OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Otrokyně? Princezna? Kdo ví... 5. kapitola – Markytánka nebo válečník?

22.05.2011 (14:00) • AnneEyre • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1419×

Muži se shlukli kolem mě a čekali na odpověď. Když jim budu lhát, zajistím si další problémy. Když řeknu celou pravdu, pošlou mě okamžitě zpátky.
„Estel,“ zašeptala jsem. Sálem se prohnalo zašumění.
„Ta Estel? Di Marca?“ Jen jsem kývla. Někteří byli na vážkách a většina z nich ustoupila.
„Di Marca. Kůň je můj a jsem tady, protože nehodlám jenom přihlížet na černou krev, proudící v žilách Canohtarů.“ Nevím, kde jsem vzala tu jistotu a pevný hlas. „Nejsem tak slabá, jak vypadám.“
„A vědí na panství, že jste tady?“ křikl zase někdo.
„Ne,“ odmlčela jsem se. „Budou mě hledat.“
Muži se přesunuli ven a nechali tu jenom jednoho. Takový mladík, slabý, neklidný. Občas jsem zpoza dveří zaslechla rozhořčenou námitku.
„Žena v boji?“ křikl někdo. Rozhodně o to nestál. Věděla jsem, že ženy v bitvě údajně nosí smůlu. Ale ne někdo jaká já. Padl poslední návrh, kterému jsem nerozuměla, a pak se otevřely dveře.
„Uvidíme, co dokážeš. Každopádně z těchto zdí se nedostaneš, dokud to nebude potřeba.“ Kývla jsem a zvedla se. Někdo mi hodil zbraň. Meč byl lehký. Došla jsem ke zdi naproti dveřím a otočila se, ruku na jílci zbraně. Proti mně stál tak pětadvacetiletý válečník. Zbraň držel pevně a s jistotou.
Zvedla jsem ruku a odrážela jeho útoky. Sykla jsem bolestí, když mě škrábl, ale neovládl mě vztek. Nesměla jsem to dovolit. Snažila jsem se ho aspoň zranit. Prudce se pokusil zasáhnout mě do boku. Chtěla jsem uhnout, ale za mnou byla zeď. Můj protivník bleskově vyměnil meč za krátkou dýku, kterou mi přiložil ke krku. Jak se teď bránit, když mi zbraň z ruky doslova vykroutil?
„Vraťte se domů, slečno,“ sykl.
„Nikdy,“ procedila jsem skrz zuby. Konečně mi došlo, co všichni kolem nás šeptají.
„Markytánka!“ doléhalo ke mně polohlasně. Pořád dokola. Tak takhle se domluvili. Když mě porazí, skončím jako nevěstka? To se přepočítali. Ušklíbla jsem se a využila chvíle, kdy byl ten mladík nepozorný. Ohlédl se ke stájím, když se odtamtud ozvalo neklidné zařehtání, a povolil sevření. Vyrazila jsem mu z ruky dýku a sebrala ji ze země.
„Možná nemám sílu a neumím bojovat!“ mluvila jsem zvučným hlasem ke všem kolem. „Ale pořád ještě znám Canohtarë i sídlo lépe než kdokoli jiný.“
Kolem se zase roznášely tiché poznámky, některé podrážděné, jiní už pochybovali. Tentokrát se nikdo neradil.
„Vítej mezi jezdci,“ křikl někdo. Spokojené úsměvy i občasné pochvaly jsem ignorovala. Můj soupeř se tvářil spokojeně.
„Nechal jsem tě vyhrát,“ zašeptal a šel do stájí.
Chvíli jsem tam jenom stála a přemýšlela o tom, co řekl. Potom se za mnou ozval až moc dobře známý hlas.
„Oni ji hledají po celém panství a ona se schovává tady,“ řekl se smíchem v hlase. Ale byl to ten ledový smích, který bodal jako tisíce jehel.
„Melarocco.“ Byla jsem si jistá. Je to ten kluk ze statku.
„Ravennë.“ Ušklíbl se.
„Tady Emrys.“ Nenáviděl mě. Nenáviděl mě, protože jsem lhala. Bylo to víc než rok a já měla pořád jeho hlas v paměti. Oklamala jsem celou jeho rodinu. Už nepromluvil. Otočila jsem se a šla do stájí.

Pilgrim tady pořád byl. Obstaraný, ale chyběly jeho sedlo a uzda. Procházela jsem uličkou a nakonec zašla za roh chodbičky.
To, co jsem uviděla, bylo nepopsatelné. Všechna sedla byla tady. Ta místnost byla prostornější než sedlovna tam, kde jsem bývala doma. Každý kůň měl sedlo i uzdu. Ne jako u nás, kde to připadalo každému jezdci. A v rohu byla nízká stolička. Tam seděl on, přes jednu nohu moje sedlo.
„Ty jsi mi ho zabavil?“ ptala jsem se s náznakem smíchu v hlasu. Škubl sebou, viditelně byl zabraný do práce. Zvedl ruku s kusem látky.
„Jenom čistím. Je hrozně staré.“ Omluvně se usmál. „Mám to nechat být?“
„Jak chceš.“ Usmála jsem se a natáhla ruku po uzdě a čistém kusu látky na zemi.
„Na panskou dcerku jsi…“ Nedomluvil. Probodla jsem ho tázavým pohledem.
„Co? Málo nafoukaná? Pracovitá?“ Pokračovala bych ve výčtu, ale on mě přerušil.
„Ne. Klidná.“ Neptala jsem se, jak to myslí. Dobře jsem to věděla. Sedla jsem si vedle něj na zem a okamžitě lehce zavrtěla hlavou, když chtěl vstát a pustit mě na tu nízkou stoličku. Nakonec jsem se odhodlala přerušit ticho.
„Proč jsi mě nechal vyhrát?“ zašeptala jsem.
„Pro někoho jako ty se nehodí to, co ti vybrali,“ zašeptal. Kdyby tak věděl. „Říkala jsi, že znáš to místo dobře, že? Sídlo Canohtarů?“ Skousla jsem si ret. Pravdu nebo lež?
„Znám. Ale mám to říkat někomu, koho neznám?“ V těch slovech byla jasná výzva. Zasmál se.
„Mahtion.“ Usmál se.
„Snad ti nemusím říkat celé mé jméno. Měla jsem jich dost. Ortainë, Ravennë, Estel, Emrys.“
„Ortainë. Nehledali ji náhodou královi vojáci?“
„Ano, hledali mě. Ve třinácti jsem se málem utopila a ztratila paměť. Skončila jsem jako něco, co se dá nazvat jen otrokyně. Pak mě našel bratr. Myslela jsem, jaké mám štěstí. Matka mi ukázala, že ne.“
„Tak proto jsi tady. Co udělala?“ zašeptal.
„To je na dlouho. Zkráceně. Myslela si, že si dokážu vzít někoho pro peníze a naučím se milovat. Myslela, že jsem jako ona. Vlastně to bylo teprve včera.“
„Možná, že jsi měla…“
„Poslechnout?“ křikla jsem.
„Ne. Počkat, až se objeví ten chudák, který dostal takhle ohnivou snoubenku, a zastrašit ho.“ Zasmála jsem se.
„To jsi první, kdo si to myslí.“
„Mám tři sestry.“ Zasmál se a pak pokračoval. „Emrys. Není to totéž, co Ambrosius?“
„Je. Znamená to nesmrtelný.“
„Spíš nesmrtelná.“
„Ne. Vybrala jsem si ho, když jsem dorazila sem. A zůstane mi.“ Už nic neříkal a znovu se věnoval čištění mého sedla.

Mohli jsme tam být několik hodin. V místnosti se šeřilo, ale Mahtion se neměl k odchodu. Zdálo se, že je duchem jinde.
„Mahi?“ zašeptala jsem. Škubl sebou a já věděla, že je duchem opět ve stájích.
„Emrys?“
„Proč… proč jsi vypadal jako v transu?“ zašeptala jsem. Byla to hloupě položená otázka, ale něco mi říkalo, ať se zeptám.
„Vzpomínal jsem. V rodině se dědí něco jako vnitřní zrak. Je to věčné prokletí a dlouhý příběh.“
„A řekneš mi ho?“ zašeptala jsem. Vstal.
„Jinde.“ Popadl do druhé ruky další sedlo a uzdu a zamířil do stáje. Moje sedlo položil na přepážku Pilgrimova boxu a sám zamířil k mohutnému vraníkovi a bez váhání začal koně sedlat. Čekal na mě, když jsem se prala s podbřišním řemenem u sedla.

Jeli jsme nočním lesem. Jindy bych tudy jela opatrně, ale Mahtion hnal vraníka pořád dopředu a můj netrénovaný kůň měl co dělat, aby mu stačil. Zhruba po půlhodině v plném trysku zvedl ruku a já zastavila vedle něj. Nechali jsme koně na trávě a on mě vedl o kus dál.
„Podívej se na to jezero. Jeden z mých předků se rozhodl žít kousek odtud. Jmenoval se Yeallio. Žil sám jako poustevník. Dokud pro něj nepřišli královy vojáci. Že prý král chce Yealliovy služby. Yeallio se nevzpíral a šel. Byl tehdy starý a věděl, že cestu nepřežije. Cestou na hrad je přepadli. V okolí bylo tehdy až příliš potulných zlodějů. Yeallia zasáhl šíp. Říká se, že umíral v transu a jeho poslední slova si naše rodina předává z generace na generaci a šíří se dál, zatímco šlechta už na ně zapomněla.“
„Jaká poslední slova?“ zašeptala jsem.
„Nesmrtelný, který se jednou objeví v úkrytu, bude vítězstvím a spásou pro království. Bude otrokyní i šlechtičnou. Ona Nesmrtelná bude tou, která dokáže znovu pozvednout meč našich předků a obnovit mír a spravedlnost.“
„Meč našich předků? Unifirus?“ zašeptala jsem.
„Přesně ten. Je v tom jezeře.“ V té věštbě se mohlo mluvit o mně. Ale když nezkusím vzít do rukou Unifirus, nikdy se to nepotvrdí. Bylo mi jedno, že za mnou stojí Mahtion. Stáhla jsem si košili i kožené kalhoty a bez váhání skočila do jezera. Něco za mnou křikl, ale mně na tom nezáleželo. Dlouhými tempy jsem mířila stále více ke dnu.

6. kapitola – Pátrání

Autor: AnneEyre (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrokyně? Princezna? Kdo ví... 5. kapitola – Markytánka nebo válečník?: