Arnarmo je všímavější, než se zdá a Ortainë si jediným přiznáním zadělala na problém. Na krvavý problém. Ale Elenë se projevuje jako dobrá duše. A nejenom Elenë. Oratainino štěstí je minutu od minuty větší.
02.02.2011 (15:00) • AnneEyre • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1959×
Pohled Ortainë
„Pane?“ Instinktivně jsem ustoupila.
„Říkal jsem ti, ať na Sarcu nesedáš,“ Jeho hlas nabíral na síle. Byl rozzlobený. „Ten kůň je divoký, Nemůže na něm jet jenom tak někdo. A ty se zkušeně vyšvihneš do sedla, ani si nevezmeš třmeny, jak jsou pro tebe dlouhé a bez problémů dojedeš téměř tryskem zpátky k hradu. Jak to vysvětlíš?“
Polkla jsem. Mám se přiznat a zavařit si na problém? Tady vládnou tvrdou rukou, obzvláště nade mnou. Pravdu si tvrdě odnesu.
„Pomáhám ve stájích, pane. Sarco k sobě pustí jenom mě a vás. A nejezdíte často. To já ho udržuji ve formě. Znám okolní lesy zpaměti, každou noc mi Sarco věřil víc a víc.“ Umlčel mě jediným gestem.
„Ty jsi jela na mém koni? Bez svolení? V noci?“ Sklopila jsem zrak a špitla pouhé dvě věty v odpověď.
„Ano, pane. Omlouvám se.“
„Omluva nestačí, Ortainë! A teď se věnuj svojí práci.“
Vzala jsem kus látky a vlažnou vodu, pomalu jsem odstraňovala krev z jeho světle hnědých vlasů a voda navíc proudila z mých slz. Bylo vidět, jak nabírá na síle. Z místnosti se odbelhal sám a bez jediného slova, s vlhkými vlasy. Ale trestu neujdu, tím jsem si byla jistá.
Zvonění se rozléhalo hradními chodbami. A zcela jistě pocházelo z pánského salonku. Pomalu jsem zamířila chodbami. Trest přijde.
Sotva jsem otevřela dveře, probodly mě dva páry očí. Zelených očí.
„Arnarmo mi řekl, čím ses provinila, Oratainë. Probírali jsme několik trestů. Přidávat ti práci je nesmysl, jenom bys nám poděkovala, známe tvou povahu. Vyhnat tě odsud také nejde, zastáváš tu spoustu práce. Zbývá ještě jedna možnost. Víš, kam jít.“
Slabě jsem kývla, slova krále postupně vylučovala ty časté tresty. Zbyl jenom jeden. Se slzami v očích jsem se loudala do sklepení. Pro dobrotu na žebrotu. Arnarmo by toho koně uhnal, kdybych ho neudržovala v kondici. A za to mě čeká jen bolest. Těžké dubové dveře za mnou zapadly. Proti mně stál Ashriel, jako vždy, to on vykonával tresty. K jizvám na mých zádech dnes přibudou další.
„Kolik?“
„Neřekli.“
„Takže dvacet. Za co?“
„V noci jsem jezdila na Sarcovi. Ale Arnarmo by toho koně jinak uhnal, to díky mě byl Sarco pořád v dobré formě.“
„Máš pravdu. Jako vždy?“
Kývla jsem, ze stropu visel masivní zrezlý řetěz. Navyklým pohybem jsem se pevně chytila, věděla jsem, že stačí deset ran a ztratím síly. A jako by mi to pomohlo, Ashriel mi zapnul pouta na konci řetězu. Sklonil se k mému uchu.
„Nezapomeň křičet, ale tohle nebyl prohřešek, za to trestat nebudu. Přesto musí téct trocha krve, jinak by to bylo panstvu podezřelé.“
Bič zasvištěl vzduchem. Na záda dopadla první rána. Nebyla tak silná, jak jsem byla zvyklá, ale přesto mi protrhla tenkou látku a rozedrala kůži do krve. Vykřikla jsem bolestí, přes první dopadla druhá rána, slabší. S každou ránou jsem vykřikla, stále stejně. Nezapomínala jsem na Ashrielova slova. Ale když dopadla dvacátá rána, skoro jsem ji necítila. Uvolnil mě a krvácející zachytil. Bolest mě připravovala o síly.
„Slaběji už to nešlo.“ Podal mi širokou šálu, abych zakryla obnažená záda a já se do ní vděčně zabalila. Brzo nasákne krví. Na tváři mi zasychaly slzy a já běžela do kuchyně. Tam už seděla Elenë s vlažnou vodou a kouskem čisté bílé látky. Jinak byla kuchyň prázdná. Přes klín měla přehozené čisté soukenné šaty.
„Zprávy o trestech se šíří rychle, Ortainë.“ Sedla jsem si k ní a stáhla si z ramen šátek i špinavé cáry, které zbyly ze šatů. Zasyčela jsem bolestí, když mi mokrou látkou začala vymývat rány. Vymyté rány mazala nějakou mastí, co já vím, kde ji sehnala a ovázala pruhem jemné bílé látky.
„Kde jsi to sehnala?“ Tiše se zasmála a podala mi šaty.
„Mám své zdroje.“ S lišáckým úsměvem na mě mrkla a zavázala mi živůtek.
„Když máš zdroje, proč jsi tady? Dokázala by ses dostat pryč.“
„Já sem patřím, Ortainë. Můj příběh nesmím nikomu říct. Jenom čtyři lidé znají pravdu. To ty nepatříš sem dolů, do kuchyně. Ty patříš na venkov nebo do sálu. Pomůžu ti zmizet, jestli vážně chceš.“
S úsměvem jsem kývla. Elenë měla téměř stejné šaty jako já, co se měr týče. Našly jsme kožený vak přes jedno rameno a do něho naskládaly některé její šaty a kus chleba, vodu budu muset shánět cestou.
„Ty si vezmi osobní věci, stmívá se. Já jdu zamávat řasami na stráže, jako vždy, když sis chtěla vyjet. Nechají ti otevřenou branku v zadní části zahrady, u růžových keřů.“
Pohled Elenë
Do kuchyně vběhl Tihai. Většina služebnictva věděla o tajných výletech Elenë a sám Tihai jí pomáhal uzdit Sarca noc co noc. Nikdy nemívala sedlo, já jí otevírala branku. Já žebrala od stráží klíče.
„Ortainë se Arnarmovi přiznala! Projednává s králem trest. Všichni víme, co se stane. Vy,“ kývl na pomocníky u plotny. „Jděte zatím pro potraviny, a zdržte se. A ty Elenë, tady máš. Pomoz jí. Vlažnou vodu si připrav sama. Šaty jí taky seženeš, jsi chytrá. V tomhle je mast, dva pruhy látky na ošetření a ovázání ran. A hlavně kožený vak. Pomoz jí zmizet odsud. Ona je mladá, najde si práci jinde.“
Vrazil mi do ruky proutěný košík. Já si jenom připravila věci a věnovala jí soucitný pohled, když vešla. Šátek, omotaný kolem ramen, měla nasáklý krví.
„Zprávy o trestech se šíří rychle, Ortainë.“ Přisedla a stáhla si šátek i rozedraný kus látky, který kdysi býval nádhernými šaty. Pomalu jsem jí vymývala rány, nesměla jsem brát ohled na to, že syčí bolestí. Mast mě hřála na kůži, když jsem jí rány jemně třela. Vonělo to celou kuchyní a viditelně se jí ulevilo. Pruh bílé látky jsem roztrhla v půli a ještě několikrát to zopakovala. Rány jsem jí ovazovala pevně, ale s citem.
„Kde jsi to sehnala?“ ptala se zvědavě. Zasmála jsem se a podala jí své nejlepší šaty.
„Mám své zdroje.“ Mrkla jsem na ni a pomohla jí zavázat šňůrku na hrudi.
„Když máš zdroje, proč jsi tady? Dokázala by ses dostat pryč.“ Ta otázka mě zaskočila, ale nedala jsem to na sobě znát. Nemůžu jí říct, že jsem tu, protože jsem dcera samotného Sailona. Jako mladý byl neuvěřitelný, otáčel se za každou sukní. A právě proto jsem tu byla, neodolal mojí matce. Obyčejné kuchařce. Sotva porodila, předal mě kojné a matku vyhnal z hradu. Věděl to jenom on, Arte, má matka, kterou jsem nikdy neviděla, a já.
„Já sem patřím, Ortainë. Můj příběh nesmím nikomu říct. Jenom čtyři lidé znají pravdu. To ty nepatříš sem dolů, do kuchyně. Ty patříš na venkov nebo do sálu. Pomůžu ti zmizet, jestli vážně chceš. Kývla a já jí dala další svoje šaty. Kus chleba jsme přidaly k nim do vaku a já se na ni slabě usmála.
„Ty si vezmi osobní věci, stmívá se. Já jdu zamávat řasami na stráže, jako vždy, když sis chtěla vyjet. Nechají ti otevřenou branku v zadní části zahrady, u růžových keřů.“
Hlídkovali mladí a nezkušení strážní, to se mi hodilo. Tiše jsem k sobě přivolala dva, kteří měli na starosti rizikovou oblast. Přes tu se musí Ortainë dostat. Zkušeně jsem je přemlouvala. Kdo by odolal tak krásné mladé dívce, jako jsem já? Tiše kývli a odešli. O pár minut později se přes zahradu plížila drobná postava v sukni, její ohnivé vlasy svítily do dálky. Ortainë začínala svůj nový život.
Autor: AnneEyre (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Otrokyně? Princezna? Kdo ví... 1. kapitola – Jizvy a krev:
Páni... To bylo nádherný... Vážně úžasně popsané a napsané. Jsi vážně úžasná autorka a to pozná každy...
Jsem zvědavá, co Ortainë připravíš...
Pekné, moc krásne napísané. Som zvedavá na pokračovanie, tak dúfam, že bude čoskoro.
Krása!!!!
hezký
Ahoj, už by to mělo fungovat (tedy mě to funguje).
Ahojky, ještě tě poprosím o opravu videa (hudby). Nefakčí.
Přidat komentář:
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!