OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 6. kapitola

03.03.2010 (18:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1932×

6. Tvrdohlavý

Jen kousek... jen prchavý okamžik... a naše rty splynou...

Vtom se ale dveře do místnosti rozrazily a oba jsme od sebe rychle odskočili. Nevšimli si toho. Nevšimli si, že naše srdce tlučou jako o závod. Že mé tváře nabírají nádech pivoňky. Rudá jak rajče- to je vážně super. Super potupující.

,,Oh, tak já vás nebudu rušit při cviku,‘‘ pousmál se Lucky a couval ze dveří.

,,Co se děje?‘‘ zeptal se Max, než stihl zavřít.

,,Velení rozhodlo- už zítra za úsvitu jedeme do Himalájí. Tohle je už finále a jestli se tím prokopete, budete jedničky. Jednou z vašich velitelek bude Zoe, Ricky a k nim se přidává i pan Scrooge s doktorem.‘‘

,,Takže-‘‘ pozvedla jsem jedno obočí, když mě zase přerušili. Nevychovanci.

,,Balíme salámy Ell, vykopávají nás.‘‘ Max se pousmál a jedním strašlivě rychlým pohybem mě zvedl do náruče a nesl ven z té místnosti...

***

Dalo by se pochopit to, že já netoužil po bohatství světa. Netoužil jsem po slávě. Lásce. Štěstí. Tyhle blbosti mě nezajímaly. Láska byla obrovská lež a štěstí něco, co mi patřilo. Jediné, co mě zajímalo, byl lidský fenomén... mír. Bylo to všude. Všechny jejich knihy obsahovaly toto slovo, ale já ho stále nepoznal. Nevěděl jsem, jaké to je, nezabíjet. Nevěděl jsem, jaký je to pocit, sázet kytičky. Jedno jsem ale věděl s jistotou. Ani mě to nezajímá. Mohl jsem tisíckrát probodat člověka. Zabít ho miliony způsoby a výčitky svědomí se neobjeví. Nikdy se neobjevily. Žádné nebyly.

Prošel jsem okolo dvou pitomců, kteří tu postávali celý den. Nikdy nemuseli spát. Byli prostě jako stroje. Jejich úkolem bylo střežit a hlídat bezpečí mé a mé rodiny. Chodba byla dlouhá. Až zbytečně. Temná. Záhadná. Asi taková by měla být i žena mých snů. Přidat k tomu krásu, vášeň a chtíč... nemyslím, že by mi to vadilo. Ba naopak.

,,Jeho veličenstvo, Samiel Henry Omen Adonai.‘‘ Horší než rozhlas. Ten muž, který hlásal příchod každého si jednou ode mne vysloužil pořádnou ránu. Nebyl jsem zrovna dvakrát nadšený, když jeho monotónní, odpudivý hlas zařval přes celou místnost to jméno. Dlouhé, odporné jméno. Neměl jsem ho rád. Stačilo by přece jen Samiel Adonai, ne?

,,Synu,‘‘ usmála se matka a na její tváři se vykouzlil úsměv.

Doplul jsem k ní a jemně ji objal. Byla to křehká, ale silná žena. Přesněji- její křehkost byla jen iluze. Krásou omračující. Zcela jsem chápal, proč se do ní můj otec zamiloval. Pohladila mě po zádech a políbila na tvář. Odtáhla se ode mne a sevřela mou tvář ve dlaních.  ,,Zapomněl ses oholit, ale vypadáš tak starší.‘‘

,,Děkuji matko,‘‘ zamumlal jsem a podíval se na dosud sedící osobu. Můj otec. Vždy z něj šel respekt. Nebyl nikdo, kdo by z pohledu na něj neměl nutkání padnout na kolena- tedy, téměř nikdo. Já se kupodivu všemu vyhnul. Moje vzpurnost. Byl jsem extrémně nepříjemný pro každého. Jen má matka chápala můj charakter. Jen ona mi rozuměla.

,,Vítej doma, Samieli,‘‘ usmál se můj otec.

Pouze jsem přikývl. Nebylo třeba ničeho více. ,,Ty neumíš prohrávat. Jsi stejný jako já. Jsi král. Rozený k tomu, abys vládl, vedl...‘‘

,,Co když to není mým přáním? Otče?‘‘

Zhluboka nasál vzduch do nozder a propálil mě pohledem. ,,Tvá přání a tvé povinnosti se vůbec nepletou k sobě. Ty a tvá nastávající usednete bok po boku na trůn! Já nedovolím, aby se tvoje tvrdohlavost vymstila na komkoliv z našeho království! Samieli, synu, nechci, abys byl můj nepřítel, protože tvé jméno budí stejný respekt u Adonaiů, jako mé. Potřebuješ ženu, která by ti vládla. Která by vládla tvé touze, protože pokud vztek a touha se v tobě začnou kupit, prohrajeme. Selžeme a to se nesmí stát.‘‘

,,Prohra, to slovo neznám.‘‘ Hrdě a bez známky citu jsem stál naproti otci. Připravený jakkoliv čelit tomu, abych se nemusel provdat za nikoho.

,,Damiene...‘‘ zašeptala má matka. ,,Můj pane, nech ho... potřebuje si odpočinout... nech to na mě.‘‘ Došla k němu. Znal jsem triky mé matky. Věděla, jak mého otce. Ona byla osud. Odpovědi na otázky nacházela lehce. Odpovědi na to, co má dělat ještě snáz. Pohladila ho po tváři a rty se přiblížila k jeho uchu. Tiše zašeptala nějaká slova a já sledoval, co se bude dít dál.
Posadila se mu do klína a můj otec se blaženě usmál. ,,Jdi si odpočinout, ohol se, až se vrátíš, seznámíme tě s tvou nastávající.‘‘

Vykulil jsem oči a z hrudi se mi ozvalo vrčení.

,,Jestli ještě jednou zavrčíš, poznáš můj vztek!‘‘

,,Jistě,‘‘ vyprskl jsem a hrdě se otočil. Pomalu jsem kráčel zpátky hradem a po schodech dolů. Běžel jsem, protože můj vztek byl k nevydržení. Měl jsem chuť do všeho praštit. Rozdrtit vše na prach.

Prošel jsem okolo pěti strážích a propálil je pohledem. Měl jsem takovou touhu zabíjet... ,,Princi!‘‘ zběsilý běh kamennou chodbou se nesl po té temnotě. ,,Princi!‘‘ ozval se zase blízko mě ten hlas. Někdo mě chytl za rameno a snažil trhnout, abych se zastavil, ale nevyšlo mu to. Vystřelil jako guma a narazil mi do zad. ,,Zastavte se!‘‘ Zasyčel jsem a zastavil.

Byl to Tartaros. Samotné podsvětí ho snad seslalo, protože nač šáhl, to zničil. Mě momentálně zničil i poslední špetku kultivovanosti. ,,Co chceš! Nemůžete mně nechat alespoň na moment bez kázání? Návrat domů po těžkém boji, kde padlo nad stovky mužů! Okamžitý nátlak na sňatek, který mi není po vůli a teď ještě ty! Co chceš?‘‘

,,Tohle musíte vidět pane,‘‘ zašeptal a já přimhouřil oči.

,,Co?‘‘ brnkal na struny mých nervů. A že jich opravdu moc nezbývalo.

,,Pojďte za mnou.‘‘ Neodmítal jsem. Jeho hlas zněl tak nějak nadšeně a já nemohl necítit tu nadšenost také. I když jsem neznal přesný důvod. Vedl mě hlouběji a hlouběji do temnot toho, co v budoucnosti zdědím, nebo čemu bych měl vládnout a celou tu dobu nás provázel čvachtavý zvuk chodidel. Popravdě. Nechtěl jsem nic. Nechtěl jsem trůn. Ženu. Rodinu. Království a vládu. Nijak jsem o to nestál.

Tartaros byl prapodivný tvor. Měl slizkou, odpornou kůži. Bledá jako křída s lehkým nazelenalým odstínem. Na dotyk lepkala. Orlí nos, dominující jeho útlé tváři s vystouplými lícními kostmi. Nosní dírky nebyly jako u lidí dole, ale dva milimetry nad záhybem samotného frňáku. Přesně jako to měli orli. Ptáci, kteří kdysi dávno pluli nebeskou klenbou a užívali si svobody. To nenávist je zničila. Jako téměř vše živé. Vydrželi jen ti nejsilnější.

Kostnaté prsty natáhl před sebe a dotkl se jemně dveří naproti. Byly označeny číslem. Nechápal jsem, k čemu sloužila tato místnost, protože sem obvykle nikdo nechodil.

Nedokázal jsem přesně určit barvu jeho očí. Byly tak podivně zbarvené. Takové... nijaké. Odporné. Slévala se v nich prapodivná směsice hnědé, fialové, červené, zlaté a smaragdové. Byl jedním z posledních svého druhu a já za to byl rád. Nebyl to zrovna jeden z těch nejspolehlivějších tvorů, kteří existovali. V jejich nátuře byla vždy lest a faleš.

Ocelové dveře se se zaskřípěním začaly otevírat.

,,Nemusíte se ničeho bát princi. Myslím, že tohle naplní očekávání vašich nejtajemnějších přání.‘‘ Naklonil jsem hlavu na stranu a vešel nízkým  otvorem dovnitř. Plno tlačítek, monitorů a dalších věcí na mě vykouklo a já sledoval vše, co Tartaros dělá.

Kdybych řekl, že jsem neměl podezření, lhal bych. U něj nikdy Adonai neví. Je až moc složitý, komplikovaný. Množství pokusů, které jsme na nich dělaly nám prozradily, že jejich mozek funguje úplně jinak než ten náš.

Sledoval jsem, jak se zelenkavá záře rozprostírá na plátně. Určovala nějaký úsek? Nikdy jsem tomu moc nerozuměl. Tikalo to, vydávalo podobný zvuk jako ponorky ve 20. století a patnáct teček se na něm anarchisticky seskupovalo a zase od sebe vzdalovalo.

,,Podívejte pane,‘‘ ukázal nadšeně na desku s tím monitorem. ,,Vidíte? Ty tečky? To seskupování a oddalování?‘‘

Kladně a nevzrušeně jsem přikývl. ,,To bude nějaká zvěř, ne?‘‘ snažil jsem se o ten nevzrušený tón, ale byl v něm lehký závan zvědavosti.

Tartaros se vševědoucně pousmál a zavrtěl hlavou. ,,Tyhle vlny, můj pane, dosahují přes celé státy. Poblíž Makedonských hranic jsme ale narazili na toto. Začal jsem tyto vlny zintenzivňovat. Věděl jsem, ne, ba jsem cítil, že konečně to někam dojde! A hle! Máme je! Slyšel jste někdy o posledních lidech, kteří žijí nad zemským povrchem? O těch, kteří jsou vycvičováni- podobně jako vy, pane- aby nám dokázali uniknout a vydržet v krutých nelidských podmínkách, které by jim mohl dnešní svět nastražit.‘‘

Opravdu? ,,Pokračuj,‘‘ vybídl jsem ho a on mi nabídl židli.

Zavrtěl jsem hlavou. Na tohle si postojím. Pokud se mi podaří vyhladit lidstvo, bude můj úděl splněn a pak budu moct konečně odejít. Opustit tenhle prokletý hrad.

,,Lidé mají jinou stavbu buněk, než naše druhy. Nejsou tak jednoduché. Struktura je těžší, a naše radary je mohly stěží zachytit. Naše byly totiž nastaveny na vlny nám identické.‘‘

,,Mluv jednodušeji,‘‘ zamručel jsem. Jeho dlouhé vysvětlování pro mě nemělo žádný důležitý smysl. Nebyla to ta pointa. ,,Přejdi rovnou k věci, Tartarosi, budu totiž muset odejít.‘‘

,,Jistě, jistě,‘‘ vyhrkl hned a přešel k druhému kraji místnosti. Bál se mě? ,,Našli jsme lidské výcvikové tábořiště, které má název Argus Orbis- Bdělí hlídači světa. Je to jediné známé sídliště lidí zde v Evropě, o kterém máme zprávy. Pokud by se nám podařilo je napadnout a zajmout alespoň tři exempláře, nastala by konečně možnost, dostat se i do jejich podzemního města.‘‘

,,O tom sní celá vojska staletí,‘‘ zamumlal jsem. To Tartara ještě více vzrušilo.

,,Ano! A právě teď je ta správná chvíle! Pane, právě jsme vyhráli další bitvu! Lidé jsou oslabení, vystrašení, zranitelní! Konečně se našla skulinka v jejich obraně, kterou bychom dokázali zdolat!‘‘

Majestátně jsem se otočil a vyšel z té pekelné díry. Chvilku se snažil ten odporný tvor vedle mě cupitat, ale nakonec to vzdal. Byl jednoduše líný a nevycvičený! Já bych si ho podal! Co nejrychleji jsem šel až ke kampusu, kde moji muži právě odpočívali. Doufal jsem, že jim to udělá radost.

Dohnala mě má teta. Lethé. Nechápal jsem, co po mě chce, ale když mě chytla ledovou rukou za paži, dokonale mě donutila zastavit.

,,Samieli, nespěchej,‘‘ zašeptala. Její hlas byl jemný. Jako pohlazení letního vánku. Ta síla, kterou však vyzařovala byla až vražedná. Kdyby to nebyla má teta, neváhal bych. Žena, která je silná, ale zároveň chápe mě, jakožto Adonaie a následníka trůnu, žena, která neztrácí zdravý rozum a úsudek je perfektní. Svým způsobem jsem ji miloval. Otočil jsem se na ni a tvrdý výraz nepolevoval.

,,Lethé, co se děje?‘‘

,,Nespěchej, lidé o vás nemají zatím ponětí.‘‘

,,Jak?‘‘ byl jsem překvapen, ale ona jen poukázala na svůj spánek a pousmála se. Ach, jistě, matka... potřebovala si vyčistit hlavu.

,,Samieli, než vyrazíš, prosím, vyslechni si mou prosbu. Snaž se nikoho z nich nezabít! Prosím! Pokud narazíš na dívku s hnědými kadeřemi a očima, přiveď ji!‘‘

,,Proč? Proč bych to dělal, tetinko?‘‘ Ach, proč jen není láska k příbuzným dovolena?

,,Protože já ji potřebuju, chci ji! Dávej pozor, je mrštná, bystrá a vyniká v tom, že dokáže najít vždy východisko.‘‘

,,Se mnou se jí to nepodaří.‘‘ Udělal jsem krok vzad, ale zase mě zarazila její dlaň. Ach, políbím ji! I když je to zakázané! Jsme tu sami!

,,Samieli! Přestaň věčně utíkat dřív, než ti dopovím vše!‘‘ Dopověz to Lethé a já tě poté stisknu v náruči. Je to jen chtíč, to snad pochopíš...

,,Nesmíš se jí dotknout! Ani tví muži! Ona musí být mužem nedotčená! Panna! Chápeš?‘‘

Ne... já už ničemu nerozumím. ,,Proč? Nač ti bude slečna čistá jako lilie- a navíc člověk!‘‘ Byl jsem až směšně podrážděný. Důvod jsem neměl dokonalý, ale nač jí chce? To je pro ni tak důležitá?

,,To už je má věc, Samieli! Já chci ji a indiánku! Je mi jedno, kolik dalších zabiješ, ale ony dvě jsou klíčové. Jestli je chytíš a přivedeš, dám ti to, po čem tolik toužíš.‘‘

,,A to je co? Jak to můžeš vědět? Vždyť ani já nevím, co přesně chci!‘‘ Lethé se na mě usmála a lehce předklonila. Plnými rty se dotkla mého ušního lalůčku a zašeptala jednoduchá tři slova.

,,Dám ti svobodu...‘‘

Došel jsem rychle k ostatním a stoupl si doprostřed. Většina z nich jedli, odpočívali, nebo spali, ale to muselo skončit.  ,,Vojáci! Dnes, se konečně dostaneme k lidem! Jste unavení? Únava počká! Tajná jednotka lidské špíny byla konečně nalezena a nás čeká dlouhá cesta do Makedonie! Má někdo nějaké připomínky? Je snad někdo nespokojen? Nebo už nemůže? Mám snad někomu předvést, že má ještě dostatek sil na zničení jedné obyčejné bandy krys?‘‘

,,Ne pane!‘‘ zasalutovali všichni a já mohl hrdostí puknout. Tohle je armáda, kterou jsem vycvičil. Podíval jsem se na všechny okolo a změřil si je pohledem. Byli hroziví. Byli silní. Byli mladí a zuřiví. Nebylo nic, co by je dokázalo zastavit. Jedině smrt si mohla s námi zahrávat jako pouliční děvka.

Koutkem oka jsem zahlédl odpornou havěť. Vzal jsem obrovskou tarantuly do ruky a ona zamrzla na mých hrubých dlaních. Nemohla se pohnout. Nešlo jí to. Všichni s odporem zírali na tu šestinohou sketu a zatínali nehty, aby ji hned nezabili. Přesně jak jsem doufal. Bylo to v nás. Ten odpor, zuřivost, chladnokrevnost a zcela bez kladných emocí.

,,Lidé, jsou přesně jako tenhle odporný tvor! Lezou nám u nohou! Ujídají z jídla, které jim už nepatří! Jejich těla jsou stejně odporná jako těla tohoto pavouka! Křehká, zbytečná a špinavá! Je to nic! Oni jsou nic! Odpad světa! Dříve snad měli moc, ale ta zanikla! Nadešla nová éra! Éra Adonaiů! Čas, kdy konečně praví bohové vládnou na téhle planetě! Bratři! My je společně zničíme! My jsme celek, zatímco oni ne! Rozdělují se! Rozpadají se! Vzhůru do boje! Nemějte slitování! Nikoho nešetřete! Slyšíte? NIKOHO!‘‘

***

Zamračila jsem se sama pro sebe. Bylo tu až moc věcí. Sledovala jsem ten batůžek, ale stále mi přišlo, že je moc velký. ,,Ell? Co se děje?‘‘ slyšela jsem za sebou tichý hlas a pousmála se.

,,Nějak se nemůžu rozhodnout, co si ještě můžu tady nechat, Maxi? Stále mám pocit, že je toho moc...‘‘

Pomalu došel ke mě a cítila jsem, jak se jemně moje tělo zachvělo, když se dotkla jeho ruka letmo kůže. ,,Ell, myslím, že máš naopak moc málo věcí. Máš troje ponožky? Musí být teplé, ale prodyšné, aby se ti noha nezpotila. Roláky- budeš potřebovat minimálně dva. Trička- ber v potaz to, že pětatřicet dní budeme v neustálém chladu a mrazu. Sotva pro nás někdo pošle, musíme se dostat do Saharské pouště. Ell, to vše je moc nebezpečné... stále nevím, jestli jsi připravená na to.‘‘ Zněl tak nějak... starostlivě? Ano, přiřadila bych to ke starostlivosti.

,,Ale-‘‘ pokusila jsem se.

Zavrtěl hlavou. ,,Ellen, já bych nevydržel, kdyby se ti něco stalo. Jsi moje parťačka. Přirostla jsi mi za ty dva měsíce k srdci... mám tě moc rád a nechci nic riskovat...‘‘

,,Nic neriskujeme,‘‘ zamumlala jsem tiše, ale Max to slyšel. Slyší všechno.

,,Ell, ty mě neposloucháš, viď? Jsi tu nejkratší dobu a přesto se vrháš do téhle akce bezhlavě! Byl bych mnohem radši, kdybys byla v bezpečí.‘‘ Chtěl ještě něco dodat, ale já jsem ho zarazila. Nebo spíš skočila do řeči? Těžko říct.

,,Ale tys mi neodpověděl na hodně otázek, Maxi. Vysvětlíš mi, co mají všichni s tím znamínkem, co mám na krku? A další věc, proč je Zoe taková? Já nevěřím, že celou dobu, co je tu je taková. Nikdo by to s ní nevydržel... a dál! Co se stane, až tohle zvládneme?‘‘

,,Nějak zhurta, nemyslíš?‘‘ pousmál se pokřiveně. Nikdy jsem netušila, jak krásný má úsměv... takový upřímný. ,,Mám nápad, vem si bundu, čepici, šálu a rukavice do ruky a pojď. Nemusejí na nás čekat celou věčnost. Až dorazíme na místo, zodpovím ti ty otázky, ano?‘‘

Potěšeně jsem se usmála a v očích mi zajiskřilo. Šla jsem ke dveřím, když mě najednou silná paže zachytila a prudce otočila. Max se mračil.

,,Co se děje?‘‘ Nastražila jsem uši, abych kdyžtak zachytila neidentifikovatelné zvuky, ale nic podezřelého nebylo...

,,Zapomeň na to, že uděláš nějakou hloupost, rozumíš? Když ti řeknu uteč, utečeš. Když ti řeknu přesekni to lano, uděláš to. Když ti přikážu polož to, položíš! Závisí na tom životy nás obou.‘‘

Chápavě jsem přikývla a oba jsme se vydali vstříc nelidským podmínkám. Sbohem můj pokojíčku, vyhřátá postýlko. Sbohem Sue, moje ošetřovatelko, sbohem tábore Argus Orbis.

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 6. kapitola: