OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 7. kapitola

09.03.2010 (19:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2262×

7. Chlad

Stěží jsem popadala dech. Mráz mě štípal do tváří a nohy byly těžší než celý svět. Najednou jsem měla pocit, jako kdyby mi na ramenech ležela planeta. Záviděla jsem Atlasovi, ten alespoň v tom měl praxi, ale já?

Tahala jsem se s tím baťohem po zasněžených výběžcích a proklínala tu zimu. Děsně jsem nenáviděla ten chlad. ,,Ell!‘‘ zaslechla jsem Maxe před sebou. Jemně zatahal za lano, kterým jsme byli k sobě přivázáni, kdybychom náhodou jeden sklouzli. Bylo to spojení života a smrti. Závisela na tom naše ubohá existence, která se řítí střemhlav dolů.

,,Jo! Slyším tě!‘‘ zařvala jsem do vichru.

,,Jsi v pořádku?‘‘ Cítila jsem, jak tlak okolo pasu zesílil. Tahal mě k sobě. Zaostávala jsem asi už moc. Přes sněhové závěje jsem neviděla na krok.Všude bylo jen bílo a zase bílo. Pocit frustrace z té barvy nemizel.

V dálce jsem zahlédla Maxovu siluetu a pousmála se. Přitahoval mě k sobě a já zabořila hole do sněhu, abych mu pomohla. S jeho pomocí mi chůze šla až překvapivě dobře. Sotva se ta silueta začala přede mnou zhmotňovat, chtěla jsem se k němu rozběhnout. Nešlo to. Sníh byl až moc mokrý. Nohy se mi do něj propadaly a těžko jsem je vyrvávala z té hmoty.

Sotva jsem začala rozpoznávat rysy jeho obličeje, prudce si mě přitáhl k sobě a objal. ,,Jsi promrzlá. Musíme se rychle dostat do támhleté chaty, aby ti neumrzly prsty. Nechtěl bych ti je pak amputovat.‘‘

Rozhodně jsem přikyvovala a oba kráčeli s taškami, většími než my, k budově před námi.Byla celá z oceli. Divila jsem se, jakto, že ji Adonaiové ještě neodhalili. Buď se o to nezajímali tak moc, jako o náš tábor a podzemním městě, nebo jsou na tom vůbec hodně špatně. Hůř, než jsme si všichni mysleli. Sotva jsme došli ke dveřím, pustil mě a očistil kliku i dveře od sněhu. Nechápala jsem, proč se ale tolik snaží, aby ty železná vrata byla čistá.

,,Proč to děláš?‘‘

,,Zanechávají občas vzkazy. Nebo přilepili vysílačky ke dveřím. Klíč by měl být úplně dole. Když je tu pokrývka sněhu, není pak vidět a nám nehrozí ztráta, nebo jeho krádež.‘‘

,,Aha,‘‘ zamumlala jsem dementně. Vážně jsem si připadala jako dement.

Max odhrnul rychle sníh a zatvářil se kysele. Rukavice měl mokré a v kombinaci s větrem, který tu vál to mělo vražedné účinky. Skrčil se a zase začal odhrnovat ledovou, bílou pokrývku. ,,Sakra! Není tu klíč!‘‘ zavrčel po chvíli, kdy zuřivě hledal. ,,Ell, musíš mi teď pomoct!‘‘ obrátil se na mě se ztrápeným výrazem a já přikývla.

,,Vidíš ten kus oceli támhle?‘‘ ukázal kousek od nás.

Zase jsem přikývla.

,,Musíme ho přinést sem. Vypáčíme dveře, protože jinak se dovnitř nedostaneme. Pokud se tam do patnácti minut nedostaneme, hrozí, že promrzneme a vytvoří se omrzliny. To nesmíme riskovat!‘‘

Shodila jsem bágl ze zad a rozběhla se pomalu klopýtavě s Maxem k té věci. Byl to těžký kus. Dlouhý. Dostatečný, aby vytvořil páku. Dveře byly totiž tak mizerně udělané, že stačilo pouze vypáčit je nahoru a poloviční panty pustí dveře jako nic.

,,Na tři!‘‘ zaskřehotal a hlas mu zimou přeskakoval. Zasekával se mu. To ne! ,,Chytni to tady!‘‘ navedl mě a postavil dál ode dveří. Sám si stoupl přede mě a tvrdě zarazil tyč pod dveře. Sotva by to tam člověk viděl. ,,Raz! Dva! Tři!‘‘ Oba jsme se zapřeli do toho a s dveřmi to ani nehlo.

,,Kruci!‘‘ zaklela jsem.

,,Znova!‘‘ tentokrát jsem se na tu tyč doslova zavěsila a dveře lehce zaprotestovaly. Srdce se mi konečně rozbušilo nedočkavostí. ,,Ještě!‘‘ zajásal.

Dveře s obrovským rámusem, který byl částečně tlumen tou zimou zaskřípaly, nadzvedly se a vrzavě začaly padat dolů. Fascinovaně jsem zírala na pád těch dveří a zapomněla utéct. Naštěstí než mě dveře rozdrtily pod sebou, srazil mě Max na zem.

Dopadli jsme do sněhu a já vyděšeně zírala na svého parťáka.

,,Co to bylo!‘‘ sykl na mě.

,,Já-‘‘

,,Ell! Tohle už nikdy nedělej! Už nikdy nezapomeň uhnout padajícím věcem! Ty dveře tě mohly pod sebou rozdrtit!‘‘ Cítila jsem snad poprvé za těch několik hodin, co tu jsme v ledu, teplo... Opojné,  příjemné teplo. Sálalo z jeho těla. Jeho horkého těla, které leželo na mém ve snaze zachránit mě před padajícími dveřmi.

Byla mi nehorázná zima. Znáte ten pocit, kdy se vám z té kosy chce spát? Kdy vaše tělo zachvátí taková vlna únavy, že to není možné... Asi tak nějak jsem se cítila. Začala jsem rychle mrkat, abych alespoň trochu odehnala únavu, ale nešlo to. Zase se mi samovolně víčka zavírala a moje mysl se zahalovala do mrákot.

,,Ell? Ell, slyšíš mě?‘‘ Jeho hlas se začal ztrácet. Ztrácel se v dalekém poryvu větru. V té vichřici. V malátnosti mé hlavy, která byla obklopována znovu a znovu spánkem. Necítila jsem už své tělo, které bylo doposud tak těžké... už jsem necítila nic. Ani bolest v končetinách. Ani tlukot svého srdce. Ani svou mysl. Byla jsem ztracena v temnotě...

***

Vláčeli jsme se bezmála celou zemí jen za těmi lidmi. Muži přerývavě dýchali, vrčeli při každém kroku. Nebyli nejšťastnější, že je vedu takovou dálku, ale touha po konci byla pro ně jako palivo. Nutilo je to jít rychleji. Svižněji. Energičtěji.

,,Pane?‘‘ zeptal se vedle mě Jatang. Byl to podporučík. Měl hlavní slovo hned po mě. V bitvě vynikal. Převálcoval každého, krom mě. Začínám asi podléhat narcismu. Miluju sám sebe. To je jediná láska, kterou jsem schopen vyprodukovat.

Jatang byl vysoký, statný, ale hubený. Vždy měl hrdě vyplou hruď a Luny (pozn. Autora- jejich slovo pro dámy) z toho šílely. Neměl se zač stydět. Byl to milovaný milenec a velký kavalír. On narozdíl ode mě byl zadaný. Jeho lásky tvořila skupina sedmi žen. Všechny krásné jako květ a ukecané jako staré babky.

,,Co se děje?‘‘ zeptal jsem se.

,,Nedostaneme se do Makedonie. Ne pěšky. Muži už nemohou dál pokračovat, protože před námi se rozprostírá Černé moře. Musíme se nalodit a přeplout ho, přes Balkán a čelit rebelským kmenům. Dost z mužů zemře, můj pane!‘‘ Rebelové. Na ně jsem úplně zapomněl v té agónii, že konečně dostaneme lidi na kolena. Samozřejmě, jako v každé populaci, tu jsou mezi námi ti, kdož nesouhlasí s našimi názory. Byly to prosté kmeny Adonaiů, kteří se odpoutali od civilizace a vrátili se k přírodě. Ke zničené přírodě. Povětšinu to byli Burnsové- ohniví lidé.

,,Co navrhujete?‘‘ Otočil jsem se na Jatanga a ten se na mě překvapeně podíval. Nečekal, že bych se zeptal, či co?

,,Já? Ehm- pane,‘‘ pokoušel se protestovat, ale nešlo mu to.

Zastavil jsem ho posunkem. ,,Co navrhujete a neodporujte!‘‘ rychle jsem přemítal v hlavě, co asi budeme dělat.

,,Nic mě nenapadá, pane.‘‘

Vědecky jsem se usmál. ,,Nalodíme se-‘‘ Začal jsem, ale byl zase přerušen Jatangem.

,,Ale tam-‘‘

,,Nech mě domluvit!‘‘ zavrčel jsem na něj, až se přikrčil. Když se pomalu narovnával, pokynul jsem vojsku, aby se zastavili. Okamžitě zastavili a začali se občerstvovat, aby nabrali sil. Otočil jsem se zpátky na Jatanga a naznačil rukou, aby šel vpřed.

Seskočil jsem z černého hřebce. Nebyl jen takový. Dalo by se říct, že z tupých zubů nanic se vyvinul zcela jedinečný chrup. Měl ostré špičáky a přední zuby měl ostré jako břitva. Jediný svého druhu. Poslední svého rodu. Jako já. Oba jsme jedineční a nenahraditelní. Hodil jsem mu usušený prst jednoho z povstalců a vydal se za svým společníkem.

Došli jsme ke kameni. Kusu skály. Byl v takové podivné formě připomínající stůl. Perfektní na projednání následujících kroků. ,,Můj plán je, že se nalodíme- jak jste říkal- na gruzinském přístavu. Přeplujeme kocábkou Černé moře. Nezamíříme ale na Balkán. Bylo by to příliš riskantní. Přes záliv Bospor se dostaneme do Mermanského moře. Odtud do Egejského. Obeplujeme Itálii a u ostrova Korfu se zastavíme, abychom nabrali zásoby. Jsou tam naši spojenci a otcův nejlepší služebník.‘‘

Jatang vypadal nadmíru překvapeně. Potěšeně. Dělalo mi radost vidět to nadšení. Pousmál jsem se a jal se dokončit svůj plán. ,,Definitivně se vylodíme v Albanii. Tou cestou už našim vojákům nehrozí takové nebezpečí. Do Makedonie to pak bude trvat už jen čtyři dny. Je to sice náročná cesta, ale použít letadla a helikoptéry je nebezpečné. Stále povstalci mají zbraně, které to dokážou sestřelit.‘‘

Seděl jsem daleko od ostatních vojáků. Samota  bylo něco, co jsem miloval. Cítil jsem v tom jakousi svou svobodu. Lethé měla pravdu. Toužil jsem po tom, být bez závazků. Nemuset se řídit pravidly. Na co jsou pravidla? Nejsou zbytečná?

,,Jsi plný vzteku, Samieli. Velký vztek ti dává sílu. Dává ti takové množství síly, že tvé tělo,  pokud není cvičené, tak to nevydrží. Zároveň ti ale vztek může zničit život. Na to nikdy nezapomeň! Vtek stejně jako živly je dobrý sluha, ale špatný pán. Pokud mu podlehneš, poženeš se do jisté záhuby.‘‘

Ještěr stál nade mnou a nenávistně mě propaloval pohledem. Já ho taky nenáviděl. Byl to jeden z nejhorších mužů planety. Tyran. Vnímal jsem hrubou zem pod tváří a u koutku rtu mě lechtaly částečky písku, na kterém jsem ležel.

,,Vstávej lenochu, musíš pokračovat!‘‘ zavelel najednou.

Pomalu jsem se vyškrábal na ruce. Byl jsem ještě dítě. Neschopný malý fracek. Sotva dvanáctiletý. Vzpomínky byly vždy něco, co se podobalo pohádce na dobrou noc.

,,Pokaždé, když bojuješ, vystavuješ něco, na čem ti záleží nebezpečí. Nikdy se nesmíš zamilovat. Nikdy nesmíš být milosrdný, protože ty bytosti tam venku čekají jen na to, až selžeme. Čekají, až nás zabijou, rozlámou všecky kosti v těle a oči si dají jako zákusek! My jsme ale Adonaiové- Samieli- a já ti přikazuju, že vždy musíš jednat mozkem! Nikdy srdcem! Ty totiž žádné nemáš! Jsi stejně chladnokrevný, bezcitný, jako my! Prašť mě malej parchante!‘‘ zařval na mě a já napřáhl dlaň, abych ho bacil po tváři.

Byl ale rychlejší než já. Chytl mě za zápěstí, bleskově udělal kolečko okolo své osy, překroutil mi tak ruku a já se celý jako vrtule jednou zatočil a spadl. Zakvílel jsem bolestí. Cítil jsem, jak mi v hrudi křuplo. To bylo žebro?

Automaticky jsem začal lápat po dechu, ale Ještěr mě za to jen víc okřikl.Cítil jsem k němu takovou nenávist, že to snad ani nebylo možné! Myslel jsem, že mi hlava exploduje. Mozek se mi roztříští o skály okolo a oční bulva zůstane Ještěru připíchlé na nose. Byl jsem morbidní až - až.

Viděl jsem absolutně červeně. V lebce mi bubnovaly rozzuřené rytmy srdce. Dech se mi rapidně zrychlil. Pálení, kvílení, které jsem v něm cítil jsem zastrčil do pozadí mysli. Můj vztek vyplouval na povrch. Chtěl mě ovládnout.

S vypětím všech sil jsem se vyškrábal na nohy a se zavrčením, které se podobalo rozzuřenému zvířeti, se vrhl na toho šílence. Moje zlost mě absolutně ovládla. Bojově jsem zařval. Vyskočil na nohy a popadl nejbližší kámen.

Ohnal jsem se jím po Ještěru a okamžitě cítil, jak naráží prudce moje pěst vyztužená tou tvrdou horninou do učitelova obličeje. Polil mě pocit vítězství. Nemohl jsem ale přestat. Neustále jsem ho zasypával tisíce a tisíce ranami. Dával jsem mu takovou nakládačku, že to ještě neviděl.

Ostatní, co za námi přiběhli, sotva zaslechli křik Ještěra, se dali do fandění.

,,Dost! Dost!‘‘ křičel někdo, ale já ho přes veškerý povyk a vztek neslyšel. Zaryl jsem prsty Ještěrovi do paží a trhl. Ozvalo se bolestné křupnutí a zařvání. ,,Samieli! Dost!‘‘

S těmi slovy mě odtrhli od Ještěra. Cenil jsem na něj své žraločí zuby a moje oči plály nenávistí. Plály plamenem, který mi byl dán. Byl jsem samotné ztělesnění zla, moci, nenávisti, rebelství a ohně. Nebylo nic, co by mě mohlo zastavit.

Nikdy nespím tak, abych se neprobudil při sebemenším zvuku, nikdy nejím tak, abych pak cítil těžkost vlastního těla... a nikdy se nevzdávám.

,,Pane? V kolik vyrazíme?‘‘ zeptal se mě Jatang a vytrhl tak ze vzpomínek. Bylo absolutně zbytečné se snažit ho vyhnat. Stál by tam jako solný sloup, dokud bych mu neodpověděl, nebo ho nezabil.

Zvedl jsem se na pažích a podíval se na něj. ,,Odpočiňte si. Až se probudíte vy, tak vzbuďte i ostatní. Muži musí nabrat sil.‘‘

,,A vy pane?‘‘ On se zajímá o mne?

,,Já se o sebe umím postarat, Jatangu. Pokud by jste mne nenašel zde, vyčkejte mého návratu. Bát se nemusíte.‘‘

,,Dobrá ,můj pane, jak si přejete.‘‘ Uklonil se a zase se vzdálil. Podíval jsem se na strom, který stál hned za mnou. Já se zády opíral o jeho kůru a hlavu měl zakloněnou k bezhvězdnému nebi.

S povzdechem jsem se otočil a vyskočil. Prsty jsem rychle obmotal okolo větve, svaly na pažích se mi automaticky stáhly a okamžitě se vyhoupl nahoru. Lezl jsem nahoru takovou rychlostí, jakou ostatní nebyli schopni ze sebe vyžvýknout celý život.

Vše mělo na svědomí můj výcvik.

Bolestně jsem zařval, když mi zády projela šílená bolest. Konec biče mi vyrýval do zad své znamení a já si odpykával svůj trest za to, že jsem napadl svého mistra. Toho Ještěra, který vyburcoval mou nenávist.

,,Učitelé – se - nenapadají – Samieli!‘‘ křičel na mě další mistr a bičoval. Vůbec mne nešetřil. Jako kdybych někoho zabil, ale ten pitomec si jen pár dní poleží v ošetřovatelně!

,,Tohle je zakázané!‘‘ pokračoval dál a tentokrát nedával takový důraz na jednotlivá slova. Ostatní na mě, potupně svázaného, stojícího u zdi, sledovali. Byl to další způsob toho, jak zabránit tomu, aby se to stalo znova.

V přesných intervalech se ozýval švih biče a následně další rána. Věděl jsem, že jsem si to zasloužil. Asi jsem opravdu neměl napadat toho muže...

S každou ranou jsem cítil, jak se zády pomalu plíží malé kapičky krve. Mé krve. Té pravé královské. Klesala mi po páteři níž a vsákla se do kalhot. Odrbaných kalhot poničených bojem.

Moje tělo bylo vypracováno. Svaly, které díky dřině, vytvořily z mého dříve slaboučkého těla, podobající se párátku, silného, sebevědomého jedince.

Teď byla ale otázka. Mám ho nechat mě linčovat?  I když ví, že můj útok byl ospravedlněný? Měl jsem dost dobrý důvod ho zbít a všichni to věděli. Věděli také, co jsem zač. Co mě rozčílí a jak silná má vůle i síla je. Byla to hloupost mě slovně urážet.

,,Tak co ty spratku! Už víš, že nás napadat nesmíš!‘‘ zařval znova a moje odhodlání vzdát se vyprchalo. On na mě bude křičet, že jsem spratek? Okamžitě jsem scvakl zuby a ruce v pěst. Budu tu tedy trpět. Je mi to jedno. Jen to bude bolet, ale co jiného také očekávat v budoucnosti. Bolest a nenávist jdou ruku v ruce se životem. Jsem si toho vědom.

Nekonečné 2 hodiny jsem byl napravován. Snažili se marně napravit můj postoj k lidem s nějakým vyšším postavením než je rolník, ale bylo to nanic.

Nepomohlo to a já jsem byl dál rebelský, drzý floutek s velice silným charakterem a ambicióznější, než kdokoliv jiný.

Neměl jsem co na práci. Čekal jsem, než se ostatní konečně proberou. Můj spánek byl jen něco jako zástěrka. Nešlo o to, že jsem téměř nemohl spát. Bylo to podobné jako u Ještěrů a Snakeů. Oni nemohli zavřít oči tak, aby jim světlo nevadilo a já nemohl spát, aniž by mě sebemenší šustnutí neprobralo.

Aniž bych si to uvědomil, moje paže se o sebe začaly třít. Jako kdyby mi byla zima! Nechápal jsem, co se se mnou děje, ale asi to měly na krku ty vzpomínky. Nebyly to žádné šťastné vzpomínky mé minulosti.

Cítil jsem, jak se mi ten chlad přenáší přes celé tělo. Začínalo to u konečků prstů a dostalo se to až do plic. Začal jsem zrychleně dýchat a zamračil se. Tohle u mě normální nebylo. V životě jsem nebyl nemocný, tak proč teď? Momentálně by se mi nemoc nehodila.

Stejně rychle, jako chlad přišel, tak i zmizel. Byl jsem zmatený. Co to znamená? Začínám snad měknout? Už jsem až příliš klidný? Se zamručením jsem seskočil ze stromu a klidným krokem šel do tábora. Je čas vyrazit.

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 7. kapitola: