OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Otrokyně? Princezna? Kdo ví... Prolog

28.01.2011 (17:00) • AnneEyre • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1752×

Jsem Ortainë. Nepamatuji si nic, co se stalo, než jsem ve třinácti letech nastoupila sem. V království Eressiel ke královské rodině Canohtarë. Sailon a Arte, hlava státu a jeho manželka. A jejich potomci, dvojčata Arnarmo a Arcalimë. Mě, průměrnou zrzku, byť modrookou, bolí pohled na jejich nadpozemskou krásu. Plavé vlasy a tmavě zelené oči. A největší bolest mi působí pohled na prince Arnarma. On jediný má světle hnědé vlasy své matky a uhrančivě zelené oči otce. To on mne jako třináctiletou vytáhl z řeky a dopravil do zámku. Sám byl jen o rok starší a koně ovládal jen jednou rukou. Zato teď tu se mnou zacházejí jako s otrokyní. Ortainë tohle, Ortainë tamto. Skoro nespím, když panstvo vstává, musí být celý palác vytopený. A samozřejmě většinu práce z desítek poskoků jim tu obstarávám já.

„Ortainë, kde je zase večeře!“ Chodbami se rozezněl pronikavý hlas naší paní, Arte. Vyběhla jsem s tácem a všem naservírovala večeři. „Můžeš jít, ale brzy zavolám.“
„Ano, paní.“ Sklopila jsem zrak a vyšla ze sálu. Zvedla jsem si sukni a běžela do kuchyně. Elenë mi podala okoralý krajíček chleba a zase si sedla do kouta. Ta malá pomocnice je tu jen trpěná, chudák. A její rodina bývala kdysi bohatá.
Zase se ozval hlas mojí paní. Cestou jsem dojedla poslední sousto a uviděla, že nádobí už někdo odnesl. Očima jsem si prohlížela špičky svých bot a nadechla se k omluvě.
„Ticho! Radši jdi a osedlej Sarca.“ Arnarmův hlas mě bodal jako břitva.
„Ano, mladý pane,“ špitla jsem a spěchala do stáje, mám pět minut a Sarco bude zaručeně celý špinavý. Ten ďábelský kůň k sobě pustí jenom mne a Arnarma. Bleskově jsem jej vyhřebelcovala a vyvedla, Arnarmo už čekal u schodů.
„To je dost, že jdeš. A zmiz už!“ Nasedl a rychlým tryskem vyjel směrem k polím. Zešílel, je lovecká sezóna.

Uslyšela jsem výstřely a zděšené zařehtání. Sundala jsem si boty a vyběhla po kamenité cestě. V dálce běžel černý kůň a kousek ode mě ležel krvácející Arnarmo.
„Pane!“ Chtěl vstát, ale já ho zadržela. „Nevstávejte, pane. Krvácíte.“
„Nech mne být a nesahej na mne těma špinavýma rukama, Ortainë!“ Odstrčil mne a chtěl vstát, hned zase upadl. Ten ďábel se rychlým cvalem blížil zpátky k nám a viditelně ignoroval svého zraněného jezdce. Přeskočila jsem zkroucené tělo toho šíleného kluka a zachytila otěže.
„Hauta. Maruvalmë sinomë,“ šeptala jsem mu slova, která jako by mi šeptali bohové, neznala jsem jejich význam. Sklonil hlavu do mých dlaní a tiše zafrkal. Otočila jsem se na krvácejícího Arnarma a zjistila, že jsme daleko od paláce, pěšky bych to nestihla. Musím to risknout.
„Ne!“ vykřikl, když mne viděl nasedat na energického koně. Ale já pomalu vzala do rukou otěže a hodila na zem bič, zaseklý za sedlo.
„Ava aista. Tula,“ zašeptala jsem a přenesla váhu dopředu. Zvíře se pode mnou zvolna rozklusalo. Potichu jsem mlaskla a stiskla ho holeněmi. „Alaca!“
Sarco se rozeběhl rychlým tryskem. Už v bráně jsem zasedla a prudce zastavila u schodů. Tihai ho převzal a odváděl do stáje. Viděla jsem, jak po něm kůň téměř každý krok vykopl, naštěstí už byl Tihai zvyklý a bleskově uhnul a vytrestal ho, ikdyž ne moc. Já běžela po schodech nahoru a rychle šla za paní. Bylo mi jasné, že jsem špinavá a mám roztržené šaty, ale tohle bylo důležité.
„Ortainë, co se děje? Vypadáš jako žebračka!“ Arcalimë se ode mě odtáhla, jako bych byla jedovatá.
„Sarco se splašil a Arnarmo leží někde na cestě a krvácí! Nemohla jsem mu sama pomoci.“
„A to je tam sám? Dítě hloupé, měla jsi tam zůstat!“ Sailon mě bez rozvahy udeřil a vyhnal z místnosti. Hlasy jsem slyšela, služebnictvo mu šlo na pomoc. To jenom já to zase odnesla a dřepěla zamčená v malém pokoji. Nevěděla jsem, co se děje, dokud se neozvalo tiché zaklepání. Do dveří za obrovské podpory Tihaie přivrávoral princ. Jindy světle hnědé vlasy měl teď tmavě rudé a slepené krví. Tihai ho usadil do křesla a já si připravila vodu, abych z něj tu krev dostala. Jeho silný stisk mě v dané situaci překvapil.
„Ne, Ortainë. Tohle počká.“ Jeho hlas byl slabý, chraptivý. S vypětím všech sil se otočil ke mně.

Slovník:

Hauta. Maruvalmë sinomë. – Stůj. Zůstaneme zde.
Ava aista. Tula. – Neměj strach. Jdi.
Alaca! – Spěchej!

1. kapitola – Jizvy a krev

Autor: AnneEyre (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrokyně? Princezna? Kdo ví... Prolog: