Sněhová královna - prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak vznikaly pohádky, příběhy, báchorky, legendy? Jak moc byly změněné kvůli autorově potřebě? To nikdo nedokáže říct. Ale občas se najde někdo, kdo ví. Někdo jako Gerda Magnussenová, která chce uvést vše na pravou míru.

26.04.2016 (11:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1412×

Prolog

Znáte Hanse Christiana Andersena? Toho celosvětově adorizované labila? Toho žvanila, který publikoval ty báchorky na dobrou noc vyprávěné milujícími rodiči? Přesně ty báchorky, z kterých posléze vznikají deprese a noční můry, což si nikdo nechce připustit? Je mi úplně jasné, že na tomhle světě by se nenašla živá duše, která by ho neznala. A stejně těžko byste hledali člověka, který by toho mamlase nemiloval. Ale kdo hledá, ten najde. A je nás víc. V našem malém městečku kdesi na severu…

Jméno, nebudu zmiňovat, už takhle jsme dost profláklí.

… všichni víme, co je Andersen zač, a všichni ho tu taky vášnivě nesnášíme. Dokonce jsme na náměstí postavili sochu, do které všichni každodeně kopeme a sem tam na ni i flusáme. Holub, který si nad ní vyprázdní střeva, je u nás vítán, a pokud se strefí na hlavu, dokonce ho pojmenujeme. Na konci každého měsíce ten kus kamene symbolizující naši potupu obložíme slámou a zapálíme. Pak tancujeme kolem ohně a radujeme se. Ale dost spílání. V prvé řadě vás musíme obeznámit s jedním geografickým faktem, a tím je, že jsme NOROVÉ. Do jednoho. Ano, čtete správně, jsme NOROVÉ.

Přece něco tak šílenýho by Andersen neudělal Dánům, že jo?

Jsme mírumilovní, pohostinní a přátelští.

Teda, byli do tý doby, než sem vpadnul ten dánskej bídák. Od tý doby na všechny přespolní rovnou střílíme.

Ten dánský cizopasník zneužil naší dobroty, bydlel v našich domech zadarmo, několik měsíců nás vyžíral, poslouchal naše problémy a pak nám jednoduše vytřel zrak.

Já si u něho bohužel stěžovala nejvíc, protože jsem na rozdíl od ostatních měla na co. A taky jsem to nejvíc odnesla.

Pamatuji si, že jsme dokonce po vydání několika jeho bludarijních báchorek sepsali petici a vyslali ji do Kristianie (dnešní Oslo) se žádostí, aby byl Andersen veřejně lynčován za poškození našich jmen. V odpověď od tamních úředníků nám přišel silně smradlavý dopis s jedinou větou: Nestíháme, prdíme na vás!!!

A prděli opravdu výrazně. Dopis jsme museli zakopat několik metrů pod zem a týden v domech neotevírali okna.

Andersen byl prostě Andersen a nikdo by se nedovolil jít proti glorifikovanému třasořitkovi, aby si proti sobě nepoštvali celý svět. Takže nám nezbylo nic jiného, než se smířit s ostudou a od zbytku naší hornaté země se distancovat.

No, abych se dostala k tomu, proč jsem tohle začala smolit. Jmenuji se Gerda Magnussenová a chci vám vyprávět, jak to ve skutečnosti bylo a jak moc nám Andersen uškodil.

Třeba taková Holčička se sirkami? Ano, Kjersti Jorgensenová byla odmalička tak trochu pyromanka.

Fajn! Tak trochu víc. Jakmile se jí sirky dostaly do ruky, vždycky něco vzplanulo!

Ale jinak bezvadná holka, přísahám. A její rodiče? Zlatíčka! V celém okolí byste nenašli pár, který své dítě hlídal úzkostlivěji, než tak činili Jorgensenovi.

No, nehlídali tak úplně ji, ale snažili se předejít tomu, aby město lehlo popelem.

Ale nechat svoje dítě umrznout? To už bylo moc. Když si tenkrát Hilde Jorgensenová poprvé přečetla ten šílený paskvil, co ten blbec zplodil, málem to s ní švihlo. Jorgensenovi dělali všechno, co bylo v jejich silách, aby své dítě uchránili před zlým světem, a teď měli na krku mravokárce zastupující práva dětí.

No co se divíte? Vždyť jsem psala, že jsme Norové. A to je slabý odvar. V budoucnu ještě přitvrdíme!

A co teprve Malá mořská víla? Rikke Fredriksenová byla dítě s největším pudem sebezáchovy, jaký jsem kdy viděla. No, říkám vám, úplná fantasmagorie.

Ale jak už jsem řekla, nejhůř jsem dopadla já. O mně byl napsaný snad nejdelší příběh. A jestli jste hádali Sněhovou královnu, tak jste se trefili.

Ta Gerda na začátku byla asi trochu průhledná, co?

Hned v první řadě chci uvést na pravou míru jeden fakt, který mě dodnes totálně vytáčí. Nevím, kterou verzi jste četli, ale v některých jsem popisována jako ubožačka, která běhala za Kajem Henrikssenem.

V knize ho najdete pod pouhým Kajem.

Vážení, opak byl pravou! To Kaj byl ten opruz monstrózních rozměrů. To on byl ve skutečnosti ten ocásek. Byl všude a byl totálně neodbytný. Byl za stolem, pod ním, za oknem, taky vedle něho, za komínem i v něm, na posteli i pod ní, ve skříni a na ní, prostě všude. Nedalo se ho zbavit. Sledoval mě, vtíral se, nedal se setřást. Byl tlustý, věčně zpocený, funěl, mlaskal a měl pihy. Nic, s čím bych se mohla ukázat veřejně na hřišti. Jenomže já si s ním hrát musela. Byl to rozkaz „shora“. A tak jsem zažívala krušné dětství.

V pubertě jsem z toho tlustého uslintance, který byl o hlavu menší, dostávala záchvaty. Odmítala jsem chodit ven, držela hladovku, dokonce jsem se párkrát demonstrativně snažila předstírat smrt. Nic z toho ale nepomohlo, Kaje Henrikssena jsem se nezbavila. Už jsem se skoro připravovala na roli městského vyvrhele a staré panny, když se najednou stal zázrak. Henrikssenovi se rozhodli poslat Kaje na školu poblíž Kristianie. Byla jsem nadšená. Dokonce došlo i na nefalšované slzy. Radostí jsem ho málem zabila několikaminutovým objetím, až mě od něho museli rodiče násilím odtrhnout. Děsně jsem mu fandila, jako první gratulovala k cestě za zdi našeho města a se stejným nadšením ignorovala fakt, že se strachy rosolovitě klepe a v obličeji je bělejší než stěna, s kterou normálně splýval. A jako poslední jsem dlouho sledovala vzdalující se kočár, abych se ujistila, že doopravdy po tolika letech opustil naše město a já už ho nikdy neuvidím. Okamžitě jsem se nadšeně vrhla do našeho malého kolektivu a po letech si zaslouženě začala užívat. S ostatními jsem poctivě každý měsíc na náměstí „upalovala“ Andersena…

Což byla událost, která naše malé město neskutečně spojovala, a to až tak, že nikdo nechtěl odejít.

… tancovala jako divá kolem ohně, nadávala na něj a ve chvíli, kdy oheň dohasl a hostina ztichla, spolu s neprovdanými děvčaty dorážela očouzenou sochu klackem. Konečně jsem se stala plnohodnotnou součástí naší malé komunity. A tak tomu bylo několik let. Užívala jsem si je v domnění, že Kaje už nikdy neuvidím, ani o něm neuslyším.

Jenomže pak… po mnoha letech… se Kaj jednoho dne vrátil.

Fakt netuším, jestli pršelo nebo svítilo slunce, ale myslím si, že bylo pondělí.

Zrovna jsme chystali Andersonovi hranici, když se bránou města…

No, byly to spíš takový chatrný vrata, ale uznejte, že brána zní líp, ne?

… prořítil nádherný kočár tažený bílými oři. Hned za ním pelášil Jarle Andorssen senior, který měl toho dne službu ve věži…

Původně se jmenoval Andersen, ale z obavy o vlastní hlavu se celá rodina přejmenovala. Bohužel to úplně nestačilo. Nebylo výjimkou, že ti s pokročilou demencí chtěli na konci měsíce upalovat právě chudáka Jarleho, který svým vzhledem bídného Andersona připomínal. Bohužel došlo i na případy, kdy se to těm pomateným starcům málem i podařilo.

… s namířenou puškou a hlasitými nadávkami, že přespolní vnikli za hradby města. Když se ale otevřely dveře, vystoupil Kaj.

Nebýt Henrikssonových, kteří naštěstí svého syna poznali, tak by Kaj díky Andorssenově vášnivé touze střílet přespolní, jak nařizoval městský zákon, neslezl ani ty tři schůdky.

Vyrostl, zmužněl, zkrásněl, v Kristianii vydělal majlant, a tak bylo zcela logické, že se přišel pochlubit. Ty neprovdané z nás…

Jakýmsi nedopatřením jsem byla jednou z nich. Vinu jsem samozřejmě házela na Andersona.

… zalapaly po dechu. Z Kaje Henrikssona se stal kus chlapa a ze mě kus ženské.

Jenomže kus chlapa a kus ženský jsou dvě rozdílný věci, abyste věděli. Zatímco on měl postavu antickýho boha, já byla jak antický… opak boha.

A přesně v tu chvíli se začal odvíjet příběh ne úplně nepodobný tomu, který publikoval ten dánský mamlas. Hned za Kajem se totiž vyhrnula strůjkyně všech mých budoucích problémů. Právě té ledové kostce, té švédské náplavě, jsme říkali Sněhová královna.

Vůbec nevím proč, ale všichni se otočili na mě.

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování