OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 9. kapitola

02.10.2010 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2144×

9. Fuj! Potvory jedny ošklivý!

Táta se nakonec s mým povedeným spolubydlícím smířil a já si tak mohla užívat klídek bez školy a nějakých zvědavých drben. K naprosté spokojenosti mi tak už jen chyběli, aby mí klienti naučili být drobátko tolerantní a nenechali se zamordovat uprostřed noci.

Zdál se mi krásnej sen s Judem Lawem. Vítr mu cuchal vlasy a jeho rty se stále více blížily k těm mým. Přivřenýma očima jsem sledovala je tvář a čekala na ten krásný moment...

"Uááááá!" zařvala jsem na celý barák a začala před sebou šermovat rukama. Už už jsem ho měla políbit, když se mi před očima objevila odporná seschlá tvář s poulícíma očima a místo plných rtů měl jen úzkou čárku z níž čouhaly dva tesáčky, že by jste si o ně mohli klidně otvírat kofolu.

"Fuj! Potvory jedny ošklivý!" ulevila jsem si. Tohle doručování objednávek mě začínalo štvát. Nic se ale nedalo dělat. Hodila jsem na sebe pohodlný oblečení a přemístila se. Upíra jsem ještě nelikvidovala, ale podle toho, jakou měl šlehu, to pro něj muselo být vysvobození.

Ocitla jsem se ve staré budově. Okolo byl docela povyk a tak jsem se raději hnedka přeměnila do pracovního a pak už bez obav vyrazila ze stínu. Všude se to míhalo jedním upírem vedle druhého.

Plížila jsem se tmavými chodbami zčernalými stářím a místy prokvetlými šedivým plesnivým kožíškem. Byl to tu fakt hnus. To však nebyl důvod proč jsem se tak opatrně šourala a neklidně těkala pohledem okolo.

Za to mohly ty krvelačné násosky všude okolo. Ačkoliv mě nemohly vidět či jakkoliv mě ucítit, připadala jsem si tu jak šťavňaťoučký fruko.

Po pár perných minutách jsem konečně našla toho prevíta, co mě tak hnusně vzbudil. Vesele si tam plápolal uprostřed jedné z místností.

Typovala jsem, že asi něco provedl, protože spadnout do táboráčku uprostřed místnosti a ještě si přitom do srdce zabodnout seřezanej kolík by byla fakt blbá nehoda. Jeho duše se fascinovaně vlnila v plamenech, kterým jeho tělo dělala opravdu kvalitní otop. Žádný zápach či dým, prostě ideální na zahradní grylovačku...

Raději jsem zahnala myšlenky jinam a dala se do práce. Byl tak užaslý z plamenů okolo sebe, kterým se celý svůj upíří život musel vyhýbat, že mě si všiml, až jsem zastavila před ohništěm.

Docela rychle mu došlo co jsem zač, jak jsem si tam tak netrpělivě pohupovala s kosou zleva doprava. Dál jsem to neprodlužovala. Máchla jsem kosou směrem skrz něj a plameny. Tedy, alespoň jsem to měla v úmyslu. Jenže ostří projelo kousek před ním aniž by se ho dotklo.

Natáhla jsem se více k žáru ohně a zkusila to znovu.

Ten prevít mi dokonce uhnul!

"Pojď sem," houkla jsem na něj.

"Nepůjdu, nejsem blbej!" Ten magor se na mě škodolibě křenil. On se tím snad bavil!

"Říkám ti to po dobrým."

Začala jsem naštvaně kroužit okolo ohně. Jeho už nepálil, ale mě setsakramentsky jo.

"Vylez!" Máchala jsem kosou a snažila se ho vyšprtnout. Jenže marně, kroutil se tam jako žížala a nedal mi tak možnost si do něj ani dloubnout.

Štval, štval a štval mě, až jsem se nas... Moje milovaná kosa zařinčela na zemi a já na něj pohlédla s výrazem španělského býka. Pak jsem se rozběhla. Stylem extra super placáka jsem proletěla ohništěm a sejmula ho.

Ještě v šoku se rozplácl na zemi a já ho svou vahou ještě uzemnila. Vidět mě táta, tak by ho kleplo, ale já na sebe byla hrdá. Seděla jsem mu na břiše, oblečení místy ohořelé, ještě se z něj čmoudilo a ruce a tvář mě lehce brněly, jak se mi spálená kůže hojila. Netušila jsem, jak vypadám, ale podle jeho vytřeštěného pohledu jsem si to mohla snadno domyslet.

Zvrátila jsem hlavu a ďábelsky se zachechtala. To si prostě nešlo odpustit. Pak už jen stačilo pomyslet na kosu a dřímala jsem ji v ruce. Ostřím jsem do něj zlehka bodla a on se začal zvolna rozplývat, až se vytratil a já si kecla zadkem na podlahu.

Vychutnávala jsem si vítězství a až po chvíli začala opět vnímat okolí. Všichni upíři se klidně bavili a nebo znuděně postávali okolo a vyšprtávali si cosi z tesáčků. Raději jsem ucukla pohledem. Bylo to za a) hnusný a za b) jsem se bála, že bych to třeba poznala. Neměli ani potuchy že se tu něco odehrálo.

Vyskočila jsem na nohy a nechala kosu zase zmizet. Prohnala jsem se místností a pak i chodbou. Mazala jsem rychle co nejdále odtud. Ta touha být od nich co nejdál to jde, mě tak zaměstnala, že mě ani nenapadlo se prostě přemístit. No jo, nikdy jsem si nedělala iluze o své inteligenci.

Po pár minutách jsem opravdu vypadla ven na vzduch. Ocitla jsem se ve staré a dost zanedbané zahradě. Zlomila jsem se v pase a naprosto neelegantně jsem se snažila vydýchat. Ani stoletá lokomotiva by na mě neměla. Možná i proto jsem neslyšela postavu, která stála kousek ode mě.

Ještě hlavou dolů jsem zaregistrovala nějaký pohyb. Vyskočila jsem a napřímila tak rychle, že jsem sebou přitom flákla do zdi vedle dveří.

Vyděšeně jsem pár vteřin zírala na muže, který stál opřený zeď s rukama založenýma a hleděl na zahradu ozářenou měsíčním světlem. Prostě romantikuš se vším všudy. Pokud by tedy tomu dotyčnému něco šramotilo v hrudníku a vydávalo takový ten libý zvuk buch-buch.

Můj mozek se konečně začal probírat ze šoku a do vědomí dokonce zabloudila i ta skutečnost, že mi vlastně nemůže nic udělat. Neviděl mě a ani neslyšel...

"Sakra, jsem se lekla!" ulevila jsem si. "To si ty pijavice nemůžou prostě zůstat zalezlý v těch svých zatuchlých kopkách?!" drmolila jsem si sama pro sebe. Zvuk vlastního hlasu mě docela uklidňoval. Jenže to se nedalo tvrdit o těch ostatních.

"Změna je docela příjemná, jak sis asi všimla, tak je tam poněkud nevlídno."

Měl jsem téměř reflex strčit si dlaně pod bradu, abych stihla chytit oči, co mi hrozily vypadnout z důlků. Zírala jsem na něj. Neschopna pohybu či slova. Pořád si tam stál s pohledem upřeným na zahradu. Jenže já slyšela, jak mi odpověděl!

Najednou se pohl. Pomalu, naprosto klidně, otočil hlavu směrem ke mně a zahleděl se mi do vytřeštěného výrazu.

"Ááááá..." vyrazila jsem pryč. Prohučela jsem zdí dovnitř. Ocitla jsem se v nějaké staré zašlé místnosti.

"To není možné. Ne, to přece nemohl..." huhlala jsem si a přecházela sem a tam. Otřáslo to se vším, co jsem si do té doby myslela. Celé to bylo padlé na hlavu. Byl to upír, nemohl mě vidět. Tohle oni nedokážou. Ledaže...

Zarazila jsem se. Podívala jsem se zpátky na zeď. Pomalu jsem se k ní znovu vydala. Našlapovala jsem přitom jak nejopatrněji jsem dokázala. Jako by mě snad mohl vidět i přes tu zeď. Opřela jsem se dlaněmi o zeď a pomalinku prostrčila hlavu skrz. Centimetr po centimetru jsem pokračovala dál, až jsem vykoukla na druhé straně.

"Uáááá..." a byla jsem zase zpátky v místnosti. Rozhodně to nebyl duch, byl z masa a... no z toho z čeho normálně jsou. A pořád se díval mým směrem! Ten pocit bezpečí, co mi můj bezhmotný stav doteď dával, byl najednou pryč a mě se to vůbec nelíbilo. Celé to ale pořád nedávalo smysl.

Sama jsem do sebe prstem zkoušela rýpat, jestli jsem něco nezvorala a opravdu se nechtě nezhmotnila, ale vše bylo tak jak mělo.

Nedalo se nic dělat. Tomuhle jsem musela přijít na kloub. Znovu jsem se vydala ke zdi a protáhla opatrně hlavu skrz. Nejprve jsem zkontrolovala, jestli je pořád na svém místě a pak se na něj zamračila.

"Co jsi zač?!"

Na rtech mu hrál pobavené úsměv.

"Upír." Trochu jsem sebou při jeho hlase cukla. Měl ho jemný a hluboký.

"Jo, to vím, ale jak to, že mě vidíš?!"

Jen pokrčil rameny a pohled přenesl zpátky na zahradu. Zaskřípala jsem podrážděně zuby. Potřebovala jsem znát jeho odpověď. Průhledná hlava trčící ze zdi u něj ale zřejmě neměla tolik vážnosti, aby se obtěžoval mi odpovědět. Už jsem otvírala pusu, když se ke mně znovu uráčil otočit. Sklapla jsem ji naprázdno.

"Vidím všechny duše," ozval se. "Je to můj dar, či prokletí."

Zůstala jsem na něj zírat. Sice jsem už zaslechla, že občas některý upír má nějakou tu schopnost, ale tohle to?!

"To jako vidíš úplně všechny duše okolo?" zeptala jsem se pro jistotu.

Přikývl.

"Páni!" žasla jsem. Úplně jsem přitom zapomněla na svůj strach. "A dotknout se jich můžeš taky?"

Podíval se na mě jako na cvoka.

"Copak to jde, když nemají skutečný tělo?"

Kámen mi při tom sletěl ze srdce. Takže mě může jen šmírovat, ale nic mi nemůže udělat. Dodala jsem si odvahy a prolezla zdí celá.

"Autonehoda?" zeptal se mě.

Nahodila jsem jeden ze svých nepříliš inteligentních a chápavých výrazů.

"No jak jsi zemřela," upřesnil a kývl k mému ohořelému oblečení.

"No," zahučela jsem neurčitě.

"Celkem pech, umřít tak mladá."

Neodpověděla jsem, jen na něj zamyšleně koukala.

"To si takhle povídáš se všemi duchy?" vypadlo ze mě po chvíli.

"Vlastně ne," pokrčil rameny, "ale na tobě je něco zvláštního. A navíc," uchechtl se. "Tak originální příchod jako ty většina nemívá a ani tak rozkošně nekvičí."

"Jo, fakt moc vtipný," odsekla jsem mu při vzpomínce, jak jsem se tak hrozně lekla.

"Příliš si s ostatními nerozumím," kývl hlavou směrem dovnitř. "Likvidují se neustále navzájem. Stačí jim malinká záminka a použijí to proti sobě. Nejde se s ostatními bavit a stále mít přitom strach, jestli neřekneš něco, co se jim nemusí líbit a nezarazí ti kolík do srdce."

Zahleděl se na mě, jako by nad něčím uvažoval.

"S tebou se mi ale mluví dobře, jsi legrační... Tedy zábavná," poupravil při pohledu na můj výraz.

I mě docházelo, že se mi bavit s ním líbí. Patřil do "našeho" světa a měl také něco i v hlavě - na rozdíl od Trevora, který tam měl doslova jen průvan. Jenže pořád to byl upír a s těmi se zaplést nevěstilo nic dobrého.

"Hmmm, tak já už raději půjdu," hlesla jsem.

"Škoda," hlesl. Otočil se tváří opět k zahradě, jako by se nic nestalo. Jen jeho nepřítomný výraz byl o něco jiný. Možná trochu lítostivý, osamělý. Proběhla jsem zpátky zdí a v momentě se přemístila domů. Flákla jsem sebou přímo na postel, ale usnout jsem už nedokázala.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 9. kapitola: