OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh naděje 8. kapitola



Příběh naděje 8. kapitolaYizeekova návštěva způsobila jistý rozruch v království. Díky tomu se Manu rozhodl k radikálním změnám. Rozhodl se jít na místo, kam by se jen tak někdo neopovážil. Věc, kterou tam chtěl najít, nenašel. Získal ale zcela něco jiného... něco, co by si ani v těch nejdivočejších snech nevysnil...

Kapitola 8: Řešení vs. problém


V knihovně:


Miriel celá vzteky bez sebe chodí ze strany na stranu. Stále ji znepokojuje to, co se před nedávnem stalo.

„To, co se stalo, mě stále znepokojuje!“ S Manuem ale Mirielininou znepokojení  ani nehne. Kouše dál kosti, které drží v dlani. Říká si sám pro sebe: „Měl jsem pravdu, je to něco jako tyčinky!“ Miriel je ještě více vzteky bez sebe, že Manu ignoruje to, co mu říká. „Poslouchal jsi, co jsem říkala?“

„Ale joooo…“ pohledem zvážněl. „I když to nejde na  mě tak zřetelně znát jako na tobě, tam mě to taky znepokojuje,“ Manu sedí na židli a hlavu má otráveně zakloněnou do zadu. Povzdechne si. „jen ještě pořád nevím, co s tím budeme dělat! Měl jsem udělat  vše, aby se tohle nestalo!“ Miriel stále nad tou situací uvažuje. Něco ji napadne.

„Mám řešení!“

„Ehm?“

„Včera jsem měla zvláštní sen. Viděla jsem knihu Stínů…“ Manuovi ale ani tato informace nijak nezlepšila náladu.

„No a? Ten sen se ti zdá už dlouho!“

„To ano,“ začne se obhajovat Miriel. „ale viděla jsem ji tady v pekle!“
„Cože?“ Tato skutečnost už Manu probudila. Seskočil ze židle, na které seděl a přiskočil k ní. Chytil ji. „A to mi říkáš až teď? Viděla jsi i kde přesně? Místo?!“

„Ne tak docela… Všude kolem mě bylo jen nějaké světlo a samé chodby. Nevím, co to znamená.“

„Ale ne!“ Manuův výraz přísněl.
„Co?“

„Vím o jakém místě mluvíš. Háček je ale v tom, že nevím cestu k němu.“ Miriel dojde o jakém místě Manu mluví.

„Pak to teda musí být…“ zhrozí se. Manu pokračuje.„Ano! To nejhorší místo tady… Labyrint  Živé Smrti!“ Manuova mysl z této skutečnosti začala být dost zmatená. „Dokonce ani já nevím, jak se tam dostat, tedy, i když…“ Manu Miriel pustí a poodejde kousek od ní. Začne se prohrabávat různými knihami a spisy. Náhle vykřikne. „Tady! Tady je ta mapa! Problém je ale v tom, že každý kdo je tam zavřený si připadá, jako kdyby měl hlavní roli ve svém vlastním hororu. Znám vše jen z vyprávění. Ale…“ povzdechl si. „Když už se tady tak bavíme o hororu, tak jsem se ti  ještě určitě nezmínil o přírůstku,“ zarazí se a opraví, „tedy o velmi vzácném přírůstku do mojí sbírky za tento týden!“ Manu vyšel z knihovny a Miriel ho následovala. Cestou dále popisoval bytost, ze které byl velice natěšený.
„Našli jsme ho čirou náhodou kousek od Labyrintu. Byl celý od krve, vypadal jako kdyby šel zrovna odtud… S ním jediným jednám vážně speciálně. Je zde něco jako korunní klenot!“ Společně vstoupili do Manuovy mučírny. Miriel se zastavila a nevěřila tomu, co opravdu vidí. Před Miriel byl v řetězech svázaný anděl. Ano! Bytost shora. Řetězy mu vedli dokonce i skrze křídla, pochopitelně i kolem rukou a nohou. Manuova tvář byla velice spokojená.
„Když jsem ho zachránil, tak mi teď patří… Nevím ale to, co on ví, ještě se od té doby, co tady je, neprobral. Vypadá to, jako kdyby byl v kómatu!“ Manu sebral ze stolu stojícím za ním kus jakési tyče a silou praštil anděly do zlomeného křídla. Miriel nechápala, co tím sleduje. „Vidíš? Ani ty řetězy ho nějak nerozhodily. Přece ho to musí bolet!“ zamyslel se. „No možná by se probral, kdybychom ho vykoupali v kyselině!“ Miriel se ale jeho poznámce – jako on – nezasmála.

„Manu!“ vzkřikla na něj.

„To byl jen vtip,“ upokojil ji. „Přece si nezničím tak váženého hosta z hora! Když už jsme ale tak u toho. Zajímavé je teď na něm to, že jsem z něho vytvořil anděla smrti. Zcela jsem přetvořil jeho sílu, zněkolikanásobnil jsem ji zcela na maximum jeho možností, aby to hlavně jeho tělo vydrželo. Přidal jsem mu i do jeho buněk kousek tvojí DNA.“

„Proč zrovna mojí?“ nechápala Miriel.

„Jelikož já žádnou nemám, tak jsem musel použít tu tvoji. Nezlobíš se snad, že ne?“ Miriel k anděli přistoupila blíž. Byla v rozkoši.

„Je tak nádherný…“

„Můžeš si ho nechat jako maňáska!“ pronesl Manu povýšenecky.

„Není s ním ale něco?“ zeptala se Miriel, když si ho z blízka lépe prohlédla.

„Proč myslíš?“

„Ta barva!“

„Ano, skoro bych zapomněl. Pozměnil jsme i jeho předchozí vlastnosti, a no šedý anděl ještě není. Musím mít vždycky něco nového! Cítím z něho ale něco, co nedokážu ani popsat. Jako bych ho už odněkud znal.“

„Je vážně nádherný!“ řekla Miriel stále ním okouzlená. Natáhla k němu ruku, ale Manu ji chytil a zatáhl zpět.

„Ne, zatím se ho nedotýkej!“ Manuův dotek Miriel vyplašil. Jeho dlaň byla tak ledová.

„Oh, jsi tak studený, jak je to možné?“ Miriel popostoupila k Manuovi blíže, chytila ho za ramena a přitáhla si ho blíže k sobě. „Pojď, zahřeji tě!“ Po slovech následoval polibek. Manua začala Mirielinina teplota rozpalovat. Slabě řekl: „Ne…“ ona ho ale stále nepřestávala líbat. V Manuovi to už začalo vřít. I on ji pevně chytil, natrhl ji rukáv a rozpustil vlasy.

„Přestaň!“ Odstrčil ji od sebe. Ona si ho ale přitáhla k sobě znovu. Manu položil na stůl tyč, kterou stále držel a vzal si místo ní nůž. Sevřel ji silně dlaň a řízl do ní. Krev bylo to, co Manu chtěl, potřeboval. Miriel řekla slabé: „Ano…“

Miriel to ale nestačilo. Natrhla mu košili a nehty se mu vryla do zad. Manu ji chytil ještě pevněji a opřel ji o zeď. Jazykem jí slízal krev, která jí vytékala z dlaně. Krev je to, co Manua pohání. Přesněji řečeno krev jiných.
Zčervenaly mu oči. Začal se měnit v šílence. Tiskl se k Miriel stále pevněji a pevněji.

„Manu, to bolí! Dost!“ zakřičela Miriel.

„Ještě sem se nenabažil!“ Manuovo sevření bylo stále silnější.

„Ne! Počkej! Mám pro tebe dárek!“

„Dárek?“ Otevřely se dveře do místnosti, kde oba byli. Kdosi za dveřmi násilně strčil dvě mladé dívky k nim. Manu je ihned zaregistroval a Miriel pustil. Dívky byly ale celé zmatené a bály se. Jedna se rychle sebrala na nohy, ale Manu ji stačil chytil dřív, než stihla cokoli dalšího udělat. Chytil ji a vysál z ní doslova život – myslím její duchovní energii, není to stejný princip jako u upírů sání – druhá viděla tu hrůzu před sebou, zvedla se a chtěla utéct, ale Manu i ji chytil a zeptal se. „ Máš strach?“ Děvčeti se zalily oči slzami. Rozklepaným hlasem od strachu řekla.

„Ano.“

„Skvěle! To je to, co chci!“ Rukou prošel skrze ní a i z ní vysál duševní energii. Její bezvládné tělo odhodil na stranu ke zdi. Miriel k němu po tom všem přistoupila a slízala mu krev z tváře. Manu ji políbil a vrátil je oba dva do normálu. Šaty se opět vrátily do původního tvaru. Hluboká rána v Mirielinině dlani se také zacelila. Z přeměny kolem obou vířil zlatavý prach. Manu mávl rázně rukou. „Tak dost, je čas jít!“ Chytil Miriel pevně za ruku a vložil ji mapu do té druhé.

Oba dva kráčeli po chodbě, ale jak si opačným směrem, než je východ.

„Kam to jdeš?“ Zeptala se Miriel.

„Vezmeme i jeho!“

„,Ale Manu…“ začala namítat.

„Dost řečí, už jsem se rozhodl. Musí tam jít s námi!“
„Manu počkej!“ brzdila Miriel naschvál paty o zem. Bylo jí to ale nic platný. Společně vtrhli do pokoje, ale Manu se okamžitě zarazil. Viděl zakázaný obraz odkrytý.

„Miriel, počkej venku!“ řekl a doslova ji vyrazil za dveře. Manu celý rozzuřený začal křičet na Wyatta. „Kdo ti dovolil sahat na ten obraz?!“

„Proč si ho namaloval?“

„To tě nemusí zajímat!“

„Proč není dokončený?“ Manu zvedl ze země látku, kterou jsem z obrazu strhnul a přehodil ji znovu přes ni.

„K čemu se to schyluje? Co přede mnou tajíš?“ začal jsem na Manua taky křičet. Neodpovídal mi, tak jsem znovu stáhl z obrazu látku. Manu to ale ignoroval. Pořád jsem na něj naléhal. „Proč jsi ho nedokončil? Proč, co?!“ Manu byl ze všech mých otázek tak rozzlobený. „Tak proč?“ Manu náhle vykřikl.

„Protože nevím, jak to všechno skončí!“ V pokoji náhle zavládlo ticho. Jen tak jsme tam oba stáli. Manu si povzdechl. „Uprostřed toho obrazu jsi ty a Emenes, ale nevím kdo z vás...“

„Zemře?“ skočil jsem mu do řeči.

„Ne!“ odfrkl. Nevěděl jsem ale, jestli se mu dá v tomto věřit. Proč namaloval tohle všechno?

„Na obraze jsou andělé. Pro ty jsem hrozba, že? Proto mě chtějí…“
„Ano, to že sem Yizeek přišel svědčí jen o tom, že už zjistili i ti nahoře tvůj výskyt zde! Hm, nemyslím si ale, že ti chtějí ublížit. Živý pro ně budeš mít určitě větší hodnotu, jinak by tě Yizeek vyřídil už na oslavě, za každou cenu!“

„Tak to jsi mě teda ale opravdu uklidnil!“ zakroutil jsem hlavou. Nebyl jsem připravený se jen tak vzdát. Ne teď, když jsem všechny a všechno ve svém světě opustil. „Já se jim ale nevzdám! Takhle to neskončí!“ ukázal jsem na obraz. „Třeba nevím…“

„Třeba ti teď řeknu, že půjdeme na jedno místo pro určitou věc a že ty půjdeš s námi taky?!“ skočil mi do řeči.

„Dobře!“  Manu byl z mé okamžité odpovědi, zaskočený. Někdo otevřel dveře k nám do pokoje a vstoupil. Byla to Miriel. V ruce držela mapu. Manu se na ni usmál a dodal.

„V tom případě vyrážíme ihned!“ Chytil mě za ruku a vyšel se mnou na chodbu. Zastavil se.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Ještě si musím pro něco zajít do archivu!“ Pustil mě a vykročil dál chodbou. Vstoupil dovnitř – my s ním – a začal se prohrabávat ve skříních. Po chvilce z jedné z nich vytáhl jaký si přívěšek. Přistoupil ke mně a připnul mě ho kolem krku. „Nech si ho na krku. Na mě a Miriel nemá žádný účinek…“ Opět od nás poodstoupil a dál se prohrabával ve skříních. Vytáhl odtud kus koženého řemene, který si omotal kolem rukou a mezi prsty. Miriel k němu přistoupila a také si vytáhla něco ze skříně – vedle něho. Vytáhla si magickou hůl.
Manu odstoupil od skříně a přistoupil ke mně. Vytáhl si na řetízku jeho bílou sponu – co jsem mu dal v první den, co jsme se poznali – a připnul ji k mé.

„Zapadají do sebe, zvláštní…“ řekl.

„Jen my tři?“ zeptal jsem se. Manu se na mě podíval s nechápajícím výrazem.

„Co tři?“

„Ptám se jestli jdeme jen my tři?“ Manu se mojí otázce zasmál.

„Bojíš se snad se mnou?“

„To ne, ale…“

„Ještě vezmu ty dva, mělo by to stačit, snad… Tady dole to není jako tam u vás. Život tam u vás je jako hra, stačí ji ukončit a do dalšího kola nepostupuješ. Ale tady ne! Neboj se, nemáš se čeho bát, když jsi se mnou!“ Manu s Miriel si vzali ještě pár potřebných věcí a společně jsme vyšli z hradu.

Toto bylo vlastně poprvé, kdy jsem byl venku a viděl všechno kolem tak ostře. Krajina kolem byla tak, nedá se to ani slovy popsat, museli byste to vidět sami…
Procházeli jsme stále dál a dál od hradu. Vzdalovali jsme se. Manu se najednou zastavil.

„Tolik nevyužitého místa. Tady sem bych dal hrob, hrob, hrob, hrob. Ach ano!“ Ten výraz který měl jsem už moc dobře znal. Opět se začal smát jako šílený. Ten jeho smích mi už opravdu začínal nahánět husí kůži. Je opravdu zvláštní… Procházeli jsme dále. Miriel najednou z ničeho nic vykřikla.

„Tam jsou!“  Došli jsme k těm dvěma hlídačům, co na začátku. Ten, který se na mě minule tak nepěkně díval se se stejným stylem díval i teď.

„Kam to jdete?“ zeptal se jeden z nich – Kuari, ten méně problémový - nikdo ale z nás neodpověděl. „Ptám se, kam to jdete!“ zopakoval znovu. Zase nikdo neodpověděl. Z kamene, na kterém seděl ten druhý – Kirke, rád vytváří problémy a vždy je jejich součástí, je drzí a neumí se kontrolovat – vstal a stoupl si přímo Manuovi do cesty.

„Tohle je ale zakázaná část! Nikdo tudy nechodí a nikdo sem nesmí chodit, tak proč sem směřujete?“ důrazně pronesl. „Budu vás muset zastavit!“ Manu se Kirkově poznámce musel jen zasmát.

„To asi těžko! Jak byste mě mohli zastavil… jste jenom dva! Mám ale lepší nápad. Půjdete s námi!!“

„Cože?“ udivil se Kirke.

„Nebo se snad taky bojíte?“ Manu se otočil pohledem na mě. Já jsem se ale nebál, nevím proč mu to tak předtím přišlo.

„Ne! Jen je zakázané na toto místo chodit! Nikdo zde nikdy nebyl a tuto oblast je zakázané navštěvovat. To ale přece moc dobře víš!“

„Vím, ale přece si to, kam jdeme, nenecháte ujít?“ Tváře obou hlídačů nevypadaly, jako by je Manu přesvědčil. „Cestou vám vysvětlím o co se jedná!“ Kuari sedící na zemi kousek od nich souhlasně přikývl.

„Tak dobře!“

 

O nějakou chvíli později už to napětí Kirke nevydržel a musel to vědět.

„Tak už nám řekni, o co jde! Po čem tak silně prahneš, že tě to přivedlo až sem?“ Manu při chůzi odpověděl.

„Ále… jen jedna kniha.“
„Jaká kniha?“ zhrozil se Kuari.

„Kniha stínů!“ Kuariho reakce byla na pravém místě.

„To není možné, vždyť tady přece nemůže být. Byla zničena!“

„No nemůže, ale je! Miriel ji ve svých snech viděla. Její vize nikdy nelžou! Říkala, že je na místě, kde svítí ostré světlo a je zde plno chodeb. Jaké jiné místo to může být, než labyrint Živé Smrti!“ Kuariho to i nadále překvapovalo.

„Cože, ten? Vždyť nikdo neví cestu k němu!“

„To je sice pravda, ale máme mapu! Víte, mám, teda jsem si jistý, že když pán zla tu knihu vyrobil tím, že do ni dal kousek své duše, tak i když bylo jeho tělo zničeno, tak že prozatím žije dál v té knize. Jednoduše řečeno, nemohl zemřít. Není mrtvý! A proto musíme pokračovat v tom, co náš pán začal!
I andělé v té oné bitvě slíbili, že se může po zničení té knihy opět vrátit. Ale to, co oni neví je to, že bude třikrát silnější než kdy býval! Předtím ho bylo zcela nemožné zastavit, ale kdyby se nyní vrátil, tak jsem si jistý, že by dokázal zcela porazit Boha a i zničit veškeré dobro! Sám by se tak mohl stát bohem!“ Manuův proslov byl tak plný emocí, pocitů. Nenávisti, nenávisti k něm, se kterýma tak neúprosně válčili, s anděly. „Před dávnými staletími, ještě při vzniku života někdo rozhodl, že my prohrajeme! Ale každý příběh má dvě verze a tu naši ještě nikdo neslyšel! Všem dokážeme, že se mýlili, když věřili! Na to, aby nás zničili jim zbraně nepostačí! Proto…“ zarazil se a dále pokračoval. „Musíme tu knihu najít první, když už vědí o tom, že tady Wyatt je, tak půjdou určitě i po té knize! Musíme ji najít a ochránit, proto tam jdeme!“ Kuari s Kirkem souhlasně přikývli a jednohlasně řekli.

„Rozumíme!“ Do rozhovoru jsem se ale pustil i já.

„Nebylo by ale lepší, nechat staré zlo spát?“

„Ne!“ odtrhl Manu. „Teprve teď jim ukážeme to, čeho všeho jsme schopni! Dost ale řečí, Miriel?! Podívej se do té mapy kudy máme jít!“

„Nejsem si jistá!“

„Cože?“

„No… tady na té mapě jsou sošky dvou démonů, ale ty jsme už před chvíli přešli. Tady ale mezi nimi jsou nějaké dveře, spíše teda vchod. Ten jsem ale nikde neviděla!“ Něco mi začalo na krku svítit. Vytáhl jsem si předmět z pod trička a byl to ten přívěšek, co mi Manu dal. Táhl mě před sebe. Na kopec přede mnou.

„Proboha. Co to je?“ kráčel jsem do kopce a Manu přímo za mnou.

„No jistě! Ty sochy jsou až támhle. My stojíme mezi nimi uprostřed a ten vchod musí být zcela jistě...“

„Pod námi!“ dokončil jsem větu. Udělal jsem ještě jeden krok před sebe a uviděl v zemi malou škvíru. Nohou jsem do ní posunul malý kamínek a celá země se začala z nevysvětlitelných důvodů otřásat. Cesta před námi se celá propadla a níže pod námi se objevila další cesta, kterou jsme měli pokračovat. Manu odpověděl s úsměvem na tváři.

„Wow, skvěle! Našel jsi cestu! No tak, jdeme dolů!“ Když jsme slezli písečnou stráň, došli jsme ke skále, ne lépe řečeno ke kamenné bráně, ve které byly vyryty, pro mě nesrozumitelné ornamenty. Nikdo ze skupiny tomu nekladl zvláštní důraz, takže i má pozornost na to za nedlouho zapomněla. Vstoupili jsme a procházeli pohlcující tmou.

„Sledujte pozorně, co se tu teď  bude dít. Tohle ještě nikdo neviděl!“ Kuari na Manuovu poznámku jako jediný zareagoval.

„To bych rád, ale je tu tma jak v pytli!“

„Oh, ano samozřejmě, Miriel světlo!“ Miriel udeřila holí o zem a z hole vyšlo pronikající světlo.

„Co to je s tou zemí?“ zeptal jsem se, když jsme viděl, že…

„Tohle je jediné místo v pekle, kde je zmrzlá půda. Moc o tom nevím, je to jen stará legenda.“

„Legenda?“

„Ano. Prý zde byl ukryt meč. Byl zcela jiný než ostatní. Nejsou o něm ani žádné záznamy. Zcela bezdůvodně zmizly.Ten meč se jmenuje Mrazivý Smutek. Vycházel z něho až takový chlad, že na tomto místě dokonce zamrzla i půda. Je to ale záhada a záhadou to i zůstane!“  S celou naší skupinou jsme došli do malé, kulaté místnosti. Kolem dokola bylo mnoho cest. Vybrat tu správnou bylo těžké.

„Půjdeme tudy - vpravo!“ řekl Kirke. Na to ale hned Kuari odpověděl.

„Ne, vlevo!“

„Hej! Nechte toho!“ vstoupil mezi ně Manu.

„Tak kudy?“ zeptali se oba společně. Manu se otočil k Miriel.

„Miriel, podívej se do mapy!“

„Dobře.“ Miriel před sebou na zemi roztáhla mapu a začala v ní číst. „No, já zase nevím. Mapa tady končí, ale…“ chytila mapu a otočila ji obráceně. „ale je tu další díl. Cesta je níže pod námi!“

Talisman, který jsem měl na krku se znovu rozzářil a táhl mě opět doprostřed místnosti a silně k zemi.

„Myslím že máme jít tudy!“ řekl jsem. Kirke ke mně vyšel a levou nohou vstoupil na malý kulatý výběžek přede mnou a v tu chvíli se celá podlaha pod námi propadla.

„Ty pako!“ zakřičel na něj Manu. Dopadli jsme do obrovského prostoru připomínající katedrálu. Manu se zasmál. „No, skvěle další cesta! Pro nic za nic se  tomuto  místu neříká Labyrint.“ Manu se k nám otočil a viděl, jak se všichni sesbíráváme ze země. „Tak a jdeme!“

 

O deset minut později:


„Miriel, ukaž mi mapu!“ oslovil ji Manu. Miriel ji všude kolem sebe hledala, ale nemohla ji najít. Manu z toho čekání ztrácel trpělivost. „Miriel!“

„Asi jsem ji ztratila!“ uznala. Manu na ni začal křičet.

„Vždycky všechno poztrácíš! Jsi jako kámen v botě, pořád zpomaluješ!“ Miriel si jen zklamaně povzdechla. Ke slovu se přihlásil Kuari.

„No a co teď?“

„Teď si užijeme konečně trochu zábavy!“ řekl Manu nadšeným tónem, když padesát metrů před nimi uviděl, jak z různých skulin a stropů lezou přímo k nám nestvůry.

„Huráááá!“ zakřičeli Kuari s Kirkem zároveň a rozběhli se po nich. Manu přistoupil ke zdi vedle nás, sjel zády po zdi směrem dolů a posadil se. Miriel vyběhla také s těma dvěma… Miriel po chvilce boje ztratila oba své meče.

„Miriel?“ oslovil ji Manu.
„Ano?“  odpověděla.

„Stačí slovo a pomůžu ti!“

„Ne! Zvládnu to sama!“ Nestvůry vylézaly stále a stále z nových otvorů, které si sami vytvářeli. Manua to čekání ale přestávalo bavit. A taky, že ho přestalo.

„Tak dost, musíme jít!“ popostoupil  pár metrů před sebe, mávl rukou a všechny nestvůry kolem dokola zemřely. Proměnily se na prach. Kirke s Kuarim začali hned nadávat.

„Ale no tak Manu! Právě teď nás to začalo bavit!“ Manu kolem obou přešel a otočil se na Miriel.

„Nikdy nás to nenecháš dokončit!“ řekla a urazila se.

„Nejsme tady kvůli tomu, ale zcela kvůli něčemu jinému!“ Byl jsem z Manuovy - jak jen to popsat – síly zcela uchvácený.

„Jak jsi to dokázal?“ zeptal jsem se.

„Ach, šiml sis?“

„Jak by ne!“ vrtala mi ale hlavou jediná otázka. „Proč jsi vlastně s nimi taky nebojoval?“

„No, víš… Miluji pohled na krev, moje mučírna je toho důkazem, ale čím víc někdo krvácí, tím víc se nedokážu ovládat. Je to jako když ochutnáš nějakou sladkost a ta ti zachutná až tak, že nebudeš moci přestat! Tak proto jsem raději nic nedělal,“ vysvětloval. V zápětí jsem se ale chtěl ptát na další otázky. Hlava se mi nimi nekontrolovatelně plnila.

„To jak si je zabil, jen tak mávnutím ruky… jak jsi to dokázal?“

„Dokážu vysávat z protivníků jejich sílu. Je to na stejném  systému jako u vás krevní oběh, ale otočený. U tebe koluje krev ze srdce ven, po celém těle a tak pořád dokola, ale u mě  jde síla  z venku z protivníků, dovnitř do mě! Proto nikdy neprohraji, nezeslábnu!“ z ničeho nic se zasmál. „Víš, nejmenuji se Manu jen tak pro nic za nic.“ (Manu = Síla)
Miriel z ničeho nic poklekla k zemi a dotkla se ji.

„Něco se sem blíží!“ řekla.

„Odkud?“ zeptal se ji rázně Manu.

„Za námi!“
„Potom je tedy čas jít!“ Země pod námi se začínala mírně chvět. „Běžte! Rychle!“ Běželi jsme dlouhou chodbou.
„Támhle je někdo, na něho!“ zakřičel Kirke a společně s Kuarim se rozběhli po záhadné postavě před námi.

„Ne! Nerozdělujte se!“ zakřičel na ně Manu. Ti ale jakoby ho ani nevnímali, stále běželi dál. „Kruci!“ zasyčel Manu. „Miriel, běž za nimi!“

„Ano!“  O něco později je Miriel doběhla. „Vy dva, stůjte! Je to jen duch, chce vás zmást!“ Oba se rázem zastavili a otočili se k ní. Miriel ale v té rychlosti nedokázala zastavil a vletěla duchovi přímo na meč, který držel.

„Miriel!“ vzkřikli oba. Duch před nimi se výtěžně pousmál a záhy zmizel. Miriel padla k zemi a vykašlala krev. „Vy blbci! Chyťte se mě!“ Miriel zavřela oči a snažila se je přenést na místo, kde byl zbytek skupiny.

Mezitím došli Manu s Wyattem do obrovské místnosti se samými sochami.

„Ach, proč to Miriel tak trvá!“ řekl si pro sebe Manu. Najednou se Miriel společně s Kuarim a Kirkem objevila. Byla ale celá od krve. Manu se zhrozil. „Co jste to...“ najednou se ozvala veliká rána. Všechno kolem nás se začalo opět třást.

„To není dobré, teď už o nás budou všichni vědět!“ pronesl Manu. „Miriel!“ sklonil se k ní. „Tvoje síly tady nefungují, že?“ souhlasně pokývala hlavou. „Na, vypij to!“ řekl a podal jí jakousi lahvičku. Její rána se začala okamžitě uzdravovat.

„Děkuji ti,“ vstala. „ale měli by jsme jít a neztrácet tady čas. To, co po nás jde, je stále za námi!“

„Dobře, tak jdeme!“ Běželi jsme cestou stále rovně. Nikdo z nás netušil, na jaké místo se dostaneme.
„Něco se k nám blíží,“ zakřičela z ničeho nic Miriel. „To něco je přímo před námi.“ Zastavila. „Na stranu!“
Všichni jsme uhnuly na levou stranu tunelu, ve kterém jsme byli. Všude kolem nás byl ve chvilce sníh. Nikdo z nás nechápal, co se to kolem nás děje. Pocítili jsme velmi studený vzduch. To Manua ale neodradilo při cestě jít dál. Kráčeli jsme po zledovatělé zemi, kolem ledových soch. Všechno kolem nás bylo zamrzlé.

„To snad není možné!“ pronesl Kuari překvapeně, když uviděl před námi to, co by nikoho z nich nenapadlo, že někdy uvidí.

„Ale je!“ odpověděl Manu radostně. Začal se nepřetržitě smát a chytal se za hlavu.  „To snad není možné… tak mi sem jdeme pro tu knihu a místo ní najdeme ten meč!“ řekl a stále se smál. Ano! Stálo před námi to, co by nikdo z nás nečekal… Manu se po chvilce konečně přestal smát. „Neuvěřitelné! Hlavně se k němu nepřibližujte, nevíme co dokáže!“ zamyslel se.  „Je ale hloupost, aby jsme ho tady nechali jen tak. Miriel! Podej mi svůj plášť!“ okřikl ji Manu a ta mu ho podala. Kuari ale k Manuovi přistoupil a chytil ho za ruku.

„Neblázni! Nedokážeš ho vzít, aniž by ses sám nestal jen další ledovou sochou!“ Manu se ale vysmykl z jeho sevření a přistupoval stále blíže a blíže k meči. Došel k němu a sáhl na něj. Zima, která z meče vycházela, při doteku až zabolela.

„Co?“ Plášť, který Manu držel se pokryl celý mrazem. Manu odstoupil od meče několik metru dál. „Cože?“ zamyslel se. „Takto ho stále ještě nemůžu vzít.“ Více důkladněji si meč prohlédl. „Ty ornamenty!“ zakřičel z ničeho nic. „Někde jsem je už viděl!“ došlo mu to. „No ovšem!“ Rukou si sáhl pod triko a vytáhl si svůj řetízek s přívěškem. „Hej, Wyatte! Hoď mi svou sponu!“ zakřičel na mě. Řetízek jsem  si z krku strhl a hodil mu ho. „Hm, perfektně do sebe pasují,“ přistoupil blíže k meči, „a i do kamene, ve kterém je meč!“ Manu vložil spojené spony do kamene. Modrá záře, která meč zahalovala zmizela. „Až teď ho konečně můžu vzít…“
Manu si sundal vlastní plášť a zabalil ho do něj. Pevně ho v látce svázal a připevnil si ho zezadu na záda. V tu chvíli jsem cítil… nemůžu…

„Cítím… cítím se… to pálení stále sílí!“ Uvnitř ve mně se cosi začalo dít. Horko, které mě zalévalo, bolelo.

„Manu!“ zakřičela na něho Miriel, když uviděla, že se mnou není něco v pořádku. Padl jsem těžce na kolena. Nemohl jsem dýchat. Každý další nádech ještě více rozpoutával ten oheň uvnitř mě.

„Wyatte!“ zakřičel Manu a rozběhl se ihned ke mně.  Díky tomu, že je meč chladný a já jsem doslova hořel, to pálení z neznámého důvodu začalo krůček po krůčku ustupovat. Začal jsem popadat dech. Posadil jsem se. Manu ke mě přistoupil.

„Není ti nic?“ zeptal se.

„Ne!“ vstal jsem. Miriel ale opět něco vystrašilo.

„Manu! Zase se to k nám blíží!“ Všude kolem nás se začaly objevovat nestvůry. Nebylo to ale stejné, jako předtím. Tyto vypadal silnější a bylo jich podstatně o dost více. Kirke k nám odněkud přiběhl - ani jsem si nevšiml, že se od nás odtrhl.

„Našel jsem dveře a vedou asi na povrch!“

„Skvěle!“ pronesl Manu. Hned na to jsem se všichni rozběhli směrem, kterým nás Kirke vedl. Každý z nás se ale po chvilkách otáčel. Nebylo to bytostmi, které jsme cítili za našimi zády, ale bylo to něco víc, něco více pronikajícího.
Země pod námi se začala propadat. „Rychleji!“ zakřičel Manu kolem sebe. Cesta, kterou nás Kirke vedl, nás zaváděla jen do dalších a dalších chodeb.

„Panebože! Zase jen další místnosti a cesty!“ pronesl Kuari.

„Možná, že jsem zabočil někde špatně," uznal Kirke.

„Tak to ne!“ řekl Manu a silou, která se mu vytvořila v rukou, udělal otvor do stropu. Otvor, který vedl na povrch, pryč z tohoto šíleného místa. „Lezte!“ zakřičel. Prach kolem Manua začal vířit. Síla, která Manua obklopovala začala být, tak jasně zářivá.

„Opravdu to chceš takhle přímo použít?“ zeptala se ho Miriel ustrašeným hlasem.
„Ano, běžte!“ Bytosti stále nepřestávaly zaplňovat prostor pod námi. Manu v nich byl zcela pohlcen. Nechápal jsem, co má v úmyslu udělat.

Všichni kromě Manua jsme vylezli na povrch. Pod námi jsme uviděli jen obrovskou oslepující zář a pak už jen ticho.

„Co se to stalo?“ zeptal jsem se. „Kde je Manu?“ strachoval jsem se.

Skrze zem se náhle vynořila něčí ruka a chytila mě silně za nohu. Ze země kdosi vyskočil. Byl to Manu. Miriel se jen spokojeně pousmála a oddechla si.  Ohromná díra, kterou Manu svoji mocí udělal, začala srůstat zpět do celku. Kirke a Kuari ihned skočili na Manua a začali na něj nadávat.

„Manu, ty blázne! Už na toto místo s tebou nikdy nepůjdeme!“ Manu se  na jejich reakci jen zasmál.

„To s vámi zcela souhlasím!“ Všichni tři vstali a Manu s vážným tónem dodal. „Je ale divné, že jsme tam tu knihu nenašli. Nikde tam nebyla… Mohlo by to znamenat jen jedno…, že tu knihu našel už někdo jiný.“ Zamyslel se. „A myslím si zcela jistě, že by to mohl být…“ jeho oči se náhle zaleskly. Odvrátil se ze svého snění, přistoupil ke mně a chytil mě za rameno. „No myslím, že dnes toho rozruchu na tebe bylo až příliš mnoho, tak jdeme. Směr zámek!“

První šel Kirke s Kuarim za nimi  já, ale Manu a Miriel se na místě ještě na chvíli zastavili.

„Všiml sis těch stínů, když jsme tam stáli?“ řekla tiše Miriel Manuovi.

„Ano, je to divné…  Bylo nás tam pět a těch stínů tam bylo šest…“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Příběh naděje 8. kapitola:

16.05.2011 [14:08]

DodgesJe to super. Každou kapitolou lepší a lepší. Jen tak dál Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!