OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 10. kapitola

07.01.2011 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1987×

I mě docházelo, že se mi bavit s ním líbí. Patřil do „našeho„ světa a měl také něco i v hlavě - na rozdíl od Trevora, který tam měl doslova jen průvan. Jenže pořád to byl upír a s těmi se zaplést nevěstilo nic dobrého.

„Hmmm, tak já už raději půjdu,“ hlesla jsem.

„Škoda,“ hlesl. Otočil se tváří opět k zahradě, jako by se nic nestalo. Jen jeho nepřítomný výraz byl o něco jiný. Možná trochu lítostivý, osamělý. Proběhla jsem zpátky zdí a v momentě se přemístila domů. Flákla jsem sebou přímo na postel, ale usnout jsem už nedokázala.

10. Gregory Waxner k vašim službám

Celý další týden mi ten upír nešel z hlavy. Snažila jsem se uchlácholit, že nebyl vůbec hezkej, že to dělalo to šero. Ve skutečnosti byl určitě stejně ošklivej jak noc. Jenže ani to nepomáhalo. Když jsem se tedy musela za další prací vypravit nedalo od toho jejich doupěte, nedalo mi to.

Bylo už šero když jsem tam dorazila. Prodrala jsem se zahradou a trochu zaváhala, než jsem sebrala dost odvahy, abych vykročila ke dveřím dovnitř. Ještě pořád mi trochu běhal mráz po zádech.

Už jsem brala za kliku, když se kousek ode mě ozval tichý hlas.

„Doufal jsem, že se objevíš.“

Můj řev se rozlehl celou zahradou. Nadskočila jsem a vrhla se stranou do křoví. Teprve až jsem rozdýchala šok, vystrčila jsem hlavu skrz větvičky ven. Vedle vchodu ve stínu stál ON. Byl pořád tak hezký jako minule a taky se tvářil stejně pobaveně.

„Z tebe budu mít jednou infarkt,“ zabručela jsem a vylezla z křoví.

„Klídek, to už nestihneš,“ chlácholil mě. „Trvalo ti to dlouho, už jsem myslel, že se neobjevíš.“

„No tak promiň, že mám i něco jinýho na práci.“

Zvědavě pozvedl obočí.

„Hm, já mám zkušenost, že se duchové nudí. Jedinou jejich zábavou je tak nanejvýš někoho šmírovat.“

„Tsss,“ odfrkla jsem si. Pak mě ale něco napadlo. „Co je to tam za to křoví?“ ukázala jsem k jedné ze zdí zahrady. Překvapeně zamrkal změnou tématu, ale poslušně se otočil a zamyslel se.

„Hm, nejsem si jistý, ale asi cesmín... Co to děláš?!“ Škubl sebou, když uviděl jak mám do jeho břicha zaraženou ruku až po zápěstí. Rychle jsem ji stáhla a uskočila.

„Jen se ujišťuju,“ uculila jsem se.

Takže mluvil pravdu. Jenom mě vidí a slyší, nic víc. Hned jsem byla klidnější. Na různé zrůdičky jsem byla zvyklá, ale tenhle mě naštěstí mohl jen vidět, takže to zas takový rozdíl nebyl. Tedy pokud nepočítám to, že on jako zrůdička zrovna nebyl a pokud jo, tak zatraceně pohledná a sexy... Obzvláště takhle zblízka.

„Co je?“ přimhouřil oči při mém upřeném pohledu.

„Nic,“ hlesla jsem, ale jeho to moc nepřesvědčilo. „Co vlastně celý... lou noc děláš?“ odvedla jsem raději hovor jinam. Pod jeho pohledem mi začalo být totiž nějak příliš teplo ve tvářích.

„Většinou se poflakuju po okolí,“ pokrčil rameny. Pak mu naštěstí doklaplo, že jsem se snažila nějak navázat rozhovor, ať tu nestojíme jako tvrdý Y. „Mám tu pár oblíbených míst, chceš je vidět?“

Okamžitě jsem přikývla a to hned ze dvou důvodů. Za prvé mě lákalo být s ním a za druhé jsem za zády uslyšela zavrzání - domácí se evidentně budili.

Přešli jsme společně přes zpustlou zahradu a já ho následovala tepanou brankou ven... když prosvištěla skrz mě a zabouchla se.

„To nebylo vtipný!“ zavrčela jsem.

„Nebylo to slušný, ale vtipný jo,“ zacukaly mu koutky. „To máš za to ruku v břiše.“

Vykročil dál a já okamžik zvažovala, že se jen otočím na patě a vybodnu se na něj, ale nějak to nešlo.

Vedl mě úzkou pěšinou a okolo byl téměř neprostupný porost. Vynořili jsme se až na úpatí srázu.

„Páni,“ hlesla jsem. Pod námi se rozprostíralo město a celé zářilo do tmy. Z výšky jsme sledovali čilý ruch, který v jeho ulicích vládl.

„Jo,“ přikývl a sedl si na kamenitou zem. Kecla jsem si vedle něj. „Narodil jsem se tam a prožil skoro celý život, tedy ten lidský,“ zamumlal.

„Vlastně o tobě nic nevím,“ došlo mi konečně.

„Gregory Waxner k vašim službám, slečno,“ uculil se.

„Violet,“ oplatila jsem mu.

„Hezký jméno, pasuje ti k očím.“

„No jo no, táta neměl moc fantazie,“ ušklíbla jsem se.

Pobaveně se zahleděl dolů.

„Dobře se mi s tebou povídá,“ řekl aniž by se na mě podíval. „Vlastně jsem rád, že jsi jen duch, s nikým jiným bych si asi tak nerozuměl.“

Zarazila jsem se.

„Chceš mi říct, že pokud bych byla ještě živá, tak by ses se mnou nebavil?“

„Asi ne,“ pokrčil rameny. „To naštěstí ale nemusíme řešit.“ Konečně se na mě podíval a já měla co dělat, abych se tvářila normálně. Oči mu nadšeně zářily. „Víš jak je to osvobozující moct si s někým jen tak povídat?“

Jo, věděla jsem co tím myslí. Byla jsem duch a ten to nikomu jinému říct nemohl. Takový dutý strom, kterýmu se mohl vyzpovídat.

„A čím se bavíš ty, když tedy opovrhuješ starým dobrým šmírováním,“ zeptal se, když jsem na jeho vkus až moc dlouho mlčela.

„Docela hodně cestuju,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

„Takže dobrodružná dušička,“ pousmál se.

„Nějak se zabavit musím.“

Zahleděl se na mě. „Vypadáš jako samotářský typ.“

„No...“ zavrtěla jsem se. „Žádný známosti mi moc dlouho nevydrží.“ Jo asi tak pár vteřin, než je pošlu do věčných lovišť.

„Tak to jsme na tom stejně,“ nadhodil potěšeně. Byl rád, že v tom není sám. Okouzleně jsem na něj hleděla. Když se usmál, měla jsem pocit že se začnu rozplývat - což nebylo v tomhle stavu zase tak těžký.

Holka holka, ty v tom lítáš! Zaúpěla jsem sama nad sebou. Měla jsem strašnou chuť se k němu natáhnout a přejet mu prsty po tváři. Zjistit, jaká je jeho pokožka na dotek. Studená, nebo jemná a teplá jako lidská...

Raději jsem vyskočila na nohy.

Překvapeně na mě vzhlédl.

„Už bych měla jít,“ vyhrkla jsem a vystřelila pryč než udělám nějakou pitomost. Tedy než udělám velkou pitomost.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 10. kapitola: