OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Clockwork Beauty - Prolog

09.02.2014 (19:00) • MousieLaRue • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 660×

PROLOG

Před deseti lety

Dívala jsem se do nejsmutnějších očí svého otce, který si před chvílí sedl vedle mě na postel a držel mě za ruku. Nechápala jsem, proč se tak tváří, jsem přeci jen nemocná, zase se uzdravím jako několikrát předtím, tak proč jsem viděla slzy na jeho očích?

„Dceruško,“ začal smutně mluvit, „pamatuješ, jak jsem ti dříve vypravoval o mamince, jak se na tebe dívá z nebe?“

Jen  jsem přikývla hlavou na souhlas, neměla jsem sílu cokoliv říct, cítila jsem se, jako by na mně ležela těžká peřina, která mi brání v dechu. Otec na chvíli sklopil oči a silněji zmáčkl mojí ruku.

„Brzy ji asi navštívíš,“ pověděl a já nevěděla, co si mám o tom myslet. Jak bych ji mohla navštívit? Ale dřív než jsem jakkoli zareagovala, uslyšela jsem, jak někdo klepe na dveře.

„Pane D'Arcangelo, je tu nějaký pán a chce s vámi nutně mluvit,“ vykoukla ode dveří teta Hilda, byla to služebná u nás doma, ale já jsem jí nikdy neřekla jinak než „Teto“, i když se zlobila, že jí tak říkám. Podívala se na mě a na obličeji se jí objevil ztrápený výraz, který znám velmi dobře.

„Ať počká, nechci být teď rušen,“ odpověděl otec rozzlobeně, až jsem se divila, jak rychle dokáže změnit náladu. V tu chvíli se rozletěly dveře a do mého pokoje vstoupil muž. Lekla jsem se. Nebyla jsem zvyklá vídat cizí lidi, ale když jsem si ho prohlédla, připadal mi povědomý, jako bych znova viděla někoho, koho jsem dřív potkala. Měl na sobě tmavé aristokratické šaty, v obličeji ostře řezané rysy a upravené vousy okolo lícních kostí.

 „Co si to dovolujete?!“ řekl zvýšeným hlasem otec a stoupl si přede mě, ale muž mu nevěnoval pozornost. Díval se přes otcovo rameno na mě svýma temně černýma očima, zkoumal mě a z nějakého neznámého důvodu se usmíval tak, jako by měl něčeho radost. Vyzařovala z něho jakási podivná aura, kterou jsem nedokázala popsat. Přistihla jsem se, jak se mu dívám bez mrknutí oka do očí, a v tu chvíli jako by se něco ve mně pohnulo. Byl to zvláštní zvuk, jako když se něco najednou dá pohybu, aby to fungovalo. V okamžiku jsem se cítila lehce jako vánek, tíha z mého těla zmizela a mohla jsem se konečně plně nadechnout.

„Otče,“ řekla jsem opatrně první slovo po dlouhé době a otec se na mě udiveně obrátil. Nedivila jsem se, i já jsem byla překvapená a nechápala jsem, jak se to vlastně stalo.

„Ty mluvíš!?" vykřikl překvapeně otec, obracejíc se na mě. „To vy? Jak jste to udělal? Pane...“ Otočil se k neznámému muži, který se přesunul očima na otce.

„Mé jméno je Oliver Ravensdale,“ představil se pevným hlasem, smekl zlatě zdobený černý cylindr ze své hlavy a tím odhalil krátké tmavé vlasy, „a pokud si dobře pamatuji, tak my dva jsme se už jednou setkali, pane D'Arcangelo. Byla to sice krátká chvíle, ale snad jste na mě nezapomněl. To by bylo velmi neuctivé díky tomu, co jsem pro vás udělal," řekl pyšně a nasadil si znovu klobouk.

Otec se podrbal na zátylku, jako by si nechtěl něco připustit.

„Omlouvám se, pane Ravensdale, ale uteklo tolik let. Paměť mi už tolik neslouží, ale jedno mi nejde do hlavy. Řekněte mi, jak to děláte, že stále vypadáte tak jako tenkrát? Nejsou na vás znát žádné známky stárnutí. Jste stále mladý a podívejte se na mě, tehdy jsme byli podobně staří, že? A teď? Je mi osmatřicet a vy jste stále mladík. Zajímalo by mě...”

„Pane D‘Arcangelo,” přerušil otce Oliver Ravensdale, „moc se ptáte. Berte to jako fakt a neptejte se mě jak a proč. Tyto otázky už mě unavují. Teď je hlavně důležité, abychom si řekli, jak dál. Chápete mě, že?”

„Samozřejmě,” souhlasil otec, „půjdeme vedle do pokoje.” Obrátil se na mě. „Za chvilku jsem zpátky, dcerko, neměj strach. Tento pán není zlý.” Pohladil mě po tváři a zmizel za dveřmi i s panem Ravensdalem.

Nechápala jsem, co se kolem mě děje. Sledovala jsem oba, jak se mezi sebou baví, ale i tak jsem nevěděla, o co jde. Jak by mohl někdo nestárnout? A proč mi je najednou dobře? Byl to snad on? Jak to udělal a co je zač? Možná bych tomu měla přijít na kloub.

„Co si tam asi tak povídají?" zašeptala jsem si pro sebe.

Posadila jsem se na posteli a zadívala se na dveře. Stoupla jsem si na nohy, ale cítila jsem se hodně vratce. Ačkoliv mi bylo neuvěřitelně mnohem lépe než před chvílí, stále jsem byla dost slabá. Chytla jsem se konce postele, natáhla se ke zdi vedle dveří a udělala pár krůčků, abych byla u nich. Cítila jsem od nohou chlad, stejně tak jako na po celém těle, a vyčítala si, že jsem si nevzala teplé modré pantofle a župan, které jsem měla u postele. Nechtěla jsem se už pro ně vracet a radši jsem přiložila ucho na dveře a se zatajeným dechem poslouchala, co si vedle povídají.

„Uvědomte si, že je už je skoro stejná jako já, pane D‘Arcangelo. To už nezměníte. Souhlasil jste s tím před deseti lety a už se to nedá vzít zpátky. Už navždy bude taková, jaká je, a bude i mnohem lepší, když se to všechno dotáhne do konce. Teď vám asi připadám jako blázen, sám sebe občas přistihnu, že si to o sobě myslím, ale věřte mi, že mluvím pravdu. Bohužel vám nemohu říct, co přesně se za tou pravdou skrývá, ale musíte mi věřit, že mladá slečna bude žít, když bude ve správný čas na správném místě. Snad jste se o tom sám přesvědčil za ty roky, že držím slovo. Slíbil jsem, že ji zachráním, a zachránil, i když občas to mělo lehké nedostatky."

„Lehké nedostatky? Vy si snad ze mě střílíte, pane Ravensdale! Byla nemocná častěji než zdravá a kdybyste dnes nepřišel, zemřela by! Co bude příště? Taky se tu znenadání objevíte, až bude mít namále?"

„V podstatě ano, pane D‘Arcangelo. Trefil jste to naprosto přesně. Jinak to přece ani nejde,” řekl monotónním hlasem.

„A dost, tohle nehodlám poslouchat. Vy snad nemáte žádné emoce!” vykřikl otec.

„Nemám, a co má být? Už jsem takový. Na to, abych něco cítil, mám moc koleček.”

„Cože? Koleček? Co to povídáte za nesmysly?"

„Říkám, občas se zdám být bláznem. Radši zapomeňte, že jsem něco takového řekl. Bohužel už budu muset zase jít, pane D‘Arcangelo. Domluvení jsme, takže se zase někdy uvidíme.”

„Počkejte, já jsem s ničím přece ještě nesouhlasil. Nemůžete přece rozhodovat za mě,” odpověděl otec.

„Ale já jsem s vámi nevyjednával a vůbec o ničem nerozhoduji. Stále všechno závisí jen na vás a hlavně na slečně. Přece jsem vám řekl, jak to všechno bude, a jsou z toho jen dvě východiska, které, doufám, jsou vám známy. Buďto bude žít život, který se nenaskytne jen tak někomu, a nebo pomalu zemře jako člověk. Na své poslední rozhodující slovo máte stále ještě čas. Takže, poroučím se, pane D‘Arcangelo. A abych nezapomněl, mladé dámě vyřiďte srdečné pozdravy.”

Autor: MousieLaRue, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Clockwork Beauty - Prolog: