OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slzy druhé Země: Příliš dokonalý úsudek II.



Slzy druhé Země: Příliš dokonalý úsudek II.A vyšetřování se rozjíždí...

Aiša Croftová je hezká zelenooká dlouhovlasá brunetka těsně před třicítkou. Vyučená na obchodní škole v sobě kolem dvaceti objevila talent malířky, což okamžitě vedlo k finančním potížím, zčásti zaviněným bohémským životem, na který si navykla, a zčásti nízkou prodejností jejích avantgardních děl. Z hlubin chaosu jí tehdy vytáhl Croft. Nutno podotknout, že těsně před klepadlem Petrovy brány. Ve třiadvaceti totiž Aiša skončila s předávkováním v soukromé nemocnici zřízené Langmann & Croft, následovala odvykačka a přísný dozor nad jejími aktivitami. Zavřená v sametovém vězení bratrova bytu, oficiálně v podnájmu, se postupně vzmáhala.

Přesto dodnes dávala přednost samotě před ruchem okázalých vernisáží, ve kterém zoufalostí, nadšením a leckdy i všemi možnými druhy návykových odpalováků opojení mladí umělci shání nutné kontakty. Alespoň tak nějak, byť s úřednickou strohostí, to popisoval její osobní spis, když ho Arte v rychlosti prolétal. Musel uznat, že oprávnění neomezeně přistupovat k záznamům o osobách, kterých by se i okrajově týkalo vyšetřování, ho těšilo. Kolik roztodivných figurek už takhle poznal – i když prostřednictví právě té fádní řeči. Na druhou stranu právě ona dávala prostor pro doplňování suchých obratů vlastní fantazií. No, uvidíme, co bude slečna Croftová zač, zakončil v duchu.

 

Přišla v černobílé kostkovaném svetříku a džínách, s malou koženou kabelkou přes rameno. Ačkoliv by ji člověk nečekal na stránkách módních časopisů, vyzařovalo z ní určité charisma. Umírněnost – první slovo, co Artemu vytanulo na mysl, když ji spatřil. Taková ta hodná holka od vedle, co vám pohlídá kytky, psa a sem tam si vyslechne, o co jste si zase vylámali zuby.

„Dobrý den, slečno Croftová," přivítal ji v místnosti, kterou měli na Úřadě buď pro neformální jednání, anebo jednoduše pro ta, která nebylo potřeba nahrávat.

„Předpokládám, že tak dobrý zase nebude," odpověděla Aiša a posadila se na tmavozelený kožený gauč uprostřed místnosti. „A předpokládám, že mi chcete sdělit něco ohledně bratra."

Tenhle frontální útok Arte nečekal. Zdání holky od vedle okamžitě nahradila nemilosrdná bohyně barových židlí, co vynáší ortel nad kdejakým rozlomeným srdcem.

„Předpokládáte naprosto správně, byť úplně nechápu, kde se váš předpoklad bere," začal detektiv a jeho tvář zvážněla.

„Chcete mi říct, že jeho smrt nebyla náhoda. Že ho někdo zabil," přerušila ho. S těmi slovy sáhla do kabelky a vyndala z ní krabičku cigaret. „Můžu?"

Arte na ni kývnul a přisunul k ní popelník ležící na stole. Milá zlatá, vy nebudete žádné neviňátko, co se děsí pouhé zmínky o příbuzném, po kterém vzniklo ve vašem životě vakuum. Aiša Croftová právě vyhrála první místo na pomyslném žebříčku podezřelých v jeho hlavě.

„Asi se teď sám sebe ptáte: Proč ta ženská ví, že jejího bratra někdo zabil? Je tak hloupá, aby si neuvědomovala, že tímhle rádoby drsňáckým výstupem docílí jedině pár desítek minut slávy v soudní síni, kde ji porota shledá vinnou, protože věděla něco, o čem neměla mít správně ani tušení?" Popotáhla z cigarety, vyfoukla téměř dokonalý kroužek a pokračovala: „Ne, není. Tak co tedy blbne? Inu, existuje jediný důvod, pane detektive, proč dělám to, co dělám. Já totiž nevím jenom, že můj bratr byl zavražděn, ale vím i kým."

Arte se v duchu zasmál. Doufám, že si uvědomuje ironii toho, co právě řekla. Stále dál se na míle vzdalovala jakémukoliv vyvinění z podezření, co v něm zasadila.

„Byl to Langmann."

„John Langmann? To můžete rovnou říct, že ho zabil Chárón, protože mu dlužil prachy. Slečno, doufám, že si uvědomujete, že s právem tvrdit jde ruku v ruce povinnost dokazovat... A pro tvrzení, jako je tohle, musíte přihodit pár důkazů. Bez toho inkriminujete jenom sama sebe," změřil si ji pohledem Arte.

Aiša se ale nenechala vyvést z míry. Další potáhnutí, další kroužek. Pak oklepala cigaretu do popelníku a s ledovým klidem prosyceným zdánlivým nezájmem pokračovala.

„Samozřejmě, že to vím. A mám pro vás důkazů hned několik. Budete hledat tři věci – motiv, prostředky a příležitost. Začněme od konce. Včera večer šli Langmann, můj bratr a Světlana Mortimerová slavit. Tedy – jeli. Můj bratr je vezl svým autem. Vím to, jelikož jsem byla doma, když odcházeli. Údajně se jim zase povedlo něco s tím jejich motorem, obrovský průlom..." zakabonila se, protočila oči v sloup a pokračovala, „mluvili tou jejich hatmatilkou, takže nemám nejmenší tušení, o co šlo. Ale jeli někam do centra. Bratr standardně nepije, alespoň ne ve městě, naopak dělá dost často řidiče. Ani nevím, proč – přitom co týden u něj najdu prázdnou lahev skotské. Asi si chce hrát na dobrého samaritána. To je – byl – celý on. Pořád si dělal hlavu s tím, co si o něm ostatní myslí. Každopádně – tady máte příležitost."

„No, slečno, to je zatím – neberte si to osobně – slabé jak důvěra mezi exmanželi. Něco na tom bude, ale nelze to vzít za bernou minci. Neřekla 'ste například, kdy odjížděli. Navíc, proč by vrahem nemohla být slečna Mortimerová?" zašklebil se Arte. Uvědomil, jak neuvěřitelné má štěstí. Po celou dobu jejich rozhovoru stojí v rohu místnosti Čtyřka, která pro sichr všechno nejspíš nahrává. Jinak by musel Croftovou hnát nahoru do výslechovky a přesvědčit ji, aby všechno zopakovala. Protože tady už dávno nešlo o smutný rozhovor, při kterém chytáte jako rybář náznaky naznaků důkazů a teorií. Tohle byl naprosto regulérní výslech.

„Světlana to být nemohla, protože s bratrem spala," zpražila tentokrát pohledem Aiša Arteho a v hlase se jí odráželo pohrdání. „Už tak přes půl roku."

„Zajímavá informace. To usuzujete z toho, jak moc byl váš bratr atraktivní?" neodpustil si detektiv uštěpačnou otázku.

„To vím, protože nejsem slepá ani hluchá a protože spím v přízemí a můj bratr nade mnou."

„Fajn," Wilsonovi projela hlavou známá scéna ze Styronovy Sophiiny volby, kterou dneska stejně už nejspíš nikdo nezná, „má to svou jistou vnitřní logiku. Ale proč to váš bratr nenahlásil? Všechny korporace takovouhle liknavost postihují minimálně slušnou pokutou a u vedoucích zaměstnanců víc než často ztrátou pozice."

„Ježiši, vy asi fakt nevíte, jak to v Langmann & Croft chodí, co?" v hlase jí znělo pohrdání smísené s pocitem totální rozumové nadřazenosti. „Bratr byl nejenom ve správní radě, ale taky šéfoval sekci vývoje. A kdo je vedoucí sekce pohonných hmot? Jistě – Světlana Mortimerová. Je jeho přímou podřízenou! A to je podle pravidel společnosti na přeložení nebo rozvázání poměru. Takže asi tak."

„Dobře. Dejme tomu, že spolu váš bratr se slečnou Mortimerovou něco měli. Jenže, slečno, jak tak pozoruju na mozaiku Langmann & Croft, co se mi tu snažíte seskládat, mohlo by se jednomu zdát, že slečna Mortimerová spíš motivem disponovala, než že by ho postrádala. Pokud by vašeho bratra připravila o život, nehrozila by jí sankce za románek. Není tak nereálné, aby na ty dva někdo přišel a ona pak vsadila všechno na jedinou kartu. Prostě by se chopila poslední šance ho zatajit."

„Ále, to z ní zase děláte moc velkého ďábla," pokusila se znovu pohrdavým pohledem přimrazit Arteho k podlaze Aiša. Ten se ale nenechal a kontroval.

„Víte, slečno, viděl jsem už moc ďáblů, co se toulají světem, a nejeden z nich na sebe vzal podobu dívky v nesnázích. A jediný, kdo dost často stojí mezi vámi a takovým ďáblem, je někdo jako já. Anebo zrcadlo. Tak bacha na přehnaně rychlé soudy."

„Jo, máte pravdu. Jenže když připustíte, že láska dokáže zabíjet, tak mi musíte dát za pravdu v tom, že Langmann měl motiv mnohem přímější než Světlana," s těmi slovy vytáhla další cigaretu, jelikož první už se beznadějně utopila v popelníku. „On je do ní totiž blázen."

„Paráda – a to víte jak?" rozesmál se Arte.

„Vidím a slyším. Ti tři se u nás takhle k večeru scházeli celkem často. Langmann potom odcházel a Mortimerová si hledala pokaždé výmluvu proč zůstat. Řeknu vám, nezřídka to byla dost dobrá komedie, protože Langmann toužil s Mortimerovou strávit aspoň trochu času o samotě a ona chtěla zase trávit čas s bratrem..."

„Aha, takže mě má zase ujistit váš pocit?"

„Ne. Můj pocit vám má říct, kde hledat zakopaného psa – a na co se ho zeptat, až ho vykopete. Navíc – je tu ještě jedna maličkost, která musí přesvědčit i zapřísáhlého kritika, jako jste vy, vaše ignorantskosti. Tohle chování vás učí na akademii?"

„Ne, v tomhle oboru jsem samouk – jestli chcete vědět kde začít, doporučuju kapitolu čtyři v příručce Jak se stát nesnesitelně cynickým vyšetřovatelem. Píše se tam, že pravdu nenajdete jenom díky tomu, že jí budete někomu věřit. Každopádně – o jakou maličkost se tedy podle vás jedná?"

„Peníze. Po smrti bratra připadne podle závěti, co sepsal, jeho podíl na korporaci Langmannovi, rodině zůstane jenom povinný díl. Tedy – podle té závěti, která je teď platná. Mám za to, že se chystal závěť změnit, protože měl sjednanou schůzku s notářem – příští týden."

„A jak proboha znáte jeho závěť?"

„Protože ji přede mnou psal. Před dvanácti lety, když dali s Langmannem dohromady ten jejich motor, tak za mnou přišel. Na střední škole jsem absolvovala rok práva, tak jsem s tím trochu poradit mohla. Nejsem sice notář, ale určitě víte, že i taková závěť je platná."

To je, přisvědčil jí v duchu Arte. A na tomhle rozhodně něco bude.

„Chtěl, aby cokoliv, co se stane po jeho smrti, směřovalo k rozvoji společnosti," pokračovala Aiša, „takže všechno odkázal Langmannovi, a pokud by on nebyl naživu, pak přímo korporaci."

„Hmmm... Dobře. Řekněte mi, když znáte bratra tak dobře-"

„Dobře? Ne, to ne. Vždyť jste se musel v tom jeho osobním spisu dočíst, že byl vždycky dost uzavřený. V životě neměl manželku a Mortimerová je nejspíš první ženská, se kterou si kdy něco začal. O tom, co se mu dělo v hlavě, nemám nejmenší tušení. Říkám vám jenom, co jsem viděla a slyšela."

„- stejně mi povězte: Neměl bratr alergii na cokoliv?"

„Ne, to rozhodně ne. Proč?"

„Protože mu někdo podal silnou dávku antialergik, a stav, který mu navodila, vedl k havárii."

„No můj bratr alergik rozhodně nebyl... ale," na chvíli se zamyslela, „Langmann jo! Párkrát si u nás nějaké prášky bral, prý mu vadila moje kočka... bral na to... jakseto... Lora-něco. Vidíte? Máte prostředek!"

„... Lorazepam?" podíval se na ni Arte tázave už v půli předchozí věty.

„Jo, to bude asi ono..."

Konečně něco s rozumnou dávkou nejistoty, „Fajn – a slečna Mortimerová?"

„Prosím vás, ta se prášků nikdy ani nedotkla. Aspoň u nás."

„Dobrá, tak to bude tím pádem všechno. Zůstaňte v Edenu a buďte na příjmu, možná budeme potřebovat ještě něco upřesnit."

„Není problém. Moje číslo máte."

„Takže dík, že jste přišla," podával jí Arte ruku. Je to strašná, neupřímná fráze, ale říkat ji musí. A vzato kol a kolem, trochu pravdy na ní vždycky bylo – je blíž než před jejím příchodem. A před příchodem všech, kterým tu frázi musel adresovat. A za to je rád.

„No, já budu doufat, že to nebylo zbytečné," odpověděla překvapená Arteho náhlou lidskostí Aiša Croftova a s těmi slovy típla cigaretu do popelníku, načež se zvedla. „Ať za to ten parchant pyká. Bratr si to nezasloužil."

Potom si přehodila přes rameno kabelku a zamířila ke dveřím. Začínala vypadat čím dál tím sklesleji. Smrt bratra začínala šlapat na paty i obrazu netýkavé nadřazené polobohyně, který o sobě malovala okolnímu světu. Kdo nakonec ví, jak moc z holky od vedle jí koluje v žilách, proběhlo Artemu hlavou.

„Velice rychlá proměna, detektive," ozval se mu za zády Čtyřka, jako by mu četl myšlenky.

„Jo, jo, Čtyřko. To jsou umělci. V jedné vteřině na vrcholu světa lamentují nad nekonečnou bláhovostí hry smrtelníků a ve druhé sražení realitou na kolena hledají cestu ven. Bez téhle jejich dichotomie by to nebyli oni – a bez nich bychom nejspíš nepoznali krásu."

Robot chvíli mlčel a pak se zeptal: „Budete si teď přát pana Langmanna zavolat, předvolat, nebo ho navštívíme?"

„Začneme tak, aby nic netušil. Nadiktuj mi jeho číslo," odpověděl Arte a vytahujíc z kapsy starý ošoupaný mobilní telefon.

„Dobrý den, detektive," pozdravil Wilsona z telefonu hlas patřící Johnu Langmannovi. „Děkuji vám, že jste mi zavolal, jakmile jste mohl."

„Dobrý den, pane Langmanne. Jmenuju se Arte Wilson. Jsem si vědom, že může dojít na článek jedenáct, ale přesto vás chci informovat, že postupujeme překvapivě rychle vpřed a nejspíše nebude trvat dlouho a dopadneme vraha vašeho partnera. Proto, je-li vyšetření zločinu ve veřejném zájmu, pak v tuto chvíli nevidím důvod článek jedenáct aktivovat," odpověděl Arte. Když to budu hrát takhle, tak ho třeba nenapadne, že jdu po něm, ale naopak, že jsem zakop o nějakého obětního beránka v rouše vlčím a nesebere nám případ dřív, než ho stačím zatknout.

„Ani nevíte, jak rád to slyším, pane... Wilsone. Ohledně článku jedenáct: Nemám nejmenší tendenci ho aktivovat a ujišťuji vás, že nejvyšší prioritou naší společnosti je dopadení Dirkova vraha. Doufám, že fakt, že vám toto říkám přímo ze svého osobního telefonního čísla dostatečně demonstruje, jak vážně to myslím.

A teď k tomu, o čem s vámi chci mluvit hlavně: Pokud budete potřebovat jakoukoliv pomoc, kterou vám Úřad nebude schopný poskytnout, prosím vás, abyste se mi obratem ozval právě na toto číslo, a já se vynasnažím udělat maximum z pozice své. Jakmile se ke mně donesla zpráva o tom, že jeho úmrtí nebylo náhodné..." Langmann se odmlčel.

„Díky za ochotu, pane Langmanne. Pokud je to z vaší strany vše..." nechal Arte viset větu ve vzduchu.

„Ano, ano, v tuto chvíli ano..."

„... pak bych vás rád oficiálně předvolal jako svědka," dopověděl detektiv.

„Samozřejmě – mohu u vás být... za čtyři hodiny. Šlo by to?"

„Určitě, budeme na vás čekat."

„Zatím nashledanou, detektive."

„Nashledanou."

„Fajn – Čtyřko, dej mi číslo na Světlanu Mortimerovou. Právě jsme získali čtyři hodiny k tomu, abychom jí zašli vyřídit pozdravy od Aiši Croftové," otočil se Arte na robota. Věci se daly do pohybu. Pokud to vyjde, máme do večera hotovo. Anebo nás někdo zastaví. Rubikon jsme ale překročili. To nám nikdo neodpáře. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Slzy druhé Země: Příliš dokonalý úsudek II.:

1. RenyNew přispěvatel
25.02.2017 [23:35]

RenyNewAiša je skvělá. Její způsob vyjadřování mě neskutečně bavil a ve "střetu" s Artem to bylo výborné, zábavné počtení. Zvlášť, když Arte přijal "pravidla hry". Bylo to svižné a čtivé. Nejvíc mě asi pobavil moment "Jak se stát nesnesitelně cynickým vyšetřovatelem."

Hrozně autentická mi přišla chvíle, kdy Aiša popisovala, jak vypadala komedie milostného trojúhelníku Croft - Mortimerová - Langmann. Úplně ty tři vidím, jako živé. A je úplně jasné, že Langmann by mohl mít na Crofta pěknou pifku. Ale to by to bylo nějak moc jednoduché...

PS: Na tvých povídkách mám ráda jednu věc. Vzdělávám se při nich. Přicházím do kontaktu s novými, netušenými slovy. Dneska to byla: dichotomie Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!