V útrobách temnoty 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Rinin pokus o další povídku, tahle kapitolka je taková obyčejnější, ale další už bude, doufejme, záživnější.:D Takže, Zoe je chudá dívka, která se kamarádí s bohatou slečnou, která má, no, překrásného adoptovaného bratra, který není to, co si všichni myslí... Člověk. Michael chce Zoe jako žádnou jinou, jenže Zoe o něj nemá zájem, respektive si to namlouvá... Ale Zoe je něco cennějšího než člověk.

20.01.2014 (17:00) • Rin • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1237×

Zoe přecházela po pokoji s telefonem u ucha a snažila se ignorovat kamarádčino otravné škemrání, aby s ní šla na nějakou párty. Povzdychla si a přiložila sluchátko zpátky k uchu.

„Prosííím! Prosííím! Prosííím! Prosím!“ Ta holka ji přivaděla k šílenství, dostala vše, co chtěla, Zoe povolily nervy, které byly jen krůček od toho, aby něco rozbila.

„Fajn, tak jo, Sáro, vyhrála jsi!“ zakřičela do sluchátka a vztekle ho s třísknutím položila na stolek ještě před tím, než z něj uslyšela hlasité jupí!, ktreré ignorovala, proč ji někteří jedinci nemohou nechat být?

Kriste, co je špatného na tom, že kromě práce v baru nikam nechodí? To je snad její věc, proč se o ni všichni starají? Do teď se o sebe starala sama a zvládne to i teď! Z jejího přemýšlení ji vytrhl zvonek. K čertu, to je tu ta holka tak brzo?

Ona snad běžela přes celé město! zavrčela a vztekle vyrazila ke dveřím, když zvonek nepřestával zvonit a přidalo se k němu ještě otravné klepání

„Sáro! Ještě jednou sáhneš na ty dveře nebo zvonek, tak se postarám o to, abys měla tu ruku v sádře!“ zakřičela a jako uragán se přihnala ke dveřím, které otevřela tak prudce, až s ránou vrazily do zdi, ze které spadla omítka.

„Zoe, nebuď tak protivná! Otvírají nový klub, pojď se tam se mnou podívat!“

Zoe probodla vražedným pohledem andělskou tvář orámovanou zlatavými kudrlinkami. Sára vypadala jako anděl. Ne, ona byla anděl – vždy milá, na všechny hodná, přesný opak jí samé, ona měla havraní vlasy, které jí spadaly do obličeje, vyhublý, bledý obličej, oči jí zdobily namodralé kruhy.

Celkově vypadala unaveně a strhaně, byla ohnutá a člověk měl dojem, že na zádech nosí všechnu tíhu světa, Zoe se nevědomky opřela o dveře. Sára zase byla opálená, vysoká, veselá, její chůze byla ladná, v člověku vyvolávala dojem, že se vznáší.

„Víš, že jsi občas chladná – chladná jako kus ledu!“

„Ha! Ha! Ha!“ vyštěkla Zoe a chystala se Sáře zabouchnout dveře před nosem, ale zabránila jí v tom Sářina noha, kterou měla mezi dveřmi.

„Co ještě chceš, víc naštvat mě snad už ani nedokážeš!“

„No tak klid, ano? Pojď se mnou do toho klubu, prosím!“

„Proč, stejně všichni budou tančit kolem tebe?“ Nechtělo se jí tam sedět s pivem u baru a dívat se, jak se všichni baví a motají se kolem smějící se Sáry – to ji opravdu nelákalo.

„Tak zařídíme, aby se všichni zajímali o tebe!“ řekla Sára a využila chvilkové Zoiny nepozornosti a vklouzla do jejího bytu.

Zoe s povzdechem zavřela dveře, o které se opřela a poraženě sledovala Sáru, která přehrabovala její šatník. Sarah patřila mezi bohaté, mohla si dovolit luxus, ale Zoe ne, co by si také mohla dovolit z platu ze zapadlého nočního baru, když skoro celý její plat šel na nájem.

Nechápala, proč se s ní Sára zahazuje, ale u bohatých bylo známo, že rádi pomáhají charitě, ale to ona nebyla, nebyla případ pro charitu, byla zvyklá se o sebe starat.

„Bože, to snad ne, vždyť nemáš nic slušného na sebe!“ vykřikla zděšeně Sára, když se dostala na druhý konec poloprázdné skříně.

„No vidíš, to znamená, že nikam nemůžu jít a že si musíš najít jinou oběť,“ řekla Zoe, když se konečně odlepila ode dveří a vydala se do kuchyňky pro sklenici vody

„Ne, to znamená, že ti musím půjčit něco ze svého šatníku!“

„Ne, ani nápad!“

„Ale ano!“ usmála se Sára a dřív než se Zoe nadála, už ji táhla ven ze dveří, zamkla za ní dveře, dostrkala ji ze schodů dolů a nacpala ji do taxiku a vezla ji do té nejluxusnější čtvrti ve městě.

„Mám šaty, které jsou pro tebe jako stvořené!“ vypískla Sára, div netancovala štěstím.

„Nikam nechci!“ zabručela Zoe s rukama založenýma na hrudi.

„Smůla, dostala jsem pozvánku pro dvě osoby a já ohlásila doprovod, takže se mnou musí někdo jít!“ škemrala a nasadila štěněcí pohled, kterému se nedalo odolat.

„Co Matt? To s tebou nemůže jít tvůj přítel?“

„Ne, je služebně na konci Prahy!“ Sakra, poslední naděje na únik je v háji! Ten chlap to dělá schválně, to musel odjet zrovna teď? Když ho někdo potřebuje?!

„Půjdeš tam se mnou, prosím?“ Zoino odhodlání zakolísalo, bože, tahle holka ji přivede do hrobu!

„Dobře, ale naposledy!“ řekla a varovně zvedla ukazováček.

„Jupíí! Já tě miluju!“ vypískla a sevřela Zoju v pevném obětí.

„Nepřeháněj!“ zasmála se a taky ji objala, nesnášela ji, přiváděla ji k šílenství, ale zároveň ji svým způsobem zbožňovala.

Sarah vytáhla Zoju z taxíku, dala řidiči pár bankovek do ruky a s úsměvem, který okouzlil všechny muže ve vzdálenosti jednoho kilometru, ji táhla do domu, no, domu, byla to spíše vila, luxusní vila. Sarah dovlekla Zoju do haly, která byla velká jako její byt – ne-li větší, nad schodištěm visel obrovský lustr, na kterém byly zavěšené nějaké kamínky.

Zoe by se ani nedivila, kdyby to byly diamanty, schodiště mělo překrásné zdobení – různé ornamenty, a byly do oblouku. Zoe se na to všechno dívala s pusou dokořán.

Tiché wow jí uniklo ze rtů.

„Ale no tak, vždyť jsi tu už byla!“ zasmála se Sarah, vzala Zoe za ruku a vedla ji po schodech nahoru, ano, měla pravdu – Zoe tu už byla, ale přišlo jí nezdvořilé civět tu na ten luxus v přítomnosti jejího otce.

Zoe nestihla říct ani bů a stála v Sařině pokoji, který byl celý zařízený v růžové barvě!

Růžová – Zoina noční můra! Růžové záclonky, povlečení – zdi!

„Splnila se mi noční můra!“ zašeptala Zoe zděšeně, Sarah se jejímu výrazu zasmála a vešla do šatny velikosti Zoiny celé ložnice – jednoho jediného většího pokoje v jejím bytečku.

„Tady!“ rozkřičela se Sarah a zavřela dveře od šatny, tolik šatů pohromadě viděla Zoe jen v televizi z módní přehlídky a z obchoďáku. Zatřásla hlavou, aby vyhnala všechny závistivé myšlenky, a podívala se na šaty, kterými jí Sarah mávala před obličejem.

„Že jsou hezké?“ usmívala se.

„No, to jsou,“ odkývala to Zoe s pusou dokořán a sledovala černé koktejlové šaty se zdobeím na hrudi.

„Jsou tvoje!“

„Sarah, ale to nej-“

„Vem si je, já černou stejně nemám ráda!“ Ano, toho si Zoe už stačila všimnout, už když vešla do jejího pokoje.

„To nejde!“ Tohle Zoe nemohla přijmout, byl by to moc velký dar.

„Můžeš mi je splácet!“ zasmála se Sára, Zoe s velkým přemáháním natáhla ruku k šatům a prsty sevřela kus látky.

„Díky,“ pípla tiše se slzamy v očích.

„Jdi se převléct a nebreč mi tu, budu tu mít negativní energii!“

„Jako by to v té hoře růžové šlo!“ zasmála se Zoe a odešla se převléct do šatny.

„Vypadáš úžasně!“ vydechla Sára se zatajemným dechem, když Zoe vešla ze šatny v darovaných šatech.

„Tak, teď tě jen namalovat a učesat!“ zašvitořila a posadila Zoe zády před obrovské zrcadlo začala ji česat. Poté ji začala líčit.

Zoe se nikdy nemalovala, přišlo jí to zbytečné a krásnější by jí to stejně neudělalo – aspoň si to tedy myslela.

„Hotovo!“ usmála se a otočila křesílko zpátky k zrcadlu. Zoe nemohla uvěřit tomu odrazu v zrcadle, fascinovaně přejela konečkama prstů po zrcadle.

„Páni...“

„Ani jsi nepotřebovala plastiku!“ zasmála se Sarah.

„Ha! Ha! Ha!“ zašklebila se Zoe a lehce se dotkla řetízku s nějakým kamenem, který se houpal na jejím krku – určitě jí ho tam musela připnout Sarah. Jestli ho ztratím – což je u mě dost možné, zabije mě, ne, nezabije – sní mě zaživa, roztrhne mě na dva kousky, ty spálí a popel smete do koše, ne moc hezká smrt, která Zoe ani trochu nelákala.

Raději by se nechala usmažit na pekelném plameni, než zemřít rukou Sarah Banksonové. S těmito myšlenkamy lehce vklouzla do lodiček, pomohla Sarah obléci se do kabátu, svůj kabátek si přehodila přes předloktí a vydala se dolů do haly.

Uznala, že Sarah líčení bude trvat o trochu déle a navíc ji Sarah odtamtud vyháněla, a Zoe si chtěla důkladněji prohlédnout halu, sešla po schodech dolů a zastrčila si za ucho pramen vlasů, který jí unikl ze zapleteného účesu. Ani si nevšimla Sařina nevlastního – adoptovaného bratra, který se na ni nestydatě díval s pusou dokořán.

„Bože, Zoe, jsi to ty, skoro bych tě nepoznal!“

„Ano, jsem, také bych s tím měla problém,“ odvětila s úsměvem na rtech, něco ji nutilo se v jeho přítomnosti chovat slušně, jako by měl v sobě něco starého, něco, co v ní vzbuzovalo respekt, a nebo se jí jen nedokrvuje mozek...

„Sára tě přemluvila, abys s ní šla do toho nového klubu, že?“ nepatrně se usmál a přiblížil se k ní, Zoe si toho nepatrného pohybu všimla a ošila se.

„Ano,“ řekla stroze, Sára by jí nedala pokoj, dokud by se z ní nezbláznila, a ona opravdu nechtěla skončit s vestou v polstrované cele.

„Připrav se na hlasitou hudbu, opilce, dealery a různé individua, která o sobě prohlašují, že jsou to DJové.“

Lehký úšklebek zkřivil Zojinu tvář, neměla ráda hlasitou hudbu a ty lidi u mixážního pultu.

Nelíbilo se jí, jak ji Michael odrazoval od návštěvy toho klubu, proč vlastně nechtěl, aby tam šla?

„Ano, to vím, ale musím to přetrpět, i když by mi bylo takové ticho milejší,“ řekla překvapena blízkostí, která ji od Michaela dělila, nevědomky udělala krok zpět, ale Michael tu mezeru mezi nimi opět vyplnil.

„Jsi překrásná!“ zašeptal Michael a prsty pohladil Zoinu bělostnou tvář, naklonil se k ní a políbil ji.

Zoe ztuhla, ale poté se uvolnila a rozevřela rty v tichém pozvání. Michael omotal ruce kolem jejího pasu a přitiskl ji k sobě, potřeboval cítit její teplo, bože, od chvíle, kdy tato dívka překročila práh jeho sídla, na ni nemohl přestat myslet.

Bože, co to dělám, vždyť je to bratr Sarah, tohle rozhodně nejde!

„Co to mělo znamenat?!" vykřikla se zamračeným čelem, nebyla to ta hloupá husička, která šla s každým, kdo se na ni jen hezky usmál.

„Ty ses pomátl? Neupadl jsi po cestě sem?!“ rozkřikla se na něj znovu.

„Ano, zbláznil jsem se, ale do tebe," usmál se a sevřel její dlaň ve své, Zoe na jednu stranu potěšilo, že má o ni zájem, i když její pocity křičely ano! Rozum říkal ne - rozum, který používala častěji, než bylo zdrávo

Takže, jestli jste se dostali až sem, tak se před vámi klaním, tato kapitolka je celkem o ničem, ale pokud vydržíte, příští týden by se tu měla objevit druhá kapitolka o něco záživnější než tato. :)

Jinak děkuji, že jste na povídku vůbec klikli. :D

Následující díl »

Autor: Rin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování