OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slzy druhé Země: Příliš dokonalý úsudek III.



Slzy druhé Země: Příliš dokonalý úsudek III.Pokračujeme na návštěvě v Langmann & Croft na "pracovní návštěvě".

Slečnu Mortimerovou našli v její pracovně. Černovláska s brýlemi na nose, věkem někde na půl cesty mezi třicítkou a čtyřicítkou, oblečená do modré blůzky a černých bavlněných kalhot. Přes civilní oblečení ráda nosila bílý laboratorní plášť, tak typický pro většinu oddělení vývojů jednotlivých společností bez ohledu na předmět jejich činnosti. Od potravinářských koncernů První vitálské přes elysijské zbrojovky až po producenty nanotechnologií - univerzální stigma, tak jako pro jiné oblek nebo odznak Úřadu, problesklo Artemu hlavou.

„Dobrý den, slečno Mortimerová, jmenuju se Arte Wilson a jsem detektiv z Úřadu pro vyšetřování kriminality. Tohle je můj pracovní robot-asistent – R4," představil se Arte a současně ukázal služební odznak. „Jsme tu kvůli vraždě vašeho nadřízeného – pana Crofta."

„Dobrý den, detektive," odpověděla Světlana Artemu a rozjitřené vody oceánu jejích očí pročísl úder hurikánu, který přes všechny přípravy překvapí i nejzkušenější kapitány.

„Myslela jsem si, že přijdete, od chvíle, co se ke mně doneslo, že Dirkova smrt nebyla... náhodná..." Disponovala klidem a uvážlivostí odzkoušené léty zodpovídání nezodpověditelných otázek posouvajících lidstvo blíž a blíž nekončící vládě nad hmotou, jenže každá z nich se najednou zdála nicotnou proti nezměnitelnému faktu ztráty jediného člověka, na kterém v jejím soukromém světě skutečně záleželo. Její ruce se rozklepaly, stejně jako kolena a hlas. Došla ke své velké, černou kůží potažené otočné židli a klesla do jejích útrob. Potom se natáhla pro sklenici vody, která ležela na stole. „Omlouvám se..." zakuckala se. Když záchvat přešel, pokračovala, „je to pro mě tak nějak ještě těžko uvěřitelné, víte? My jsme včera společně slavili obrovský posun – protoplasmová pumpa znásobí výkonnost trysek až na pětinásobek, což přinese zkrácení doby nutné na cestu mezi Marsem a Europou na dvě třetiny... Za dva týdny jste tam... I možnosti pro mezihvězdný let jsou... Úžasné... Bylo to tak trochu společné dítě nás všech, víte... No, a dnes ráno mi volal John..." odmlčela se a nabírala dech.

 

„Chápu," začal Arte a snažil se o soucitný tón v hlase. Není nic žalostnějšího, než pohled na ženu, která v duchu sbírá střepy zrcadla, které se ještě včera zdálo být jejím životem a dneska je z něj jenom hromádka bezcenných sklíček, užitečných tak akorát pro ruce konceptuálních umělců. „Přesto, nebo spíš právě proto, se vás budu muset zeptat na několik nepříjemných a osobních otázek. Koneckonců, vedu vyšetřování a zajímá mě hlavně pravda, i když zásluhy pana Crofta jsou bezpochyby úchvatné."

Světlana si sundala brýle, promnula si oči, ve kterých dusila pláč, vytáhla jemný žlutý hadřík a začala si čistit skla. „Nevadí, povídejte. Já tomu stejně chci přijít na kloub, protože nechápu, kdo by chtěl udělat něco takového."

„Z vaší reakce mám pocit, že pan Croft vám byl velmi – velmi – blízký. Mnohem víc, než jako přímý nadřízený... mám pravdu, slečno?"

Světlana si nasadila brýle a potichu začala: „Ono na tom teď už stejně nezáleží. Ano, je to tak. Byli jsme spolu už něco přes půl roku. Scházeli jsme se u něj, párkrát u mě. Víte, on byl strašlivě osamělý člověk. Dali jsme se do řeči, když tu jednou zůstal dlouho do noci a nemohl pohnout s výpočtem ideální proudnice pro novou generaci trysek. Všimla jsem si tehdy, že na obědě nebyl a večeři také nejedl, tak jsem se ho zeptala, jestli nemá hlad – tohle pohlcení problémem moc dobře znám. Měla jsem tehdy s sebou z domova kormu, protože jsem tu plánovala být dlouho... Nejdřív mi řekl, ať vypadnu, že na jídlo nemá čas – přesně takovým tím způsobem, jakým odháníte mouchy, jejichž bzučení kolem vašich uší sice nic neznamená, ale to mu nebere na otravnosti," zasmála se. „Po pár minutách za mnou ale sám přišel a prosil mě o odpuštění. Že se moc omlouvá, právě na něco přišel, ale to se ukázalo jako nesmysl, a jestli to můžu pochopit... To víte, že jsem odpověděla, že jo, dokonce jsem se tehdy trochu rozesmála. A řekla jsem mu, že moje nabídka pořád trvá, jestli si to nerozmyslel. Nerozmyslel," Světlaně při vzpomínání na rtech vyrostl nostalgický úsměv a její oči vyzařovaly radost z těch dávno minulých zážitků. „Pozval mě k sobě do pracovny a já si tehdy všimla, že mu v jedné rovnici vypadlo mínus před závorkou... Chápete – takový génius, a jeho práce má být zničená kvůli roztržitosti," s těmi slovy se rozesmála. „No, a tak jsme se seznámili. Do té doby měl jenom ty své výkresy a propočty," dokončila svou zpověď.

„Dobrá, a povězte mi – jak to vypadalo s vaším vztahem poslední dobou?"

„Kupodivu... vážně skvěle. Tedy – teď. Je to tak dva měsíce zpátky, co se stala taková divná věc. Jednoho dne se tady neobjevil, tak jsem mu volala domů a on to nebral. Několikrát, po celý den. Nakonec jsem za ním večer zajela a on mě tehdy nepustil ani k sobě do pokoje. Akorát na mě křičel přes dveře, ať odejdu, že s ním nechci mluvit. Druhý den se ukázal odpoledne a nikoho k sobě nepouštěl. Když jsem se snažila zjistit, co se děje, tak mě poslal pryč, že má moc práce. Tenhle jeho šílený stav trval asi dva týdny. Myslela jsem, že jsem něco provedla, že je mezi námi konec – že se na nás přišlo, nebo tak... Ale najednou zničehonic se objevil u mě doma a před prahem s kyticí růží v ruce jako nějaký kavalír ze starých časů prosil, ať ho pustím dál. Že odtamtud neodejde, dokud nepřijmu jeho omluvu. Byla jsem tehdy naštvaná, a jak, ale..."

„Ale nějaké šílenství, co mu bláhově říkáme láska, nás nutí odpouštět i našim vlastním vrahům," skočil jí detektiv do řeči, upírajíc pohled z okna na tesáky města, hledající horní čelist někde v mracích nad ním.

„Přesně tak," přisvědčila Světlana a v očích se jí zaleskly slzy. „Tak to znáte, detektive... No, od té doby se všechno zase změnilo... Nebo jednoduše vrátilo do normálu... Byl-li kdy nějaký. Viděli jsme se i několikrát týdně a ruku v ruce si kreslili vzdušné zámky o tom, jak jednou změníme směrnice společnosti, jejichž obětí se nakonec stal sám Croft – jejich spoluautor..."

„Co váš vztah s panem Langmannem?"

„S Johnem? No, je přítel a zároveň člen správní rady. Což je občas takové dvojsečné-"

„Já nemyslím tenhle vztah..." utnul nekompromisně Arte Světlanu v půlce věty. Na okamžik se rozhostilo ticho, než jí došlo, kam detektiv míří. Pak se dovtípila a přes tvář jí přešlel stín zapadajícího slunce.

„Ale prosím vás – John? Vždyť má manželku a děti – i kdybychom nebyli přátelé. Je pravda, že někdy v době, kdy jsme si začali s Dirkem, mě párkrát pozval na večeři, ale nikdy to nevyšlo. Ani vlastně nevím, jestli nemohlo jít o nějakou přátelskou nebo dokonce pracovní záležitost. On je takový... já vám nevím – skoro bych mohla říct, že tihle šakalové businessu nejsou můj typ," sklopila oči.

„A nedával najevo jakoukoliv nespokojenost s vaším vztahem k panu Croftovi?"

„Ne, rozhodně ne! Vždyť o nás koneckonců věděl – a nikdy nepodnikl jakýkoliv krok, aby nás roztrhl. A že takové kroky podnikat mohl a dokonce i z povahy funkce ve vedení měl..."

„Díky – povězte mi teď o včerejším večeru. V co největších detailech – cokoliv, co vám přišlo jen zdánlivě mimo normu, by mohlo vést k odhalení vraha pana Crofta."

„Dobrá, pokusím se," po tváři se jí rozběhl výraz směsice zamyšlení a touhy po nezkreslených vzpomínkách. Arte ho moc dobře znal – byl křížem svědků tragédií, kteří mu dennodenně dělali průvodce po životech, co se najednou zdály, jak by je žil někdo jiný, a k tomu zatraceně dávno. „Dohodli jsme se ještě s Johnem, stejně jako mnohokrát předtím, že nás vyzvedne. Jako první přijel ke mně. Mohlo být tak po půl sedmé. Chvíli jsme se zdrželi a kolem tři čtvrtě na osm jsme se stavili u Johna. Bydlí s manželkou a dětmi pár bloků ode mě. Dirk nechal stát auto v garážích na rohu čtyřicáté šesté severní a třinácté západní. Odtamtud je to jen kousek do Krásných počátků, což je bar provozovaný pod hlavičkou První vitálské. Dirk s Johnem tam chodili ještě za studií, prý je to dokonce místo, kde je napadlo, jak obejít Ivanovičův paradox..."

„Zůstali jste tam celý večer?"

„Dá se to tak říct – byli jsme tam asi do půl jedné. Pak nás Dirk rozvezl, jako pokaždé, když jsme si vyrazili. Byl to... vlastně úplně běžný, i když sváteční, večer..."

„Nevzpomenete si na cokoliv, o čem jsem se zmiňoval? Cokoliv, byť jen minimálně mimo obvyklou rutinu?"

Světlena si opět sundala brýle, dýchla na jedno sklo a začala ho leštit. Přitom se nepřítomně dívala skrz stěnu kanceláře, někam do dálky, kde se zpomalil čas včerejšího večera na nekonečně dlouho trvající okamžik.

„Vlastně... ano... Normálně jsme nejdřív vysadili Johna, pak jsem vystoupila já a nakonec odjel Dirk k sobě... občas jsme jeli oba... No, a včera mě nejdřív vysadili kluci u mě. John už v baru zmínil, že spolu musí něco probrat... Zase tak zvláštní mi to nepřišlo, myslela jsem, že jde o nějakou záležitost vedení."

„A kdy vás vysadili?" To vypadá, že zapadá další střípek skládanky, řekl si pro sebe v duchu Arte. No, možná taky další hřebíček do Langmannovy rakve. To spíš, dodal.

„Asi tak v jednu... V jednu," nasadila si brýle a tvář se jí opět zasmušila, „to bylo naposledy, co jsem ho viděla, detektive. Popřál mi dobrou noc. Nic víc, nic míň... Prostě dobrou noc..."

Artemu jí začínalo být vážně líto. Croftova smrt na ni dolehla se silou vlaku drtícího niklák na kolejích. Celkem úspěšně by ji mohl ze seznamu podezřelých vyškrtnout. Přesto, pro jistotu, musel položit ještě jednu, poslední otázku.

„Může někdo potvrdit váš příchod domů?"

„Jedině výpis použitých elektronických klíčů v budově. Měl by vám být k dispozici, dům má v majetku Langmann & Croft. Můj klíč je tady," ukázala směrem na věšák, kde visel dlouhý šedý kabát. Potom se zvedla, došla k němu, zašátrala v kapsách a vytáhla malou plastikovou kartičku a podala ji robotovi. Ten si ji vzal a zasunul ji do malého otvoru, který se mu otevřel na hrudi. Po pár vteřinách ji opět vyňal a vrátil Světlaně.

„Děkuji, slečno Mortimerová, scan byl úspěšný," konstatovala Čtyřka kovově nakřáplým hlasem.

„Taky, taky... Detektive..." otočila se na Wilsona, „doufám, že odvedete svou práci co nejlépe. Dirk byl dobrý člověk a jeho příběh zaslouží dobrý konec. Nebo aspoň lepší, než zapadnout někde na serveru mezi nevyřešenými případy."

„Udělám všechno, co bude v mojí moci, slečno," řekl Arte nahlas a v duchu dodal: Ostatně stejně jako vždycky. I když to občas nestačí. Přesto – jenom málokdy se stane, že z tohohle světa zmizí někdo kompletně zlý. Zlo je pouhopouhou odchylkou od normálu, vymykající se morálce konkrétního jedince. A ta je čistě subjektivní. Croft, zdá se, náležel k lidem, které ostatní vnímali spíš kladně, než záporně. Jenže tak, jako neexistují jenom zlí lidé, těžko věřit, že všechno se v dobré obrátí. A on nikdy nechtěl slíbit něco, co nedokáže splnit – už proto, že netušil, co myslí dobrým koncem.

Světlana chvíli sledovala přemýšlejícího detektiva a pak se váhavě zeptala: „Budete potřebovat ještě něco?"

Arte se probudil z filosofického rauše a hbitě odpověděl: „Ne, to je všechno, slečno Mortimerová. Děkuji vám za spolupráci. Zůstaňte, prosím, na telefonu, možná budeme potřebovat ještě něco osvětlit."

„Není problém, kontakt na mě máte, k zastižení jsem buď tady, nebo u sebe doma."

„Dobrá, pak tedy na shledanou," rozloučil se Arte a vydal se pryč z místnosti.

„Na shledanou," odpověděla Světlana. Chvíli se ještě nepřítomně dívala na dveře, které se za detektivem a jeho společníkem zaklaply, a pak se zhroutila hlavou do svých dlaní a dala se do táhlého, usedavého pláče. Jako by se z uznávané konstruktérky nejnovějších technologií v tu chvíli stala pětiletá holčička, která měla nahradit Atlase v úloze nositele vší tíhy světa.

Když mířili autem zpátky, ozval se nečekaně R4: „Přišla mi aktualizace zprávy doktora Jonese, detektive."

„Copak nám mistr posílá?"

„Hlavní informací se v tuto chvíli jeví, že Lorazepam se dostal do Croftova těla orálně, po zapití vodou – mezi půl druhou a třičtvrtě na dvě ráno."

„Výborně – díky."

Tak fajn. Za pár desítek minut se postavíme vis á vis Langmannovi, pro kterého jsme jenom figurky na šachovnici, se kterými si hraje. Nejspíš si myslí, že proti němu neseženeme zhola nic, a on tak svojí úředně konstatovanou nevinou zabetonuje svojí pozici na vrcholu vlastní společnosti.

Ne ne, kdepak – v tom se hrubě přepočítal. A sám nám to poví – jazyk jsem už rozvázal mnohem horším. Kainům, co bláhově žili ve vlastní hlavě, kde vraždu nikdo nikdy nezakázal. Nabukadnesarům na trůnech ze zlata, pro které se stala smrt jenom další položkou v účetnictví.

Langmann je jenom zamilovaný blázen, co porušil pravidla. A teď se snaží hrát hru, na kterou nemá – a nikdy neměl.

Co mi na tom ale, sakra, pořád nesedí?


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Slzy druhé Země: Příliš dokonalý úsudek III.:

1. RenyNew přispěvatel
05.03.2017 [11:07]

RenyNewNejvíc mě dostala závěrečná poznámka - ta totiž skvěle vystihuje nejen Arteho ale i můj čtenářský pocit. Všechno samozřejmě ukazuje na Langmanna. "Ale co by to bylo hrozně jednoduché, ne?" :-D

Měla bych jedinou výtku - příště bych se snažila o ještě trochu větší "hovorovost" mluvy. U Světlanina popisu kritického dne mě trochu nepříjemně zaujalo slovo "mnohokrát". Nějak si nedovedu představit, že ho doopravdy pronáší...

Kapitola byla opět napěchovaná těmi "krutě" trefnými výroky, které zrkátka nemůžou zůstat bez povšimnutí. Jsou skvělé. Zajímavá byla Arteho filozofická chvilka, dává to postavě detektiva-drsňáka nový rozměr - který mě baví.

Nechyběly ani specifické a originální popisy prostředí - tesáky města a horní čelist hledaná v mracích nebo zrcadlo, jehož střepy jsou dobré leda tak pro tvorbu konceptuálních umělců. Tohle obdivuju, přijít s opravdu neotřelými obraznými pojmenováními ;).

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!