OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S ďáblem v patách - 14. kapitola

28.11.2012 (08:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1052×

Obvinění

Čekali jsme na návštěvu a ona najednou opravdu přišla. Mezi dveřmi naší ložnice se objevili vojáci a pan starosta města Yorku. Já jsem byla opravdu zmatená. Naše ložnice najednou byla plná lidí.

„Pane Allene a paní Allenová, jste obviněni z vraždy pana Williama Scotta, který byl zavražděn násilnou smrtí a byl nalezen zakopán na kraji borovicového háje na konci Yorku. Byli jste tam oba viděni svědkem, který se odvážil nahlásit, co viděl, až včera. Tímto vás zatýkám, čeká vás soud, kde prokážeme, že jste zodpovědni za smrt pana Scotta,“ prohlásil a ukázal vojákům, aby nás zatkli. Vůbec jsem nechápala, proč se to děje a proč do toho musel zatáhnout i mě. On nechá zabít Johna i mě? Já ale pana Scotta nezabila, byl to přece můj přítel.

Vyvedli nás z domu, z domu, ve kterém jsem zažila tolik Johnovy lásky a tolik utrpení ze strany ďábla. Před domem byl kočár s mřížemi, do kterého nás posadili, a já se musela dívat tomu bídákovi do očí. Na jeho tváři byl pořád ten úsměv. Fakt mnou probíhal takový vztek. Proč za to musím zaplatiti i já? Já jsem ho nezabila.

„Jsem rád, že jsi zbytečně nejančila, Viktorie. Neboj se, neumřeš. Dokážu člověka dostat ze spárů smrti, teda spíš jeho duši, když chci. Horší je, že u tvého manžela nechci, takže ti dá ve vězení poslední sbohem,“ vysmíval se mi a já měla chuť ho zabít. Chudák můj manžel za nic nemůže a kvůli jeho vraždě přijde o život? Já už nevím, co se stane příště?

„Nenávidím vás, věřím, že se vám všechno jednou vrátí a mnohem hůř,“ řvala jsem na něj a kočár zrovna v té chvíli zastavil. Zavřeli nás do cely, kde bylo mnoho špinavých a odporně vypadajících lidí. Opravdu jsem měla chuť probořit zeď, jen abych tam nemusela být. Až se tohle dozvědí moji rodiče, tak to nepřežijí. Otec mi tak věřil. Vězeňská cela byla vystlána slámou jak za dob středověku. Sakra, kam mě to ten bídák dostal? Já s tím nemám nic společného. Je pravda, že jsem slyšela, že náš soudce si nebere žádné servítky a rád za vraždy udává tresty smrti oběšením. Hodně lidí v tomto městě to bralo jako atrakci. To se budou na mě dívat lidi, co jsem znala, jak mě věší? Moje matka? Můj otec?

„Lásko, co ti to provedl?“ promluvil na mě hlas a já se otočila. Byl to zase John. Jeho modré oči na mě koukaly s lítostí.

Já se zmohla jen na to, že jsem ho objala. Zase cítit jeho teplo a slyšet jeho libý hlas. Uklidňovalo mě to, jenže jsem tak nějak tušila, že je to naposledy. On zachrání mojí duši, ale Johnovu duši nechá umřít spolu s jeho tělem. On nikdy nedojde klidu stejně jako já a stejně jako já si nezaslouží tady být. V odporné díře s jedním zamřížovaným oknem spolu s lidmi, co opravdu vraždili. Bylo to kruté, ale to přesně on chtěl, zničit moji naději na lepší život s Johnem.

„Říkal mi, že se s tebou mám rozloučit, protože nás nečeká nic jiného než trest smrti a on tě ještě nehodlá nechat umřít, aspoň tvojí krásnou duši ne. Je mi líto, že jsem se do vás zamiloval a upozornil tak na vás. Kdybych to neudělal, tak jste mohla žít spokojený život a nikdy zažívat tohle peklo,“ podotkl a pak mě láskyplně políbil. Jeho jazyk si hrál s mým a já úplně zapomněla na to, kde jsem. Cítila jsem jen teplo jeho těla a jeho polibek mi vdechoval energii, kterou jsem v sobě nemohla naleznout. Pak se mi podíval do očí a stíral mi slzy svými teplými prsty. Hladil mě po tvářích svou hebkou dlaní a já si přála být s ním na naší zahradě, ne ve vězení.

„Viktorie, nikdy to nevzdávejte. Ten boj s ním. Už kvůli mně to nikdy nevzdejte. Já zemřu, ale vy budete žít dál. Vím, že to bude těžké, ale věřte, že s vámi budu ve vašem srdci vždy, když si na mě vzpomenete,“ prohlásil a zmizel. Jeho oči se proměnily v tmavě černé a já se z jeho objetí rychle vymanila. Neměla jsem chuť objímat zrůdu, která může za všechno mé trápení. Která bude zodpovědná za smrt mého muže, která zabila mého nejlepšího přítele a svedla to na mého manžela a co je horší, i na mě. Opravdu umí projevovat lásku zvláštním způsobem. Má poslední chvíle s Johnem byla tak krásná a dodala mi tolik síly. Nikdy na něj nezapomenu a kvůli němu se nikdy nevzdám naděje, že tu zrůdu jednou porazím.

***

Soud se nesl v duchu, který jsem předpokládala. Všechny skutečnosti ukazovaly, že můj manžel spáchal vraždu a já byla jeho spolupachatel. Neměli jsme vůbec šanci se obhájit. Nebyla nám k tomu dána příležitost. Soudce byl prostě rozhodnut nás odsoudit k smrti, ať si myslíme, co chceme. On prostě nežil osvícenskou dobou, ale pořád někde ve středověku. Divím se, že mu to pořád celé město trpí. V době, kdy se vynalézají nové přístroje a kdy nastává nový věk, tu sedím a ani nemůžu říct, že já svého přítele měla moc ráda a nikdy bych mu neublížila. O panu příteli ďáblovi jsem samozřejmě nemohla říct vůbec nic. Pan soudce by mě pak mohl upálit jako přívrženkyni ďábla a moje smrt by byla mnohem bolestivější. Pořád jen ukazovali důkazy a ďábel v těle mého manžela stále oplýval veselou náladou. Jeho úsměv od ucha k uchu soudce ještě víc rozezlíval a tím se milostivý pán rád bavil.

Po ukazování důkazů přišli svědci. Údajně nás v tom lese někdo viděl, nějaký pán Winchester. Vsadila by se, o co chcete, že na něm ten ďábel, co sedí vedle mě, zapracoval. Všechno bylo rozhodnuté, nebylo pochyb o tom, že budeme odsouzeni k smrti. Byla jsem ráda, že v soudní síni neseděli moji rodiče. Podle mě se nechtěli dívat na to, jak tu sedím a odsuzují mě. Ani se jejich rozhodnutí nedivím. Musela to pro ně být hrozná hanba a nevýslovný skandál. Podle mě se jim bude v tomto městě špatně žít. Budou se muset odstěhovat někam hodně daleko, kde je nikdo nebude znát. Chudáci moji rodiče. Všichni lidé, kteří mě milovali a já je, za to zaplatili opravdu vysoce. Jak já ho za z duše nenáviděla.

Konečně přišel rozsudek, byli jsme odsouzeni k trestu smrti oběšením. Poprava byla naplánovaná na zítřejší desátou hodinu ranní. Takže budu muset celou noc strávit v té hrozné cele, která je plná krys, jejich výkalů a lidí, co vypadají jako by vylezli z hnojiště. John už mě dnešní noc nenavštíví, tím jsem si jistá. Jak mi chybí jeho chlácholivá slova, polibky a pohlazení. Při vzpomínce na něj jsem se rozbrečela. Opravdu jsem toužila po jeho přítomnosti. Ráda bych se probudila z toho zlého snu, ale tohle byla bohužel krutá realita, za kterou může on.

Pak nás odvedli do vězení, při cestě do vazby na nás lidé házeli zkažené jídlo a nadávali nám. Opravdu jsem si připadala jako ve středověku a ne v 18. století. Proč se lidé tak omezeně chovají? Proč je baví koukat, jak ostatní trpí? Cestou do cely jsem plakala. Nemohla jsem si pomoct, prostě jsem byla opět ve stavu duševní slabosti. Po tom, co jsem si prožila, už by mě nemělo nic bolet a neměla bych nic cítit, ale ne, zase jsem cítila tu bolest a ztrátu. Chyběl mi můj milovaný muž, moji rodiče, můj přítel a moje staré optimistické já, které věřilo na manželství z lásky a na lepší budoucnost.

Vím, čekám že mě za to všichni budete nenávidět, ale já za to nemůžu, to samo. :D 

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S ďáblem v patách - 14. kapitola: