Sedmý smrtelný hřích: Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Když na Rooseveltově střední zemřela první dívka, vypadalo to jako náhoda. Ale proč měla na předloktí napsané latinsky obžerství? Dylan postupně rozplétá pravdu o vrahovi, který žije mezi ostatními studenty a úmyslně vraždí dívky, které se podle jeho mínění nějak provinily proti sedmi smrtelným hříchům. V nebezpečí je tedy každý člověk, který někdy prohřešil. I Dylan sama.

23.02.2012 (10:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1085×

Ještě když přehazovali bílé prostěradlo přes oplácaný a strnulý obličej Katy Shieldsové, můj mozek nebyl schopen celou tu věc zpracovat. Odmítal jakoukoliv spolupráci, odporoval mi. Úmyslně potlačoval nepříjemnou skutečnost a soustředil se na nepodstatné nesmysly, jako test z literatury nebo kulmu, kterou jsem při všem tom zmatku nejspíš nestihla vypnout. Dav zvědavých lidí kolem mě se jenom hromadil, hučel jako včely v úlu, podával pravdivé i nepravdivé informace z jednoho konce chodby na druhý a zase zpět.

Moc dobře jsem Katy neznala. Chodila do vyššího ročníku a za pár měsíců měla skládat závěrečné zkoušky. Pokud vím, byla celkem oblíbená a nikdy nikomu nic špatného neprovedla. Nikdo neměl důvod ji nenávidět, spíš naopak. Vždy, když jsem ji potkala, měla pusu od ucha k uchu (nebo naplněnou čokoládou, ale nikdy se nezapomněla rozdělit s každým, kdo se namanul v okolí). Vždy usměvavá Katy s tím nejširším srdcem pod sluncem.

Někdo mnou silně zatřásl. „Dylan, tady jsi, všude jsem tě hledal.“

Přesně ten, koho jsem potřebovala. Při pohledu na jeho tvář mi srdce přestalo bít tak splašeně, dech se mi srovnal a hlava začala konečně pracovat správným směrem.

„Co se stalo?“ zeptal se mě Tyler a chtěl mi dát pusu do vlasů. Uhnula jsem mu a mlčkem jsem střelila očima směrem k bílé hromádce uprostřed chodby.

„Katy Shieldsová, někdo ji…“ hlas mi poskočil o jednu oktávu výš a zarputile nechtěl vyřknout to osudné slovo. „Chci říct, že je…“ Nemohla jsem to říct nahlas. Věci mají ve zvyku stávat se více skutečnými, když je doopravdy řeknete. Jako by si to nikdo neuvědomoval, jako by to nebylo skutečné, dokud to není vyřčeno. Ale ono to skutečné je. A ať to řeknu nebo neřeknu, nic se na tom nezmění. Zakryla jsem si obličej rukama – když to musí být řečeno, nemusí to být současně i viděno.

„Katy Shieldsová je mrtvá, někdo ji udusil.“ S těmito slovy na mě dopadla realita jako letící asteroid. Katy Shieldsová je mrtvá. Někdo zabil Katy Shieldsovou. „Tylere, Někdo ji zabil. Víš, co to znamená? Znamená to, že se někde po chodbách školy nejspíš toulá vrah.“

V tu chvíli, jako když se stavidla otevřou, začaly se mi z očí valit slzy. Dlouho potlačované a nepřipustitelné, všechny najednou se draly ven z oka. Možná se chtěly, stejně jako každý jiný kolem, podívat na hmatatelný důkaz, že k něčemu tak odpornému, jako je vražda, mohlo dojít i ve zdech Rooseveltovy střední, jedné z nejprestižnějších škol v Anglii.

Tyler mě chápavě objal a začal mě hladit po hlavě, po mých napůl upravených vlasech. Položila jsem mu bradu na rameno a zašeptala mu do ucha: „Děkuju ti.“

Najednou se dav začal na jedné straně rozestupovat. Mezi studenty se jako ledoborec mezi kry snažil projít pár doktorů s nosítky. Přišli, naložili tělo Katy na nosítka, jako by byla jen nějakým kusem masa, jako by na její smrti nebylo nic děsivého, až skoro posvátného, jako by je to vůbec nezajímalo. A možná že nezajímalo. Až když odešli, i se vším zajímavým, co mohlo být v tu chvíli na tomto místě viděno, pomalu se dav začal rozpadat. Jednotlivci odcházeli zpátky do pokojů, do koupelen, do jídelny – kamkoliv, kam měli namířeno předtím, než je výkřiky přivolaly k „místu činu.“ Jejich životy pokračovaly dál. Vždyť zas tak o moc nejde, jen mrtvá holka na zemi, jen vražda, jen potencionální nebezpečí pro každého kolem. Byla jsem snad jediná, kdo to chápal??

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování