OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod křídly Strážného anděla - 3. kapitola - Will

18.06.2012 (10:00) • Lucienne • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1753×

3. kapitola

Will

S povzdechem jsem se zhroutil do křesla za svým pracovním stolem. Takže Lillian Stanleyová. Zkoumavě jsem si prohlédl její složku. Podle fotografie na první stránce to byla blondýnka s temně modrýma očima, které se na mě z fotografie šťastně smály. Narozená v létě roku 1995. Matka Sofie, dětská lékařka, otec Henry, opustil rodinu před dvanácti lety, nyní žije v Las Vegas. Tohle a ještě plno dalších informací na mě chrlila ona složka pod jménem Lillian Stanleyová.

Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vypouštěl vzduch z tváří ven. Napadlo mě, jestli mám tohle za odměnu nebo za trest. Abych řekl pravdu, hlídání stařečků byla sice pěkná nuda, ale alespoň jsem si našel čas sám na sebe. Od sestry jsem věděl, kolik času zabere hlídání puberťáků. Annie postoupila do kategorie E už před rokem. Andělé z kategorie Erectus (v překladu Ti nahoře) mají na starost svého chráněnce po celý jeho život. Věděl jsem, že jestli v téhle zkoušce uspěji, strávím s touhle Lillian ještě pěknou řádku let.

Zároveň s těmihle mrzutými úvahami se mě ale zmocnila lítost nad touhle ubohou dívenkou. Byla chráněncem na zkoušku, jak u nás říkáme. V jejích záznamech jsou dlouhé mezery z dob, kdy neměla žádného patrona, který by nad ní držel ochrannou ruku. Jak by řekli andělé z Béček a Céček, kteří kontrolují plynulý běh úřadu, „je objektem, jež se po selhání jejího původního Strážce stal chráněncem, kterého dodnes používáme pro postupové zkoušky do dalších kategorií.“ Podle její složky už se nad ní za poslední dva roky vystřídalo pět andělů, včetně jejího původního, který jejímu blahu evidentně nekladl nějaký zvlášť veliký důraz.

Pročetl jsem si staré záznamy o jejích rozhodnutích, rozdělené pěti záložkami, které naznačovaly, jaký anděl ji měl v danou dobu na starost. Zaujala mě jedna pomlka, která byla delší než ty ostatní. Bylo to téměř celých sto padesát volných stran, což se rovná přibližně jednomu roku chráněncova života.

Odložil jsem složku a zamyslel jsem se. Abych mohl pro sedmnáctiletou holku dělat to nejlepší, musím jí dokonale rozumět. Potřebuji vědět, jaká je, čeho chce jednou v životě dosáhnout a jaké vztahy s kým má.

Myšlenkami jsem spustil vigilater, což je zařízení, které se vzdáleně podobá obrazovce pozemského počítače, sloužící ke sledování určeného objektu. Zadal jsem do něj číselný kód Lillian Stanleyové, který jsem pečlivě opsal z její složky a čekal, až obraz naběhne. Když se tak stalo, mohl jsem na obrazovce vidět onu blondýnku, jež se na mě smála z první stránky Lillianiny složky, jak mluví s jakousi ženou. Domyslel jsem si, že Lillian je právě ve škole a že ta žena bude nejspíš její učitelka. Mluvili o tom, jaké učivo Lillian probírala na své staré škole v Santa Aně.

Znovu jsem otevřel její složku a hledal nějakou zmínku o tom, že by se s matkou stěhovala. Nic takového jsem nenašel, ale zápisy před tou dlouhou pomlkou, která mě předtím tak zarazila, byly z doby, kdy Lillian žila v Santa Nelle, zápisy za pomlkou však naznačovaly, že žila v Santa Aně. A dnes je zase v Santa Nelle. Takže Lillian se ze Santa Nelly přestěhovala do Santa Any a po nějaké době zase zpět. Proč se tak stalo jsem ale nezjistil.

Pak mě náhle něco napadlo. Použil jsem nově nabyté schopnosti Strážce a vyslal jsem zkoumavou myšlenku tam dolů, hodně hluboko pod sebe, pod úřad Strážců až na zemský povrch. Chtěl jsem zjistit o Lillian nějaké informace přímo od ní, z její hlavy. Chtěl jsem, aby mi ona sama řekla, co si přeje a z čeho má obavy. Nezjistil jsem ale nic. Byla příliš daleko ode mě. Místo jejích myšlenek jsem zachytil pouze zrnění, jako bych měl malý signál.

Povzdychl jsem si. Co s ní mám dělat? Mám střežit nějakou malou holku, o které vůbec nic nevím a ještě k tomu jí musím pomoct vypořádat se s faktem, že je na nové škole.

V tu chvíli jsem pocítil na předloktí intenzivní bolest, jako by se mě někdo dotkl doběla rozžhaveným kovem. Cukl jsem sebou a zatnul dlaň v pěst, ale než jsem stačil vykřiknout, bolest zmizela. Podíval jsem se na ruku a zjistil jsem, že se mé tetování změnilo. Místo F se tam nyní vyjímalo veliké tiskací E a těsně pod ním byla značka malého oka. S tímhle symbolem jsem se už několikrát setkal. To malé oko všem říkalo, že jsem sledován, neboli, že mě andělé kategorie B, kteří zasedají v andělské radě tohohle úřadu, pozorují a zaznamenávají každý můj postup, který při zkoušce udělám.

Najednou jsem z chodby uslyšel nadšený pokřik a v tu ránu se do mé kanceláře přiřítil Chris s nadšeným výrazem v obličeji. Jeho křídla byla šťastně  roztažená stejně jako koutky jeho úst, které se div neroztrhly v širokém úsměvu.

„Ukaž to, ukaž to!“ řekl rozjařeně a téměř přeletěl ke mně. Popadl mě za ruku a podíval se na moje zbrusu nové tetování. „Paráda!“ V jeho hlase bylo znát nadšení, ale také kapka závisti, když kmital pohledem mezi mým zdobným E a jeho vlastním F, jenž měl vtisknuté na předloktí. Jen jsem nad ním s úsměvem zavrtěl hlavou a vyprostil ruku z jeho sevření.

Až teď jsem si všiml, že v těsném závěsu za Chrisem vstoupil do místnosti ještě někdo. Byla to  osmnáctiletá dívka stejně vysoká jako já s dlouhými vlasy barvy tmavé čokolády, které jí padaly do tváře, v níž se zračila neskrývaná pýcha, a rozkládaly se v jemných vlnách po jejích zádech. Kontrast mezi barvou jejích vlasů a bělostí jejích křídel byl nepřehlédnutelný. Předloktí jí zdobilo umě napsané E.

„Gratuluju k postupu, bráško,“ řekla Annie, moje o minutu starší sestra-dvojče.

„Díky,“ zasmál jsem se trpce.

„Co ten kyselý obličej? Usměj se přece trochu! Jsi Erectus!“ povzbuzoval mě Chris. Evidentně měl z mého „úspěchu“ mnohem větší radost než já sám.

„Ještě ne,“ opravil jsem ho. „Teprve jsem vstoupil do zkoušky. A navíc jsem dostal za chráněnce holku, která už dva roky slouží jako zkouškový objekt. Přede mnou už byli čtyři, kteří to s ní projeli na plné čáře.“

„Svatá Nut, vidíš to!? Oni mu umožní se dostat ke zkoušce a on si ještě ztěžuje!“

„Neber jméno bohyně nadarmo!“ napomenula Chrise Annie.

Abych to uvedl na pravou míru, Nut je naší bohyní už pradávna. Podle pozemských egyptských mytologií je Nut bohyně nebe a samo nebe a rodička všech bohů. Tyto mytologie mají pravdu. Nut je naší legendou. Povídá se, že byla úplně prvním andělem, první z Prastarých. Ona je naší matkou a naší patronkou. Podle pověstí ona zřídila první úřad Strážců a sepsala spolu s několika dalšími jejími anděly naše starodávné zákony. Byla Aureola (kategorie A, v překladu Svatozář). Jako jediná prý má úplně zlatá křídla, jež dodnes na nebi září jako slunce. Stejně jako nikoho z její kategorie, ani jí nikdo v živoucí paměti neviděl. Dodneška je záhadou, jestli Aureola ještě vůbec existují.

„Ale vždyť se na něj podívej!“ bránil se Chris. „Já bych dal bůhvíco za to, abych se mohl zbavit těch nudných důchodců a on tady sedí jako pecka a hází po nás obličeje kyselejší než citron!“

„Neboj, Chrisi, za rok taky dostaneš šanci. A co se týče tebe, Wille, Chris má pravdu. Vážně by jsi do toho měl dát víc nadšení, jinak neprojdeš,“ dávala mi kázání Annie.

„Ale já jsem rád, že mě chtějí pustit dál! Jenom nevím, jestli mám být rád zrovna za...“ odmlčel jsem se, abych se podíval na jméno mého objektu, „Lillian Stanleyovou,“ dokončil jsem. Povzdychla si.

„Ukaž mi to,“ pobídla mě a kývla rukou ke složce mého nového chráněnce. Podal jsem jí ji a ona se s ní v ruce posadila na okraj mého stolu. „Lillian Stanleyová. Je docela hezká,“ poznamenala, když si prohlížela její fotografii. Chvíli bylo ticho, když jsme já i Chris sledovali, jak její oči kloužou z řádku na řádek. Pak prolistovala archy s jejími rozhodnutími, chybami a počínáními. „Páni, tohle opravdu nebude snadné. Je toho tady o ní strašně málo. A tady... tady je mezera téměř-“

„Na rok, já vím,“ dokončil jsem větu za ní. „Už to chápeš?“ Přikývla, ale pak odložila složku a podívala se na mě povzbudivým pohledem ve stejných, smaragdově zelených očích, jaké jsem měl já sám.

„Neboj, to zvládneš. Nebude to tak těžké, jak to vypadá. Stačí jen pochopit její chování a převelet se na její denní režim tak, aby si věděl, kdy máš být ostražitější a kdy můžeš zase s pozorností polevit. I já jsem to takhle dělala.“

„A jak ty jsi poznala toho svého chráněnce... Jakjensejmenuje?“

„Myslíš Paula? No, chtělo to chvíli pozorování jeho počínání, ale jinak je většina vlastností člověka napsaná v jeho profilech,“ řekla a znovu kývla k Lillianině složce.

„No, tak to je bezva. O Lillianiných vlastnostech tam není ani čárka. Jestli někdy potkám jejího původního Strážného anděla, vlastnoručně mu vtrhám všechna brka už jenom proto, jak vedl její záznamy.“

„No tak, kámo, hlavu vzhůru. Jen se na ni podívej! Vypadá docela neškodně,“ řekl Chris a kývl hlavou k vigilateru na jehož obrazovce si zrovna Lillian povídala s jakousi drobnou dívenkou, jejíž štítek, který u ní byl zobrazen, napovídal, že se jmenuje Jannet Brownová.

„Pozor!“ vyjekla náhle Annie, když si všimla, jak Lillian nějaký kluk jménem Carl Stuart nastavuje nohu.

„Motus librorum,“ zamumlal jsem latinská slova pro pohyb a knihy a přestavil si, jak Carlovy učebnice padají na zem. Díky mé síle Strážce se stalo přesně to, co jsem zamýšlel a učebnice začaly samy od sebe sjíždět z lavice dolů. Carl se náhle otočil, aby svým věcem zabránil spadnout s hlasitým žuchnutím na zem a stáhl při tom nastavovanou nohu. Lillian se svou společnicí klidně prošla kolem Carlovy lavice. 

„Tak to bylo o chlup.“

Další kapitola je na světě a mně už šrotuje v hlavě, jak to celé vyvrbím, aby se to dalo číst. :D Znovu bych chtěla poděkovat všem, kteří mě potěšili komentářem a doufám, že mi jich pár věnujete i pod tímto článkem. :D Budu vám za to moc vděčná. Ani nevíte, jak to potěší a jakou chuť k psaní vám to dá. :)

Díky, Lucienne

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly Strážného anděla - 3. kapitola - Will: