OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sněhová královna 1

06.05.2016 (13:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1010×

1.

Greta Magnussenová – Greta (Sněhová královna)

Kaj Henrikssen – Kaj (Sněhová královna)

Kjersti Jorgensenová – Holčička se sirkami

Rikke Fredriksenová – Malá mořská víla

Malin Pettersenová – O Malence

---------------------------------------------------------------------------------------------- 

Proč na mě? Chápete to? Stáli tam Kajovi rodiče, celý městečko, včetně mých rodičů!

Jo, jo, a taky Andersenova léty očouzená sochy! Na tu přece nemůžu zapomenout!

Ale všichni museli zírat na mě!

„Gerdo!“ zvolal najednou Kaj a teatrálně rozpažil ruce, když mě zmerčil. A rovnou nechápavě vytřeštil oči.

Jako jo, nebyla jsem z nejhubenějších, ale uvědomovala jsem si to, a taky jsem na rozdíl od ostatních pro to něco dělala. Při každým jídle jsem se neustále zaobírala myšlenkou, jak se přebytečnejch kil zbavit a jak odolat druhý snídani, druhýmu obědu, druhý večeři a v neposlední řadě tý proklatý půlnoční přípravě na snídani.

Zatím jsem pouze plánovala a ladila detaily. Ale až budu mít vypracovaný celý postup, včetně všemožných proměnných, tak to spustím a pak to půjde rychle. A budu hubenější než ta vyschlá tyčka, co se ploužila za Kajem a z které mužské osazenstvo začalo z neznámého důvodu slintat.

„Gerdo Magnussenová!“ dodal, jako by snad v té naší malé komunitě mohl existovat jedinec, který by neznal moje příjmení. Pak vykročil. Bohužel směrem ke mně. „Tak moc rád tě po těch letech zase vidím!“

Pohledem mě hodnotil od mých okopaných bot přes záplatovanou sukni až narvanému dekoltu, kde očima setrval nejdéle.

Tohle byla snad jediná pozitivní věc na nadváze, díky který nikdo z místních neznal barvu mejch očí.

Kdyby kolem nás nebylo tak velké publikum, něčím bych Kaje Hendrikssena rovnou sejmula přesně tak, jak jsem to dělávala v dětství.

„Dovol mi, abych ti představil svou snoubenku, Sisselu. Pochází ze Švédska,“ zasvětil mě, jako by to ta Sissola neměla napsané na čele. Pak se otočil k té hromadě ledu. „Tohle je ona, Sisselo,“ představoval mě své nastávající. „Průvodkyně mým dětstvím.“

Sissola… Sičela… Sibyla… Sislice… nebo jak se vlastně jmenovala, se na mě podívala pěkně shora.

Za což mohl fakt, že byla o hlavu vyšší než já.

Dost znatelně jí při tom pohledu spadl kámen ze srdce, jakmile se ujistila, že ve mně nemá žádnou konkurenci. Dlouhými prsty se zlehka dotkla bílých vlasů zapletených do jakéhosi monstrózního účesu, jako by se ujišťovala, že tam ty pačesy pořád ještě má a že jí cestou neodpadly. Pak po mně blýskla skelnatýma očima a na mramorovém obličeji vyloudila tik vzdáleně připomínající úsměv.

„Moc ráda tě, mi-milá Gerdo, poznávám. Už jsem toho o tobě tolik slyšela.“

Nechci působit vztahovačně, ale měla jsem takový vtíravý pocit, že si tady Sistola myslí, že nejsem milá. Což nebyla pravda, protože já milá byla.

Pokud nedošlo na Kaje.

Nicméně jsem dospěla k názoru, že je Sissíla nějaká divná.

A tím nemyslím fakt, že byla Švédka, protože ti prostě divní jsou. Tak je to prostě daný od přírody.

Ona byla divná jinak. Bylo divnodivná.

A ani to nebylo tím, že byla hubená, vysoká, úchvatná, a bla bla bla… abyste mi nezačali připomínat, že jenom prostě závidím.

Byla prostě divně divnodivná.

Naštěstí se do toho vložili Henrikssenovi a v zápalu radosti pozvali celou naši komunitu do místní krčmy, aniž si uvědomili, že jsou zadlužení až po uši a na sekeru mají i tu sekeru. A zapomněl na to i krčmář Kasper Jensen, který ještě včera večer v neovladatelném záchvatu vzteku psal křídou na dveře nápis: Všichni, kromě Hanse Henriksena, jsou v mé krčmě vítáni.

Nastal boj o místo, který se velmi podobal boji o holý život. S vidinou neplaceného pohoštění lidé lezli dovnitř i oknem a Jarle Andorssen se dokonce snažil komínem. Za chvíli nás u Andersenovy zčernalé sochy postávalo jen pár věrných, nebo-li my nezadané sdružující se do spolku, který jsme nazývaly Svobodné bednářky.

Pro vysvětlení: všechny jsme byly bez chlapa, což bylo pěkně na bednu. Rozhodně jsme neplánovaly spasit svět.

Původně všechno začalo tak, že se ty nezadané začaly scházet za městem za účelem přípravy na sňatek. Ze začátku jsme pilně vyšívaly, tkaly, vyměňovaly si recepty, diskutovaly o výchově dětí, ale když se ani po roce žádná z nás nevdala, pomalu, ale jistě naše noční schůzky začaly připomínat čarodějnické sabaty. Poslední dobou jsme intenzivně hledaly alternativní způsoby, jak ze ženatých mužů dělat znovu svobodné.

„Co budeš dělat?“ začala vyzvídat Kjersti Jorgensenová okamžitě a v očích…

Dobře, nejenom v očích, všimla jsem si, že v rukách žmoulá sirky.

… se jí rozhořel dobře známý plamen. Raději jsem poodstoupila několik dlouhých kroků dál ze strachu, aby se mi nevznítily šaty.

„Co bych měla dělat?“ nechápala jsem a snažila se vzdálit.

Smůla, stádo svobodných mi bylo v patách.

„No… vždyť si Kaj přivedl snoubenku!!!“ syčela zlostně Rikke. „Jak k tomu přijdeš? Celou dobu na něj čekáš a on si pak vybere přespolní? Tohle odporuje všem našim zákonům! Utopila bych ho! A ji dokonce dvakrát!“

Jenomže Rikke by topila každého, kdo by se namanul. Sama osobně neustále protestovala proti střelbě a snažila se vnutit městské radě, že přespolní by se měli topit. Když byla upozorněna na drobný fakt, že se naše městečko nachází daleko od moře, vypracovala podrobný návrh na výkop nové studny, která by byla využívána jen k těmto účelům. Ani tak neuspěla. Ostatní nechtěli podle jejích návrhů přespolní chytat do pastí nebo se za nimi honit. Připadalo jim, že střílení z věže je pohodlnější a hlavně bezpečnější.

Kvůli soudržnosti jsme my ostatní svobodné musely vždy hlasovat pro Rikke, aby v našem malém kroužku nenastaly spory.

A vždycky se rovnou modlily, aby se nenašli další pitomci, kteří by se k nám přidali, a my tak radu přehlasovali. Pak by to byl teprve průser.

„Proč by mi to mělo vadit?“ odsekla jsem.

„No… vždyť celou dobu přece čekáš na něj, ne?“ divila se Rikke. „Miluješ ho od dětství!“

Rikke očividně šplouchalo v hlavě. Vodou byla naprosto posedlá. Bylo takovým veřejným tajemstvím, že nejlépe se jí usínalo v kádi s vodou.

Což jí bylo zakázáno poté, co se v ní málem sama utopila. Od tý doby se musela spokojit s nohama v lavoru.

Nemohla jsem tomu uvěřit! Kde byla Rikke celé moje dětství? Ani jsem se nemusela ptát. Vyhýbala se mi stejně jako ostatní. Kdo by si chtěl hrát s Gerdou Magnussenovou, když za sebou pořád tahala prudiče Kaje? Nikdo!

„To se mi snad zdá!“ pištěla jsem vztekle. „To, co napsal Andersen, je lež! Kaj mi zkazil dětství!“

„Vždyť jste si spolu vždycky tak rádi hráli na schovávanou!“ snažila se mi vnutit Malin Pettersenová.

Ano, hádáte správně. Ona je tou pověstnou Malenkou, která frnkla na vlaštovce před myší svatbou. Ani tady se Andersen nedržel pravdy. Malin byla magor, který chtěl létat, to ano. Ale rozhodně ne na nějaké vlaštovce. Její plány byly daleko ambicióznější. Již od útlého dětství si stavěla „létající“ stroj tajemně nazvaný Die Rakette, který několikrát přestavěla. Po každé aktualizaci ho vždy vytáhla na nedaleký kopec a za nechápavého přihlížení celého městečka opět „havarovala“, jak to vzletně nazývala.

Anebo si zase rozmlátila držku, jak jsme trefně říkali mi ostatní.

Ten stroj nikdy neměl šanci vzlétnout. Chyběla mu křídla a prděl plameny. Byla to vlastně jen taková trubka, v které se Malin pravděpodobně plánovala jednoho dne usmažit.

„My jsme si hráli na schovávanou?“ začala jsem nevěřícně ječet. „My jsme si nehráli! Já se schovávala, aby mě Kaj nenašel a dal mi pokoj! To nebyla hra, ale nutnost k přežití!“ snažila jsem se objasnit celosvětový omyl.

Mohla jsem tu ale běhat dokola, stejně by žádná z nich neuvěřila. Všechny byly přesvědčené, že blbec Kaj je moje životní láska. Jak já toho Andersena nenáviděla!!! Abych si ulevila, zvedla jsem klacek, doběhla k soše a několikrát do ní vší silou praštila.

„Musíš s tím něco udělat!“ zaznělo sborově od našeho spolku.

Nevěděla jsem, co bych s tím měla dělat ,a hlavně jsem s ničím nic dělat nechtěla. Abych se vyhnula vtíravým rozkazům a radám, upozornila jsem ostatní, že v krčmě se baští zadarmo a jestli si nepospíšíme, nic na nás nezbyde.

Pozdě.

Když jsme dorazily, uvítaly nás rozevřené poklopce, břicha nacpaná k prasknutí a krčmář chystající si oprátku, když si konečně uvědomil, že ho Hans Henrikssen právě přivedl na buben. Na nás zbylo už jen pár brambor a apatická krčmářka Inger Jensenová, budoucí vdova.

Sismila se tiskla ke Kajovi a házela kolem sebe „švédské“ pohledy plné opovržení. Když mě zmerčila, přitulila se k němu ještě víc a v jejích očích se mihlo i něco dánského, čímž pobouřila náš spolek Svobodných bednářek. V několika „bednách“ to začalo pěkně šrotovat. Zaslechla jsem Rikke, jak navrhuje, abychom se vykašlaly na alternativní způsoby a přesně o půlnoci ji utopily ve studně na náměstí.

Domů jsem dorazila s prázdným žaludkem a pro jednou v životě se ho ani nepokoušela naplnit. Jakmile jsem za sebou práskla dveřmi, kde se vzala, tu se vzala, přímo přede mnou se zjevila má vlastní matka.

„Z Kaje se stal právník. Věděla jsi o tom?“ pěla oslavně, zatímco si hladila vystouplé břicho plné Jensenových posledních zásob.

„No a co?“ odtušila jsem bez zájmu a snažila se proběhnout do své komůrky, kam měli mí rodiče i Kaj přísný zákaz vstupu.

„Víš, jak dobře by ses s ním měla?“ hulákala, sotva jsem prošla kolem ní.

Zrychlila jsem, abych ke schodům doběhla dřív než ona a předešla tak přednášce o tom, že skončím jako stará panna. Přestože byla matka o celou jednu generaci starší, podle našich hádek by se dalo usuzovat, že nejstarší v této domácnosti jsem byla já. Slovu panna jsem se ale nějakou dobu už vyhýbala.

Protože už jsem nebyla stará panna, ale jen stará.

„Mně je takhle dobře,“ houkla jsem přes rameno.

Už jsem si myslela, že mám vyhráno, když se za mými zády ozvala poslední úderná věta.

„Ale nám ne!“

Matka mě uzemnila tak, že jsem se nedokázala odlepit od podlahy, natož vyjít schody. Chápete to? Moje vlastní matka! Nechápala jsem, co všichni měli proti tomu být single a Svobodnou bednářkou.

Následujících několik dní jsem zažívala peklo. Na Kaje jsem narážela za rohem i před ním. Jako by se všechno vrátilo do starých kolejí a on byl najednou všude. Nebylo dne, kdy by na mě rozjařeně nemával a nechtěl navázat tam, kde jsme skončili.

Tudíž v devastaci mého mládí i života.

Nebýt Rikke, Kaj by v našem městečku ztvrdnul několik týdnů, ne-li rovnou měsíců.

Aby ne, když z něho byli všichni na větvi!

Ale dobrosrdečná Rikke…

O dobrotu jejího srdce ani tak nešlo, spíš zde sehrála roli jistá „vodní“ úchylka.

… zařídila, že jednoho rána Kaj spolu se svojí švédskou náplavou odfrčeli na saních, aniž se rozloučili.

Zatímco tu okouněli, dorazila krutá zima. Jedinej, kdo tady na severu nemrznul, byl díky svojí kamenný konstrukci bídák Andersen.

Každou noc se Rikke poctivě snažila sprovodit Sidilu ze světa, o čemž věděl jen náš spolek. Vzhledem k faktu, že se vždy poblíž našla nějaká voda, vše jasně ukazovalo na nenapodobitelnou práci Rikke, jenomže ta si počínala natolik obratně, že ji nikdo nikdy neviděl, a městská rada jí nemohla nic dokázat.

První noc Rikke natáhla do Henrikssonovic komína jakési ručně vyrobené čerpadlo. Zatímco se všichni v domě oddávali bezstarostnému spánku, Rikke na střeše usilovně pumpovala a do rána jejich dům zaplavila pitnou vodou. Další noc, kdy Hans Henrikssen spal na střeše, Rikke dostala možnost hadici od čerpadla narvat pod dveře a vytopit tak dům znovu. Postupně Henrikssonovi začali svůj dům o nocích strážit, a jelikož si ostatní naivně mysleli, že z toho něco kápne…

Když byl Kaj teď ten právník.

… hlídali také. Rikke se tudíž hodně zúžili možnosti. Nicméně se nevzdávala, a když se nedostala s vodou do domu Henrikssenových, v noci alespoň polévala vodou nejbližší okolí, takže si Hanse Henrikssen hned po ránu zlámal hnáty a do krčmy ho musela vozit jeho žena. Dělo se tak z obavy, že ji brzy zavřou a nebude kde chlastat.

Krčmář Jensen se totiž snažil věšet s železnou pravidelností…

Každej večer přesně v osm hodin.

... až jsme to pojali jako večerní představení. Zatím se mu to díky jeho „zručnoti“…

A taky duchapřítomnosti jeho ženy, která se odmítla stát vdovou.

… nedařilo, ale všichni jsme mu drželi palce.

A tohle byla ta chvíle, kdy si Kaj konečně uvědomil, že jeho švédská náplava je v ohrožení života.

V ohrožení života v našem městě byl každej, kdo tu žil, ale to si blbec Kaj neuvědomil.

Odjeli rychle a zběsile. Kdyby se to stalo v létě, řekla bych, že se za nimi prášilo. Opět jsem na chvíli viděla naději v lepší zítřky. Ale jen na chvíli. Po pár dnech se v dáli zjevil švédský posel se vzkazem: Kaj Henrikssen se již nikdy nevrátí a už navždy zůstane ve Švédsku.

Musel to několikrát opakovat, protože křičel z dálky poté, co mu v sousední vesnici bylo sděleno, jak se v našem městě věci mají a že jakmile by se přiblížil na dostřel, živej by se do Švédska nevrátil.

Sešli jsme se v místní krčmě a pro tentokrát ignorovali krčmářovo večerní „vystoupení“.

Zatímco Henrikssenovi a zbytek našeho městečka propadal beznaději, já se tetelila radostí. Ale jen do chvíle, kdy zrádná Rikke začala každému vyprávět, že viděla Kaje v sáních svázaného s roubíkem v ústech. I když neměla žádné důkazy, velice rychle se jí podařilo přesvědčit i ostatní.

Z opětovně neznámého důvodu všichni zaútočili na mě.

„Musíš pro něho jet, Gerdo!“ ječeli na mě, přestože jsem si zacpala uši voskem a taky jim to sdělila. „Ta náplava ho odtáhla a určitě ho tam vězní!“ snažili se mě doběhnout znakovou řečí.

„To bych neřekla,“ oponovala jsem s klidem. „Vypadalo to, že je náramně šťastný.“

„To byla určitě jen iluze,“ ujišťovala mě okamžitě Kine Henrikssenová a mlátila rukou do stolu. „Vždycky o tobě tolik mluvil! Vždycky tě měl tak rád! Musíš ho jít vysvobodit!“

„Proč já?“ vytočila jsem se, když se mě pokoušela emocionálně zasáhnout. „Vy jste jeho rodiče!“ upozornila jsem je na drobný fakt. Místo aby se nabalili a vyrazili, tak tu obviňovali mě z nespoluúčasti. Zatímco si tu pak budou hřát zadky u ohně, já budu mrznout.

„Nezapomínej na slušné chování, Gerdo!“ vložila se do toho matka. „Takhle s Kine nemůžeš mluvit!“ Matka s vidinou vdavek a bohatého nápadníka nelenila a přidala se k davu, i kdybych u toho měla vypustit duši.

„Můžu!“ ujistila jsem ji rychle dřív, než dostane možnost se nadechnout a mlít dál. „Posílaj mě do mrazu a tobě, mojí vlastní matce, je to úplně jedno!“

„Musíš pro něho, Gerdo!“ zapěl do toho náš spolek. „Je to tvůj kamarád! Hrál si s tebou v dětství!“

A bylo to tady. Jak to tak vypadalo, tak díky Andersenovi umrznu. Čím víc jsem se bránila, tím víc na mě naléhali. Měla jsem dvě možnosti:

1) Odmítnout a být tak vyhoštěna z vesnice

2) Přijmout a být ta vypuštěna z vesnice

Jediné plus na čísle dvě bylo jídlo s sebou a kůň.

Vzhledem k tomu, že možnost č. 3 neexistovala, jsem byla následující den ráno posazena na odfrkující zvíře, všichni mi zamávali, a sotva jsem vyjela, brána se za mnou zavřela. Nevěděla jsem, co bych měla dělat, a tak jsem jela. Už po pár kilometrech mi ale došel jeden závažný problém.

Vůbec jsem nevěděla, kam jedu.

Netušila jsem, kde Sibula bydlí, ani kterým směrem je Švédsko. A nikdo z našinců se mě neobtěžoval informovat. Tohle bylo poprvé, co jsem se vzdálila z města, a hned jsem se ztratila.

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sněhová královna 1: