Nový nepřítel - 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je po bitvě, Elena zjistí, co jsou zač ty obludy. Podaří se Eleně sjednotit čarodějky a upíry ke společnému boji proti novému nepříteli? Podaří se jí zabránit ve vyhynutí čarodějek a upírů v jejím městě?
PS.: Věnováno SafiřeDarkfire =).

16.01.2011 (19:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1460×

17. KAPITOLA

Nechtěla jsem to udělat, ale nedával mi jinou možnost. Natáhla jsem se k hodu, a pak jsem už jen viděla, jak moje ohnivá koule letí někam pryč. Cítila jsem, jak mě někdo strhl, za chvíli jsem se nemohla vůbec hýbat, protože mě uzemnil celým svým tělem.

Začala jsem panikařit, nechápala jsem, proč to dělají.

Sal se trochu nadzvedl, asi se mě chystal uhodit, ale toho jsem využila. Sebrala jsem co nejvíce sil a skopla ho ze sebe. Neváhala jsem, až se vzpamatuje, okamžitě jsem vyskočila na nohy a rozběhla se k němu. Ještě jednu jsem mu vrazila a Sal upadl do bezvědomí.

Nestihla jsem se ani trochu zaradovat, protože se ke mně blížil Colin. Věděla jsem, že jeho bude těžší porazit, ale přesto jsem se nevzdávala, zaujala jsem obraný postoj a čekala. Chvíli jsme se na sebe dívali a já měla možnost zachytit jeho pocity, které se mu promítaly v očích. Viděla jsem smutek a omluvu, vůbec jsem to nechápala, proč mi tohle dělá?

Když se stále nic nedělo, došla mi trpělivost a já zaútočila. S lehkostí můj útok odrazil a začal sérii svých. Stěží jsem se vyhýbala každému úderu, co se mi pokusil uštědřit. Nenechával mi vůbec prostor, abych na něj taky zaútočila. Hledala jsem jeho slabiny a jednu našla, vůbec si nebránil nohy. Kopla jsem do něj a jeho pozornost se obrátila k nohám, využila jsem toho a všemi silami ho udeřila do obličeje. Překvapeně se na mě podíval, ale neviděla jsem na něm žádnou bolest. Začala jsem pochybovat o výhře.

Přišla další série jeho útoků a já se snažila vyhýbat, ale stejně stačila jen jedna rána a já odlétla pár metrů dozadu. Stejně jsem se nevzdala, sebrala jsem se a zaútočila jsem na něj.

Myslela jsem na Sala, jestli je v pořádku a v boji se nechala vést instinktem. Přikvapilo mě, jak je najednou lehké přeprat Colina. Všemi svými silami jsem mu zasadila poslední ránu. Colin letěl pár metrů pryč a po dopadu zůstal ležet.

Chtěla jsem jít za ním, když jsem zaslechla křupající větvičky. Znovu jsem zaujala obraný postoj, když v tom, na naše bojiště, vešel tleskající Darius. Nevěřícně jsem na něj zírala.

„Proč?“ pronesla jsem sklesle a dívala se na vstávajícího Sala.

„Budeš mojí neteří, chtěl jsem vědět, co v tobě je a upřímně? Jsem překvapen. Poslal jsem na tebe jednoho z nejlepších bojovníků.“ Ukázal na Sala. „A taky někoho, kdo dokáže číst tvé myšlenky.“ Teď ukázal na Colina.

„A ty jsi přesto dokázala zvítězit.“ Znovu mi zatleskal. Nevěděla jsem, jestli je na mně vidět, jak v sobě dusím svůj vztek, který se měnil v nenávist.

Naštvaně jsem se otočila na Colina, jeho provinilý pohled mě bude ještě dlouho provázet, pak jsem se otočila na Sala, ten koukal do země, styděl se.

Nemohla jsem tam zůstat a dál poslouchat, jak si ze mě Darius utahuje. Otočila jsem se a co nejrychleji se rozběhla do svého pokoje.

Ve svém pokoji jsem za sebou zabouchla dveře.

„Jak jsem mohla být tak hloupá a považovat Dariuse za svého otce?“ řvala jsem do prázdné místnosti. Byla jsem neskutečně vytočená, nekontrolovala jsem se, měla jsem chuť něco rozbít. Do očí mi padla váza, byla opravdu nádherná, ale má nenávist měla přednost.

Nic jsem nepromýšlela a váza letěla někam pryč do kouta. Ozvala se hrozná rána, divila jsem se, že ta váza neprorazila zeť. Chvíli jsem zírala na střepy, a pak sebou praštila na postel. Nechtělo se mi to teď uklízet.

Usoudila jsem, že bych se mohla zeptat Colina, proč se k tomu nechali přemluvit, ale rozhodně se musím jít nejdřív najíst.

Netrvalo dlouho a už jsem si vybírala svoje jídlo. Tentokrát si mě nikdo nevšímal, nikdo mě nežádal, abych se z něj napila, ale nevadilo mi to. Popadla jsem prvního člověka, co prošel kolem mě a už ho táhla pryč, abych se mohla co nejrychleji nakrmit.

Nikdy se nenabažím toho pocitu, kdy mé zuby propíchnou žílu plnou proudící krve a po mých chuťových pohárcích se rozlije slastná chuť. Tentokrát jsem v pití přestala dostatečně brzy a moje oběť odešla po svých.

Pomalu jsem se začínala učit, už jsem se tolik neušpinila při pití krve. Můj další cíl byl Colin, vyšla jsem k jeho pokoji.

Na chodbě jsem se srazila se Salem.

„Promiň mi ten útok, ale Darius nás přinutil,“ omlouval se hned. „Neublížili jsme ti moc?“ strachoval se. Určitě by ještě něco dodal, ale stihla jsem ho zastavit: „Ne, nic mi není a v pohodě, Darius je tvůj otec, měl bys ho poslouchat.“ Vůbec nevím, jak mě tyhle slova mohly napadnout.

„Ehm, Sale, promiň, ale potřebuji něco vyřídit s Colinem,“ usmála jsem se na něho. Sal mi úsměv oplatil, vyhnul se mi a šel si po svém. Zakroutila jsem hlavou a pokračovala dál k Colinovi.

Zarazila jsem se u jeho dveří a chvíli na ně zírala, byly pootevřené. Po chvilce jsem zaslechla, jak z nich vychází nějaký hlas, pomalu jsem se přiblížila a poslouchala

„Jasně,“ posmutněl Colin. „Hele, Davide, omlouvám se, pokusím se, aby se to už neopakovalo.“

18. kapitola

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování