OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Skrytá v krvi 26

09.11.2013 (11:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1865×

„Radši bys měl zmizet!“ vykřikla a otočila se pryč. Okamžik za ní nevěřícně zíral, než vyrazil stejným směrem. Neviděl ji, ale slyšel její rychlé kroky po schodišti do patra.

Kašlal na to, co si ona myslí. Nehodlal ji nechat zase se vypařit. Konečně vyběhl z toho bílého pekla. Ocitl se na terase, kde bílý prach odnášel vítr pryč. Rozhlédl se. Bonie stála u zábradlí a skopávala z nohou boty.

Rozběhl se k ní.

Otočila se za hlukem a zamračila se. Nikdy nemohl udělat, to co po něm chtěla. Sedla si na zábradlí a přehodila nohy na druhou stranu. Než k ní doběhl, seskočila na střechu vedle. Rozběhla se po ní a bosé nohy se jí hbitě míhaly. Byla rychlá. Hodně rychlá.

Vztekle sledoval, jak přeskakuje a znovu mu prokluzuje mezi prsty. Znovu se odrazila. Vyděšeně se opřel o zábradlí. Dále už nic nebylo. Jen okraj mostu, který byl ale příliš daleko, aby tam dosáhla.

Byl tak zaměřený na ni, že se vůbec nevšiml další postavy. Než stihla minout okraj mostu, objevila se hbitě paže, které se zachytila. Jako by věděla, že tam bude.

Vyhoupla se na okraj mostu a pak ji dvě paže přehouply přes zábradlí. Ohlídla se a pak i ten druhý. Henry zatnul vztekle čelist, až mu v ní zapraskalo. Ten ksicht by poznal kdekoliv. Sice změnil vzhled, ale Henry by ho poznal kdekoliv.

Vztekle zatnul pěsti.

26. kapitola

Henry vrazil do domu a práskl za sebou dveřmi.

„Viděls Bonie?“ vyhrkla nedočkavě Margaret.

„Jo, má se dobře,“ ucedil přes zaťaté zuby. Zamířil si to přímo do knihovny.

Karl vzhlédl od monitoru a nelíbilo se mu, že si to Henry v téhle náladě rázuje přímo k němu.

„Chci, abys mi sehnal záběry z dnešního večera.“

„Byla tam Bonie?“

„A nejen ona,“ zavrčel a vydal se ke dveřím. „Dej mi vědět hned, jak to budeš mít.“

Potřeboval ze sebe smýt všechen ten prach. Měl ho ve vlasech, v každém póru i mezi zuby.

Za deset minut byl zase dole a nedočkavě pohlédla na Karla.

„Ještě pár vteřin,“ zvedl ruku, aby ho zklidnil. Mělo to ale takový účinek, jako zvládnout stádo zdivočelých bizonů.

Před půl rokem instalovali nové kamery, takže by měly být ty záběry docela kvalitní,“ mumlal si Karl, když přetahoval soubor na disk a otevřel ho v přehrávači. Na monitoru se objevilo celkem devět záběrů.

„Zaostři na tenhle,“ ukázal Henry na druhou kameru. Karl roztáhl obraz na celou obrazovku.

„Jseš si jistý?“ zeptal se pochybovačně Karl, když hleděl na tvář jednoho z těch arogantních snobů. Byl na hony vzdálený tomu zvrácenému výrazu, který si pamatoval z jeho tváře.

„Jo.“ Byl si tím teď jistý více, než kdy předtím. Narovnal se a přejel si dlaní po tváři. Znovu si vybavil, jak ho políbila. Už mu došlo, proč to udělala, ale to jak se k němu tiskla a hladově jej líbala... V uších mu zaznělo zasténání, které se jí vyloudilo z hrdla jen okamžik před tím, než explodovaly nálože...

„Mohla bych se taky podívat?“ ozvala se ode dveří Margaret.

Karl se podíval po ostatních a pak přikývl.

Henry raději odešel do svojí ložnice. Neměl moc náladu se s někým bavit.

Sešel dolů až když dům utichl. Vlastně nic nepotřeboval, ale už nedokázal vydržet mezi těmi čtyřmi stěnami. Z knihovny se ozýval tichý šum.

Došel až ke dveřím. Margaret seděla před počítačem a sledovala monitor. Jednu nohu měla přitaženou k sobě a opírala si bradu o koleno.

„Po kolikáté se na to díváš?“

Škubla sebou a ohlédla se. Pak se znovu otočila k monitoru.

„Asi po čtvrté.“

„Viděl jsem ji, Margaret, kdyby se chtěla vrátit, tak by to udělala.“

Nereagovala na to. Věděl, že tohle slyšet nechce.

Obrátil se.

„Možná už vím, proč odešla.“

Zarazil se.

„Dávalo by to smysl,“ zamumlala a šáhla po myši.

Přešel k ní.

„Tady,“ ukázala na jeden záběr. „Když si myslí, že mu nikdo nevěnuje pozornost... Zmizel až moc rychle. A tady...“ vytáhla další obraz, kde byl vidět ostřeji.

„Margaret,“ utnul ji, „ať budeš na tom videu hledat jak dlouho chceš, tak pochybuju, že tam najdeš na tohle odpověď.“

Unaveně se otočil.

„Ji si taky neposlouchal!“ Obvinila ho rozčíleně. „Proto s ním utekla.“

Vztekle se otočil.

„Neopovažuj...“ zavrčel.

„Samuel mi to řekl. Chtěla ti zabránit v tom, abys ho zabil. Nedals jí jinou možnost.“

„Proč? Proč by jí mělo na něm tak záležet po tom, co jí provedl?!“ vyštěkl na ni to, co se snažil už několik týdnů marně pochopit.

„Nemohla tě nechat ho zabít ze stejného důvodu, proč on nezabil ji, i když k tomu měl příležitost!“ křičela na něj. „Viděls, jak je rychlý, stejně jako ona. Mají i stejnou barvu vlasů.“

„A co to s tím má společného?“

„To, že by byla až příliš velká náhoda, aby na sebe měli štěstí. Něco takového se totiž především dědí!“

Henry si unaveně promnul zátylek a pak zvednul pomalu hlavu, když mu začalo docházet, co se mu tady snaží právě Margaret tvrdit.

„To je kravina.“

„Proč?“ rozhodila pažemi. „Podle mě ani jeden o druhém nevěděli. Vždyť Bonie ani netušila, že je upírka, dokud nenarazila na nás!“

Otočil se a přešel k oknu. Opřel se nepřítomně o rám. Mohla to být pravda? Znovu se snažil si vybavit všechno, co tomuhle peklu předcházelo. Před očima viděl znovu její bledou tvář, když na něj zírala. Jako by viděla ducha. Vlastně oba dva. Tenkrát byl ale vztekem tak bez sebe, že chtěl Bonie jen ochránit, dostat ji do toho bastarda pryč.

To pak ho začala bránit. Netušil, co se tenkrát v tom pokoji stalo, co jí řekl... Pokud byla ale vážně jeho dcera, tak by to celé konečně mělo nějakou logiku.

„Henry?“ přistoupila k němu Margaret. Tvářil se hrozně.

Natáhla ruku k jeho rameni, ale než měla šanci se ho dotknout, napřímil se.

„Jdu ven.“

Jen se okolo ní prohnal. Potřeboval si pročistit hlavu.

Venku se proháněl chladný vítr, tak si automaticky vytáhl límec nahoru a zarazil ruce do kapes. Bylo mu jedno kam jde. Jediné, před čím mohl utéct, byly hlasy a dotírání ostatních, vlastním myšlenkám neutekl.

Netušil, jak dlouho je venku. Došel ale až k městu. Odbočil k dokům, kde by sotva potkal člověka. Jen štěrk mu skřípal pod boty.

„Nazdar Henry!“

Ten hlas byl jako výstřel do okolního ticha. Překvapeně se chtěl stočit, ale už to nestihl. Pohltila ho černočerná tma.

Malcolm si protřel klouby prstů. Ten prevít měl ale tvrdou čelist. Sledoval ho, jak tam před ním leží na mokré zemi a necítil ani záchvěv výčitek.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá v krvi 26: