OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Beauty of Dark-Light - 1. kapitola

28.08.2015 (11:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1352×

„Budeš se vdávat, Leno.“

Od doby, kdy mi otec řekl tuto větu, se mi zhroutil celý svět. Všechno ztratilo smysl. Vyměnila bych všechnu svou magickou sílu za to, abych se nemusela vdávat.

„A za koho?“ zeptala jsem se otce, když jsem trochu přišla k rozumu a vylila si svou zlost na věcech v mém pokoji.

„Za Tristana Darkshadea,“ odpověděl s klidem v hlase otec.

„Za Darkshadea?“ Doufala jsem, že špatně slyším. Bohužel jsem slyšela až moc dobře. „Ale vždyť naše rodiny spolu nikdy nevycházely! Rodina Darkshadeů patří k temné straně! Za toho mě chceš provdat?“

Otec mi tehdy odpověděl, že nejsou tak zlí, jak jsme si mysleli. Chtěl ukončit spory mezi našimi rodinami.

Naše rodiny byly vzdáleně příbuzné. Na začátku osmnáctého století jsme byli jedna rodina, rodina Sunbeamů, ale jedna z členek naší rodiny se provdala za neznámého čaroděje z rodiny Darkshadeů. Od té doby se naše rodina rozdělila na dvě větve. Na nás, na Sunbeamy, čaroděje světlé magie, a na Darkshadey, čaroděje temné magie.

Ano, jsem čarodějka. Možná bych měla trochu objasnit, co tenhle termín znamená. Být čarodějkou neznamená chodit s tlustou knihou, číst zaklínadla a věštit v křišťálové kouli. Mám schopnost dělat zvláštní věci, když chci, dokážu hýbat věcmi, ovlivňovat počasí a ještě jiné věci. Nerada bych se zdržovala tím, že bych je tu vyjmenovávala.

Nevěděla jsem, jak otce napadlo, že bych se měla vdávat za Darkshadea. Byl starší než já asi o sedm let. A mně bylo čerstvých osmnáct. Tristan Darkshade byl temný čaroděj. A temné magie jsem se bála, vždy mě to tak učili, že se jí mám bát a mám se jí stranit.

Ale magie nemagie! Tristana Darkshadea jsem nikdy neviděla! Bydlel v pustině Mohavské pouště, kde měl obrovský dům. Tak jsem to slýchávala od svého otce.

Já jsem bydlela v šestém největším městě Californie v Sacramentu a nechtěla jsem se stěhovat do nějaké díry v poušti.

Kdyby tady byla moje matka, možná by bylo všechno jinak. Ale zemřela, když jsem byla ještě malá, byly mi čtyři. Okolnosti její smrti zůstaly obyčejnému světu skryty, ale ve světě čarodějů a čarodějek se vědělo, že za to může temná magie. A můj otec mě chtěl dát do rukou této magie dobrovolně.

Dveře mého pokoje se otevřely, stál v nich můj otec.

„Je čas jít, Leno,“ řekl.

Seděla jsem na své postele, hlavu jsem měla skloněnou. Pořád jsem čekala, že otec řekne, že nikam nemusím jet.

„Tati, prosím,“ zašeptala jsem. Vzhlédla jsem k němu a měla slzy v očích. „Já nikam nechci jít, nechci si ho vzít! Prosím, nech mě tady.“

„Nemůžu vzít své slovo zpátky, Leno. Darkshadeovi už připravili svatbu, vše je dohodnuté. Není cesty zpět.“

„Prosím! Kleknu si tu před tebe, jen mě, prosím, nenuť vzít si ho!“

„Leno,“ oslovil mě a posadil se vedle mě na postel. „Tvůj sňatek spojí náš rod, velký a mocný čarodějnický rod.“

„Rod,“ řekla jsem to slovo opovržlivě. „Ale co já? Nechci si ho vzít! A také si ho nevezmu!“

„Vezmeš si ho.“

Byla to věta, kterou jsem čekala, ale neřekl ji můj otec. Otočila jsem hlavu a podívala se do dveří. Stála v nich starší žena, mohlo jí být přes čtyřicet. Jestli jí bylo víc, tak vypadala moc dobře. Měla hnědé vlasy svázané do drdolu a temné hnědé oči. Její výraz nebyl moc milý a cítila jsem z ní magii – byla to čarodějka.

„A vy jste kdo?“ zeptala jsem se. „Co děláte v našem domě?“

Postavila jsem se jí čelem

„Já jsem Camelia Darkshadeová,“ představila se. „Matka Tristana. Přijela jsem si pro tebe.“

„Přijela jste si pro mě?“ Co si to ta ženská dovoluje?

„V naší rodině je to tak zvykem. Přivezeme tě k nám. Už se sem nikdy nevrátíš.“

„Ale…“ Podívala jsem se vystrašeně na otce.

„Je to tak,“ souhlasil s temnou čarodějkou. „Přelétavá energie není v našem světě dobrá. Opustíš tento dům a budeš mít jen jeden, dům Darkshadeů.“

„To už tě nikdy nesmím přijít navštívit?“

„Ne, Leno. A ani já za tebou nepřijdu.“

„Je čas,“ řekla Camelia.

Ukázala prstem na má zavazadla a ta zmizela. Přemístila je do mého nového „domova“.

„Sbohem, Leno,“ řekl a objal mě. „Dávej na sebe pozor.“

„Sbohem,“ řekla jsem přes vzlyky a slzy.

Jemně mě od sebe odtáhl a podíval se na mě. „Jsi stejně krásná, jako tvá matka.“

Po dlouhé době se otec zmínil o mé matce. Krásné čarodějce Valerii. Prý jsem jí byla hrozně podobná, měla jsem stejně čarovné oči.

„Máme málo času,“ pospíchala na nás Camelia.

Ta ženská mi vážně lezla krkem. Chtěla jsem se rozloučit se svým otcem, neměla jsem ho už nikdy vidět!

„Jdi, Leno,“ řekl otec. „Budu na tebe pořád myslet.“

To byla poslední slova, která jsem od něj slyšela.

Camelia mě vzala za ruku a přemístila nás do Mohavské pouště.

Byl to nepříjemný pocit, její temná síla mě táhla dál pryč od místa, kam jsem patřila, a to se mi nelíbilo. Nelíbilo se to ani magii uvnitř mě. Měla jsem zavřené oči, nechtěla jsem vidět, co se kolem mě děje.

„Jsme tady,“ oznámila mi Camelia a já jsem se odvážila otevřít oči.

Stály jsme na nádvoří velkého několikapatrového domu, trochu mi to připomínalo hrad. Vysoké zdi ze světlého kamene, odhadovala jsem ho na pískovec, obklopovaly všechno kolem, neviděla jsem ani kousek přírody z nového místa, kde jsem nyní měla žít.

„Pojď, odvedu tě do pokoje, kde se převlékneš,“ řekla Camelia.

„Převléknu?“

„Čekala jsi, že se budeš vdávat, až si řekneš? Tohle je dům, který patří mému synovi, a tady platí jeho pravidla. Nahoře máš připravené svatební šaty. Jakmile budeš připravená, začne obřad.“

Neměla jsem slova pro to, co mi řekla. Byla jsem v šoku. Tohle nebyli jen temní čarodějové, byli to i bezcitní lidé, diktátoři, kteří si mysleli, že já budu skákat, jak oni pískají. Mysleli si, že jsem snadno ovlivnitelná světlá čarodějka. Bylo na čase jim ukázat, že dokážu být stejně zlá jako oni.

Klidně jsem následovala Cameliu, která mě vedla do pokoje. Šly jsme po kamenných schodech do prvního patra, kde mě zavedla do pokoje s tmavými dveřmi. Byla to ložnice, uprostřed pokoje byla postel s nebesy a na ní ležely svatební šaty.

Byly nádherně, zdobené kamínky, byly to šaty z pohádky. Ale já jsem se z nich nedokázala radovat. Rázným krokem jsem přišla k posteli, vzala šaty a hodila je na zem.

„Jestli si myslíte, že mě jen tak provdáte za vašeho syna, tak jste se šeredně spletla. Možná že nejsem temná čarodějka, ale dokážu být stejně zlá.“

Camelia ke mně přistoupila, podívala se mi do očí. Pak mi dala facku. Ohromeně jsem se chytila za tvář. Cítila jsem, jak se mi do ní hrne krev.

„Tak poslouchej, Leno Sunbeamová. Tady platí jiná pravidla. Budeš se ke mně chovat uctivě.“

„Proč bych měla? Proč, když mi chcete zkazit život?“

„Protože musíš. Nebudeš si na mě otvírat pusu jako nějaké malé rozmazlené nevychované děcko! Budeš se chovat jako mladá dospělá a slušná žena.“ Mávla rukou a zvedla šaty do vzduchu. „Obleč se a chovej se tak, jak se patří. Mohla bych proti tobě použít mnohem víc, než jen obyčejnou lidskou sílu.“

Dívala jsem se jí do temných očí a jediné, co jsem viděla, byly zlo a neústupnost. Vzala jsem svatební šaty, které se přede mnou vznášely, do rukou. Camelia to brala jako své vítězství, otočila se a odešla.

Jakmile zavřela dveře, hodila jsem šaty na postel a běžela jsem ke dveřím. Chtěla jsem utéct pryč, ale dveře byly zamknuté. Samozřejmě temným kouzlem, které jsem já nedokázala zrušit.

Musela jsem přijít na způsob, jak utéct. Nechtěla jsem se provdat za temného čaroděje, kterého jsem nikdy neviděla.

A navíc… Když si jednou vezmu čaroděje, je to navždy. Nezažila jsem čarodějnickou svatbu, ale věděla jsem jedno, že pokud si Darkshadea vezmu, budu k němu navždy přivázaná. V našem světě neexistovalo něco jako rozvod. Prostě bych byla jeho žena. Rozdělila by nás až smrt.

Pak mi došla jedna věc. Rodiče domluvili náš sňatek, ale kdo zaručí, že řeknu ano? Je to jen má volba. A také moje vítězství. Nikdy mě nepřinutí říci ano.

Podívala jsem se na šaty, které ležely na posteli. Tohle bude ještě zajímavá svatba.

Šaty už jsem měla oblečené, poslední úpravou bylo přehodit si závoj, aby mi zakrýval tvář.

Dveře do pokoje se otevřely a vešla Camelia. Byla převlečená, měla na sobě jednoduché bílé šaty nad kolena. Prohlédla si mě odshora dolů a pak promluvila.

„Vidím, že už jsi připravená.“

Mlčela jsem. Chtěla jsem, aby si ta nesympatická ženská myslela, že jsem se jí podvolila a nebudu dělat problémy, přesně jak chtěla.

„Vše je připravené. Pojď za mnou.“

Otočila se a vedla mě pomalým krokem po obrovském domě. Šly jsme po schodech až na střechu domu. Nikdo tam nebyl až na postavu, která byla zahalená v kápi. Postava stála u něčeho, co vypadalo jako kamenný oltář. Na něm byla postavená truhlička z vyřezávanými ornamenty.

Camelia mi ukázala rukou, abych šla dopředu k oltáři. Moc se mi tam nechtělo. Nedůvěřovala jsem té osobě, která skrývala svou tvář.

S každým krokem, který mě přiblížil k oltáři, se zvedal silnější vítr. Přinášel s sebou záplavu temných mraků. Vypadalo to jako velmi silná bouře, cítila jsem sílu přírody, kterou jsem uměla sama vyvolat, kdybych chtěla.

Když jsem odvrátila zrak od oblohy, uviděla jsem před sebou muže. Šel přímo proti mně. Musel to být Tristan Darkshade. Byl oblečený, jako kdyby se měl za chvíli ženit. Bylo na něm vidět, že je starší než já. Asi to dělaly ty vousy. Měl tmavě černé lesklé krátké vlasy. A temné oči, stejně jako jeho matka. Vypadal jako temný čaroděj.

Byli jsme asi stejně daleko od sebe a šli jsme stejně rychle, takže jsme k oltáři přišli ve stejnou chvíli. Nevěděla jsem, jak se mám tvářit. Tristan měl kamennou tvář, neusmíval se, ani se nemračil, měl nic neříkající výraz. Skoro stejný jako já. Jako kdyby byl ze svatby stejně nadšený jako já.

Zahalená osoba otevřela vyřezávanou truhličku a vytáhla z ní dva prsteny. Nebyly nijak zdobené, byly to obyčejné zlaté snubní prsteny, které jsme si měli navzájem navléknout. To se ale nestane.

Nečekaně mě ta osoba v kápi vzala za ruku a zvedla ji nad oltář. Byla to mužská ruka, byla větší než má a patřila starci. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to, měl pevný stisk.

„Ve jménu Lorelai, světlé čarodějky našeho světa, předávám tuto pannu do rukou Tristana Davida Darkshadea navždy,“ řekl chraplavým hlasem.

Vzal do rukou jeden z prstenů a navlékl mi ho na prsteníček levé ruky.

Byla jsem zmatená. On se mě nezeptá, jestli si ho chci vzít? Žádná tradiční slova, jako Leno Sandro Sunbeamová, chceš si vzít zde přítomného…?

Nyní vzal ten muž Tristanovu ruku a udělal s ní to samé, co s mou. Měli jsme ruce napřažené proti sobě, protože já jsem ji nemohla dát dolů.

„Ve jménu Baltazara, temného čaroděje našeho světa, předávám tohoto muže do rukou Leny Sandry Sunbeamové navždy.“

Navlékl mu prsten a Tristan mě vzal za ruku. Při tom doteku jsem se na něj vyděšeně podívala. Jeho výraz zůstal nezměněný.

Přímo nad námi rozčísl blesk oblohu a ozvalo se mohutné zahřmění. Příroda se bouřila proti tomu, co se dělo. Já jsem byla světlo a on byl tma, já jsem byla dobro a on byl zlo. Tak to nemělo být.

Chtěla jsem pustit jeho ruku, chtěla jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to, magická síla mě držela na místě. Vítr sílil, blesky osvětlovaly tmu, hromy lámaly ticho. Zdálo se, že to bude nekonečné. Přes kůži jsem cítila, jak je v Tristanovi temná síla.

Každý dotyk temného a světlého čaroděje byl zpočátku nepříjemný. Ale čím déle se dotýkáte, tím je to horší. Místo dotyku vás začne pálit, postupně to sílí, až vám nakonec přijde, že máte ruku v ohni. Tak jsem to cítila já. Cítila jsem to tak, protože Camelia a Tristan byli první temní čarodějové, které jsem potkala.

Otec mi říkal, že čím déle je někdo z nás ve styku s temnými, ani nevnímá tu bolest, vydrží ji déle. Neřekl mi ovšem, jestli to funguje i naopak. Jestli temní čarodějové také cítí bolest, když se nás dotknou.

Zdálo se mi, že sevření povolilo. Zkusila jsem se Tristana pustit. Podařilo se mi to. Rychle jsem dala ruku zpět k tělu, chtěla jsem ji zchladit o látku šatů.

Muž v kápi zavřel truhličku a přenesl se pryč.

Nemohla jsem uvěřit tomu, jak mě převezli. Nemohla jsem ani souhlasit. Prostě to bylo dohodnuté, byla jsem oddána a neřekla jsem ani slovo.

Nenapadlo mě, co v tu chvíli dělám, ale otočila jsem se a běžela jsem zpět cestou, kterou jsem přišla. Odstrčila jsem z cesty Camelii, seběhla jsem schody, ale na odpočívadle jsem se zastavila. Nemohla jsem dál. Bylo to, jako kdyby přede mnou bylo sklo, které mi zabraňovalo jít dál, až na to, že jsem nic neviděla a necítila.

Někdo mě popadnul za paži a otočil mě.

„Kam si myslíš, že jdeš?“

„Pryč! Kamkoli. Já tady nebudu žít!“

„Budeš, Leno Darkshadeová.“

„Darksh…“ Chtěla jsem namítnout, že to není mé jméno, ale pak jsem si uvědomila, že už je. Nejsem Sunbeamová. Jsem Darkshadeová. Světlá čarodějka s temným jménem.

„Ano, Darkshadeová.“ Camelia se otočila a uviděla, že k nám přichází Tristan. „Pojď se mnou.“

Stále držela mou ruku, takže mě za ni odtáhla dolů. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale připadalo mi, že mě chce odvést od Tristana. Dovedla mě zpátky do pokoje, kde jsem se převlékala.

„Nezapomeň na to, jak se máš chovat. Počkáš tady na mého syna.“

„Já na nikoho čekat nebudu!“

Camelia semkla rty pevně k sobě do úzké linky. Oči jí žhnuly, byly černé jako uhel. Trochu jsem se jí zalekla, udělala jsem krok zpět.

Natáhla ke mně ruku a chytla mě lehce za hrdlo.

„Všimla jsem si, jak ti bylo nepříjemné dotknout se Tristana. Tebe vlastně náš dotek bolí, ne?“

Krk mě začínal pálit, chtěla jsem, aby mě pustila.

„Možná ani nebudu muset svou sílu použít. Tohle mi postačí.“

Chytla jsem ji za ruku, kterou mě svírala, chtěla jsem ji odtáhnout, ale nedokázala jsem to, byla silnější než já.

„Prosím,“ zašeptala jsem.

Camelia se pousmála a pustila mě.

Zhluboka jsem se nadechla a chytila jsem se za hrdlo, které mi hořelo.

Temná čarodějka, má tchýně (bylo hrozně si to jen pomyslet!) opět odešla a nechala mě v pokoji samotnou. Ani už jsem se nepokoušela utéct, nedůvěřovala mi, určitě by mě tu nenechala jen tak s odemčenými dveřmi.

Potřebovala jsem se nadechnout, šla jsem k oknu a otevřela ho. Jen co jsem vymyslela nápad na útěk oknem, zase jsem ho nemohla uskutečnit, v oknech byly mříže. Připadala jsem si jako ve vězení.

Oknem jsem viděla dvora, kde stál Tristan se svou matkou a mluvili spolu. Byla tma, nad domem stále setrvával temný mrak, neviděla jsem je příliš jasně.

Objali se a Camelia šla k bráně. Ona odcházela? Proč? Tedy, byla jsem ráda, že odcházela, ale chtěla jsem vědět proč.

Tristan počkal, až se brána zavře, pak se otočil a šel ke schodům. Šel za mnou.

Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy se otevřely dveře a dívali jsme se vzájemně jeden na druhého.

V tom momentě jsem si uvědomila, že se mi z hlavy vypařila jedna zásadní věc – manželská svatební noc.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Beauty of Dark-Light - 1. kapitola: