OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Úsměv čtyř andílků - 3.kapitola



Úsměv čtyř andílků - 3.kapitolaMám tady pro Vás další kapitolku. Je pravda, že zatím se příběh moc nedramatizuje, zatím se vše chystá na velký poprask, ale i tak pevně věřím, že si snad počtení užijete. :)*

 Jsem vděčná, že si má knížka našla pár čtenářek/čtenářů. Za to Vám chci poděkovat a doufám, že vydržíte až dokonce a příběh Vás chytne ještě více. Jinak ráda bych se Vás zeptala, zdali má cenu sem knížku dávat a nebo si jí mám raději nechat v šuplíšku jako nostalgickou vzpomínku na mé literární knižní začátky. :) Děkuji předem za odpovědi.

A moc se omlouvám - opravdu jsem to psala před rokem a půl, ne-li později, a jak to čtu zpětně... No, rozhodně bych to teď napsala mnohem, mnohem lépe. 

Přeji ničím nerušené čtení.



 


Slunce schované za světlými mráčky příjemně svítilo a my jsme vyrazili o odpolední volnou hodinu do parku nedaleko naší školy. Většinou se posadíme na nějakou lavičku, ale bohužel všechny byly obsazené a tak jsme došly k zábradlí, které je na okraji parku a sedly si na něj.

Ještě předtím jsme zašli do obchodu a Popelka koupila brambůrky (Byla totiž na řadě). Otevřela je a všem nabídla. Potom ostýchavě s trochou nervozity v hlase začala mluvit: „Holky, když dneska všechny spíme u Eriky, mohla bych vás zasvětit do takového mého plánu a tím vás poprosit o pomoc?“

„No, tak za prvé, to klidně můžeš a moc dobře víš, že můžeš poprosit o pomoc kdykoliv. I když ve tvém případě se to stává velmi zřídka. A za druhé: Stále nevím, jestli u nás bude spát Anna.“ podotkla jsem a zadívala se s trochou obav na zamyšlenou Annu.

Vypadala, jako kdyby nás vůbec neslyšela. Napadlo mě, jestli ji netrápí to, co se dnes ráno stalo. Bála jsem se jí zeptat, abych jí to náhodou nepřipomněla, pokud na to nemyslela. Cítila jsem, že se s ní něco děje ale jako kdybych jí nemohla nijak pomoc. Od té doby co se všichni dozvěděli, že její mamka bere drogy, změnila se. A nejsem si jistá, jestli si toho všimly ostatní. Vždycky se usmívala od ucha k uchu a její drobné ďolíčky mě dostávaly. Dokázala se bránit, když si jí ostatní dobírali za jejích pár kilíček navíc. Byla tak sebevědomá!

Teď je všechno jinak. Ona je jiná! Moc se nesměje, a když ano, tak je to neupřímný úsměv. Možná, že si toho nikdo nevšiml, ale já znám Annu nejdéle, jako malé jsme si hrály v parku, ve školce a potom ještě ve škole. Vlastně až do teď. Nikdy jsem jí ale takovou neviděla!

Popelka jí luskla před očima, aby jí probudila „ze spaní“. Anna se zadívala trošičku smutně. Její zářivě zelenomodré nenamalované oči se zadívaly do těch mých a já cítila jak moc je zranitelná.  Potom začala mluvit, jak se mamka vrátí z léčebny a že je potřeba to doma uklidit, aby se její mamka po návratu nenamáhala.

Bylo vidět, jak o tom nerada mluví a poznaly to i holky.

„Ale jdi!“ pousmála se Jitka, aby jí trošičku rozveselila „Vždyť když půjdeme všechny k vám a všechny ti pomůžeme vygruntovat celý dům. Stihneme to rychleji a zbude spousta času na zábavu! A ty budeš moc jít s námi k Erice!“ Podívala se na ní pohledem, který jasně říkal, že nemá cenu odmlouvat.

V tom je Jitka machr. Skoro vždycky prosadí svůj názor a dost snadno dokáže s lidmi manipulovat, ale to bude tím, že její rodiče jsou právníci. Nebo alespoň pracují u soudu.

„Skvělý nápad!“ vykřikly jsme my ostatní a Anna se na nás konečně usmála tím pravým nefalšovaným úsměvem, který říkal: „Mockrát děkuji. Bez vás bych to nezvládla!“

Jak Jíťa řekla, tak se taky stalo. Nejdříve jsme skočily vyzvednout mladší sestřičku Anny a ta mile ráda souhlasila, že nám pomůže. Dokonce s tím nápadem nám pomoc přišla sama, když jsme jí vysvětlovaly plán. Ale víc rukou víc udělá, přece?

U Anny doma jsme si nasadily gumové rukavice. Popelka si hrála s Jitkou, že jsou uklízecí princezny a my se moc smály. Potom si Jitka došla pro svého bohatého nápadníka vysavače a začala vysávat. Přitom jsem já utírala vznešený prach a Anna s Popelkou si pro zatím vzaly na starosti okna.

Když jsme zvládly tyhle úkoly, vrhla se Popelka na mytí nádobí a Klára (Aničky sestrička) je uklízela, kam patřilo. Anna měla na starosti drobné špinavosti, já ovládla schody a Jitka začala žehlit prádlo, které jsme předtím dali uschnout.

Bylo šest hodin odpoledne, když jsme skončily, ale jak jsme se náramně bavily, uteklo nám to hodně rychle. Štěstí, že jsme neměly tak dlouhou školu. Ještě před odchodem k nám na párty jsme předaly dokonale uklizený dům Davidovi (Aninčinému bratrovi), který nás pochválil a začal se starat o Kláru.

Trvalo ještě hodinu, než jsme stihly zajít ke všem domů, aby si mohly zabalit. Samozřejmě ti inteligentnější, jako je Míša, si oblečení zabalily den předem, ale Jitka si musela zabalit, až když jsme dorazily k nim domů.

Když jsme došly k nám, padly jsme všechny znavené z úklidu na naši velkou pískově čalouněnou sedačku. Všimla jsem si, že Anna je najednou šťastnější a uvolněnější.

Měly jsme před sebou párty a tak nebyl čas na lenošení a případné umírání. Skočila jsem pro pravou kolu a jedna sklenice koly dostala každou opět na nohy.

Rozhodly jsme se, že si po tak velké námaze objednáme pizzu. Samozřejmě, že ne jenom jednu. Zavolala jsem do naší oblíbené pizzerie a nechala si až do domu odvézt tři pizzy. Bylo to trochu dražší, ale táta mi nechal na stole peníze, jelikož věděl, že opět přijede pozdě z práce.

Podělily jsme se i s Emou, kterou ze školky vyzvedla babička a doprovodila až domů a počkala, než přijdu já. Babička Linda je tátova maminka a na nás všechny je moc hodná. Když jsem byla malinká, hodně si se mnou hrála ale teď když jsem starší, stará se a hraje si s Emou. Ema ji naprosto zbožňuje a je radši s ní, než s vlastní matkou, kterou vlastně teprve nedávno začala poznávat. Jednou večer, když měla špatný sen, přišla ke mně do pokoje, lehla si ke mně a přitulila se. Řekla, že babičku má moc ráda. Když jsem se zeptala na mámu, jen se zmateně na mě podívala, jako by nevěděla, kdo ta máma vlastně je.

„Tak děvčatá! Co kdybychom se podívaly na senza film, máme ještě dost času a potom by se s námi Popelka podělila o to tajemství. Co vy na to?“

Nedalo se tomu mému nápadu odporovat a tak všechny souhlasily. Otázka byla, ale co za film si pustíme. Zeptala jsem se jich a hned jsem věděla, co bude následovat za odpověď.

„Osobní strážce,“ řekla zasněně Anna ještě s kouskem pizzy u pusy.

Ještě před puštěním filmu jsem upozornila Jitku, že je ušpiněná od omastku z vynikající salámové pizzy. To jsem, ale neměla vůbec dělat, jelikož se okamžitě zvedla ze sedačky a upalovala do koupelny se „hygienizovat“. Strávila tam asi dvacet minut, potom vyšla nově namalovaná a ještě krásnější než předtím.

„Tak na co čekáte? Konečně to pustě, ne?“ vyjekla nově zkrášlená Jitka.

To už se, ale smíchy neudržela Popelka. Nejdříve se začala šklebit, ale potom propukla v nesnesitelný záchvat smíchu, kvůli kterému začala smíchy brečet. Začala se hihňat Anna a já se musela přidat. Jíťa chvíli nevěděla, co se to s námi stalo, ale už se taky neudržela a začala se nepříliš krásně smát (Upřímně znělo to dost děsivě). Znělo to tak trochu jako by se dusila. To, ale Popelku rozesmálo ještě víc a tak trvalo ještě dalších pár minut, než jsme všechny se smíchem přestaly. A toto zpočátku nebylo až tak smíchu.

Bolela nás pusa od neustálého smíchu a já si všimla, jak jsme šťastné. Přála jsem si, aby tenhle okamžik nikdy neskončil, ale moje přání zřejmě nikdo nevyslechl.

Naskládaly jsme se na sedačku, propletly jsme si vzájemně nohy a ruce a já pustila náš nejoblíbenější film.

Film byl v plném proudu, když jsem uslyšela štrachání klíčů a následující odemknutí našich dveří. Konečně z práce přijel táta. Většinou takhle v pátek jezdí trošičku později, přeci jenom z Prahy až k nám sem domů je to daleko.

„Jů! Osobní strážce!“ zaradoval se „Proč jste na mě nepočkaly?“

Pozdravil ještě holky a bez zeptání si přisedl k nám. Miloval ten film možná víc, než já. Je to poněkud divný, když se chlapovi líbí takovýhle filmy ale pokaždé, když tenhle film pustíme, máme s tátou k sobě tak nějak blíž. Rozumíte mi, ne?

Namačkal se na křeslo, dal si kolena k bradě a svá kouzelná očka ani na vteřinku nespustil od filmu. Vypadal, jako malý chlapeček, které mu nic ke štěstí nechybí.

Jakmile Anna viděla, jak můj táta se zaujetím kouká na romantický film, musela se pousmát. I mně to někdy přijde legrační, ale vypadá vždycky tak spokojeně a šťastně a to poslední dobou vůbec nebývá.

Skončil film a táta doběhl nahoru zkontrolovat Emu. Pak jsem jenom slyšela, jak nám řekl, že máme jít brzo spát a neponocovat. Zřejmě šel do svojí ložnice opravovat nějaké testy. My jsme měly celý dům jenom sami pro sebe a tak jsme zůstaly ještě dole.

Vyzývavě a zvědavě jsem se podívala na Popelku, čekala jsem, že začne mluvit o tom tajemství a o pomoci, o kterém mluvila dnes na odpolední hodině. Chvíli se ještě zdráhala, ale když se na ní podívala i zvědavě koukající Anna, spustila.

„Možná, že se vám to nebude líbit, ale přihlásila jsem nás jako tým do jedné soutěže!“ Chvíli čekala, jestli jsme se nenaštvaly, ale když jsme jí mírně naznačily, že nemáme pro zatím vůbec tušení, o čem mluví.

„Našla jsem si na internetu jednu soutěž zaměřenou na fotografování.“

„A co mi s tím máme společného, vždyť focení se věnuješ pouze ty a jsi v tom velice dobrá,“ skočila jí do řeči Jitka „Pokud ale hledáš modelku, tak se hlásím dobrovolně“

Musela jsem se opět usmát. Myslím, že tohle v plánu ona nemá. Raději jsem jí gestem ruky naznačila, aby mlčela.

„Zadáním soutěže je příběh ze života, příběh skutečných lidí se skutečnými problémy. Takže jde vlastně o to, vytvořit pravdivý příběh s opravdovými lidmi a udělat tak foto příběh. Nedáte mi košem, že ne?“

Holky ani nenapadlo to odmítnout, jen si nebyly, stejně jako já, jisté jestli to dobře pochopily. Míša měla dost trpělivosti a stále dokola nám vysvětlovala, oč v té soutěži půjde.

„Teda, pokud jsem to dobře pochopila, máme vymyslet a potom nafotit příběh?!“ zeptala se Jitka.

„Dobrý nápad to je, to ano. Ale kde chcete vzít ten skutečný dramatický příběh?“ uzemnila Jitčin nápad Anna.

„Holky, holky, holky! Tak zajdeme do nějakého dětského domova nebo do azylového domu nebo tak nějak a pomůže nějakému člověku, ten na oplátku pomůže nám s nafocením foto story.“

Zdálo se, že je to docela dobrý nápad, protože holky hned nadšeně přikyvovaly. Jen navrhly pár úprav, které jsme postupně prodiskutovaly a schválily. Rozdělily jsme si úkoly na zítra. Anna zrovna pořádně a hlasitě zívla a tak jsme se uchýlily nahoru do mého pokoje ke spánku.

Jitka s Annou si lehly na mojí velkou manželskou postel, která se koupila na moje přání k narozeninám. Obě se tam v pohodě vešly. Popelka si ustlala na lenošce a já se musela spokojit s matrací na zemi. Nijak mi to ale nevadilo. Hlavně, aby holky měly pohodlí!

Chvíli jsme si ještě povídaly, ale jakmile jsme uslyšely pravidelné oddechování Popelky, raději jsme se zavrtaly a spaly. Dívala jsem se ven na noční oblohu. Všude bylo ticho! Unavená víčka se pomalu a jistě zavírala a já plula do světa snů, kde vše bylo dobré, krásné a nikdo neřešil žádné problémy!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Úsměv čtyř andílků - 3.kapitola:

3. martinexa přispěvatel
23.03.2012 [1:03]

martinexaSouhlasim s Attiou asi bych to taky brala víc osobněji. :) Ale jinak celkem fajn jsme zvědavá, jak to bude dál.

2. Attia přispěvatel
22.03.2012 [20:49]

AttiaNádhera, ale podle mě ten příběh nakonec stejně bude o ni. Emoticon No nemám pravdu? Emoticon Jen tak dál je to skvělý příběh, ale její reakce se mi pořád nějak nezdají. Já bych v tu chvíli byla ještě pořád naštvaná na svojí mamku a v životě bych ji už nechtěla vidět a vzteky bych prskala kolem sebe :d No, ale ona nejspíš bude ten tip kdy ji to prostě neva, ale já si zkátka neumím představit člověka co by byl po tom všem naprosto v pohodě a neměl v sobě téměř žádnou nenávist. NO co se dá dělat...

1. ariasalvatore
22.03.2012 [18:42]

gratuleem ;) je skvelá,to ako precítene píšeš.. určite pokračuj ďalej a davaj to na net ;) máš veľký talent a teším sa na ďaľšiu časť :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!