OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Schovávaná s minulostí - 1. kapitola

09.06.2014 (09:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 825×

A

Roztěkaně pohlédl na hodinky. Ukazovaly šest minut po sedmé. Šest minut po smluveném termínu. Snažil se zklidnit dýchání. To přece vůbec nic neznamená. Možná se jen někde zdržela. To by jí bylo podobné. Dřív se dokázala zaseknout kdekoliv, klidně v prázdné čekárně. Ale teď? Teď bylo zpoždění mnohem závažnější a důležitější.

Sedm minut.

To ne. Pokud nepřijde do alarmujících deseti minut, bude muset odejít bez ní. Jak si slíbili. Ona by to určitě udělala. A co on? Na svém životě mu záleželo. Jinak by tady nebyl. Ale copak ji tam mohl jen tak nechat? Možná kdyby věděl naprosto jistě, že se nevrátí a on pouze mrhá čas, že už jí nemůže nijak pomoct… Tyhle myšlenky ho naplňovaly beznadějí a smutkem.

Než se ale stihl rozmyslet, jak se rozhodne, na konci náměstí, hned za kašnou, se objevila drobná postava celá v černém. Odlehčeně si oddechl a vydal se jí naproti.

Skočila mu do náruče a on ji objal, tvář zabořenou do jejích vlasů.

„Všechno bez problémů?“ zamumlal jí tlumeně.

Ona stejným tónem odpověděla: „Naprosto.“ Lehce se mu vykroutila a rychle ho políbila na rty. „Zase ses strachoval, viď?“ Prstem se zlehka dotkla tmavých kruhů pod jeho očima. Povzdechla si. „Vždyť mě znáš, Aidene, stačí na mě zamávat cukříkem a už letím.“ Ušklíbla se. „Ale vždycky se vrátím.“

Aiden na ni vydržel koukat ještě pár vteřin, potom provinile sklonil hlavu a opřel se o její rameno. Nedokázal jí přiznat, že uvažoval o odchodu. Že ji tam chtěl prachsprostě nechat. Je příšerný člověk.

„Radši odsud vypadneme,“ vydechl nakonec a odstoupil od ní. Přikývla a přes hlavu si přetáhla černou kapuci.

„Už jsi viděl naši veřejnou galerii?“ zeptala se tiše, v hlase jí zaznělo pohrdání. Zmateně na ni pohlédl. Beze slova šáhla do kapsy a vytáhla zmuchlaný cár papíru, potištěný velkým, tučným písmem. Rozpoznal i jejich fotky. Černobílé a velmi neslušivé.

Podrážděně zavrčel: „To nemohli vybrat něco lepšího? Vypadám tam jako mentálně labilní.“

„Taky si myslím,“ zamumlala a podmračeně si plakát prohlížela. „Koukej na ten nos. Jedna jediná fotka, kde připomínám kosa, a oni ji vyberou. Jak jinak.“ Zhnuseně papír znovu zmuchlala a pohodila do trávy.

„Za jak dlouho nám to letí?“ zeptala se udýchaně, zatímco klusali prázdným parčíkem. Spěšně zkontroloval čas, jako už několikrát za pouhou půlhodinu.

„Máme dost velkou rezervu. Nechtěl jsem nic riskovat. Měl by tam být za… čtyřicet minut.“ Běžel trochu napřed a kontroloval okolí. Kolem nebyla ani noha. Nejspíš za to mohlo špatné počasí. Nebo jim zrovna přála štěstěna.

„Stůj,“ zasykl najednou a zprudka zastavil na místě.

Sakra, zakřikl jsem to…

Zatáhl ji za nejbližší strom a s prudce rozbušeným srdcem k ní sklonil hlavu. Lidské kroky a smích se ozývaly stále blíž a častěji. Cítil, jak se pod ním Vivian třese, i její přerývaný dech. V okolním šeru by si jich všimnout nemuseli, a kdyby přece jen, mohli by je považovat za muchlující se pár. Stejně nedokázal potlačit paniku. Stál ztuhle a naprosto tiše několik dlouhých minut, dokud si nebyl na sto procent jistý, že je rozjařená skupinka pryč. Teprve pak dokázal odstoupit, se srdcem stále až v krku. Natáhl ruku k pobledlé tmavovlásce, která se ho vděčně chytnula.

„Pojď, vypadnem odsud.“

Cítil, že je něco špatně, už když se blížili k přistávací ploše. Uklidňoval se, okřikoval se. Je to jen pocit. Ale nedokázal to v sobě potlačit. Na to měl až moc špatných zkušeností.

Vteřiny a minuty odtikávaly a helikoptéra pořád nikde.

„Skvělý, vykašlal se na nás,“ zavrčela Vivian podrážděně a zachumlala se do černé mikiny, která jí byla příliš velká. Aiden nepřestával nervózně pochodovat. Ta helikoptéra musí přiletět. Je to jejich jediná šance.

„Máš hlad? Čmajzla jsem v pekařství housku. Chceš?“ Podávala mu kousek pečiva, on ji ale podmračeně odmítl.

„Kde sakra vězí…“ Po patnácté za dvě minuty zvedl ruku k očím. Ručička se snad ani nepohnula.

„Možná bysme měli začít přemejšlet, co budem dělat, když… no, nepřiletí,“ nakousla Vivian ožehavé téma. Aiden ale odmítal na takovou možnost byť jen pomyslet.

„Musí přiletět. Když ne, jsem… nahranej.“

Ačkoliv si o sobě nikdy nemyslel, že je srab, vidina možné brzké smrti ho… přinejmenším rozrušila.

„My jsme nahraný,“ opravila ho suše Vivian a ze země, na které seděla, začala vytrhávat trsy trávy. Nepřítomně něco zamručel.

V osm nula šest se mu v kapse rozvibroval telefon na jedno použití. To mohl být jen jediný člověk. Bleskurychle mobil vylovil a přijal hovor. „Kde seš?“ vypálil okamžitě. Z telefonu se chvíli neozývalo nic.

„Promiň, Aidene. Větší nabídka.“ Zavřel oči. Zhluboka vtáhl vzduch nosem. Přesně toho se bál. Jakmile se dohmátnou, že má v plánu zmizet, udělají cokoliv, aby mu to překazili. A tohle je jen začátek. Sevřel ruku do pěsti, aby se trochu sebral.

„Z tohodle se nevyvlíkneš, Danny,“ zavrčel pak do mobilu a dal si záležet, aby mu v hlase zazněla všechna zloba a touha někomu ublížit, jakou cítil.

„Najdu tebe i celou tvou rodinu a každého z vás pomalu a bolestivě stáhnu z kůže.“ Zaklapl mobil a otočil se k ustarané Vivian. „Vypadá to, že musíme pěšky.“

Prosím o komentáře, jestli se první kapitola líbila... :)

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Schovávaná s minulostí - 1. kapitola: