OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletá ~ 21. kapitola



Prokletá ~ 21. kapitola Shayne pomalu, ale jistě dostává džinky od jejich pánů, zatímco Eleanor a Luke... Oba si zřejmě musí něco vyříkat, ale oba mají ohledně celé té věci odlišné pocity.

Shayne mě táhl zalidněným trhem k zapadlému obchůdku s pirohy. Trval na tom, že mi ukáže všechny zajímavé věci v Londýně a nechá mě ochutnat vše, co budu chtít. Už v tu chvíli jsem byla přejedená k prasknutí, zvláště po slaných preclících. Již po prvním kousnutí jsem věděla, že mi ta zvláštní chuť zůstane na jazyku ještě dlouho. Ne že by to bylo něco neznámého, ale v láhvi se pro džinky objevovalo vždy jen ovoce, tudíž něco jako pirohy, preclíky nebo snad nějaké maso nepřicházelo v úvahu. Můj padlý anděl mi ukazoval všechna ta skvělá místa jako Hyde park, podívala jsem se i do přístavu, procházela kolem Temže a vnímala celou tu ponurou, avšak velmi dobře zapamatovatelnou atmosféru. Shayne byl tak nadšený, o každém místě mluvil, jako kdyby tam už byl tisíckrát. S láskou se mnou sedával na lavičkách a sledoval, jak ochutnávám neznámá jídla. Byla jsem uchvácena vším tím obyčejným životem. Žádná láhev, pokoj s tolika závěsy a ležérními nadýchanými pohovkami. Tohle byl svět, jaký jsem vždy toužila poznat. 
 
Vstoupili jsme do tmavého obchůdku v zapadlé uličce. Dům byl zvenku obrostlý břečťanem a světlo do něj proudilo jen jedním okénkem se zdobenými záclonami. Vevnitř byl velký nablýskaný pult, za kterým stála jakási postarší paní a s úsměvem si nás prohlížela. Co mě však zarazilo nejvíce byl fakt, že u jednoho ze dvou stolků seděl Luke společně s mou sestrou Zenyou. Zenya měla oblečené jedny z mých světlých šatů, což skvěle kontrastovalo s jejím exotickým zevnějškem, ale Luke tím vypadal uchvácen jen do chvíle, dokud se nepodíval na mne. Ten jeho dravý pohled mě zneklidňoval a dokonale ničil, ale jemu to evidentně nevadilo.
„Co tu děláte?“ zeptal se překvapeně Shayne, jakmile spatřil svého dlouholetého přítele.
 
„Nejsi jediný, který se rozhodl džinkám ukázat svět, příteli,“ pronesl Luke, zatímco skládal ruce do pomyslné pyramidy, nepřestávajíc mě spodním pohledem probodávat.
„Neměl ses mě nejprve zeptat, vzhledem k faktu, že džinky jsou... mé, když to takhle řeknu?“ sykl Shayne. Vyschlo mi v ústech z té mrazivé energie, která se vznášela ve vzduchu. Oba andělé na sebe zírali svýma jiskrnýma očima, jako kdyby zjišťovali, jestli by mělo cenu se snad utkat. Nechápala jsem to; vždyť byli tak nerozluční!
 
„Zenya souhlasila, tak jsem si ji vypůjčil. Domnívám se, že bys mi spíš měl být vděčný, než mi to vyčítat,“ oponoval mu černooký Luke.
Shayne pustil mou ruku a došel k němu. Zenya polekaně vyskočila a běžela ke mně, nechápavě skákajíc pohledem z jednoho na druhého. „Ten Luke se mi vážně líbí, nechci, aby mu pán něco udělal,“ špitla směrem ke mně. Nakrčila jsem nos a mávla rukou na znamení, že je to vysoce nepravděpodobné. Ačkoli jsem se pokoušela Zenyu, Emily i nově nalezenou sestru – Georgianu přesvědčit, že mu nemají říkat pane, stejně mu tak dál říkaly. Georgianu přivedl Shayne před pár dny, byla zároveň jedna z těch, s kterými jsem nikdy nedokázala vyjít, ale i tak jsem byla nesmírně nadšená, že jsem ji měla znovu u sebe. Za ta léta, co jsme sdílely láhev a později i pokoje u toho zákařného skřeta, jsme se odcizily. Ostatní džinky byly moc povrchní, s jednoduchými tužbami a pocity, dokázaly se hodiny bavit o česání vlasů... ale já jsem raději jen tak seděla, zahloubená do svých myšlenek. Později, když jsme byly pryč z láhve, jsem zase krátila čas čtením knih, které můj smysl pro nereálné představy jen umocnily. Každopádně jsem si uvědomila, že vlastně ten „nereálný“ sen teď žiji. Budu matkou zázračného dítěte, jehož otcem je exotický anděl. Tak takový román ještě jistě nikdo nevymyslel.
 
„Vidím, že jsi se již plně zotavil, tudíž se klidně zase můžeš přestěhovat do svého sídla, nemyslíš?“ promluvil znovu Shayne. Ty jiskry vzteku jsem u něj už znala. Zřejmě pochopil, že Luke je v jistých věcech protivníkem, zvláště proto, že snad každý poznal, jaký je sukničkář. 
„Ale jistě, ovšem nezaručuji ti, že budu s nějakým tvým problémem ještě nápomocen. Kvůli Isabele jsem padlý, kvůli Eleanor jsem zase rozerván. Co více si přát, že?“
 
Zasekla jsem se u slova „padlý“, doopravdy ten pád na zem brali tak doslovně? Andělů přece bylo hodně, stejně jako Kahlenů – totiž, spíše těch padlých, tak proč se tím pořád tak rmoutit?
Postarší paní, která dosud něco kutila za pultem, se zasekla. Nebylo dobré, že už i lidé mohli vycítit ledovou sílu andělů. Musela jsem je hned dostat pryč.
 
„Můžete tu hádku odložit?“ zeptala jsem se, ačkoli to znělo spíše jako příkaz. Ironie, když džin, pro anděly podřadná rasa, přikazuje jim samotným. Ale i tak jsem si uvědomovala, že mám ty dva krasavce omotané kolem prstu již dávno; k mé hrůze, či k mé radosti, to jsem raději nehodnotila.
„To můžeme, jelikož Vyšší už vědí, že Shayne neoprávněně sbírá 'kamínky' a odkupuje džinky. Nelíbí se jim to,“ vysvětlil Luke, když se s klidným výrazem zvedal ze židle.
 
„Odkdy se my zajímáme o to, co zajímá Vyšší? Již dávno nejsme v jejich službách, jsem sice Eleanořin strážce, to ovšem neznamená, že...“
„Že budeš jejich poskok,“ doplnil Luke s jízlivým úsměvem. 
 
„A že se jim budu zodpovídat za své činy. To oni mě poslali na zem, zatímco další jejich poskoci se snaží 'zachraňovat' lidské dušičky, když spíše jen maří jejich životy.“
Shayne mě popadl za paže a vyvedl ven. Tušila jsem, ža naše zábavné odpoledne je u konce.
 
„Bylo vás děvět, teď je vás jen sedm. Zenya, Emily, Georgiana, ty. Takže nám zbývají ještě tři, mezi nimiž je ta s dítětem, nemám pravdu?“ zeptal se mne Shayne venku. Poměrně zmateně jsem si jej změřila pohledem a váhavě přikývla. Zbývala Imogen, Serena a Delaney.
„Vím, kde se nachází jedna z nich, ale teď, když máme stíny našich milovaných Vyšších za zády...“
 
„Stíny?“ vyhrkla jsem. Bůhví proč mi na mysl přišly doslovné stíny, černé postavy, které jsou vidět pouze jako odrazy. Něco jako když jdete po ulici a za vámi se líně šine váš vlastní. Mohli mít Vyšší takové pomocníky, mohli nás sledovat pomocí něčeho tak nepravděpodobného? 
„Ano, doslova stíny, jsou téměř neškodné, jsou to zvědi, něco jako ten nechutný skřet, který na tebe donášel Liamovi,“ vysvětlil Luke, který se zjevil za námi společně s vyplašenou Zenyou. 
 
„I tak to pro mě není uklidňující informace,“ povzdechla jsem si, propletla prsty se Shaynem a společně jsme se vydali pryč. Tiše jsem doufala, že bude klid. Liam byl pryč, Vyšší se na chvíli stáhli, Isabela dosáhla klidu. Ale teď? Liam byl možná pryč; Isabela na to ale nevěřila, Vyšší se rozhodli vrátit se zpět do hry se svými pomocníky, a Luke... Luke Shaynea právě probodával nenávistným pohledem. Svět kolem mě se definitivně zbláznil.

 
 
* * *
 
 
 
Nikdo by mi to asi nevěřil, ale doopravdy jsem Shaynea přemluvila k tomu, aby mě s sebou vzal do podsvětí. Ovšem s jedním detailem, Luke nám byl v patách. Kráčeli jsme tedy v tichosti sešlými tmavými ulicemi podsvětí a hledali nějakého Quinna Jamese, který podle všeho na trhu zakoupil Imogen jako první. Pamatovala jsem si, že ona byla prodána mezi prvními, jelikož svou nevinnou tvářičkou leckoho uchvátila. Kdo by také odolal plavovlasé křehulce se srdcem čistějším než první sníh? Nedovedla jsem si představit, jak teď musela trpět. Tak sama, zmatená a ztracená.
 
Následovali jsme Shaynea, který se náhle zastavil a zaklepal na ztrouchnivělé dveře, které se spíše než dveřím do domu podobaly dveřím od chléva. Trvalo nějakou dobu, než se v nich objevila hlava nějakého cizince. Byl celý umaštěný, špinavý a očividně dost zaskočený.
 
„Co chcete?!“ vyprskl démon, aniž by se obtěžoval otevřít dveře o něco více. Shayne na něj hodil ten chladný pohled, s jakým jsem se u něj setkávala denně, tudíž muž nakonec jeho ledové, hmatatelné síle nemohl odporovat a dveře otevřel.
 
Z oné místnosti se valil až téměř nesnesitelný puch, takže jsem zrovna dvakrát netoužila chodit dovnitř.
 
„Džinka, plavé vlasy, menšího vzrůstu, koupil jsi ji onehdy na Černém trhu, že?“ promluvila jsem váhavě. Démon si odplivl a podrbal se na plešaté hlavě. V hloubi duše jsem doufala, že tohle nechutné prase nebylo to, co se jí dotklo.
 
„Džinky! Táhni z mého prahu, ty jedna mrcho!“ sykl a chystal se mi přibouchnout dveře před nosem, ale tentokrát zasáhl Luke. Společně se Shaynem byli jako nějaké legie, dva nebezpeční, chladní ochránci.
 
„Tak kde je?“
 
„Co já vím, byla to nejhorší, co jsem kdy mohl udělat! Za co jsem vyhodil svý těžce vydřený prachy. Ta nána se mi jen vzpouzela nebo brečela, neměl jsem z ní žádnej užitek, prodal jsem ji o pár týdnů potom, co se trh konal. A teď mi dejte pokoj. S andělama,“ odmlčel se a prohlédl si mě. „S džinkama nechci mít vůbec nic společnýho!“ 
Muž nakonec doopravdy dveře zavřel, ale ani jeden z andělů se nepokoušel je znovu otevřít. „Nelže, Imogen tu není. Mám ještě jedno jméno, Philip Mackenzie.“
 
Chvíli jsem nervózně těkala pohledem z jednoho na druhého, přemítala, co si ti dva asi myslí, dokud minutu ticha neprolomil Shayne.
„Eleanor, zůstaneš s Lukem, počkáte na mě na nějakém bezpečném místě. Už asi vím, kde bude Imogen, ale nechci tě vystavovat zbytečnému nebezpečí,“ rozhodl nakonec. Ještě než jsem stihla cokoli namítnout, a že jsem měla těch námitek hned několik, mne Shayne líbl na čelo a pospíchal ulicí pryč. Brzy jsem už viděla jen cíp kabátu mizející v bílé tmě.
 
Zůstat s Lukem bylo to poslední, po čem jsem toužila, zvláště kvůli tomu, co se tehdy stalo. Onen muž na mě působil zvláštně, v podstatě jsem ho nechtěla mít po svém boku, ale na druhou stranu mě k sobě něčím přitahoval.
„Zůstaneme tady,“ rozhodl Luke, jakmile jsme zůstali sami. Zoufale jsem pokrčila rameny a opřela se zády o cihlovou, zčernalou zeď uličky.
„Eleanor, já...“
 
„Poslyš, Lucasi, vím zcela jistě, že nechci slyšet nic z toho, co se mi tady chystáš říct!“ vyhrkla jsem útočným
tónem hlasu. Anděl teď vypadal poměrně zaskočeně.
 
„Občas se neovládám, jsem... jak to říci, rozdvojená osobnost. To je můj trest za to, že jsem se Vyšším vzepřel. Shaynea možná přivázali k Isabele a poté i k tobě, ale můj trest je takový. Nikdy jsem ti ani v nejmenším netoužil ublížit, rozumíš? Jednou, jednoho dne, možná, že to bude za deset let, nebo možná za padesát, pochopíš, co ti tu říkám.“ Luke se váhavě opřel vedle mě. Bočním pohledem jsem na něj pohlédla. Přísahala bych, že mě v tu chvíli polil pot. V jeho vždy zdánlivě černých, nic neříkajících očích se cosi zablesklo. Možná duše, kdoví. 
„Tím chceš říct, že to, co se kdysi stalo, udělala tvá druhá osobnost?“ odfrkla jsem si.
 
„To jsem byl já, částečně. Vyšší zneužívají mých slabostí. Ty jsi má slabost.“
Dívala jsem se na bílý obláček páry, která se vznášela těsně u mých úst, než jsem křečovitě zavřela oči.
 
„Lucasi...“
 
„Shayne se do tebe zamiloval kvůli Isabele. Neviděl, jak odlišná jsi. Ta sobecká žena, kterou miloval... nemohl ji v tobě najít, ale i přesto to bylo především kvůli tomu. Já tě neviděl, cítil jsem tě, to, co je uvnitř tebe, nejen tvou vnější stránku.“ Když mluvil, ústa se mu mírně chvěla, stejně jako obočí. Čelo měl svraštěné, jako kdyby se na něco usilovně soustředil. Ale já jsem mu na to nemohla nic říct, tak zoufale jsem mu nechtěla ublížit, ranit jeho city nebo jej popudit. Jak mu pak ale říct, že moje srdce vždy patřilo jen jeho příteli?
„Podívej, ty jsi... úžasný, ať je to s tvou osobností jak chce, ale sám bys měl vědět, že srdci neporučíš. Když vidím, když si představuji svou budoucnost, vidím se po boku Shaynea. Je mi jedno, zda to bylo vepsáno ve hvězdách, vyryto do skal, zda to tak mělo být nebo je to tak jen kvůli Vyšším, ale já prostě cítím, že to tak má být. Chci to tak, rozumíš?“ soucitně jsem na něj pohlédla. Tak nějak jsem očekávala, že v jeho očích naleznu totéž, co před okamžikem, jenže nic tam nebylo. Kniha jeho duše se mi prostě zavřela, zůstaly jen prázdné, černé díry, bez citu, bez známky života. Dokud nezamrkal, neodlepil se ode zdi a nerozešel se pryč. Beze slova. Nevěnoval mi ani jeden jediný pohled, slovo. Cítila jsem se prostě příšerně, zlomená, ublížená... a sobecká. V tu chvíli jsem dokázala myslet jen na sebe, tak proč si pořád všichni mysleli, že nejsem stejná, jako bývávala Isabela?
 
Dívala jsem se, jak Luke mizí v temné uličce, slyšela, jak se jeho kroky vzdalují. Nastalo ticho. Obrátila jsem se a kráčela proti větru, který se najednou zvedl, rychlým krokem jsem mířila pryč z uličky. Nechtěla jsem čekat na Shaynea, jelikož výčitky svědomí mi to nedovolovaly. O ulici dál jsem zavolala Cherona, který mě více než ochotně donesl domů.
To prázdno, které ve mně bylo, mi zřejmě oznamovalo jediné.
 
V té uličce, toho dne, té hodiny, jsem zahlédla Lucase naposledy. Proč mi to vadilo? Brala jsem ho jako přítele, chovala k němu úctu, nepochybně jisté sympatie. Ale nemohl mi stát v cestě.


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá ~ 21. kapitola:

1. Domča
13.05.2013 [15:35]

Ahoj,jen tak dál tahle povídka se mi hrozně líbí a těším se na další dílek. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!