OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Úsměv čtyř andílků - 8. kapitola



Úsměv čtyř andílků - 8. kapitolaV minulé kapitole jsem Vás nechala napnuté jako struny, tak snad mi to odpustíte a další kapitola se Vám bude líbit. :) Přeji pěkné čtení...


Najednou se jí smekla noha! Nikdo nestačil ani mrknout. Někdo z davu pořádně zapištěl, až jsem se málem počůrala. Anča se držela jen taktak za nějakou tyč, která tam byla z nějakého mě neznámého důvodu. Snažila jsem se jí podat ruku, aby se vytáhla. Věděla jsem, že je na mě moc těžká a rozhodně bych to nezvládla. Začala jsem hystericky křičet o pomoc, ale nikdo se neodvážil. S holkami jsme tam stály, natahovaly k ní ruce a všem se nám kutálely slzy po tváří. Zavřela jsem oči a modlila se! Modlila jsem se, aby se tu objevil ještě jeden anděl nebo celá armáda andělů, prostě aby nám někdo pomohl!

„Copak tu není někdo, kdo by nám pomohl?!“

Stále jsem měla křečovitě zavřené oči, když mě za ramena popadly silné, přívětivé ruce. Byly to ruce anděla. Tím jsem si byla v tu chvíli naprosto jistá! Bála jsem se otevřít oči strachy, že by andělé zmizeli, že by nám nepomohli a Anička by skončila tam…

Ruce mě někam vedly, kolem mě se pohybovali lidé, nebo snad andělé? Nevěděla jsem, kam jdu, s kým jdu, ale těm rukám jsem prostě věřila.

„Už je to dobré. Neboj, otevři oči, tvojí kamarádku jsme už zachránili,“ mluvil na mě přívětivý, kouzelný, mladý mužský hlas.

„Ne, nesmím! Otevřela bych je a vy andělé byste zmizeli,“ řekla jsem rozhodně.

„Jaký pak andělé?“ zasmál se „Možná jsme andělé, ale rozhodně nezmizíme, neboj, podívej se.“

Pomalu jsem otevřela jedno očko, potom i to druhé. Spatřila jsem před sebou mužného urostlého hasiče. Pak jsem uviděla spoustu lidí, záchranku a další hasiče. V davu jsem hledala očima kamarádky. Našla jsem jenom Popelku a Jitku, ty seděly na zemi, zabalené v dece a usrkávaly zřejmě horký čaj.

Začala jsem zase hysterčit. Nikde jsem neviděla Aničku! Bála jsem se, že jí nezachránily. Ale vždyť ten hasič řekl, že ji zachránily. Beze slov jsem se zvedla ani nevím odkud a byla jsem rozhodnutá najít Aničku. Celá zmatená jsem se začala točit, chtěla jsem to všude prohledat.

„Počkej, děvče. Jestli máš strach o svou kamarádku, tak jí odvezli na vyšetření do nemocnice,“ když uviděl moje vytřeštěné oči, rychle dodal, „neboj, jenom se řízla o nějakou trubku, když jsme jí vytáhli nahoru. Opravdu nemusíš mít strach.“

Čučela jsem na něj jak malá bezmocná holka ale v tu chvíli mi to bylo dost jedno. Vážně jsem si teď nepotřebovala hrát na hrdinku, to jsem vypotřebovala záchrannou akcí až na doživotí. Od teď budu jen vystrašená malá holka a ať mě už nikdy nenapadne dělat něco podobného!

Černovlasý hasič mě doprovodil ke kamarádkám. Přehodil přese mě silnou deku a ještě se mě zeptal, jestli jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuji a když jsem mu odpověděla slůvkem ne, tak odešel a já svého mužného anděla už nikdy neviděla!

„Holky…“ začala jsem, „je Anča v pořádku?“

Popelka mi chytila ruku a držela ji. Měla ji vlhkou a třásla se. Trochu rozpačitě se na mě usmála. V obličeji jsem jí vyčetla ještě poslední zbytky strachu. Jitka měla totálně zničený make-up od pláče, ale v tu chvíli to neřešila.

„Neboj Eri, bude v pohodě,“ řekla mi Jitka, ale nepoznala jsem, jestli si je tím úplně tak jistá.

„A co se tady přesně stalo?“ zeptala jsem se.

„No ty jsi vlastně nic neviděla, co? Já si pamatuji jenom útržky. Hrozně moc jsem se bála a brečela jsem. Potom mě popadli pevné ruce a odvedli mě někam do sanitky, potom si jenom pamatuji, jak jsem otevřela oči a viděla, jak zachraňují Aničku. Z ruky jí tekl silný proud krve…“ S tou vzpomínkou začala Popelka plakat.

Pak jsem si toho všimla. Od zábradlí až k sanitce byla vytvořena krvavá čára. To musela způsobit jedině Aničky krev, ale bylo jí až děsivě moc. Na některých místech ani nestihla zaschnout do asfaltu. Uviděla jsem pár lidí, jak do ní omylem šlapali a bylo mi z toho na zvracení.

„Počkat! A kde se tady vzala ta sanitka a hasiči, co nás zachránili? Nepamatuji se, že bych slyšela sirény!“ vychrlila jsem ze sebe najednou.

„Prý je zavolal nějaký starý pán, kterému jedna z nás pořádně narazila ruku. A třeba jsme to neslyšely strachy.“

Ajaj, to jsem byla já, co narazila tomu pánovi ruku! Tak počkat, ten starý pán, kterého jsem srazila na zem a potom ho ještě pořádně bouchla, nám zachránil kamarádku? Až ho někdy potkám, hluboce se mu omluvím a asi ho pořádně obejmu! To by mě nikdy nenapadlo! Třeba to je další anděl!

Ježíši, asi bych se měla jít někam vyšetřit, to vážně nevím, co mám pořád s těmi anděly.

Ani jedna z nás už nic víc neříkala, jenom jsme se chytily za ruce a pevně jsme se držely, jako bychom se bály, že by nás mohly od sebe odtrhnout. Byly jsme spolu a nepřišly o svého anděla! To bylo to nejdůležitější!




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Úsměv čtyř andílků - 8. kapitola:

1. Leen
14.05.2012 [19:20]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!