OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survivor - 4. kapitola (1/2)

02.05.2012 (12:00) • Shade • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 892×

4. Rytíř v zářivé zbroji 

„Vážně potřebuješ chlapa!“ Hlas mojí nejlepší kamarádky mě vytrhl z hlubokomyslných úvah.

„Co prosím?“ optala jsem se nevěřícně, i když jsem naprosto přesně věděla, co před chvílí vypustila z pusy.

„Chlapa. Samce. Opačné pohlaví. Chromozom ypsilon. Jak jinak to chceš ještě říct?“ odpověděla mi Sel a v jejím hlase zněl osten nabroušenosti. Snažila se mi tím ukázat, že si s ní nemám zahrávat a pro jednou ji poslechnout.

„Jsem si jistá, že nic takovýho nepotřebuju,“ odpověděla jsem klidně a doufala, že pochopí mou nechuť se momentálně s někým seznamovat.

Nevypadala ani zdaleka překvapená mou reakcí.

„Tak to se pleteš.“ Nabroušenost z jejího hlasu stále nevymizela. „Je to totiž přesně, co potřebuješ. Jedině chlap tě dokáže přivést na jiný myšlenky.“

To určitě. Dokázala jsem si živě představit, jak mě některý ze členů mužského pokolení odvádí od myšlenek na nesmrtelnost, mrtvou sestru nebo magii. Bylo to příliš závažné na to, aby se to dalo odehnat něčím tak prostě lidským, jako byla zamilovanost.

„A proč si nevezmeš k srdci svou vlastní radu a místo nucení mě do vztahů nehledáš někoho pro sebe?“ zeptala jsem se a doufala, že aspoň na nějakou dobu odvedu pozornost do tématu já a kluci.

„Protože tvůj milostnej život je mnohem míň depresivní,“ odpověděla a na tváři se jí rozlil pobavený úsměv a mě zhasly veškeré naděje, že můj intimní život pohřbíme a už se k němu nikdy nevrátíme.

Jestli byla Selena v něčem dobrá, bylo to vynucování si věcí, které si zamanula, a když si zamanula, že mi sežene chlapa, tak to znamenalo, že udělá všechno, co bude v jejích silách, aby…

Najednou jsem ucítila z pravé strany tvrdý náraz do ramene, který mě odmrštil, a já narazila do čehosi tvrdého. V hlavě jsem ucítila palčivou bolest. Než jsem stačila zjistit, co se vlastně děje, podlomila se mi kolena a já se natáhla jak široká tak dlouhá.

Párkrát jsem dezorientovaně zamrkala, když se nade mnou vyloupla neznámá tvář.

Mladík, který nevypadal o moc starší, než já se omluvně usmál a natáhl ke mně ruku.

Světle hnědé vlasy mu částečně padaly do obličeje, ze kterého jasně svítily šedomodré oči, které vykazovaly známky starosti. Možná to bylo právě utrpěným šokem, ale zdál se opravdu hezký.

„Moc se omlouvám, vůbec jsem tě neviděl,“ vyhrkl a sehnul se o kousek níž, aby se svou rukou dotkl té mojí a pomohl mi zpátky na nohy.

Periferním viděním jsem viděla svou blonďatou kamarádku, jak celou situaci potěšeně sleduje.

Díky tomu, že se mi z pádu ještě trochu motala hlava, jsem ruku, která mi byla ku pomoci, ochotně přijala.

Mladík mě přejel zkoumavým pohledem, který se po chvíli zaměřil na čelo. Lehce se ho dotkl palcem a já ucítila nepříjemnou tupou bolest.

Jeho tvář vypadala ještě víc provinile než před chvílí.

„Vypadá to, že tam budeš mít modřinu,“ konstatoval a pohledem stále přilepeným na mojí hlavě.

Zatřepala jsem hlavou ve snaze odvést konečně pozornost od mého čela. Zafungovalo to.

„To je v pohodě,“ řekla jsem se zdvořilým úsměvem.

On se ovšem nedal odbýt.

„Nech mě nějak ti to vynahradit.“ Provinilý pohled nahradil částečně prohnaný. A já začínala mít pocit, že se dostáváme do té ‚půjdeme na rande‘ části konverzace.

„Co máš na mysli?“ zeptala jsem se podezřívavě a zkřížila si ruce na prsou. Pobavený úsměv jsem však z tváře vymazat nedokázala.

„Mohl bych tě pozvat třeba na večeři. To je to nejmenší, co můžu udělat, když jsem způsobil tak vážné zranění tak krásné dívce.“

Ta část s krásnou dívkou mi připadala jako velmi chabý způsob, jak mě vytáhnout ven, přesto jsem se musela snažit, abych potlačila krev valící se mi do tváří.

Nevěděla jsem, jestli souhlasit nebo ne. Vůbec jsem ho neznala. Dokonce ani jeho jméno natožpak jestli to není nějaký blázen.

Navíc jsem ještě před chvíli tvrdila, že na nic jako je láska nemám momentálně ani pomyšlení. I když proč hned myslet na lásku, že?

„Nevím ani jak se jmenuješ,“ řekla jsem a snažila se, aby to pochopil jako ‚nevím‘.

Další z pobavených úsměvů se objevil na jeho tváři.

„Řeknu ti to takhle,“ vyřkl najednou a přiblížil se ke mně, takže jsme stáli jen pár stop od sebe. „Můžeš si se mnou vyrazit a při té příležitosti to zjistit.“

„A to má být jako nějaká motivace?“

Dotyčný si zatím z batohu vytáhl propisku a malý papírek, na který v rychlosti načmáral devět číslic a podal mi ho.

„To musíš vědět ty,“ odpověděl a hodil si batoh přes rameno. „Rád jsem tě poznal, Raven,“ dodal a s potěšeným úsměvem sledoval mé překvapení nad tím, že zná mé jméno. Než jsem však stihla cokoliv říct, naskytl se mi pohled na jeho záda mizící ve školní chodbě.

„Vidíš, i osud uznal, že mám pravdu,“ uslyšela jsem za zády Selenu, což mě přimělo protočit oči.

Ve stejnou chvíli se školní budovou rozezněl zvonek, který nám dal jasně najevo, že jdeme pozdě.

***

„Jak to jako myslíš, moje chyba?!“ Domem se rozezněl mámin hysterický křik, který poukazoval na další hádku mých rodičů.

Pro mě to bylo znamení, že si mám vrazit do uší sluchátka a alespoň hodinu je nevytahovat.

Poslední dobou se to dělo víc než často. Stejně jako pokaždé se mě zmocnila vlna frustrace. Od chvíle, co Blake zemřela, přestávala naše rodina fungovat. A co na tom bylo ze všeho nejhorší? Nemohla jsem to zastavit. Bylo to jako rozpadající se hvězda odsouzená k explozi. Jako kniha směřující ke svému konci. A ať už jsem chtěla nebo ne, rozpad naší rodiny nadcházel. S každým dnem to bylo víc a víc evidentní, že se to po nějaké době nedalo přehlížet.

Cítila jsem, jak se mi do žil vlil smutek. V hlavě se mi přehrávaly všechny ty momenty, které jsme strávili společně jako skutečně šťastná rodina. Tenkrát, když byla moje starší sestra naživu.

Tolik mi chyběla. Ať se dělo cokoliv, vždycky když jsem ji potřebovala, byla vedle mě, aby mi pomohla. Když jsem měla zlomené srdce, byla naštvaná na Sel nebo se mi něco nepovedlo.

Netvrdím, že jsme se nikdy nehádaly, koneckonců byla to moje sestra, ale byla jedním z mála lidí, kteří při mně stáli, ať se dělo cokoliv.

Jak moc by se mi teď hodila její podpora.

Zvedla jsem se z postele, na kterou jsem sebou před chvílí plácla a přešla k poličce, která visela nad malou, bílou, plyšovou pohovkou. Stál na ní rámeček, ve kterém byla zarámována fotografie dvou smějících se dívek.

Vyšší z dívek držela v ruce zmrzlinu a křenila se. Její po lopatky sestříhané oříškově hnědé vlasy se díky letnímu vánku vířily do všech stran. Druhé z dívek na tváři hrál pobavený, lehce rozpustilý úsměv. Měla sluncem opálenou pokožku, která vyzdvihovala kaskádu tmavých, téměř černých vlasů.

Kdo by řekl, že ta usměvavá dívka na fotce jsem byla já? V poslední době, mi odraz v zrcadle napovídal, že to s mým zevnějškem od smrti mojí sestry vypadá téměř stejně žalostně jako s mým vnitřkem.

Zrcadlo mi napovídalo, že má kdysi opálená pleť je již dávnou minulostí, stejně jako bezstarostný výraz, který se na mém obličeji neusadil už hodně dlouho. Jediné, co vypadalo stejně jako tehdy, byla tmavá barva vlasů a smaragdově zelené oči, které jsem zdědila po své matce. 

V hrudi se mi ozval ten starý známý pocit strádání, který mi v poslední době nedal spát. Potřeba po někom cizím, někom neznámém. Nicota mně rozežírala zevnitř a nezanechávala po sobě nic jiného než hlubokou propast plnou nenaplněné potřeby po něčem, co jsem nedokázala identifikovat.

Měla jsem toho dost. Utápěla jsem se tu ve vlastních pocitech, což nikomu nepomáhalo a ze všech lidí nejméně mně. Pak jsem si vzpomněla na telefonní číslo v mém batohu. A tak se zrodil plán.

Než jsem se stihla zastavit, vytáčela jsem telefonní číslo toho kluka ze školní chodby. 

„Haló?“ ozval se povědomý hlas, který mi říkal, že mluvím s tou správnou osobou.

„Ahoj, tady Raven,“ řekla a upřímně doufala, že na mě za těch pár hodin nezapomněl.

„Raven.“ Jeho hlas se okamžitě změnil na uvolněný, měla jsem pocit, že v něm slyším i kapku pobavení, ale nebyla jsem si jistá. „Co tě přimělo mi zavolat?“

Rozhodně jsem mu neměla v plánu vyprávět o své existenční krizi. Poslední co jsem potřebovala, bylo, aby mě někdo začal litovat. A zvláště pak někdo, s kým jsem měla v plánu vyrazit na rande.

„Neuvěřitelná nuda?“ proměnila jsem svou odpověď v otázku.

„Hmm,“ protáhl zamyšleně. „To se musíš teda odpoledne hodně nudit, když ti netrvalo ani pět hodin, než jsi mi zavolala.“

„Co na to říct? Jsi moje poslední naděje. Nikdo na mě nemá momentálně čas,“ zalhala jsem. Pravdou bylo, že on mě napadl jako první. Kdybych chtěla vyrazit ven se Sel, věděla jsem, že by si čas určitě našla.

„Je mi to jasný,“ ozvalo se pobaveně a mě bylo jasné, že tomu ani zdaleka nevěří. „Tak za půl hodiny v Portofinu?“

„Jasně,“ potvrdila jsem a byla ráda, že nejsem terčem dalších otázek.

Tak je tu první část čtvrté kapitoly. Po dlouhém uvažování jsem se ji rozhodla rozdělit na dvě části, protože už mi bylo vážně trapné, že tu ode mě tak dlouho nic nepřibylo a nechtěla jsem tu dobu ještě víc natahovat. 

Speciálně bych chtěla poděkovat Natovi, protože bez tebe bych se prostě k tomu pokračování nedokopala. Díky tvým komentářům v době "neúrody" jsem našla energii a chuť to v tom málu volného času, co teď mám, dopsat a za to ti patří můj převeliký dík.

Dále pak bych chtěla poděkovat vám všem, kteří jste tenhle článek vůbec otevřeli a po tak dlouhé době na mou povídku nezapomněli. Mockrát vám děkuju.

Vaše Shade

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Survivor - 4. kapitola (1/2):