The Clockwork Beauty - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další část povídky, ve které se poprvé sejdou dvě ze tří hlavních postav.

11.02.2014 (10:00) • MousieLaRue • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 545×

1. KAPITOLA

Seděla jsem na židli za prodejním pultem v tátově obchodě, kde jsem prodávala hodinky a on je opravoval. Poslední dobou sem skoro nikdo nechodil a já si říkala, jestli by nebylo lepší to tady zavřít a věnovat se něčemu jinému, ale otec na to měl jiný názor. Pokaždé, když jsem se mu zmínila o možnosti hledání jiné práce, div nezešílel. Začal hned o tom, jak je důležité zachovat rodinnou tradici, že má na tento obchod plno vzpomínek, a hlavně že je moc starý na to, aby se učil něco nového. Jeho nelogické uvažování mě občas vytáčelo, ale co jsem mohla na to říci, musela jsem držet krok a pusu.

Zvedla jsem své oči ke dveřím, když jsem zaslechla nad nimi cinkat zvonek, který se rozezněl vždy, když někdo vstupoval do obchodu. Byl to nějaký mladý pán, možná o pár let starší než já. Dlouhý tmavě hnědý kabát za ním vlál, když dozavíral dveře. Rozhlédl se po obchodě a upravil si tmavé kulaté brýle, když jeho zrak spadl na mě. Šel blíž a jeho kožené vysoké boty zanechávaly za sebou hlasitý klapot. Postavila jsem se a opřela se jednou rukou o pult, jak jsem to měla vždy ve zvyku.

„Přeji krásný den, slečno. Doslechl jsem se, že si zde mohu nechat opravit své hodinky,“ řekl hlasem, který se mi zdál velmi povědomý. Odkud bych ho mohla znát?

„Vám také, pane. Ano, můžete si je zde nechat opravit. Jen zaťukám na otce, aby se s vámi domluvil,“ oznámila jsem mu a přitom si ho nenápadně prohlížela, ale stále mi nešlo do hlavy, kde jsem ho mohla potkat. Proč se tím vlastně zabývám? Je to přece jen další zákazník mezi ostatními, nikdo jiný.

Udělala jsem pár kroků vlevo a zaklepala na staré dubové dveře, za kterými měl táta svou malou pracovnu. Vždy, když někdo chtěl něco opravit, zaťukala jsem na jeho dveře a on je okamžitě otevřel. Občas jsem měla podezření, že celé dny nedělá nic jiného, než že čeká za dveřmi, až zaklepu, aby byl u zákazníka co nejrychleji, ale dnes to bylo jiné.

Zaklepala jsem a dveře zůstaly zavřené. Zaťukala jsem znova, ale stále nic.

„Omluvte mě na chvíli, prosím,“ nervózně jsem se usmála na zákazníka a zašmátrala pod pultem po náhradním klíči k pracovně.

„Děje se snad něco, slečno?“ optal se zpátky, naklánějící se blíž ke mně. Mohla jsem cítit jeho vůni, která ve mně cosi rozechvěla.

„Ne. Ne. Nic se neděje. Já jen... hledám klíč. Vidíte?“ vykoktala jsem ze sebe aspoň trochu srozumitelnou větu a zamávala před ním klíčem, který jsem na poslední chvíli našla zastrčený pod ubrouskem na jídlo.

Co to, proboha, dělám? Nechat se takhle vykolejit. V této době není moudré ukazovat svou slabost. Kde kdo by toho mohl zneužít, a já se zrovna takhle chovám před někým, kdo by mohl z fleku ohýbat železné tyče v Cirkuse Brutalia. Musela jsem se oklepat nad vzpomínkou z toho místa, když mě tam táta s tetičkou zavedli před rokem na moje devatenácté narozeniny. Mysleli si, jak nebudu nadšená z těch všech mechanických potvůrek, které nechávají prolézat mezi lidmi. A možná bych z toho nebyla tak vyděšená, kdyby mi nějaký dobrý člověk řekl, že nějaký sešroubovaný pavouk, velký jako pěst, mi docela klidně může lézt po noze až na hlavu, kde se uvelebí. Nesnáším pavouky, jak živé, tak i tyhle. Brrr.

Za tu chvíli, kdy jsem byla myšlenkami o rok zpátky, zkoušela jsem otevřít pracovnu. Jenže ten klíč tam nechtěl jít, jako by si natruc řekl, že dneska odemykat nebude. Ale co když se něco tátovi stalo? Určitě tam uvnitř někde je, ale proč neotevře? Naštvaně jsem kopla jednou nohou do dveří.

„Mohu to zkusit?“ ozval se vedle mě hlas zákazníka, až jsem se lekla, ale klíč jsem naštěstí stále držela pevně v rukou.

„Ehm. Nevím, jestli se to hodí, abyste...“ nestihla jsem domluvit.

„Slečno, já nejsem z těch, který by zrovna dbal na to, jestli se to hodí nebo nikoli. Vidím problém a tak vám chci pomoct. Dovolíte?“

Věřit či nevěřit, to otázka. Nakonec jsem vybrala tu první možnost. Sice jsem ho potkala před chvílí, ale nějak jsem cítila, že mu mohu důvěřovat. Vložila jsem mu klíč do otevřené dlaně, na které jsem si všimla velmi škaredé obloukovité jizvy. Lákalo mě to zeptat se, jak k ní přišel, ale pak jsem si uvědomila, že by to bylo naprosto nekorektní, ptát se naprosto cizího člověka na to, co se mu stalo v minulosti, a kór na něco, jako je jizva.

Dívala jsem se, jak zkoumá klíčovou dírku, ve které zkoušel před chvílí klíč, ale také mu to nešlo otevřít. Otočil se k pultu, na který zpod kabátu vyndal jakýsi kožený balíček. Když ho otevřel, uviděla jsem v něm spoustu malého nářadí. Dva z nich si vzal do rukou a chvilku s nimi štrachal v dírce. Pak něco z druhé strany cinklo a mně došlo, že to nešlo otevřít jen proto, že z druhé strany měl otec daný klíč, jak jednoduché.

„Děkuji, pane...?“ poděkovala jsem a schválně ke konci zvedla trochu hlas v domnění, že mi řekne své jméno. Bohužel se tak nestalo. Jen otočil klíčem ve dveřích, ve kterých klaplo, a šel si sbalit své nádobíčko.

Dobře tedy. Žádné jméno. To zvládnu. Otočila jsem se k němu zády, zmáčkla kliku a otevřela dveře do pracovny. Vstoupila jsem dovnitř. Obklopilo mě jen přítmí od petrolejky položené na tátově pracovním stole plném různého harampádí.

„Tati?“ zvolala jsem ode dveří a čekala, jestli se mi ozve nazpět. Bylo zde ticho jako v hrobě, ozýval se jen tikot velkých nástěnných hodin visících nad komodou.

Šla jsem potichu dovnitř pokoje a mířila jsem si to k zadním výchozím dveřím, které vedly z domu. Říkala jsem si, že mohl jít na chvíli ven si jít zakouřit, jak to občas dělával, když mu nešlo něco opravit.

„Tati, máš tam zákazníka,“ začala jsem mluvit, když jsem zmáčkla kliku a otevírala dveře. Vykřikla jsem. Ležel tam na záhonu tetičky. Vůbec se nehýbal. Jeho oči plné života jako by se zastavily a dívaly se do jednoho místa. Šla jsem blíž a dotkla se ho. Byl studený jako led.

„Už byl starý, Genny. Pořídíme si jiného psa. Co ty na to?“ promluvil na mě táta, vycházející od kůlničky s nářadím a držel v rukou rýč. Celá vyklepaná jsem vstala a utřela si slzu, která se mi drala z očí ven.

„A vy jste, s dovolením, kdo?“ zakřičel táta a já se s leknutím otočila. Naskytl se mi výjev celkem groteskní, kdyby se to ovšem odehrávalo někde v divadle a ne na naší zahradě. Náš zákazník se asi musel leknout, jak jsem vykřikla, přiběhl na pomoc a táta na něho teď míří rýčem, jako by to byl snad nějaký zloděj.

Příští kapitola bude z pohledu "zákazníka". Co myslíte, šlo mu jen o spravení hodinek, nebo v tom bude něco víc?

« Předchozí díl

Autor: MousieLaRue, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Clockwork Beauty - 1. kapitola:

3. Ali přispěvatel

11.02.2014 [19:38]

Jak bych měla začít... Minulá kapitola mě nabudila, plynula z ní spousta nevyslovených otázek a já doufala, že najdu odpověď aspoň na některé, ale bohužel se tak nestalo. Tak snad příště, no. Emoticon Jinak kapitola se mi líbila, byla zajímavá, ale (!) plyne z ní další hromada otázek, kterými mi pleteš hlavu. Jestli to takhle půjde dál, tak v té hlavě budu mít jenom otázky! Nechtěla bys mi dát pár odpovědí? No, a co se týče zákazníka... Řekla bych, že to bude ten chlápek, co uzdravil tu slečnu v prologu. Ale zatím na mě nepůsobí ani dobře, ani špatně. Tak jsem zvědavá... Emoticon Těším se na další díl.

2. MousieLaRue přispěvatel

11.02.2014 [10:32]

Děkuji za komentář. Ten konec, tam je v podstatě udělaný takhle schválně. Nějak se mi chtělo tam udělat takovou věc, kterou by nikdo nečekal. Emoticon
Ohledně zákazníka se nech překvapit, bude to ještě hodně zamotaný. A jinak jsem ráda, že mojí povídku čteš a snad si přečteš i další díly.

1. Perla přispěvatel

09.02.2014 [23:55]

Zaujímavá kapitola, znova ďalšia várka otázok, no ten koniec ma trocha zmiatol. Typujem, že bol zámer opísať to, akoby zomrel jej otec, no na druhú stranu to pôsobilo trocha mätúco, nakoľko spomínala, že hľadá otca a zrazu že tam ležal a potom sa len ozval spoza nej.
A čo sa týka zákazníka, podľa mňa to je ten z prológu, ktorý sa tam raz za čas objavuje. No a som zvedavá, čo je vlastne zač. Emoticon Dúfam, že bude jeden z tých dobrých.