od ucha k uchu.

„Zvolila jsem si čínštinu. Nenapadlo mě, že bych někdy španělštinu potřebovala. Nehodlala jsem jezdit někam, kde se tak mluví. Mým snem byly jiné země, které jsem chtěla jednou navštívit. Mexiko do nich nepatřilo.“ Opravdu jsem netoužila podívat se do Mexika, přestože jsem to ze států zas tak daleko neměla. Já měla za sen podívat se dál, mnohem dál. Kromě Číny to byla například Itálie nebo Česká republika, či třeba Německo. Chtěla jsem procestovat celý svět, objevovat krásy okolních zemí a poznávat cizí kulturu.

„Čínština ti moc platná v Mexiku nebude. Ale nemusíš se obávat. Rodina, do které se dostaneš anglicky umí, ba dokonce i od personálu domu ji vyžaduje. Nezoufej si, domluvíš se s nimi. Syn pana Carranza ti navíc se španělštinou určitě pomůže.“ Nevědomky mi nahnal hrůzu. Rodina pana Carranza byla docela obsáhlá, co jsem věděla. Děsila jsem se, jaké zážitky tam na mě čekají…

„Pablo mi slíbil slovník na cestu, ale nakonec se k tomu asi nějak nedostal,“ povzdechla jsem si.

„Pablo toho v životě nasliboval, ale málo z toho splnil. V jeho případě je lepší neslibovat.“ Připadalo mi, jako by se svého bratra snažil pošpinit. Tónem, kterým onu větu vyslovil, jako by se snažil poukázat na špatné věci, které Pablo učinil nebo činní.

„Máte na mysli něco konkrétního?“ optala jsem se.

„Nebuď zvědavá.“ Utnul mé vyptávání dříve, než jsem ho mohla v plné parádě rozjet.

„Promiňte,“ špitla jsem. Poté naše cesta znovu plynula v tichosti. Prohrála jsem bitvu se svými očními víčky a upadla do lehkého spánku. Zdálo se mi o domově. Cítila jsem známou vůni a slyšela známé hlasy. Alespoň na chviličku jsem pocítila to mírné rodinné zázemí a cítila lásku ze strany mé matky. Poučovala mě o správné každodenní hygieně. Promlouvala mi do duše tím svým autoritativním hlasem a kázala mi správnost a zásadovost důležitou pro život. Nikdy jsem nechtěla být jako ona, ale možná bych to přeci jen momentálně vítala. Vždy si věděla rady a to v každé situaci. Ale naneštěstí mírumilovný a hřejivý pocit zmizel… rozplynul se v dým a dostavila se všudy přítomná realita.

„Vstávej, hej slyšíš? Malá,…“ Hlas mé matky byl nahrazen hlasem Pedra, „tak slyšíš? Za okamžik jsme na místě.“ Obličej maminky byl také vyměněn za jeho obličej, který se nade mnou skláněl. Snažil se mě probouzet. Pedrovy ruce třely mou paži a hleděl mi zpříma do obličeje.

„Co to děláš? A proč stojíme?“ vylekala jsem se.

„Klid,“ řekl. „Nehodlal jsem ti nic udělat. Jen jsem tě potřeboval probudit a nehodlal jsem nabourat. Na můj hlas si nereagovala, tak jsem s tebou potřeboval zacloumat.“ Odfrkl si. Vypadalo to, jako bych ho urazila. Zařadil na jedničku a pokračovali jsme v cestě. Vyjeli jsme zpoza stromů a mně se tak naskytl pohled na krajinu rozprostírající se okolo. Byl to nádherný pohled.

„Vidíš tu vilu před námi? Asi tak padesát metrů? Tu se žlutou omítkou?“ zeptal se.

„Ano,“ potvrdila jsem.

„Tak to je ona, vila pana Carranza.“ Byla skutečně krásná. K hlavní bráně se jelo po kamenité cestě a sotva jsme k ní dorazili, už jsem mohla zahlédnout velký luxusní bazén. Luxus z tohoto sídla oslňoval moje oči a já nebyla skoro ani schopna vidět ostatní okolní krásy. Pan Carranza musel být opravdu bohatý a vlivný muž, když si mohl dovolit takový luxus. V tom případě nechápu, proč si nemohl najmout nějakou normální služebnou a koupil si mě. Ale na druhou stranu, právě že takové bohatému člověku nemůže dělat problém živit ještě jednoho člověka navíc.

Pedro zastavil před hlavní bránou a přispěchal k nám muž. „Bienvedino,“ řekl a otevřel nám bránu. Autem jsme dojeli až ke vchodu domu, před kterým stál mladík.

„A jsme tu,“ oddychl si Pedro, zatím co mně se stáhnul žaludek úzkostí. „Vystupovat mladá dámo.“ Poslechla jsem.

„Buenos días,“ pozdravil Pedra mladík a podal si s ním ruku.

„Buenos días,“ odpověděl Pedro. „To je ona, naše Annie,“ představil mě. Mladík se na mě otočil a věnoval mi přátelský úsměv. Přejel mě pohledem a zakřičel. „Papá?“ Načež se z domu přivalil starší muž, honosně oblečen. Nemýlila jsem se, opravdu vypadal vlivně a mocně. Jeho oblek musel stát strašnou sumu peněz. „Papá, esto es Annie.“ Nemusela jsem válet španělsky, abych poznala, že mě představil.

„Buenos días, Pedro,“ pozdravil mého řidiče. Na mě se skoro ani nepodíval. Myslím si, že mi tím chtěl dát najevo, do jaké míry si mě tady budou cenit. Nejsem tu nic, jen póvl a špína. Další příživník, služebná.

„Líbí se ti? Myslím si, že budeš spokojený. Pablo se za ni zaručil,“ řekl mu Pedro. Celá situace musela na první pohled vypadat dost komicky. Pedro mluvil na pana Carranza anglicky a ten odpovídal ve španělštině i přes to, že anglicky uměl. Kde je logika? Kam jsem se to dostala…

Jen co domluvili a zasmáli se nad pár vtipy, kterým jsem moc nerozuměla, počal se na mě obracet můj pán a něco povídal. Nepobrala jsem ani slovo…

„Odvedu tě dovnitř a řeknu ti co a jak.“ Natočila jsem se k jeho synovi a přikývla na souhlas. „Umíš španělsky?“ zeptal se. Paráda, další… proč na tom všem tak moc záleží?

„Ne.“ Cítila jsem, jak se mi krev žene do obličeje. Sklonila jsem hlavu dolů a nechala si vlasy spadnout do tváře.

„To nevadí, naučíš se.“ Usmál se a pokynul mi rukou, abych jej následovala. Jen co jsme vešli do domu, málem to se mnou seklo. Luxusní prostorná vilka rozhodně nezklamala. Ve vnitř vypadala ještě mnohem lépe, než-li zvenku. Malou nepatrnou chvilku mě nechal zírat s otevřenou pusou, a pak si zdvořilostně odkašlal. „Tvoje komora je v přízemí. Tudy.“ Ukázal doprava, kam jsme taky vyšli. Nečekala jsem žádný luxus, protože jsem moc dobře věděla, že tu budu figurovat jako podřadná pracovní síla, ale ovšem můj pokojík, spíše drobný malý a skromný příbytek, se nemohl srovnávat s okolními místnostmi. „Já vím, nic moc, ale co jsi čekala?“ tázal se mě s lehkým odporem. V jeho hlase se opět vyjímala nadřazenost.

„Nic,“ odpověděla jsem, ale lítost jsem ve svém hlasu skrýt nedokázala. Pohlédla jsem mu do očí a náhle jsem se v nich počala topit. Byly hluboké a hnědé, takové zvláštně krásné. Až teď jsem si ho konečně odvážila pořádně prohlédnout. Snědý, vysoký postavou spíše připomínal atleta. To byl mladý muž, který stál naproti mně, syn pana Carranza. Diego. Kdybych předčasem, konkrétně před pár dny nezanevřela na celou mužskou rasu, Diego by hrál hlavní roli v každém mém snu. Svůj působivý dojem však zkazil ve chvíli, jakmile znovu otevřel svou pusu.

„Teď si probereme pár základních pravidel, které se povinna dodržovat, jinak to s tebou zle skončí.“

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 11.: