Věčný slib 36. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Emily a její rodina musí rychle utíkat. Proběhne vše bez komplikací?

03.12.2015 (09:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 701×

Pohled vypravěče

Alex jedním rázným pohybem rozrazil dveře a vpadl do domu. Všechny pohledy se zaměřily na jeho roztrhanou košili špinavou od hlíny. Alex zapátral pohledem po okolí a zaměřil se na Antonia a jeho otce.

„Můj pane... Prosím, omluvte můj omyl, ale kdo mohl tušit, že se ten chlapec už doopravdy pomátl?“ vydechl a ztěžka popadal dech.

„O čem to mluvíš?“ ptal se pan Torres.

„Nebyl to Antonio. To Diego. To Diego ji stvořil. Ashley měla pravdu... Kdybyste viděli, jak se o ni pral. Postavil se na odpor mně i mým mužům a nechal ji utéct...“

Pohled Emily

Nádech. Výdech. Sotva jsem stíhala lapat po dechu. Stromy se kolem mě míhaly jeden za druhým, ale já je přesto vnímala, jako bych se na ně dívala zblízka. Tohle bylo úplně poprvé, kdy jsem využila celou podstatu královské krve. Poprvé jsem se přestala kontolovat, a kdybych právě neběžela o život, zůstala bych stát v němém úžasu. Vše bylo ostřejší a výraznější a o tolik pomalejší než já. Lucy s bratrem byli daleko za mnou a já se řítila lesem jak nekontolovatelná střela. Jak jen mohu být tak rychlá? Bohužel nebyl čas se tím zabývat. V hlavě jsem se pokoušela sestavit nějaký plán. Co budu teď dělat dál? Nemohu tu nechat svou rodinu. Pochytali by je, aby mě nalákali. Musím je vzít s sebou. Bez rozmýšlení vyrazím dveře našeho domu, vběhnu do svého pokoje a házím do kufru několik svých věcí.

„Tati! Rychle, musíme zmizet! Vědí to! Jdou si pro nás!“ křičím jako smyslu zbavená během toho, co vběhnu do pokoje Lucy a Jamese a začnu balit jejich věci. Ještě se totiž nestačili vrátit, ale už je slyším. Chybí jim už jen pár metrů. Otci vědoucně blesknou oči a začně dělat to samé, co já.

„Emily, co se to tady děje?“ vyhrkne James, sotva doběhne do domu.

„Teď to chceš vysvětlovat? Raději pomoz balit. Musíme rychle pryč... kde ja máma?“

„Já nevím... asi před hodinou odešla ven...“ otcův hlas se zadrhne v půlce věty.

„Ona je venku?“ zašeptám s hrůzou a jako bych už věděla, co uvidím, se bojácně vykloním z okna. Před domem stojí pět stráží a dva z toho svírají za ruce mou matku.

„Dobře... a kde je Helena s Edmundem?“

„Tady jsme,“ ozve se Helena „Balili jsme si věci... Emily, co se stalo?“

„Já jsem se stala... měla jsem umřít před sto lety v tom zatracenym lese, ale místo toho jsem tady s...“ větu už nedokážu dokončit, protože hrozí, že se rozpláču.

„S čím?“ zeptá se Edmund s obavami v hlase.

„S krví, co tvořit nesmí...“ vydechnu sotva slyšitelně a pohlédnu přímo do očí Heleny. Ta zalapá po dechu a do vteřiny uhne pohledem.

„Co to bylo?“ vyjekne polekaně.

„To moje krev. Je silnější než tvoje. Autorita. Pokud nechci, nedokážeš se na mě ani podívat,“ řeknu a rychlým pohledem zkontoluju vojáky stojící před domem. Matce neublíží. Jen mě chtějí vylákat.

„Teď ti asi úplně nerozumím,“ ozve se Lucy a stiskne křečovitě Jamesovu ruku.

„V podstatě moje krev je té vaší nadřazená... a promiň, ale teď nemám sílu ani čas to vysvětlovat... jdu pro naši matku.“

Bez dalšího zdržování vyjdu před dům. Tak tu moji autoritu vyzkoušíme, ne? Pokud je to pravda, tak by mě ti vojáci měli poslechnout na slovo. Dobře, Emily... teď si představ, že jsi Diego. Buď tak sebejistá jako on. Tvá krev je stejná. Pro ně jsi on... Ne, pro ně jsi jen zakázané monstrum, ale teď neztrácej sebevědomí. Musíš zachránit maminku. Beze slova předstoupím před vojáky a sjedu je přísným pohledem. Sice sebou cukli při přímém pohledu do očí, ale jinak jsem se od nich nedočkala jiné reakce. Nejspíš nějaké zatracené kouzlo paní Torresové. Sakra!

„Okamžitě pustíte mou matku. Můžeme to udělat po dobrém, anebo po zlém,“ řeknu rozhodným hlasem. Tedy, aspoň jsem se tak pokoušela znít. Jeden z nich se povýšeně pousmál a dal ostatním znamení, ať matku pustí. Jak jsem říkala, šlo jim o mě, ne o ni. Matka se okamžitě vrhla otci do náruče a já slyšela, jak se ho rychle ptá, co se děje. Cítím, jak se mi zvětšují špičáky a z hrdla se mi vydralo vrčení. Když jsem se už připravovala zaútočit, na příjedové cestě se skřípěním brzd zastavilo auto. Z něj vystoupil Diego v zakrváceném triku a kalhotách. V očích měl rozzuřený pohled a ukazovákem zamířil na vojáky.

„Vy všichni se teď seberete a vypadnete odsud! Té dívky a její rodiny se nikdo ani nedotkne, rozumíte? Jinak vás rozervu na tolik kusů, že nikdo nebude schopný určit, kdo vlastně jste!“ Vojáci vypadali vyděšeně. Když Diego udělal výpad jejich směrem, bez dalších okolků se rozběhli pryč. „Vy!“ stěkl směrem k mé rodině. „Posbírejte tolik věcí, co potřebujete, a jeďte za mnou.“ Nato mě popadl do náruče a donesl do auta. Jako malému dítěti mi zapl pás a rozjel se pryč. Rychlým pohledem ve zpětném zrcátku jsem zkontrolovala, zda nás má rodina následuje.

Nevím, co se to děje. Asi upadám do šoku. Nedokážu odhadnout, jestli jedeme minuty, nebo hodiny. Celé tělo mám v křeči. Všichni ti vojáci a celá Diegova rodina je právě na mém lovu. Chtějí me roztrhat na kusy. Děsím se pomyšlení, co by mi paní Torresová dokázala provést svými kouzly i takto na dálku. Zmateně se zadívám na své ruce, které se nekontrolovatelně třásly. Náhle se na mých objevila další. Byl to Diego. Starostlivě se na mě díval a pohladil mě po tváři. Nevím, zda to udělal omylem, nebo mě na to chtěl jen upozornit, ale jemně přejel prstem po mých ústech. Špičáky. Ani jsem si neuvědomila, že jsem stále připravená zaútočit. Zhluboka se nadechnu. Všude kolem je cítit strach.

„Kam to vlastně jedeme?“ ptám se tiše. Vlastní hlas se zdá cizí.

„Domů.“

Sleduji ubíhající krajinu a pravděpodobně musím usnout, protože když otvírám oči, vjíždíme na příjezdovou cestu Deigova domu. Byl to ten samý dům, ve kterém jsem strávila skoro pět let svého života. Byl jen trochu zmodernizovaný. Zahrada okolo se změnila celá, ale dům jen nepatrně.

„Snažil jsem se zachovat původní vzhled. Mám na tu dobu hezké vzpomínky,“ řekne Diego nostalgicky, a než stačím zareagovat, vystoupí a v mžiku se objeví u mých dveří a znovu mě bere do náruče.

„Můžu chodit,“ zabručím tiše.

„Potřebuješ si odpočinout,“ špitne Diego tiše u mého ucha a mě dojde, že má pravdu. Dokonce usnu ještě dřív, než mě donese k domu.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování