Tajemství mezi námi- kapítola devátá • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak další díl...co víc vám k tomu říct? Možná jen "Děkuji za přízeň!" ocením i nějaký ten komentík :-D

22.04.2009 (16:21) • missjanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1231×

9. kapitola- návštěva

Po našem usmíření čas plynul tak nějak…jinak. Někdy moc rychle a jindy se vlekl jako týden před výplatou. Záleželo na tom, jestli jsme byly spolu nebo ne. Byla jsem tak zamilovaná, šťastná…prostě jiná. Toho si samozřejmě všimla i mamka. Od té doby co jsem brečela jsme spolu moc nemluvily a tak se schylovalo na velký rozhovor. Ty mam vážně ráda….hlavně když se bavíme o klucích, vztazlích a lásce. Nejradši bych se šla zahrabat!

„Dobré ráno mami.“ Pozdravila jsem jí celkem překvapeně, protože touhle dobou ještě spí. „Dobré ráno.“ Mluvila stroze a příkře. Asi je tu ten rozhovor co se na něj tak strašně těšim. Obvykle nebívá po ránu tak mrzutá. „Děje se něco?“ nálada se mi značně zhoršila. Byla zase sobota, týden po usmíření a tak jsme se společně chystaly oslavit jakési výročí a já měla vážndě moc dobrou náladu, ale když tak tady vidim mamku…no nic moc. „Ale nic holčičko. Jen jsme si dlouho nepromluvily.“ Už mluvila mile. Dokonce vykouzlila i úsměv. „Aha. A o čem bys chtěla se mnou mluvit? Ve škole je to fajn…“ „Ne, ne o školu tu nejde.“ „Tak o co teda?“ sice mi bylo jasný že se budeme bavit o Alexovi ale tajně jsem doufala že snad o něčem jiném… „Víš, jak jsi minulý víkend brečela a byla jsi celá špatná…měla jsem o tebe starost. Najednou si přišla vysmátá a během týdne si mi nic neřekla. Před tím si mluvila o Alexovi a já ani nevím kdo to je, co ti udělal že ses tak trápila a co se stalo že jsi tak…tak spokojená.“ Vypadala vážně ustaraně. Hlas se jí zlomil někde v půli poslední věty a oči se jí nalily slzami. To vážně matky tak prožívají milostný život svých dcer? „Mami…hlavně nebreč.“ Sedla jsem si vedle ní na lavici a obejmula ji okolo ramen. „Víš je to trochu delší a já celkem spěchám. Řeknu ti zkrácenou verzi a promluvíme si večer, ano?“ Aspoň budu mít čas připravit si přesný popis a výklad událostí. „Dobře. Doufám že se nevrátíš moc pozdě. Nechce se mi ponocovat…“ Pdívala se na mě a rozesmála se sama sobě. „Proč jsem tak starostlivá a přecitlivělá?“ „To je asi vaše druhá přirozenost víš. Řekla bych že každá mamka to takhle prožívá…Ale vážně spechám takže to vezmu od začátku. Do třídy se mnou chodí jeden kluk. Jmenuje se Alex a dali jsme se dohromady. Byloto úplně přirozené víš. Pak jsem se dověděla něco co mě rozhodilo, ale když mi to vysvětlil, tak jsem pochopila že ho vážně miluji. Počkej až ho poznáš!“ Byla jsem ráda že jsem jí to mohla říct. Úplně se jí rozzářily oči. „Ty máš chlapce? Tak to jsem na něj zvědavá! Kdy ho poznám? Doufám že to bude brzy.“ Překvapuje mě jak se mamce rychle změnila nálada. „Kdy přesně to bude nevím, ale určitě co nejdřív. Dneska mě tu vyzvedne…ale hned jedem. Možná večer. Nebbo zítra. Dobře? Už vážně musim. Ještě jsem se ani nepřevlíkla z pyžama.“ „No dobře, utíkej se převlíknout. Můžu se aspoň podívat z okna až přijede?“ Slyšela jsem jak se směje, ale už jsem byla pod schody a běžela nahoru. Musim se udělat krásnou. Dneska je velkej den. Stejně jako všechny po jeho boku.

Chvíli jsem se rozmíšlela co na sebe a co udělat se svým obličejem a vlasy. Nakonec jsem se rozhodla pro sportovní sukni, modrý top, do vlasů čelenku a make-up spíš do ztracena. Prostě přirozeně. Když jsem dokončovala úpravy, slyšela jsem zvonek u dveří. Vyrazila jsem otevřít, ale když jsem byla v půli schodiště, viděla jsem mamku jak stojí v přesíni a povídá si s Alexem. Vůbec jí nevadilo že byla v domácí zástěře ve který nechodí ani s košem. Byla okouzléná. To bylo vidět. V první chvíly mě zachvátila panika. Když jsem ale viděla mamku, jak tam stojí z vyvalenýma očima, musela jsem se smát. Zřejmě slyšly jak se pod schody klátim smíchy a otočily se na mě s tázavým, nechápavým výrazem. „Něco je tu k smíchu.“ První kdo se ozval byla mamka, protože Alex se začal smát taky. Sice ne tak hlasitě, jen tak decentně, ale mamku to zřejmě zaskočilo. Ještě chvíli jsem se nemohla ovládnout, ale hned jak jsem to dakázala, musela jsem se ho zeptat co tu vlastně dělá. „To nic mami. To pochopíš až si spolu večer promluvíme. Co tu děláš Alexi? Nemohl ses dočkat?“ Mamka si mě měřila pohledem, ale když Alex začal mluvit otočila se k němu. „Byl jsem tu dřív, tak jsem si řekl že ti snad nebude vadit, když se seznámím s tvími rodiči. Přeci jen by je zřejmě zajímalo, s kým se jejich dcera toulá p večerech.“usmál se na mamku a na mě mrknul. „No tak se pojďte posadit do obyváku. Dáte si něco?“ Mamka nám ukázala směrem k obýváku a už se hnala do kuchyně. „Já si nic nedám.“ Křičel za ní Alex a s obavou ve tváři se na mě podíval. Já se zase musela smát. Nebyl to takový záchvat jako před chvílí, ale pobavila mě představa jak mamka cpe do Alexe vafle se šlehačkou. Někdy mam až moc bujnou fantazii.

Přesunuli jsme se do obyváku. Já si sedla k Alexovi na velkou pohovku a mamka se usadila na druhé straně přes stůl v křesle. Připadala jsem si trochu jako u výslechu. „A pan otec není doma?“ Chtěl vědět Alex. Asi jsem mu ještě neřekla že táta je záchranář z povolání a je doma málo kdy. „Je veslužbě. Dělá na záchrané službě, tak ho doma moc nevídáme.“ Odpověděla mamka s úsměvem. „Tak to jsem nevěděl. Nevadí. Třeba se domluvíme na společné večeři abych ho taky poznal.“ „To je ale skvělý nápad! Kdy máš čas? Nehodilo by se ti to zítra? To by měl být doma.“ „Nic v plánu nemám. Takže před šestou?“ „Platí.“ Nevěřícně jsem koukala jak se beze mě obejdou. „Rád jsem vás poznal, ale máme tady a Ashly ještě něco v plánu. Takže se uvidíme zítra?“ Alex už vstával a podával mamce ruku. „Jistě, uvidíme se zítra. Jsem ráda že si Ashly někoho našla. Aspoň tu nebude tak sama. Užijte si to. Ahoj.“ Bylo zajímavé jak si sami od sebe začali tykat…Mamka si zřejmě uvědomila že má na sobě ten hrozný úbor a tak se s námi rozloučila jen zběžně a šla se převléknout. S Alexem jsme vyšly ze dveří ruku v ruce a já si připadala zase tak spokojeně. Jako by nikdo jiný neexistoval. Jen on a já.

„Takže? Řekneš mi co to mělo znamenat?“ Stále jsem nepochopila proč k nám přišel. „Vzpoměl jsem si že mě tvý rodiče ještě neznají no. Snad jsem tak moc neudělal.“ Zatvářil se dotčeně a udělal na mě kočičí oči. „No ale proč zrovna teď? Vždyť jsme to mohli klidně ještě odložit…“ Přitáhl si mě blíž a políbil mě do vlasů. Mezi polibky mi šeptal. „Říkala jsi….že když mě vaši poznají…..okouzlím je…. A oni tě možná….snáz nechají odstěhovat….takže…jestli teda budeš chtít….. má nabídka stále platí.“ A aniž bych stihla zareagovat, políbil mě tak že se mi až zatočila hlava. Nečekala jsem to. S ústy stále spojenými mě donesl k autu a posadil mě dovnitř. Na posledy mě políbil na čelo a s úsměvem obešel auto a sedla si vedle mě. Já stále v šoku na něj zírala s otevřenou pusou. Jako to myslel že stále platí jeho nabídka? To jako že se k němu můžu nastěhovat? A když valstně vytuší náladu a citové rozpoložení…mohl by toho využít při přesvědčování mých rodičů… „Tak co?“ „Co co?“ „Chceš se přestěhovat?“ „No jasně!“ skoro jsem křičela. „jen že vypadáš zaraženě…“ „A ty se divýš? Snad jsem ti už říkala žže se mi zastavuje srdce když tě jen vidím. Co myslíš že dělá když mě tak zuřivě líbáš? Vystavuješ msěs infarktovým situacím víš.“ „Já myslel že se to časem zmírňuje….“ „Ne, ne. Je to spíš naopak.“ A s úsměvem jsem mu vtiskla polibek.

Autor: missjanka, v rubrice: Povídky » Na pokračování