Věčný slib 35. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Emily se střetne s Alexem Kingem. Jaké rozhodnutí musí Diego udělat?

28.09.2015 (11:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 729×

Pohled Emily

Nedůvěřivě jsem si měřila postavy stojící v dálce. Ta menší je určitě Ashley, tím jsem si jistá. Druhou osobu neznám. Vše se náhle seběhlo hrozně rychle. Uslyšela jsem za sebou ostré nadechnutí, a než jsem se stačila otočit, stálo kolem mě asi deset upírů a další dva svírali Lucy s Jamesem pod krkem. Ti zbylí mě obklíčili a zdálo se, že na něco čekají. Netrvalo mi dlouho přijít na co. Spěšným pohledem jsem zkontrolovala místo, kde jsem předtím viděla ty dvě postavy. Samozřejmě už tam nikdo nebyl. Netrvalo to ani půl minuty a dvojice se připojila k nám. Jak jsem správně odhadla, byla to Ashley a s ní nějaký vysoký muž, kterého jsem v životě neviděla. Muž se procházel sem tam a zkoumavě si mě prohlížel.

„To je zvláštní...“ mumlal si pro sebe. Cítila jsem, jak mi stoupá adrenalin, a snažila se něco vymyslet. Kdybych byla sama, dokázala bych se nějak ubránit, ale teď každou chybou riskuji život bratra a Lucy. Muž náhle prudce přistoupil ke mně, až jsem vyjekla a poskočila dozadu, kde jsem vrazila do jednoho z jeho upírů.

Ten mi pevně stiskl paže, abych se nehýbala.

„To je velmi zvláštní. Na první pohled bych přísahal, že jsi určitě z královské krve... Ale to tvé chování. Neměla bys být schopna se ovládat. Jen při zmínce Torresovic jména bys měla všem okolo rozsápat hrdlo a ne se s nimi přátelit a dělat jim ochranku.“ Při těch slovech popadl do ruky pramen mých vlasů a dlouze k němu přičichl. Nevím, zda to bylo mým znechuceným pohledem, ale muž se pousmál a spokojeně si promnul ruce. „Ale měla jsi pravdu, Ashley. I přes to, jak je mírná, je bezpochyby stvořena zakázanou krví... Jaké je tvé tajemství? Kde se vzala ta sebekontrola?“ ptal se, ale byla to spíš řečnická otázka, protože na odpověď nečekal a hned pokračoval.

„Ashley, ty jdi domů a potvrď tu zprávu. Opravdu tady máme Antoniovu milenku.“ Zatmělo se mi před očima. O čem to ten blb blábolí?

„Cože?“ vypadlo ze mě zmateně. „Antoniovu milenku?“ Upír se na mě otočil.

„Uvažuj trochu jako já. Ashley sice měla pravdu, ale je to žárlivá bláznivka. Takže když mi řekla, že Diego stvořil upíra, málem jsem se jí vysmál, ale pak jsem začal přemýšlet. Diego by své milované zákony neporušil, na druhou stranu, i přes to všechno, miluje svého bratra. Takže když Ashley začala vyprávět, jak se k tobě Diego má, napadlo mě, že třeba jen kryje svého malého bratříčka.“

„Já nejsem Antoniova milenka, ty jeden blonďatej pitomče, a ani nejsem stvořena královskou krví. Zřejmě se tvůj super čich spletl. Teď pusť mé přátele a můžeš odsud vypadnout! Děkujeme za návštěvu!“ Snažila jsem se hrát, že jsem nad věcí, ale čím déle tahle situace trvala, tím víc se mi přitěžovalo. Začala jsem mít pocit, že omdlím. Upír se zasmál.

„Mně lhát nemusíš. Jsem Alex King. Jediný upír stvořený královskou krví, takže tě bezpečně poznám... Navíc vidím, že ke mně necítíš žádnou loajalitu ani úctu. Takhle dlouho se mi nikdo dívat do očí nevydrží. Každý už by se dávno poklonil, ale ty ne. To spíš já mám každou chvíli chuť podívat se stranou, protože tvá krev je silnější než moje, takže může být pouze Antonia nebo Diega... Jenže ten by tohle nikdy neudělal... Pokud mu už tedy úplně nepřeskočilo v hlavě.“ Na konci věty už se začal rozčilovat. Musím se rychle rozhodnout co dělat. Očima jsem hekticky přeskakovala po okolí a snažila se vymyslet jak zmizet. Alex jako by mi četl myšlenky.

„Na tvém místě bych to nedělal. Je nás moc velká přesila. Máš určitě velkou sílu, ale i když se budeš snažit sebevíc, jednoho z nich stejně nestihneš zachránit.“

Popadl mě rukou pod krkem a silně mě přirazil na nedaleký strom. Cítila jsem, jak mi prasklo jedno žebro. Pevně mi svíral krk a zvedl mě do vzduchu. Nikdy před tím jsem necítila takovou bezmoc. Dusila jsem se a nemohla nic dělat, protože každou reakcí ohrozím Jamese s Lucy. Docházel mi kyslík a z mého šokem zpomaleného mozku se tichým hlasem ozvala zoufalá myšlenka. Diego už musí vědět, co se děje. Zkusím ho zavolat.

„Diego...“ vydechnu z posledních sil. Cítím, jak se můj protivník rozesměje.

„Copak ty chceš pořád hrát tuhle hru?“ Už jsem začala ztrácet vědomí, když se kolem rozlehlo divoké vrčení a stisk kolem mého krku zmizel.

Pohled Diego

Jen co jsem otevřel dveře od domu, vstoupil jsem do naprostého chaosu. Po domě pobíhalo několik našich stráží a zdálo se mi, že zabezpečují celé okolí. Matka něco překotně hledala ve své knize kouzel, otec s Antoniem se hádali a Marysa plakala v koutě.

„Co se tady děje?“ zeptal jsem se zmateně. Všichni po mně překvapeně střelili pohledem, jako by byli tak zabraní do své činnosti, že ani nezaregistrovali můj příchod.

„Díky bohu, že jsi tady. Máme krizovou situaci. Tvůj bratr se zřejmě zbláznil a nám teď tady pobíhá upír se zakázanou krví!“ vychrlila na mě matka bez nádechu. Cítil jsem, jak mi během vteřiny odtekla všechna krev z obličeje. Musel jsem být úplně průsvitný.

„Co jsi to řekla?“ vydechl jsem omráčeně.

„Ani já tomu nemohla nejdříve uvěřit, ale Alex se zdál absolutně přesvědčený,“ odvětila matka a dál zběsile listovala.

„Alex je tady?“ Můj hlas mi zní jak v mlze. „A kdo že... má být ten upír?“

„Tvá drahá Emily!“ zavříská Marysa. Poplašeně se rozhlédnu po místnosti. Tihle všichni se teď chystají proti Emily! „Jenže jak se ukázalo, byla to od tebe jen hloupá přetvářka, aby si kryl Antonia!“ Počkat... Tak teď už to přestávám chápat.

„Cože? Co s Antoniem?“

„Můžeš s tím přestat, Diego. Já dobře vím, že je to Antoniova milenka a tys to celé jen hrál, abychom si mysleli, že se ti líbí,“ vzlyká Marysa a otře si slzy.

„Ale to není pravda. Emily není moje milenka! Já jen... nevím...“ Antonio byl naprosto zoufalý. Otec na něj křičel výčitky o tom, jak je nezodpovědný, a Marysa ječela, že si ho nikdy neměla brát. A už vůbec mě neuklidňovalo matčino pátrání kdoví po jakém kouzlu.

„Tak dost! Všichni přestaňte!“ zakřičím a všichni kolem se v mžiku zastaví. „Tak zaprvé, Antonio za nic nemůže, nechte ho okamžitě na pokoji. Za druhé, stáhněte všechny ty vojáky a za třetí, Emily se nikdo ani nedotkne. Je to jasné?“ syčím jedovatým hlasem. Všichni kolem na mě zírají jako na úplného blázna, ale než stačí kdokoli nějak zareagovat, vtrhne do dveří Ashley.

„Máme ji! Je to ona! Je stvořena královskou krví!“ V ten moment jako by všichni zapomněli, co jsem teď řekl, a vrátili se ke své původní činnosti s ještě větším úsilím. Několik vojáků u stolu plánovalo strategii a otec řval na bratra, že tu mrchu musíme okamžitě zabít. Nevěděl jsem co dělat, když náhle do mě jako pěst narazily Emiliny pocity. Cítil jsem něčí ruku kolem krku a jako omámený jsem se vymotal z domu a bezmyšlenkovitě se vrhl do lesa. Jediné, na co jsem myslel, bylo, že ji musím rychle najít. Pak jsem je zahlédl. Stáli v údolí a ten parchant Alex držel Emily. Vtom jsem uslyšel její zoufalé volání a už neváhal. Jako divoká voda jsem se k nim rozběhl a z hrdla se mi vydralo divoké vrčení. Odtrhl jsem Alexe od Emily a využil překvapení všech ostatních, abych osvobodil její přátele. Dokonce se mi podařilo zabít i dva Alexovy upíry. Ti zbylí utekli, zatímco se Alex rozlámaně sbíral ze země. Emily zhluboka dýchala a opřela se o strom.

„Jsi v pořádku?“ ptal jsem se vyděšeně. Ona jen přikývla a schovala si tvář do dlaní.

„Co se mi to tady snažíte nalhat? To mám opravdu věřit, že ty... ty, šílenec posedlý svými pravidly, jsi porušil jeden z nejdůležitějších zákonů a vystavil celou svou rodinu šílenému nebezpečí? Ty? Bezcitná stvůra?“ chechtal se Alex a pochybovačně si mě prohlédl. Při jeho posledních slovech Emily rozzuřeně zavrčela a náhle se objevila vedle mě.

„Neopovaž se to ještě někdy vyslovit!“ řekla nebezpečným hlasem. Položil jsem jí ruku na rameno, abych ji uklidnil. Ale když se na mě podívala svýma vyděšenýma očima, došlo mi, že jsem úplně stejně vyděšený jako ona. I když byla upír, pro mě byla pořád stejně zranitelná jako tehdy, když byla ještě člověk, a při myšlence, že bych ji ještě někdy měl uvidět ve stejném stavu, jako jsem ji před stoletím našel, se mi sevřelo srdce. Musím ji zachránit.

„Rychle uteč, Emily. Vezmi svou rodinu, zabalte si pár věcí a utečte, rozumíš? Já tě najdu,“ řeknu rozhodným hlasem a rychle si ji přitáhnu do náruče a políbím na čelo. „A teď jdi! Uteč!“ Oči se jí zalijí slzami, ale popadne sourozence za ruku a rozběhne se pryč.

„To přece nemůžeš myslet vážně, Diego! Vážně mám věřit tomu, že ses zamiloval?“ ušklíbne se trpce Alex. V dálce jsem zaslechl, jak se k nám blíží naši vojáci. Musím být rychlý.

„Vypadni odsud, Alexi, nebo tě zabiju.“ Naštěstí Alex nikdy žádný hrdina nebyl, a tak se bez rozmyslu otočil a zmizel. Já se zhluboka nadechl a vydám se po zvuku našich stráží. Musím je zastavit.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování