Po sto letech - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

I první den školy se může dost věcí pokazit.

18.02.2013 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 739×

Ráno jsem se probudil mnohem dřív než ostatní, oblékl se a sešel dolů do společenské místnosti. Bylo tam uklizeno, skřítkové tam už byli. Sedl jsem si do křesla, zíral do prázdného krbu a přemýšlel. Proč jsem se vracel? Minulý rok jsem si slíbil, že už se sem nikdy navrátím, tak proč? Určitě to nebylo, protože bych si myslel, že tady něco změní, to určitě ne.

Tak co byl ten důvod, pár mých kamarádů tady? Ne, to ne.

Vidíš, řekl jsem si v duchu sám sobě, už z toho magoříš, a ani nevíš proč, co děláš. Asi jo.

„Nemůžeš spát?“ ozvalo se za mnou.

Prudce jsem se otočil, stála tam Leila. „Ty asi taky ne.“

„Já toho moc obvykle nenaspím,“ odvětila. „Můžu si přisednout?“

„Jasně. Tys chodila na jinou školu?“ zeptal jsem se.

„Ne, učila jsem se doma.“

„Doma?“ Tak tahle odpověď mě překvapila. „Jak to, že ti to dovolili?“

„Moje máma to zařídila a samozřejmě chodily kontroly, jestli se neučím neschválená kouzla,“ prohlásila Leila a ušklíbla se. Chápal jsem ji.

„Toho se tady nezbavíš, na určitá kouzla musíš mít povolení, a to většina nezíská.“

„Proč to takhle funguje?“

„Co? To s těmi kouzly?“

„Ne, proč je tu naše kolej brána prakticky jako nejnižší spodina? Nešlo si toho nevšimnout.“

„Jsme ti, co dělají problémy.“

Leila kývla a zvedla se: „To musí vždycky někdo dělat. Ráda jsem tě poznala,“ řekla a odcházela směrem k portrétu.

„Leilo! Počkej,“ zavolal jsem ještě na ni. „Dávej si pozor. Někteří nás opravdu berou, jak jsi řekla, jako spodinu, a můžou si dělat, co chtějí.“ Musel jsem jí to říct.

„Neboj se, já jsem to pochopila,“ prohlásila a odešla.

Kam jde takhle brzo ráno, pomyslel jsem si

Znovu jsem si sedl do křesla a pokračoval ve své předchozí činnosti, civěl jsem do krbu. Během půl hodiny už dolů pomalu začali scházet ostatní, mezi nimi i Jack.

„Tak co, jdem na snídani?“

„Jo.“

Šli jsme do Velké Síně a zastavili jsme se u nástěnky.

„Hele, famfrpál,“ řekl mi Jack a ukazoval na malou vývěsku, „bude se skládat prakticky celý nový tým.“

„Jo, když většina má zakázáno hrát, tak co chceš dělat.“

Jack se rozhlédl, jestli nás někdo neslyšel, ale kolem nás proudilo tolik studentů, že nás nikdo slyšet ani nemohl.

„A to udělali jen pár pitomejch plakátů a hodili pár smradlavejch kuliček,“ povzdechl si. „No co, půjdeš?“ zeptal se.

„Nevím, možná.“

„Jdi, jde ti to přece. Mně to nejde, ale zkusím to.“

S Jackem jsme se nasnídali a vyrazili jsme na první hodinu, lektvary.

„Jdi napřed,“ řekl jsem Jackovi, „skočím si ještě na záchod.“

„Jo, jasně.“

Odbočil jsem na opačnou stranu než Jack a vydal se k záchodům. Na hodinu se mi ani nechtělo chodit, ale věděl jsem, že kdybych byl za školou hned první hodinu v roce, měl bych neuvěřitelný průser.

Když jsem odešel ze záchodu, uslyšel jsem křik. Věděl jsem, že bych neměl, ale nakoukl jsem za roh do menší chodby. Tušil jsem, co uvidím.

Za rohem stáli tři studenti Zmiozelu, dva kluci a jedna holka, a mezi sebou měli malého nebelvírského prvňáka s puchýři na tváři, kterému tekly slzy plnými proudy.

„Tak co, budeš ještě někdy se k nám takhle chovat?“ syčela na něj holka a kluk mu hrozil nastavenou pěstí. Ten malý kluk jim ani přes tolik slz nemohl odpovědět.

„Nechcete ho nechat být?“ řekl jsem a vyšel zpoza rohu. Všichni se na mě podívali a přešli ke mně.

„Máš s tím nějakej problém?“ zeptal se jediný kluk, kterého jsem znal jménem, Doil Markusen.

„Vždyť je to jen prvňák,“ řekl jsem a v tu chvíli zazvonilo.

„Jseš mrtvej debile a…“ štěkla holka, ale zastavila se, protože po chodbě se rozléhal klapot podpatků, nejspíš některé profesorky.

Podíval jsem se za ty tři, ten malý kluk to už pochopil a utekl, zatímco se oni zajímali o mě. Na nic jsem nečekal, utíkal jsem chodbou směrem do třídy a doufal, že než jim to dojde, budu už pryč.

Vrazil jsem do třídy celý zadýchaný a samozřejmě, k mému velkému štěstí, náš profesor Shaw tam už stál.

„Jdete pozdě, pane Donovane,“ prohlásil Shaw, „to bude školní trest. Zůstaňte tady po hodině.“

Do prdele!

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování