OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Schovávaná s minulostí - 2. kapitola

11.06.2014 (16:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 768×

N

V takovýchhle chvílích svou práci nesnášela.

Když se v mládí rozhodovala, čím chce být a co bude dělat po zbytek života, viděla v tom povolání pouze samé klady. Bude pomáhat. Zvířátkům. Její vysněná práce. Nevnímala rady a varování jejích rodičů. Ona to přece ví nejlíp. A ona chce být veterinářka.

Ale občas už není pomoci. Občas pomůžete nejvíce, když to ukončíte. A ten starý labrador vypadal tak utrápeně. Určitě ho to moc bolelo. Takže akorát ukončila jeho bolest.

Alespoň tím se uklidňovala. Ale stejně ji ruka neposlouchala, když mu měla vpíchnout injekci. Všechny buňky v těle jí říkaly, ať ho pohladí za ušima, otevře dveře a pošle ho domů. Jenže tím by mu akorát ublížila.

„Nicole, počkej na mě!“ Zpomalila do loudavé chůze, i když měla chuť naopak přidat. Neměla náladu na svého asistenta Freda, který měl navzdory své profesi panickou hrůzu z krve, a proto Nicole častěji ošetřovala spíš jeho než zvířata.

„V pohodě?“ zeptala se s tichým povzdechem. Vážně se těšila domů. Chtěla z hlavy vyhnat ty smutné hnědé oči. Fred popadal dech, přesto že za ní běžel sotva pár metrů. Postavu měl sice na pohled hubenou a mrštnou, když ale přišlo na běh, nejspíš by ho předehnala i stařenka s chodítkem. Srovnal s ní krok a oči měl schované za hustou ofinou černých vlasů.

„Ale jo, dneska to ušlo. Žádná krev se rovná dobrej den.“ Trochu roztřeseně se zasmál.

Nicole si nemohla odpustit: „Mrtvý zvíře se rovná blbej den. Říkej si, co chceš.“

Cesta k jejímu bytu se jí zdála delší než obvykle. Fred si povzdechl.

„No jo, jasně. Vždyť víš, co tím myslím.“ Přehodil si tašku na druhé rameno a roztáhl rty do milého úsměvu, Nicole ale navzdory jeho smířlivému tónu neměla v plánu se udobřit.

„Říkám ti asi po padesátý, najdi si něco jinýho. Třeba, já ti nevím, něco kde není krev?“ zamručela. Byla si jistá, že v ordinaci to sama zvládne. Fred se stejně většinu času válel na zemi v mdlobách a akorát jí přidělávat práci. A taky jí občas lezl hrozně na nervy.

„Ne, já mám tu práci rád,“ oponoval nepřesvědčivě. Nicole zvedla oči v sloup. Lhář.

„Tak jo, já už jsem doma,“ zaradovala se nefalšovanou radostí, když došla ke vchodu od domu. Jednou rukou začala šmátrat v kabelce a pohledem se vyhýbala svému asistentovi. Nějak se neměl k odchodu.

„Viděl jsem, jak seš z toho psa vyřízená. Už jsi v poho?“ položil jí naprosto nesmyslnou otázku. Paradoxně netušila, co mu na to říct. Vylovila tlustý svazek klíčů a donutila se na něj kouknout. Pozorovalo ji jedno jeho zelené oko, druhé bylo schované za clonou vlasů.

„Podívej, Frede, už toho mám plný zuby. Dneska jsem zabila psa, oživovala jednoho hejska a málem chytnula blechy. Vážně si potřebuju lehnout, takže bych ti byla moc vděčná, kdybys mě nezdržoval.“ Hned se cítila líp. A Fred vypadal hůř.

Ach jo.

„Zítra si vem volno, jestli chceš,“ zamumlala, ve tváři rudá, otevřela dveře a vklouzla do vchodu. „Dobrou.“

Brr.

Bruno už na ni čekal. Nejspíš měl hlad. A určitě se mu stýskalo. To jí taky. Skopla okopané tenisky a plahočila se do ložnice. Jakmile vkročila dovnitř, zvedl k ní hlavu a nadšeně se postavil na zadní.

Polila ji radost. „Ahoj, zlatíčko moje,“ zacvrlikala nadšeně a otevřela mu klec. Vyskočil ven, protáhl se a začal ji vítat svým vlastním způsobem, což je ožužlávání kalhot a běhání osmiček kolem jejích noh. S úsměvem ho chvíli pozorovala, potom ji ale do nosu udeřil silný, až moc povědomý zápach. Nakrčila nos.

„Tys zase bobkoval, Bruno. Fuj.“

Otevřela okno, a jakmile Bruno odhopkal očichávat koberec, vydala se do kuchyně něco si upachtit. Moc daleko se ale nedostala.

Ale ne, už zase?! zavyla bezhlesně a změnila směr svých kroků. Ano, její sousedi se opět rozhodli, že vyzkouší, jak pevné má Nicole nervy. Jindy by to ignorovala. Ta hudba není zas tak hlasitá, ale v tu chvíli, po celém unaveném dni, který se táhl jako pátek, už toho měla akorát dost. Vydupala z bytu jen v ponožkách, s rozlítanými vlasy a připravená někoho pořádně seřvat. Zabušila na dveře s číslem 43 oběma pěstmi a co největší silou. Když jí byla jedinou odezvou dunící hudba, neudržela se a přidala pořádné kopnutí.

Au.

Dveře se pomalu a líně otevřely. Vyvalil se na ni silný cigaretový kouř. Z téměř identické chodby, jako měla ona sama, na ni zíral zarostlý tmavovlasý chlápek s vajglem v puse. Neboli její soused.

„Byl byste tak laskavý a ztišil si tu hudbu?“ zasyčela podrážděně. Věděla, že příliš hrubá a hlasitá slova by ho akorát přiměla si stěžovat domovníkovi. Opět. A na to neměla náladu.

Yetti na ni bezvýrazně pár vteřin koukal, žvýkajíc cigaretu, potom jí přibouchl dveře před nosem tak prudce, až ji ovanul studený vzduch.

„Ignorante,“ prskla do ticha na chodbě a zase pádila zpátky. Právě za sebou zamykala, když se jí rozvibroval mobil. Pracovní. Vzdychla si. Ať už byla utahaná a roztrpčená jakkoliv, nikdy neignorovala hovory z práce.

„Adamsová, veterinární ordinace,“ ohlásila se automaticky.

„Potřebuju pomoct,“ ozvalo se z druhé strany tiše. Poznala dívčí, vyděšený hlas.

Promnula si oči. Nemohla říct ne. Ne?

„Eh, jste si jistá, že to nepočká do zítřka?“

No co, taky jsem jenom člověk…

„Nepočká to! Musíte přijet, hned! Jsem před vaší ordinací, rychle!“ Dívka zněla hystericky a zoufale, což Nicole přesvědčilo, aby přece jen slíbila, že tam bude co nejdřív, i když se cítila jako spráskaný pes. Pf, ironie.

Cesta k ordinaci jí trvala pět minut, i když se vlekla jako zombie. Ona už tam na ni čekala. Černovlasá, drobná, zachumlaná do mikiny dvakrát větší než byla ona sama, přecházela před dveřmi a neustále se ohlížela.

„Volala jste?“ zahučela, sotva byla na doslech k ní. Na nějaké zdvořilosti nebyla vhodná hodina. Ani den. Přemáhala zívnutí. No tak, chovej se profesionálně!

Černovlasá dívka se na ni doslova vrhla, v očích zoufalý pohled. „Prosím, pomozte.“ Táhla ji dál, ke dveřím do ordinace, pryč z pouličního osvětlení. Nicole na ni zmateně mžourala.

„Kde máte - “ Její otázku přerušilo zašustění. Nechápavě zaostřila na přibližující se siluetu muže. Postřeleného muže.

Děkuji za komentáře, moc mě potěšily. Snad se líbila i tato kapitola... :)

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Schovávaná s minulostí - 2. kapitola: