OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod křídly Strážného anděla - 2. kapitola - Lilly

17.06.2012 (13:00) • Lucienne • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1325×

2. kapitola

Lilly

Tak je to tady. Můj den D. Dnes se po dvou letech opět vracím do své staré školy, mezi lidi, které jsem před dvěmi lety opustila, když jsem s mamkou odjela ze Santa Nelly.

Teď jsem ale zpátky. Jsem zpět ve svém rodném městě, jež bylo, je a bude mým domovem.

„Lilly, už musíš jít, nebo přijdeš pozdě!“ zakřičela na mě mamka z kuchyně. Během několika vteřin přiběhla ke mně a vrazila mi do ruky papírový pytlík se svačinou. Když si všimla mého nervózního pohledu, povzbudivě se usmála. „Neboj, to zvládneš. Všechny své spolužáky už přece znáš! Budou rádi, že tě vidí,“ ujišťovala mě. Pravdivostí jejích slov jsem si nebyla zas až tak úplně jistá, ale neřekla jsem to nahlas. Právě to, že jsem svou třídu znala byl důvod, proč jsem byla z mého „prvního“ dne na zdejší škole tak nervózní. Věděla jsem, jak to tam chodí, když někdo na delší čas odjede. Za dobu jeho nepřítomnosti se o něm u nás na škole rozšíří plno pomluv, které většinou bývají naprosté bláboly. Takovéhle tlachy však mají jednu nepříjemnou vlastnost – čím jsou neuvěřitelnější a nejnepravděpodobnější, tím rychleji se rozšíří a tím víc lidí si je zapamatuje. Doufala jsem ale, že to se mnou bude jinak. Doufala jsem, že jsem se jim nezprotivila natolik, aby mi pokazili zbytek školního roku.

...

Když jsem se blížila ke škole, měla jsem pocit, jako by mé vnitřnosti svírala železná pěst a každým mým krokem zesílila své sevření.

Škola vypadala úplně stejně jako před dvěmi lety, když jsem ji opustila, ale přesto mi připadala chladná a cizí. Vešla jsem dovnitř. Všechno bylo na svém místě, včetně starého automatu, ve kterém si studenti s oblibou kupovali předražené bagety.

Povzdychla jsem si. Proti své vůli jsem si uvědomila, jak mi tohle všechno chybělo. Ale teď, když už jsem konečně tady, jsem si přála, abych mohla být alespoň na vteřinu neviditelná. Většina studentů, kteří kolem mě procházeli, mě poznala. Někteří mě jen přejeli očima od hlavy až  patě, jiní s úsměvem pokývli a našli se i tací, kteří po mě vrhli posměšný úšklebek a hned na to začali něco horlivě šeptat svému společníkovi. Ano, i já, ač jsem spíš neprůbojná šedá myška, než sebevědomá kráska milující pozornost, jsem měla na téhle škole... nedá se říci nepřátele, ale zkrátka lidi, se kterými jsme si, abych tak řekla, zrovna nepadli do oka.

Snažila jsem si toho nevšímat a vyrazila rovnou na první hodinu. Před dveřmi do třídy jsem se zastavila. Ozývala se z ní směska hlasitých hovorů. Zhluboka jsem se nadechla a vešla.

Jakmile si mě moji noví/staří spolužáci všimli, všichni okamžitě ztichli. Rozpačitě jsem zamířila do lavice úplně vzadu a samozřejmě bych to nebyla já, kdybych cestou nezakopla o něčí tašku. Když jsem se posadila, začaly se znovu pozvolna rozjíždět hovory přerušené mým příchodem. Všichni dělali, že mě ignorují, ale já jsem si nemohla nevšimnout, jak po mně po očku pokukují.

Ti nejodvážnější se začali v malých hloučcích trousit ke mně, aby mě pozdravili. Jedním z nich byla i drobná tmavovláska s oříškovýma očima, která se zastavila přímo před mojí lavicí.

„Ahoj,“ řekla nesměle Jannet.

„Ahoj,“ oplatila jsem jí pozdrav. Bylo vidět, že je ze setkání se mnou nervózní. A nebyla sama. Mně samotné tlouklo srdce jako splašené. I přes oboustrannou nejistotu jsme se na sebe ale mile usmívaly.

Abyste rozuměli, Jannet je moje nejlepší kamarádka, ale od mého odjezdu jsme se neviděly. Mockrát jsem se chtěla vrátit, jen abychom mohly zopakovat některý z našich společných víkendů, ale nikdy se to nepovedlo. A teď, když jsme se zase po letech setkaly, jsme najednou nevěděly, co říct.

„Tak, vítej zpátky,“ řekla a posadila se vedle mě. V jejím hlase se dala jasně číst radost, že mě zase vidí. Stejná radost, kterou jsem cítila i já.

„Díky,“ poděkovala jsem a otočila se na židli čelem k ní. „Jsem ráda, že jsem zase tady.“

„Jak to šlo v Santa Aně?“ ptala se na místo mého předchozího bydliště při pokusu navázat konverzaci.

„Nic moc,“ přiznala jsem, ale to nebylo nic proti tomu, čím jsem si musela po svém odjezdu projít. Ona o mém trápení ale nevěděla a já jsem se bála toho, že jí budu muset prozradit jeho důvod. Ta tragédie, která tak radikálně změnila život mně i mé mamce, byla hlavním důvodem, proč jsme před dvěmi lety odjely ze Santa Nelly. Já jsem o ní nikomu neřekla. A bála jsem se dne, kdy se to změní.  „A co ty, co Phill? Pořád jste spolu?“ pokoušela jsem se odvrátit konverzaci od sebe.

„Ne, nejme. Phill odsud taky odjel. A víš přece, jak fungují vztahy na dálku,“ povzdechla si.

„Cože?“ vyjekla jsem překvapeně. Jannet byla s Phillem jedna ruka, byli pořád spolu. A Phill byl mým dobrým kamarádem. Bylo nemyslitelné, že odjel. Doufala jsem, že se tu s ním setkám.

„Jo,“ přikývla smutně Jann. „Zmizel asi půl roku po tobě. A už tři měsíce jsem od něj nedostala žádnou zprávu.“ Cítila jsem se provinile, když jsem si uvědomila, jak se Jannet musela cítit, když jsme ji tu oba dva nechali samotnou. „Ale to je jedno. Teď mi to ukaž!“

„Co ti mám ukázat?“ zeptala jsem se zmateně. Vůbec jsem neměla tušení, co má na mysli.

„No přece to tetování!“ řekla a v očích jí zasvítily staré známé jiskřičky. A jéje, už je to tady. Já jsem věděla, že jsem určitě byla terčem pomluv ještě rok po mém odjezdu. Když se Jann zmínila o tetování, všimla si, že se všichni, kteří uzavírali kroužek kolem mé lavice, mírně naklonili dopředu.

„Jaké tetování?“

„No přece to, co máš na krku!“ upřesnila Jann, jako bych byla naprosto nechápavá a začala mi odhrnovat z obličeje blonďaté pramínky vlasů, aby mi bylo vidět na krk.

„Já žádné tetování nemám!“ řekla jsem asi o něco víc popuzeně, než jsem měla v plánu. Jann mi ještě naposledy zkontrolovala šíji, aby se ujistila, jestli nelžu a pak zklamaně svěsila ruce dolů.

Po chvíli se našeho hovoru se do konverzace zapojili i mí ostatní spolužáci a já jsem si nepříliš nadšeně uvědomila, že jsem se během krátké chvíle stala středem veškeré pozornosti. Znepokojeně jsem se ošila. Vždycky, když se na mě dívá příliš mnoho očí, udělám nějakou hloupost, která mi studem nahrne krev do tváří. Většinou se mi stane něco typu, že zakopnu o vlastní nohy a pokusím se udržet rovnováhu tím, že se chytnu prvního člověka, který stojí vedle mě. Jenže místo toho, abych se udržela na nohou, ho stáhnu s sebou a oba se za hlasitého posměchu přihlížejících rozplácneme na zemi jako žáby. Jenže to se mi teď stát nesmí.

Kupodivu jsem však zjistila, že povídat si se starými přáteli není zas až tak těžké, jak jsem čekala. Náhle mi připadalo, jako by to bylo teprve včera, co jsem odjela. Všichni se chovali úplně stejně. Někteří se vyptávali víc než jiní a ti, kteří mě znali o něco víc, byli radši zticha, protože věděli, že mi přespříliš pozornosti nedělá dobře. Samozřejmě jsem musela vyvrátit několik dalších pomluv, jako např. jestli jsem opravdu byla obarvená načerveno, nebo jestli mi rodiče vážně koupili nového Jaguára, ale jinak jsem se nesetkala s žádným problémem. Až do chvíle, kdy se mě černovlasá Shara se snědou pletí zeptala na to, proč jsem vlastně před dvěmi lety odjela.

Všichni okamžitě ztichli.

„No... mamka... ona dostala práci. V Santa Aně,“ vymýšlela jsem si. Mělo mě napadnout, že se na to budou ptát. Mohla jsem si vymyslet nějakou přesvědčivější odpověď.

„A proč jste se vrátili sem, když tam měla tvoje mamka práci?“ vyptávala se Kelly, blondýnka s jasně zelenýma očima, které jsme jí všechny záviděly.

„Nelíbilo se jí tam.“ Tahle odpověď nikoho evidentně dostatečně neuspokojila, jelikož neskýtala nic zajímavého pro odpolední drbání.

„A jak se má Jim? Vrátí se zase k nám?“ zajímal se Michael, který byl asi o hlavu větší něž já. Když se zmínil o Jimovi, sevřelo se mi srdce. Tahle jeho otázka měla samozřejmě úplně jiný význam než ta předchozí, kterou mi položila Shara, ale odpověď na ní zněla úplně stejně. A ani tentokrát jsem ji nechtěla vyslovit nahlas. Ta rána byla příliš čerstvá, i když vznikla už před takovou dobou, než abych o ní dokázala mluvit. Měla jsem to tušit. Měla jsem tušit jejich zvědavé otázky na tohle téma, měla jsem předvídat jejich zkoumavé a zvědavé pohledy. Ale já jsem byla tak hloupá, že jsem si nepřipravila žádné odpovědi na tohle téma. Na téma, které bych nejradši úplně vytěsnila ze svého života.

Samozřejmě, že se ptali na mého bratra. Jim býval členem místního fotbalového mužstva a hodně kluků s ním byli  dobří přátelé.

„Jim... on zůstal v Santa Aně. Našel si tam holku a... rozhodl se, že odmaturuje tam,“ vymýšlela jsem si.

„Aha,“ řekl Michael zklamaně. „Tak mu vyřiď, že ho pozdravujeme.“

„Dobře, vyřídím,“ přikývla jsem a cítila se zahanbeně. Nechtěla jsem jim takhle lhát. A už vůbec jsem nechtěla lhát Jann, ale musela jsem. Jednou jí to všechno řeknu, slíbila jsem si. Jednou jí to všechno vyklopím, ale ne teď. Teď je příliš brzy.

V tu chvíli přišlo zvonění jako vysvobození z čistého nebe. Moji spolužáci se začali jako na povel trousit od mé lavice, aby byli při příchodu učitele na svých místech. 

„Pojď si sednout ke mně jestli chceš,“ nabídla mi Jann a pokývla hlavou ke své lavici, v níž zbývalo jedno prázdné místo.

„Ráda,“ přikývla jsem a náhle mě zaplavila vlna náklonnosti a vděčnosti k Jannet. Rychle jsem sesbírala svoje věci a i s nimi jsem se přestěhovala jsem o tři místa dopředu. 

Hodina s profesorem Bakerem probíhala přesně tak, jak jsem si ji pamatovala. Na skutečnost, že opět sedím mezi řadami mých starých spolužáků zareagoval slovy „Vítejte zpátky, slečno Stanleyová“ a milým úsměvem na moji adresu.

Ne všichni učitelé však byli takhle přívětiví. Od těch, se kterými jsme nikdy nebyli zrovna velcí kamarádi, jsem to ani neočekávala. Pan Douglas se jen zamračil, když mě spatřil a paní Schneiderová mě na uvítanou vytáhla před tabuli a rovnou si mě vyzkoušela z Občanské války „Sever proti Jihu“. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se to před týdnem učila na opakovací písemku z dějin v Santa Aně, ale zároveň taky obrovskou smůlu, protože jsem si z toho už vůbec nic nepamatovala, snad jenom to, že bojoval Sever proti Jihu. Od profesorky Schneiderové jsem vyfasovala veliké mínus do její „Posvátné knihy hříchů,“ ve které má zapsané všechny prohřešky, do kterých se jí povede strčit její dlouhý orlí nos.

Žádné překvapení, ani pohroma ale nakonec nepřišly a já jsem si mohla gratulovat, že se mi podařilo ukočírovat své nezbedné nohy, aby neprovedly nějakou hloupost ve stylu „Běží, běží, zakopne a leží.“ Asi cinknu prezidentovi, aby na jejich počest vyvěsil prapory.

Tak je tu další kapitolka, doufám, že se líbila. Chtěla bych vám moc poděkovat za předchozí komentáře. Vůbec jsem něco takového nečekala, přeci jenom, tohle je moje prvotina, co se týče vlastních postav a vlastního světa. :D Budu se snažit přidávat co nejčastěji, ale tahle povídka není jediná, kterou píši, takže nevím jestli to budu stíhat. Rozhodně vám ale můžu slíbit, že snaha bude. :D Moc prosím o vaše komentáře jak s chválou, tak s kritikou. :)

Lucienne

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly Strážného anděla - 2. kapitola - Lilly: