OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň na hranicích - kapitola 6

31.07.2016 (11:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1048×

Od chodidel mi odletoval prach a drobné kamínky. Mysl přešla do jakéhosi stavu, ve kterém nevnímala nic jiného než kořist.

Odmítala jsem se zastavit, nebo se jen ohlédnout za Noahem, který vyskočil z vagónu a teď běžel za mnou. Ignorovala jsem i fakt, že se vlak dal opět do pohybu. Místo toho jsem se vysokou rychlostí proplétala mezi stromy za mizející čarodějnicí. Zkusila jsem na ni vystřelit s tím, že ji alespoň zpomalím, ale kulka zasáhla pouze kmen stromu, okolo kterého probíhala. Zaklela jsem a hnala se dál. Zpomalila jsem až tehdy, kdy jsem málem zakopla o kámen. Ten čas stačil Noahovi k tomu, aby mě dohnal a strhl na zem.

„Co si jako myslíš, že děláš?!" okřikl mě a vlepil mi facku. Tak silnou, že jsem musela potlačit nutkání se rukou dotknout bolavého místa. Pokusila jsem se vyškrábat na nohy, ale jeho ruka mě zase přilepila k zemi. „Slyšíš to?" zeptal se šeptem a ukázal na strom za mnou, a já se snažila pochytit nějaké zvuky. Teď, když nic nerušilo mou pozornost, šlo rozeznat slabé bzučení, které vycházelo z toho místa, ovšem nabývalo na síle.

Málem jsem nestihla uskočit, než se strom nad námi rozpadl na dva kusy. „Dobrý postřeh," zamumlal Noah, který teď ležel pode mnou. Když naším směrem letěla ta kletba a já uskočila, tak se naše pozice prohodily. Teď to nebyl on, kdo ho mě držel přišpendlenou na zemi. Moc dlouho jsem si to ale vychutnávat nemohla, protože za chvíli se k zemi zhroutil další strom a my museli opět před kletbou uskočit.

„To je v pohodě, je to jen jedna silnější čarodějnice, my jsme dva, bude to ok," prohlásila jsem optimisticky těsně před tím, než zpoza stromů vyběhnou další a nás najednou obklíčí asi padesát čarodějnic. „No ty kráso," zamumlám si sama pro sebe, zatím co Noah situaci okomentuje daleko šťavnatějšími nadávkami, kterým bych se možná v jiné situaci zasmála. Teď mi ale rozhodně do smíchu není, protože jsou to možná poslední slova, která uslyším, a budou patřit tomu největšímu blbovi, s tím největším egem na světě.

„No? Tak co teď? Já si vezmu ty vlevo a ty si necháš ty napravo?" Snažím se o bezstarostný tón, ale než stihnu udělat cokoliv dalšího, Noah mě popadne za ruku a uhání se mnou pryč. Hodí po čarodějnicích výbušninu, která je donutí uskočit na stranu, a my máme alespoň na chvíli volnou cestu.

„Neblázni, Paige, je jich moc, naše jediná šance je, že jim utečeme," křikne po mně a ještě víc zrychlí. Sevření jeho ruky ani trochu nepovoluje, takže mi nezbývá nic jiného než se jeho tempu přizpůsobit a i přes silnou bolest, kterou cítím v kotníku od toho pádu v lese, vydržet. Ovšem netrvalo dlouho a i Noahova ruka, kterou mě pořád táhnul dál, byla zpocená, a já se začala vzdávat i posledních kousků naděje, které odpadávaly od chvíle, co nás ty bestie obklíčily.

Všechno se mi to potvrdilo po tom, co mě jedna ohnivá kletba zasáhla do stehna. Bolest byla tak veliká, že jsem zapomněla, že musím běžet, nechala pod svou vahou podlomit kolena a tím pádem se svezla k zemi. Noahovy ruce mě zachytily právě ve chvíli, kdy bych spadla do řeky pod námi.

„No tak dělej, vypadni odsud!" vyzvala jsem Noaha a myslela to vážně. Byla jsem oslabená a moc velká přítěž na to, aby i se mnou zvládnul utéct. Mám ještě dost síly na to, abych je mohla zadržet, a využiju ji, i když člověk, kterého zachráním, je idiot. Pořád je to lovec a já odmítám si na seznam lidí připsat další oběť, která by kvůli mně mohla umřít. Už jsem natahovala paži, abych mohla střelit po čarodějnici, která už byla nebezpečně blízko místu, kde jsme se nacházeli, když Noah popadl mé tělo a přehodil si ho přes rameno.

Začala jsem protestovat, když se i se mnou na zádech vydal dál a kopat jednou, zdravou nohou na všechny strany. „Co to děláš? Okamžitě mě pusť! Se mnou nemáš žádnou šanci přežít!" křičela jsem s hlavou zabořenou do jeho ramene a bouchala okolo sebe pěstmi. Děsila mě představa, že tu umře se mnou.

„Máš pravdu," odsekl. „Pokud sebou budeš pořád takhle házet, tak opravdu nemám šanci přežít!" Po jeho slovech jsem si netroufala nic říct, došlo mi, že to má stejně jako já. Kdybych se obětovala a zdržela ty čarodějnice, pak by mé jméno bylo na jeho seznamu lidí, kteří kvůli němu umřeli.

Noah se mnou doběhl až ke stromu, označeném podobnou značkou, jako je turistická, vlastně jen lovci vědí, že značí úkryt. Podobných útočišť je po celé Evropě tisíce. Stačilo odhrabat listí a vklouznout do uměle vytvořeného otvoru mezi kořeny. Nezvládla jsem se do úkrytu nasoukat sama, takže mi musel pomoct Noah. Místo toho, aby se potom schoval taky, odběhl pryč směrem k místu, kde jsme se ztratili čarodějnicím. Dalo se využít toho, že mám zraněnou nohu a vytvořit jednu slepou cestu, ještě než jsme krvácení zastavili.

V duchu jsem zaklela. Proč se ten blb, který mi mimochodem zachránil život, raději neschoval? Daleko horší byla ale skutečnost, že jsem mu nemohla nijak pomoct. Nezvládla jsem se pořádně ani hýbat, a kdybych se na něj pokusila zařvat, akorát bych prozradila úkryt a zničila jedinou naši výhodu. Místo toho jsem se natáhla do rohu vyhloubené díry pro lékárničku a začala si čistit ránu, několikrát jsem se při doteku dezinfekce a spálené kůže silně kousla do rtu, abych nevykřikla bolestí.

Po lécích na utlumení bolesti jsem nejspíš musela usnout, protože když někdo prolézal úkrytem až ke mně, kde si únavou hned lehl, málem jsem přestala dýchat radostí. Přes silnou bolest, která mi vystřelovala do nohy při každém pohybu, jsem Noahovi věnovala tak velké objetí, že jsem ho div neuškrtila.

„Víš, jak jsem se o tebe bála? Mohl si tam umřít!" vyčtu mu, ale on se jen usměje a pohladí mě po vlasech.

„Takže ty ses o mne přeci jen bála, věděl jsem to." Kvůli samolibému úsměvu, který mu hrál na tváři, jsem rychle stáhla ruce z jeho krku a hodila po něm lékárničku.

„No, a co? Je jasné, že jsem se bála, kdybys umřel, všichni by mi to vyčítali." Lehnu si zpátky pod deku, která byla v otvoru vedle lékárničky, a naposledy se na Noaha otočím. „A vůbec, tvé ego ti určitě zranění ošetří samo, takže když dovolíš, půjdu spát."

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň na hranicích - kapitola 6: