OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh naděje Prolog + 1. kapitola

17.02.2011 (15:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1356×

Prolog:

Řada lidí se ptá, co je potom, co člověk umře, co dál pokračuje po smrti. Řada lidí vám není schopna odpovědět.

Je velmi mnoho dohadů, ale nikdy se to nikdo nedozví, dokud sám neumře. Když se ale zeptáte, jaký je rozdíl mezi tím, co je v nebi a co v pekle, každý odpoví, že v pekle jsou zlí lidé a v nebi naopak ti hodní. Je to také pravda, ale naše schopnosti tento zákon bezvýhradně porušují. Je to tím, že často jsou osvobozeni z pekla ty bytosti, které si buď odpykaly svůj trest nebo ho natolik olitovali, že jim někdo odpustil nebo si pro ně přišel s tím záměrem, že je změní…
I tak se dá přejít přes nebeskou bránu do nebes. Díky vyjímce z pravidel... Avšak!

Vím to, sám jsem měl jako jediný tu možnost si vybrat, ale já jsem byl ten, co jim navrhnul jaké by to mohlo být… Každý hned začal litovat toho dne, kdy si mě vybrali, abych je zachránil před tím, co je čekalo. Nikdo nechápal moje úmysly, genialita jich všech se nemohla ani zcela rovnat té mé. Dokud si mě neposlechli, nepochopili. A tak začal věk pojmenovaný jako nový život...  

Kapitola 1: Začátek

Jako každý den jsem po škole, do které chodím ve Weistpintu, jel domů metrem.

Poté co jsem přišel na stanici, jsem se od strojvůdce dozvěděl, že vlak bude mít třicet minut zpoždění. Hned mi bylo ale na něm něco divného, ale neřešil jsem to, protože vlastně nikdy nic neřeším. Procházel jsem nástupiště ze strany na stranu, pořád dokola. Prostor kolem mě se začal vyprazdňovat od všech těch lidí kolem. Když jsem došel už asi tak po páté nakonec, tak na nástupiště přišel nějaký stařec.

Zazvonil mi mobil, ale volalo mi nějaké utajené číslo, takže jsem to nebral... Všiml jsem si, že jsem z toho procházení úplně zapomněl na čas, protože jsem z dálky slyšel zvuky přijíždějícího metra. Rozběhl jsem se a spěchal přes celé nástupiště, abych ho stihl. Přeběhl jsem ho ve chvilce. Díky bohu jsem to stihl. Nastoupil jsem a přistoupil k jednomu starému pánovi. Byl mi povědomý, jako bych ho už někde viděl.

Zeptal jsem se ho, jestli si můžu k němu přisednout, protože metro bylo jinak celé plné, ale on mě jen rázně odbyl. Šel jsem si tedy stoupnout do jiné volné kabinky ke dveřím.

Po chvilce ke mně přišel průvodčí a zeptal se mě: ,,S kým jste to tam mladíku před chvílí mluvil?“

Odpověděl jsem: ,,S tím pánem támhle.“ Otočil jsem se, abych mu ukázal se kterým, ale nikdo tam neseděl, metro bylo celé prázdné a já jsem si řekl sám pro sebe: ,,Co?“

Druhý den jsem zase jel metrem. Chtěl jsem zjistit, co to včera bylo za halucinaci. Věděl jsem, že by se to přece dva dny po sobě nemohlo opakovat... Nástupiště bylo plné lidí. Vše se zdálo být v normálu. Moje metro taky jelo na čas, tak jsem se upokojil.

Nastoupil jsem a sedl si vedle jedné holky… Divné na ní bylo akorát to, že měla plášť. V tomto ročním období? Vždyť je na přelomu jara/léta… No, neřešil jsem to... zase!!!

Lidé vystupovali a nastupovali. Vše se zdálo být v pořádku… Sedadla se pomalu vyprazdňovala. V metru jsme zůstali už jen my dva. Když jsme dojeli na poslední stanici, moji konečnou, tak si ještě před zastavením stoupla. Z pláště ji vypadl nějaký notes… Vzal jsem ho, abych jí ho podal… A to byl ten začátek...

Samozřějmě jsem o ničem nevěděl, ani k čemu ten notes slouží.

Když jsem ho zvedl, tak jsem ucítil pach kouře a hrozné pálení po celém těle... Padl jsem na kolena… Otočila se a řekla: ,,Ale ne!“ a vzala mi notes z ruky... Ze začátku byl její pohled plný lítosti, ale když vstala, tak se změnil. Začala se smát… Neuvěřitelnou silou mě chytla pod krkem a vyzvedla do výšky. Pomalu jsem ztrácel vědomí…

Opřela mě zády o dveře a jediné, co si pamatuji, předtím než jsem omdlel bylo, jak mi zašeptala do ucha: ,,Konečně jsem tě našla!"

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh naděje Prolog + 1. kapitola: