OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět Wargolionu - 1. kapitola



Svět Wargolionu - 1. kapitolaMěsíc, tak dlouho je naše hrdinka ve Wargolionu. Ale tento den je pro ni naprosto jiný než všechny předchozí. Co se stalo?

1. kapitola:

Na hraně

Měsíc uplynul jako voda a já se stále nedostala ven. Několikrát jsem psala dopis do vedoucích míst tohoto světa, že se u mě musela stát nějaká chyba. Neodpovídali. Mlčeli jako hrob. Možná, že zatloukali svou chybu a snažili se mě uklidit pod stůl. Snad se jim to možná i povedlo. Dřív jsem jim i psala každý den, ale jak dny plynuly, tak mi to přišlo zbytečné. Pokud s tím chtějí něco udělat, tak to udělají, a pokud ne, tak mi žádný další psaníčka nepomůžou. Ale nevzdala jsem se, to ne. Věřila jsem, že moje rodina a přátelé tam venku taky za mě bojují. Chyběli mi a moc, ale tady v tom světě nebylo moc času na přemýšlení, a já přesto musela vymyslet jiný plán, jak odsud.

„Hej, kotě, kde se touláš?" volal na mě kozločert, teď už vlastně Wendrake. Stál na rozcestí mezi cestami k Derlionu a k Berku. Nervózně klepal kopytem do bahna, které se mu v malých kapkách rozstřikovalo až na kožené kalhoty. Nechápala jsem, jak to dokáže snést, když na konci dne vždy vypadá jako prase.

„Už jdu, a neříkej mi laskavě kotě, taky ti neříkám kozle," zahučela jsem a ladnými kroky si to zamířila k němu. Vyhýbala jsem se kalužím, protože jsem nechtěla, aby se mi namočily tlapy. Nemohla jsem totiž nosit boty, žádné nevyhovovaly mým proporcím, a nejhorší bylo, že i když jsem našla náhodou nějaké, nemohla jsem je mít kvůli drápům. Samozřejmě, že jsem je měla zatahovací, ale už několikrát se mi stalo, že jsem je nechtěně vytáhla a zapíchla se jimi do špiček bot. Není nic horšího, když se dostane voda těmi dírkami dovnitř a pak v botách chodit celý den. Čvachtá to a v žádném případě to vůbec není pohodlné. Nakonec jsem zvolila obmotání části tlap koženou bandáží. Bylo to příjemné a neomezovalo mě to v pohybu, jen jsem se musela dívat, kam šlapu. 

„Tak kam?" zeptala jsem se Wendraka na cestu, když jsem byla od něj už jen pár kroků. On ale jako vždy jen povytáhl levé obočí a beze slova si to zamířil cestou k Derlionu. Proč se ho vlastně ještě ptám? Nikdy se mnou nemluvil o tom, kam jdeme a proč. Všechno jsem se dozvídala až na poslední chvíli. Určoval všechno sám a já se táhla za ním jako ocásek. Sice jsem ho neměla moc v lásce, ale připadala jsem si s ním aspoň trochu v bezpečí , i když... A stejně on potřeboval někoho do party, aspoň mi to tak říkal. Nojestli je tohleto podle něj partatak  jsem velikonoční zajíček.

„Co budeme dělat v Derlionu?" zkoušela jsem znova zapříst rozhovor. Neúspěšně. Proč se vlastně ještě snažím? „Fajn, takže začněme z jiného soudku. Říkáš, že jsme parťáci, ale nikdy mi nic důležitýho neřekneš. Mlčíš jako hrob, když se tě na něco ptám. Neustále se tváříš jako nadutec. Se divím, že se ti ještě nenafoukla huba a neodletěla i s tebou bůhví kam. A vůbec, dneska jsem málem kvůli tobě umřela, když ses zapomněl zmínit o tom, že v tom lese jsou nějací divoši, kteří loví vzácný zvířata pro kožešinu. Mohla jsem skončit jako nějaká trofej na podělaný zdi! A to ani nejsem zvíře! Uvědomuješ si to vůbec?" zvyšovala jsem hlas, až jsem na konec skoro řvala. Šíleně mě štval. Neustále mi dokazoval, jak já jsem hloupá a jak on je největší chytrák na světě.

„Ale teď tady stojíš živá a zdravá, ne?" otočil se na mě bez jediné známky citu. Rychle jsem se zastavila. Nestačila jsem cokoliv říct, když pokračoval: „Tak na mě přestaň ječet, nebo se příště vyprdnu na to, abych ti zachraňoval tu tvou chlupatou zadnici."

„To mě musíš pořád urážet? Si konečně přiznej, že jsi udělal chybu, a neházej všechno na mě! Copak můžu za to, že s tímhle neumím zacházet?" Vytáhla jsem nemotorně jeden ze dvou krátkých mečů z pouzdra na zádech. To jediný jsem zvládla, vytáhnout zbraň. Ale pak už nic. Kdybych měla v ruce kus dřeva, byla bych na tom stejně. 

„Dej to sem, sakra, nebo si ještě ublížíš!" vyprskl a sebral mi to z ruky dřív, než jsem si toho stačila všimnout. Zavrčela jsem. 

„A o tom právě mluvím!" rozmáchla jsem rukama kolem sebe. „Nic mě nenaučíš a neustále mě jen komanduješ - neumíš tamto a neumíš tohle. Ale abys mi něco ukázal nebo naučil, to ne. Buďto se zliješ jak hovado, anebo hned v každým městě běžíš jak nadrženej vořech do bordelu a mě necháš v nějakej pochybnej hospodě, kde se snažím být nenápadná, aby mě nikdo neotravoval. Ale to, do prdele, s tímhle kožichem nejde. Víš, kolik slizáků jsem musela od sebe odhánět?"

„Takhle se mnou mluvit nebudeš, slyšíš?" zavrčel. Tvář mu ztuhla. Vypadal jak vytesaný z kamene, když se náhle pohnul. Nestačila jsem zareagovat, a už mě držel přitisknutou zády k jeho hrudi, můj meč mi tlačil ke krku. „Tak, a byla bys mrtvá, koťátko," zašeptal mi do ucha. Srdce mi bilo jako splašené. Snažila jsem se uvolnit z jeho sevření, kroutila jsem se a zarývala mu drápy do ruky, ale marně. Byl jako skála. „Opravdu jsi jako kotě, neznalá, zvědavá a tasíš drápky pokaždé, když není podle tvého."

Cítila jsem jeho dech ve svých krátkých vlasech. Ani jsem nedutala. Sice jsem se chtěla ohradit, ať mi tak stále neříká, ale zkuste si něco vysvětlovat někomu, kdo vám drží ostrou čepel pod krkem.

Mlčela jsem, dýchala velmi mělce, a když asi zjistil, že nic neřeknu, pokračoval: „Věříš mi, a proč vlastně? Nadávám ti, urážím a dělám všechno pro to, abych tě odehnal. Co jsem udělal, že jsem si zasloužil tvou důvěru? Třeba jsem zloděj a vrah. Opravdu mě chceš furt slepě následovat?" 

Cítila jsem, jak sklopil meč dolů podél svého těla a uvolnil sevření. Využila jsem toho a odskočila od něho a otočila se. Nijak mi v tom nebránil. Podívala jsem se mu do ocelově šedých očí, ve kterých se jiskřila otázka. Takhle jsem ho nikdy neviděla. Vždycky byl nad věcí a věděl, co má dělat, a teď s zdálo, že si není v něčem jistý. Rozhodilo mě to.

„Říkal jsi, že jsme parťáci. Nenapadlo mě, že bych ti mohla vadit, ale jestli to je tak… tak odejdu," odpověděla jsem nervózně a natahovala se po svém meči, který Wendrake stále pevně svíral v ruce. Opravdu jsem měla v plánu jít pryč, nechtěla jsem být někomu přítěží.

„Ne," řekl stroze a ustoupil o krok vzad, vyhýbajíc se tak mé ruce.

„Co ne?" zeptala jsem se a nadzvedla obočí. 

„Nevadíš mi. Já jen… ech, já na tohle fakt nejsem." Prohrábl si volnou rukou nervózně své vlasy a dotkl se tak i jednoho ze svých rohů. 

„Na co nejseš?"

„Na tebe. Chci říct, na takový, jako jsi ty. Ne, ani tak ne. Nejsem prostě na takovýhle druhy vztahu. Nikdy se mnou nikdo takhle dlouho nevydržel. Jsem z toho celej nesvej a omlouvám, se jestli jsem na tebe zlej, ale já prostě takový jsem, kotě. Promiň, Callindro," vychrlil ze sebe změť informací, podal mi zpátky meč, který jsem nešikovně vrátila do pouzdra. Panečku, dokonce mě oslovil jménem. To ho muselo stát hodně úsilí. 

Dívala jsem se něj a chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, co mi tím vším chtěl říct. Už jsem se nechtěla vrtat v tom, co dělá a jak se chová. Nemohl za to, že se k němu všichni otočili zády. Bylo mi ho líto a chtěla jsem ho naučit, co je to mít přítele, i když jsem od něho na oplátku vůbec nic nečekala. Mrzutý nadutec, ano, to on je, ale proč to nezkusit změnit?

„Takže Derlion, jaký to tam asi bude?" vydala jsem se trochu nečekaně po cestě dál. Myslela jsem, že se vydá za mnou, ale neslyšela jsem za sebou žádné kroky. Asi mě nepochopil a tak jsem na něho radši zavolala: „Tak kde se loudáš, koz…" slova se mi zasekla na jazyku, když jsem se otočila a uviděla prázdnou cestu. Po Wendrakeovi ani památky.

„Wen… "nestačila jsem ani zavolat jeho jméno, když jsem ucítila krátkou a silnou bolest, která mě ihned ochromila. Padala jsem a čekala tvrdou zem, ale ta nepřišla. Místo toho mě objaly pevné paže a já ve změti černé a červené spatřila záblesk šedých očí. 

„Proč?" zamumlala jsem, když se mě zmocnila temnota. 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Svět Wargolionu - 1. kapitola:

2. Ella přispěvatel
02.03.2015 [12:23]

EllaMoc vám děkuji za komentáře a jsem moc ráda, že se vám můj příběh zatím líbí a že to někdo čte. Emoticon

1. Poisson admin
28.02.2015 [22:00]

PoissonOoo, nějak se nám to zamotává, super, mám ráda akci Emoticon Jsem fakt zvědavá, proč ji něčím takhle sejmul a co s ní vlastně bude... Už se moc těším na další kapitolku! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!